Svět je podivnější a jednodušší, než si dovedeme představit. Wheeler, John Archibald (1911 – 2008)
Galaxie bývají různé. Nedávno byl do jednoho z hluboce propracovaných světů zařazen zvláštní druh tvorů. Pokusím se popsat vyspělou podobu jejich párového života. A také nečekaný výsledek odvážně zvolené změny.
Obě párové složky se od sebe vzájemně lišily, hodně. Jedni byli jen dvojrozměrní, ačkoliv plocha, na které žili, byla prolamovaná i do 3. rozměru. Nahoru, pak zas dolů.
Ti opační, jejich partneři, byli málo pohybliví a lze je považovat za Hrady. Naopak ploší plazivci měli větší počet nohou, to byli Babouci. Vzájemně se potřebovali, už pro samotné přežití.
Živé Hrady zajišťovaly mnoho svěřených úkolů. Přechovávaly ve sklepech zárodečná vajíčka pro různé druhy živočichů jejich zvláštního světa. Mouchy a motýli, myši a zajíci, skot a šelmy – tamní svět oživovali různí tvorové, kteří se mnohdy podobali našim pozemským.
Hrady připravovaly Baboukům výživný nektar pro jejich vyčerpávající počínání. Zatímco ony setrvávaly ponejvíc na jednom místě, Babouci rejdili po širém okolí a zjišťovali informace. Pokud se blížili cizí tvorové, chtiví svých zájmů, zaháněli je pryč, anebo se s nimi pouštěli do boje. Podstrkovali jim potíže, které nakonec vedly k porážce nájezdníků. Rádi klidně sledovali, jak se cizinci poškozovali vlastními chybami. Nastražit jim zásobu potravin? Sladivý cukr? Netrvalo dlouho a sladký život dobyvatele hodně změnil.
Rafinovaným způsobem se Babouci vyvarovali osudů, kterým jinak podléhají primitivní válečníci. Lépe než vzít zbraň do ruky, lépe je najít způsob k přemožení protivníka jeho vlastní silou, vlastním počínáním. A k tomu – nepřiblížit se nadměrnému růstu své vlastní bojovnosti.
Babouci také přinášeli potřebné potraviny do Hradů. Znali jejich naleziště, dovedli je svým dlouhým sosákem dolovat z hloubky země. Na polích pěstovali živiny, nebo dokonce lovili divokou zvěř.
Po čase si našli způsob, jak zrychlit svůj pohyb po krajině. Užívali systém hůlek, jimiž se odstrkovali od země. Nazvali jej hůlpohon. Později, po jeho zdokonalení se objevilo slovo – hůlkohon, zkráceně hůlkon.
Naznačím ono zásadní zlepšení, po technické stránce. Hůlky vylepšili užitím nepřitažlivého jádra. Pevné hůlky, potažené jaderným odpudivým prostředkem, opírali opakovaně do země a tím se odstrkovali. Snad byl hůlkon podložený samotnou antigravitací? Odpudivý nános urychloval pohyb Babouků neuvěřitelným odpichem.
Na škodu však byl silný puch, který za pohybu hůlkon vydával. Následně se Babouci raději jeden druhému vzdalovali. Zatímco před vynálezem hůlkové dopravy se vydávali do okolí ve skupinách, nyní raději jen samotní. Tím se vyvarovali zápachu – jenže současně si zhoršili své životní výsledky. V postavení – spíš položení – jedinců ztráceli předchozí úspěchy. Už nemohli lovené zvíře obklíčit a zdolat. Navíc samec jednoduchého, ale silného Aborožce snadno přemohl osamělého Babouka.
Také zlámané hůlky někdy vedly ke ztrátě života. Babouk se nimi nejprve dostal daleko od Hradu a následně, bez hůlkonu, opěšalý mnohonožec velkou vzdálenost zpátky nepřekonal. V posledku se mu nohy zaplétaly a po čase byl nalezen smrštěný do jednorozměrného zbytku.
Avšak Hrady stačily dávat světu nové Babouky, takže zprvu všichni oceňovali hůlkonnou technologii. Zásadní katastrofu jejich světa způsobila až jiná souvislost.
