Výklad Evangelia Markova je stěžejním dílem Františka Kováře a zároveň kritickým studiem nejstaršího ze synoptických evangelií, Evangelia podle Marka. Zapomenutá Kovářova kniha, objemná svým rozsahem i myšlenkou, která byla při prvním vydání r. 1941 cenzurována fašisty, aby následně upadla v rukách církve do ztracena, vychází opět na boží Světlo ve své necenzurované podobě. Byl-li Výklad psán v kroužku teologů CČS(H), během první poloviny 20. století (z čehož obsah v dané církvi již dávno vzal za své), je nyní předkládán všem lidem.
Ačkoli se jedná o knihu exegetickou, nikoli o kázání, zaznívá z ní v její kvintesenci hloubka ducha pravého Ježíšova učení. Autor v celém spise, ač si drží svůj vědecký odstup, odděluje jako na pipetě olej od vody, tedy Kristovy výroky od dobových vpisků a úprav, nesouznících s Kristovým učením; a to převážně pod vlivem apologetiky prvních křesťanů – ve vleku židovských ale i pohanských představ. Přesto není kniha laděna v duchu antisemitismu, nýbrž kritickou studií vyjasňuje Ježíšovo jasné učení o Životě, obsažené v jeho samotných výrocích. Sama analýza synoptických evangelií, znalost řečtiny, hebrejštiny ale i aramejštiny, vývoj a posun znění perikop, odkrývají do jisté míry samy o sobě podstatu a původnost Ježíšových slov.
Krásnými příklady, s nimiž se tak střetne čtenář při četbě této knihy, jsou podrobně vyložené výroky, oproštěné od hrubých představ tělesného vzkříšení, folklóru dobových zázraků, od představ apokalyptických či eschatologických, od výkupné krvavé oběti, od mylné představy národně-politického mesiáše či tajemných podobenství pro tzv. vyvolené (kroužku zasvěcenců) – jakožto, pro změnu, folklóru mysteriozních škol řecko-římského světa té doby. A právě to, co zbývá (považ, že právě to je křesťanství, o němž nic nevíme!), je Perla učení, učení o království Božím v nás, o životě a jeho zápase za Pravdu – tedy křesťanství, které oslovovalo nejlepší duchy lidstva všech věků.
Přesně v době, kdy byla kniha vydaná v její necenzurované verzi (na sklonku roku 1945), mohl se svět těšit z objevu svitků v Nag Hammádí. Zatímco ten byl vyzvednut z prachu zapomnění, Kovářův spis, mající přitom mnohé shody s obsahovou stránkou Tomášova Evangelia, jehož přitom autor v celé podobě neznal, ale k němuž došel nezávisle rozborem synoptických textů, šel osudem opačným. A přesto za tu dobu se v pochopení Ježíšova pravého učení o Životě neučinil ani krůček vpřed – ani nemohl. Namísto podstaty učení o Životě, království Božím, které má moc oslovovat duši člověka a povznášet jej nad zvíře, nad zápas tohoto světa a jeho utrpení, počala se zkoumat metafyzická originalita, zamlžující a odvádějící stejně tak účinně od podstaty učení jako apologetika prvních žido- i pohanokřesťanů; nakolik žádný metafyzický diskurz ještě sám o sobě neučinil z člověka bytost rozumnou. Poznání, jakým byli v dějinách prodchnuti Chelčický, Tolstoj, Eckhart či Kierkegaard, však vyžaduje více než objev, apologetiku, scholastiku, metafyzický diskurs či kázání; vyžaduje více než slova vytesaná do kamene, stejně jako za doby Ježíšovy, vyžaduje více než primitivní antisemitismus či pozitivní liberalismus, více než čekání na Krista přicházejícího hrubohmotně z nebe či z Aiónů: vyžaduje celého, bytostného člověka – Syna člověka, jeho upřímnost, jeho duši v poměru k Bohu – jeho vlastní úsilí po Pravdě, jeho nové zrození v rozumnou bytost, nesenou (jako každé zrození) svým křížem v kontrapunktu se světem zákoníků a farizeů, v kontrapunktu se světem, který miluje pravdu jen do jisté míry.
Přehled a badatelská práce autora, který se živě zajímal o prostředí prvních křesťanů, helénismu, židovství či pársismu (autor známé knihy Filosofie helénistického židovstva), s sebou nese profesorskou aplikaci a postup, přesto protkaný láskou k tématu a vlastní, rozumnou vírou v Kristovo učení. Tato kniha by měla být proto povinnou četbou nejen každého křesťana, ale zároveň každého člověka, který chce mluvit o křesťanství, mysle si, že jím je ono křesťanstvo v lavicích, vydávané dosud za samo křesťanství.
Knihu vydalo nakladatelství Michal Legelli, 2018
https://legelliart.eu/e-knihy/
Ukázky z knihy:
Důvod řeči v podobenstvích – podobenství jako mystérion?
[11] Následuje Ježíšova odpověď, která svým smyslem znamená opak toho, než co plyne z Ježíšova podobenství o rozsévači. I řekl jim: »Vám je dáno tajemství království Božího, ale těm, kteří jsou mimo, všecko se děje v podobenstvích.« To jsou slova v ústech Ježíšových nezvyklá, a na jiném místě nedosvědčená. Mluví se tu o lidech, kteří »jsou mimo«, což předpokládá jako protějšek lidi, kteří jsou »uvnitř«. Takové rozlišování nenalezneme nikde jinde v Evangeliu. Zákoníci tehdejší doby ovšem znali »lidi, kteří jsou mimo«, hachíçóním; byli to heretikové, vyloučení ze společenství vyvoleného národa, z »lidí uvnitř«. Také apoštol Pavel znal ten rozdíl: »lidé mimo« (hoi eksó) jsou nekřesťané, »lidé uvnitř« (hoi esó) jsou křesťané (1. Kor. 5, 12; 1. Thes. 4, 12; Kol. 4, 5). Ve světě helenistickém bylo toto rozlišování běžné hlavně při náboženstvech mystérií. Hoi eksó, lidé mimo, byli všichni ti, kteří stáli mimo kruh zasvěcenců do některého mysterijního náboženství; členové kruhu byli hoi esó, lidé uvnitř. Jedině členové kruhu znali nauku, tajemství, mystérion, zvěstované jen zasvěcencům; proto to byla nauka esoterická, určená jen pro ty, kteří »byli uvnitř«, zasvěcenci. Také naše místo předpokládá, že Ježíšovým učedníkům a průvodcům, tedy Ježíšovým stoupencům, je známo tajemství (mystérion) království Božího jako esoterická nauka, neznámá nezasvěcencům, kteří jsou mimo. Těm, kteří jsou mimo, se všecko děje v podobenstvích, tj. mluví-li se k nim v podobenstvích, neprozrazuje se esoterická nauka nezasvěcencům. (Podobenství je zjednodušující názorný příklad, tudíž označovat podobenství jako prostředek tajemnosti jde samo o sobě proti smyslu samého užití podobenství.) Zasvěcencům je dáno tajemství království Božího, dáno Bohem; oni jsou vyvolení a zasvěcení. To všecko ukazuje, že se tu pohybujeme v okruhu idejí, jež byly zcela cizí Ježíšovi. On nikdy nemluvil o lidech mimo a uvnitř, o tajemství pro zasvěcené a o utajování něčeho před nezasvěcenými. V podobenstvích mluvil nejen lidu, tedy nezasvěceným, ale i učedníkům, tedy zasvěcencům podle tohoto místa. Do Ježíšových úst je tu vložena myšlenková náplň i slovní roucho, jež pocházejí ze světa helenistického. Předpokládá se v nich už křesťanství jako druh mysterijního náboženství, se zasvěcenci, vyvolenými Bohem, a s esoterickou naukou, skrývanou před lidmi mimo. Je to nový důkaz, že vložka není jednotkou nejstarší prvokřesťanské tradice.
O uschlém fíkovníku – Ježíš jako proklínač, mág?
[14] Zklamání naděje vede Ježíše ke skutku, který se nám zdá být podivný a který dobře neodpovídá Ježíšově bytosti. I řekl mu: »Ať z tebe již na věky nikdo nejí ovoce!« Učedníci to slyšeli. Ježíš tedy pronesl nad fíkovníkem slova prokletí, jimiž jej odsoudil k neplodnosti. Je to zcela ojedinělá zpráva v Evangeliích. Ježíš se tu jeví takřka jako přísný mstivec, který jedná zle proto, že se nesplnilo jeho očekávání. To není ve shodě se vzpomínkami svědků Ježíšova života o jeho povaze. Nikde jinde v Evangeliích nečteme, že by byl Ježíš někdy pronesl prokletí. Prokletí je výrazem magického přesvědčení, že určitá slova mají zázračný účinek, jakmile se vysloví, účinek, působící ex opere operato. Ježíšovo myšlení a jednání bylo naprosto náboženské, nikoliv magické. V soudobém židovství bylo ovšem proklínání věcí velmi častou, neboť u Židů žilo ještě mnoho představ a praktik rázu magického. Marek dodává, že učedníci prokletí slyšeli; tím připravuje pokračování události.
[20. 21] Pokračování události se podle Marka děje až druhý den ráno. Ráno, když šli mimo, uviděli fíkovník uschlý až do samých kořenů. Petr si vzpomněl a řekl: »Rabbi, hle, fíkovník, který jsi proklel, uschl.« Již druhého dne se tedy objevil následek Ježíšova prokletí fíkovníku, tak rychle působilo jeho mocné slovo. Fíkovník uschl až do samých kořenů, nikdy tedy z něho již nikdo nebude jíst ovoce; včera ještě měl listí, dnes je již až do samých kořenů bez života, ani z pařezu již nevyrazí výhonky. Matouš zázrak ještě více zvětšuje. Podle něho uschl fíkovník náhle, před očima učedníků, ihned, jakmile Ježíš pronesl slova prokletí. Ježíšova slova mají okamžitý zázračný účinek, tak jsou mocná.
Uvedené vlastnosti tohoto vypravování, tak zcela odlišné od všeho, co čteme o Ježíšovi v Evangeliích na jiných místech, jsou dostatečným důvodem k výkladu, že tato přírodní zázračná historie není zprávou o historické události z Ježíšova života. Celé vypravování připomíná symbolické úkony ze života izraelských proroků a jako takový symbolický úkon se dá dobře pochopit. Fíkovník byl tehdy často chápán jako symbol národa izraelského. Ve výkladu křesťanském byl izraelský národ podoben fíkovníku, který měl krásné listí, ale žádné plody, tj. chvilkové nadšení pro Ježíše, ale žádnou víru v Ježíše jako mesiáše, a zvláště žádné skutky, plynoucí z té víry. Izrael je tedy fíkovník neplodný. Ale neplodný fíkovník uschne, to znamená: izraelský národ bude zničen. Ježíšovo prokletí fíkovníku znamená mesiášův zničující soud nad národem izraelským.
Nemáme v evangelní tradici dokladu, že by byl Ježíš užíval symbolických úkonů po vzoru některých proroků. Víme však, že prvotní církev tvořila symbolická vypravování po vzoru prorockém, zvláště když měla Ježíšova slova, která mohla poskytnout látku k symbolické historii. V tomto případě mohla látku poskytnout Ježíšova slova podobenství o fíkovníku, jak nám jsou zachována v singulární tradici Lukášově: kdosi měl fík vsazený na své vinici a přišel hledat na něm ovoce, ale nenalezl. I řekl vinařovi: »Hle, již tři léta uplynula od té doby, co přicházím hledat ovoce na tomto fíku, ale nenalézám. Vysekni jej! Proč i tu zemi moří?« On však mu odpověděl: »Pane, nech jej ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím, ponese-li snad ovoce příště; pakli ne, vysekneš jej.« (Luk. 13, 6—9). Toto Ježíšovo podobenství bylo zřejmě proneseno o národu izraelském; on je ten neplodný fík. Ale Ježíš ještě neztratil naděje, že přece ponese ovoce. Chce se o to přičinit. Nebude-li jeho činnost mít úspěchu v národě, bude to mít za následek zkázu národa. Dovedeme si dobře představit, že prvotní křesťané si z tohoto podobenství vzali látku k vytvoření historie o uschlém fíkovníku, jak je obsažena v naší perikopě.
Synoptická apokalypsa nebo židovská představa o příchodu Syna člověka?
[27] Podle židovské apokalyptiky má Syn člověka provésti na zemi soud. Zde však se soud nelíčí. »Tehdy vyšle své anděly a shromáždí vyvolené ze čtyř končin větrů od konce země až po konec nebe.« Syn člověka je provázen nebeskými služebníky, anděly. Ti shromáždí (Matouš dodává: hlučným troubením) vyvolené, tj. křesťany ze všech končin a světových stran země, patrně také ty, kteří již zemřeli a nyní vstanou z mrtvých. Je, jak se zdá, míněna forma soudu, že jen spravedliví budou žíti věčným životem v Božím království, které s sebou Syn člověka přinese, zatímco ostatní jsou navěky zničeni. Život a poměry království Božího se blíže nelíčí. Křesťanská apokalyptika a eschatologie dosud nebyla vytvořena a rozvinuta. Lukáš připojuje výzvu ke křesťanům: »Až se to všecko počne díti, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení.«
V památkách křesťanské tradice, která pochází od svědků Ježíšova života, nenajdeme apokalyptických fantasií. V Ježíšových slovech, jež jsou v té tradici zachována, není řeči o znameních a předzvěstech ani o strastech konečné doby, také ne líčení konečné doby a příchodu Syna člověka. V Logiích byla zachována Ježíšova slova o »dnu Syna člověka«, ale ta mají zcela jiný smysl než synoptická apokalypsa. Jsou zachována u Lukáše 17, 26. 27 = Mat. 24, 37—39. V Logiích byla také Ježíšova slova o soudu, jsou zachována u Lukáše 17, 35—37 = Mat. 24, 40. 41. Soud je podle těch Ježíšových slov něco, co přichází na každodenní život jednotlivců. Den Syna člověka pak je fakt bezčasový, je to nadpřirozená událost universálního rázu. Ježíšova slova zdůrazňují jeho odlišnost od každé historické události. O události v historii lze říci, že se děje zde nebo tam. O dnu Syna člověka se však nedá říci zde nebo tam, neboť je jako blesk, blýskající se září z jedné končiny pod nebem do jiné končiny pod nebem. Nemůže tedy být umístěn v prostoru a čase, je okamžitý a všude jsoucí. Přijde náhle jako potopa. Pokud jej může absolvovat historie, je ztělesněn v historické krizi, kterou způsobil Ježíšův příchod. Ale lidský duch, třeba dlí v historii, patří věčnému řádu a plný význam Syna člověka a království Božího může zakusit jen v tom věčném řádu. To, co nemůže být zakoušeno v historii, symbolisuje Ježíš malbou budoucí události, a její bezčasová kvalita je vyjádřena jako současnost v čase, jako záblesk blesku. Podle Ježíšova singulárního výroku u Luk. 17, 20. 21 království Boží nepřichází tak, aby to lidé pozorovali, tj. není něco, co se dá vypočítávat, jako hvězdáři vypočítávají zjevy na nebi. Jako den Syna člověka nemůže být lokalisován v čase a prostoru, tak ani království Boží. Poslední realita, ač je zjevena v historii, patří v podstatě duchovnímu řádu, kde kategorie času a prostoru se nedají použít.
Jak zcela odlišná od toho je naše apokalypsa! Je to doklad, jak záhy po Ježíšově smrti proudily do křesťanství myšlenky apokalyptického směru ze židovství. Vzpomínky svědků Ježíšova života však ukazují, že Ježíš nebyl apokalyptik ani eschatologický fantasta.
Poslední večeře či krvavá oběť?
[22] Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, rozlomil a dával jim řka: »Vezměte! To jest mé tělo.« Počínání s chlebem je počínání hospodáře: vzíti chléb, požehnati, lámati a dávati spolustolujícím s výzvou, aby jedli. Ale slova, která hospodářův úkon doprovázejí, dávají mu zvláštní smysl. Ježíš mluvil aramejsky a tato řeč nezná kopuly »jest«. V Ježíšových ústech jeho slova zněla: »Toto — mé tělo.« Je tedy předem vyloučen smysl: toto jest reálně, skutečně mé tělo, tento chléb se mění nebo proměnil v mé skutečné tělo. O reálné ztotožnění chleba a těla, o reálnou přítomnost Ježíšova těla v chlebě nemohlo jít a nemůže jít. Slova mohla a mohou mít smysl jedině: Toto znamená mé tělo, chléb je symbolem, podobenstvím, obrazem mého těla. Lámání chleba pak je symbolem, podobenstvím, obrazem Ježíšovy smrti. Jeho tělu se děje totéž, co lámáním chlebu. Jako se chléb láme a ve své celistvosti ničí, tak se jeho tělo ničí smrtí. Chléb se však láme k pojídání, proto jim jej podává s výzvou, aby vzali a jedli. Tak i jeho smrt je obrazem, podobenstvím, symbolem užitku pro učedníky, který je obdobný užitku, jejž učedníkům přináší pojídání chleba. Chléb živí a to tím, že je lámán a ničen. Tak i Ježíšova smrt, zničení těla, je životem pro učedníky, životem arci duchovním. V čem záleží, není blíže vysvětleno. Je tu jen myšlenka: jako chléb slouží výživě, tak Ježíšova smrt slouží duchovní spáse. Jeho smrt má význam pro ně, oni mají duchovní podíl na požehnání jeho smrti, která je vyvrcholením a ověřením jeho díla. Společně pojídaný chléb také spojuje Ježíše s nimi i je mezi sebou navzájem. Jeho nastávající smrt tedy nezruší, nýbrž nově založí obecenství mezi ním a jimi i mezi nimi navzájem. Ježíš tedy dává význam tomuto obraznému úkonu: jednak jím oznamuje učedníkům smysl své smrti, jednak jim dává osobní účast na tom, co je jeho smrtí, jako vyvrcholením jeho díla, pro lidi získáno. Podobenstvím učedníkům vysvětluje smysl své smrti a svého díla i jejich účast na užitku té smrti a toho díla.
[23. 24] Co se stalo s prvním prvkem večeře, chlebem, děje se nyní paralelně s druhým prvkem večeře, vínem. Vzal kalich, dobrořečil a dával jim; i pili z něho všichni. Řekl jim: »To jest má krev smlouvy, vylévaná za mnohé.« I zde je úkon a doprovodná slova vysvětlení. Ale paralelismus není v dnešním znění čistý. Paralelismus by si žádal jen slov: »Toto — má krev.« Další slova: »smlouvy, vylévaná za mnohé« ruší čistotu paralelismu a činí dojem dodatečného přídavku. Jdou také obsahově, teologicky, mnohem dále, než slova při chlebu. Paralelismus s chlebem vyžaduje: Ježíš jako hospodář bere druhou součást večeře, víno v kalichu, žehná je a podává spolustolujícím k pití. Slova, doprovázející obrazný úkon, vysvětlují jeho zvláštní smysl při této poslední večeři. Ani zde nemohou slova: »Toto — má krev«, jak v aramejštině zněla, mít smysl, že v kalichu je reálně, skutečně přítomna Ježíšova krev, že se víno proměňuje v Ježíšovu krev, nýbrž jedině smysl, že víno znamená, je symbolem, podobenstvím, obrazem Ježíšovy krve. Oddělení těla, zobrazeného chlebem, od krve, zobrazené vínem, znamená opět Ježíšovu smrt. Víno se podává k pití a slouží k udržení života. Tak i jeho smrt přináší duchovní život jeho učedníkům. Společně pité víno pak je spojuje jednak s ním, jednak mezi sebou navzájem. Obecenství stolu, které dosud žili a které bylo obrazem obecenství království Božího, se sice jeho smrtí přerušuje, ale on je obnovuje jiným, duchovním způsobem. Svým obrazným úkonem na prvcích večeře je činí účastnými své smrti a obnovuje tak obecenství, žité za jeho života. Obecenství království Božího jeho smrtí nepřestane ani mezi nimi a ním, ani mezi nimi vespolek. Tímto úkonem je nově stvořeno. Jeho nastávající smrt je podle Boží vůle nutnou pro vítězství království Božího. Tím, že je učinil účastnými své smrti, učinil je účastnými i svého vítězství. V království Božím věčném, které je dovršením království Božího zde přítomného, bude jejich obecenství obnoveno věčně. To je vysloveno v dalším verši.
Sestavíme-li takto Ježíšova slova v čistý paralelismus, mají svůj dobrý smysl, shodný s Ježíšovým učením o království Božím a o Synu člověka, jak jsme je poznali v dosavadních částech Evangelia. Slova, která jsou k druhému členu paralelismu přidána, jej ruší formálně i obsahově. Formálně v řečtině slovo »smlouvy«, přidané ve 2. pádě k slovu »krev«, působí těžkopádně, neřecky, jako pozdější přídavek. Ježíšova smrt je tím přídavkem chápána jako krvavá oběť, která zřizuje novou smlouvu mezi Bohem a křesťany. To je idea starozákonní. Podle Starého zákona byla krev obětních zvířat prolita při uzavírání smlouvy mezi Jahvem a Abrahamem (Gen. 15, 9—21). V Novém zákoně tuto ideu rozvíjí list Židům: že bylo třeba prolití krve Kristovy, aby byla uzavřena nová smlouva (Žid. 9, 15). Ale v Ježíšových slovech během jeho veřejného působení nenajdeme ani jedno, které by mluvilo o krvavé oběti, také ani jedno, které by mluvilo o nové smlouvě. To je nový doklad, že to slovo nebylo součástí prvotní tradice o průběhu Ježíšovy poslední večeře. Slovo »vylévaná za mnohé« upomíná na slova Mar. 10, 45 o Ježíšově smrti jako o výkupném za mnohé. Tam jsme došli k závěru, že to nejsou slova Ježíšova, ale pozdější dodatek k Ježíšovým slovům ve smyslu myšlenek o smírném, zástupném významu Ježíšovy smrti, podnícený Izaiášem 53. Ani zde nelze soudit jinak. Slova, rušící čistotu paralelismu, je nutno pokládat za přídavek prvotní církve, obsahující prvokřesťanský výklad smyslu Ježíšovy smrti. Markovo Evangelium je nám tedy svědkem toho, v co věřila prvokřesťanská obec o své večeři Páně, slavené na památku Ježíšovy smrti, chápané ve smyslu smrti výkupné. Ale nejstarší zpráva o Ježíšově poslední večeři, obsahující Ježíšovo dvoj podobenství lámaného chleba a rozdíleného vína s doprovodnými slovy, podnícenými vědomím blízkosti smrti, měla pravděpodobně jiné chápání Ježíšovy smrti, takové, které plyne z čistého paralelismu Ježíšových obrazných úkonů a doprovodných slov k nim, bez dodatku o krvi smlouvy a o krvi vylévané za mnohé.
Úvod napsal a ukázky z knihy vybral:
Michal Legelli
https://legelliart.eu