Hrady dbaly své činnosti, svých povinností, záležitostí uvnitř sama sebe. Pochopitelně věděly, kam v kterém ročním období přenést zárodky všech tvorů. Z kterého hradního sklepa kam – na které osluněné místo – nebo zda jen do stínu. Z kterého potoka brát vodu na pití a z kterého jen na mytí. Připravovaly stravu pro Babouky, pro sebe a nejvíc pro Baboučky a Hrádečky. Byly si vědomé své síly: vždyť byly trojrozměrné, takže jejich možnosti byly větší než u Babouků. Menší pohyblivost byla jejich slabinou, ovšem k čemu to? Jak by mohly úspěšně pečovat o mláďata všech druhů, kdyby chodily za obživou do vzdáleného okolí, kdyby následovaly baboučí počínání?
Vývoj jejich civilizace pokračoval a nakonec se jejich moderní doprava stala příliš nebezpečnou. Babouci sice přinášeli svému druhu větší užitek než dřív, jenže kvůli častým zlým následkům mechanizované dopravy nakonec energických Babouků ubývalo.
Hrady se zamýšlely, jak by samy mohly pomoci v záležitostech, jež jim byly vzdálené, dosud nedosažitelné.
Co takhle přesunout se ke zdroji pitné vody? Potoky stěží stačily potřebám mnoha tvorů. Najít bohatší zdroj by bylo potřebné. Vždyť by to bylo docela zajímavé, moci se po milionech klidných dní začít přesunovat mnohem intenzivněji, třeba také odstrkováním, hůlkonem. Žádný zákon nebyl proti.
Myšlenka byla srozumitelná. Hrady věděly, že jejich Slunce dává teplo, a bylo-li vzdálenější, pak přicházelo tepla méně. Znaly samozřejmost, že když někdo mluví potichu, pak se mu tvor přiblíží, protože u zdroje zvuku je hlasitost větší.
Konečně jeden první z odvážných Hradů se rozhodl uskutečnit, o čem dosud mohl jen snít. Vydat se na prospěšnou cestu! Svou trojrozměrnou logikou pochopil, jak získat dostatek vody. Přesune se blíž k jejímu zdroji a tím se odstraní největší z nedostatků jejich života. Kdesi daleko, tam musí potoky pramenit z mohutného zdroje. Kdežto dál se na své cestě oslabují. Zřejmě se jejich voda postupně vsakuje do země, anebo se tuze moc odpařuje.
Babouci sice hodně cestovali, ale nedostávali se tak daleko, aby našli vydatnější zdroj vody. Nejednou byli ve výšce, měli rozhled po krajině a tak namítali, že nikdy nezahlédli, že by třeba v dálce bylo víc vody.
Přesto se Hrad vydal na cestu; nic nedbal baboučího varování. Začal se pomalu posunovat. Určitě to byl pomalejší pohyb než baboučí, ale zato bez přestání, nezastavoval. Babouci museli samozřejmě s ním, byli na něm závislí. Hrad si vybral směr ve shodě se svými dosavadními zkušenostmi. Podél potoka a to směrem ke zdroji. Když překonal za první den nevelkou vzdálenost, potok se nezměnil. V dalších týdnech se množství vody nepatrně zmenšovalo, ale žízeň se ještě dala uhasit. Podřízení Babouci reptali, nic nevěděli o nějakém vzdáleném jezeře. A to vzhledem ke svému založení znali okolí dost a dost.
Hrad byl stále znavenější a smutnější; čekal větší množství vody. Jenže nyní z širokého potoka zbyl už jen potůček. Jak je to možné, přece si Hrad stanovil svůj záměr, a svou pevnou vůlí ho dodržoval, směrem k samozřejmému zdroji vody…
Hrad se vysílil, zmalátněl a nesplnil se jeho předpoklad. Uvěřil ve vzdálené jezero stejně tak, jako když hřejivé paprsky posílá jejich silný daleký zdroj – Slunce. Nýbrž potůček pramenil pod horou – a jeden z hradních národů zvláštního světa – skončil.
Bohumír Tichánek
Poslední články autora:
