K prohlédnutí tohoto hodnocení je nutné si představit Ježíše Krista, jak přihlíží otázce dvou středověkých křesťanů: Pod „jednou“ nebo pod „obojí“? Katolík nebo protestant? Když dotázaný dá nevhodnou odpověď – buch rána cepem nebo mečem. Obojí jménem Ježíše Krista a zaručeně pravé víry! (Ač tento výslovně řekl páchajícím násilí jeho jménem: “Odstupte pachatelé nepravostí, neznám vás!“)

V Evropě se pomalu stávalo zřejmým, že gotické pojetí zbožnosti a nedostavení se druhého příchodu Krista činí výklad křesťanského poselství nepřesvědčivým. Stalo se to proto, že přes jeho nepochybné nadčasové etické základy církev ze strachu z herezí ustrnula ve výkladu světa a života člověka. Do povědomí Evropy se pomalu začalo vracet povědomí o antické moudrosti a začalo se rozvíjet rozumové poznání světa. Toto směrování duchovní Evropy se následně vyvinulo v renesanci.

K neúplnému pochopení Ježíše neboli potlačením gnostického rozměru poznání stvoření došlo vedle působení světských vlivů i skrze ztrátu vedení církve s vyzařováním „principu Krista“. (Ač věděli, že On dal následovníkům slib: „Já jsem s vámi až do konce světa!“) Oni prostě o něj přestali usilovat. Papežové středověku se pozvolna stali vším jiným, než následovníky Krista. V důsledku pak místo toho, aby církevní elita poznáváním a žitím nadčasových pravd postupně vysvětlovala zdánlivé protiklady rozumového poznání, stabilizovala evangelijní zvěst zdůrazněním dogmat a opřením se o světskou moc. Tím se nedostatečnou mírou přesvědčivosti stalo oficiální učení církevních organizací – „solí, která přestala „solit“ život jednotlivce i společnosti“. (Činit život na zemi stravitelným.)

Následkem takového stavu věcí se z duchovního zákona automaticky odpojuje „přívod“ duchovní energie z Podstaty světa, Pravdy. Osobně hlavní příčinu tohoto odpojení spatřuji v tom, že se papežové a „konciloví otcové“ začali vydávat za zástupce boží na zemi. To je ostentativní faktické porušení prvních dvou přikázání z Desatera! V důsledku toho za správný postoj řadového křesťana v životě bylo vydáváno nikoliv jeho stálé úsilí o podřízenost Pravdě (Duchu svatému), ale duchovní „vrchnosti“! Jen v důsledku takového postoje vedení církve se mohlo stát, že Husův odpůrce Štěpán Páleč za souhlasu „koncilových otců“ na sněmu v Kostnici volal na Jana Husa: „ Když ti církev svatá řekne, že máš jedno oko, budeš to učit“! To fakticky znamená, že když se „zástupcům Boha“ na zemi dle jejich úsudku něco momentálně hodí, je povinen to pravověrný katolík považovat za Pravdu! Pravdou neboli vyzářením Ducha svatého nemá být objektivní zjištění o dění ve stvoření, neboli rozhodnutí Podstaty světa, ale jeho interpretace církví!!! (Ještě v katolickém zpovědním zrcadle za „Rakouska“ bylo: „Smrtelným hříchem je nadměrné hloubání o pravdách božích!“ Neboli přímé potření myšlení, smyslu života člověka na zemi!)

Z tohoto faktického „non plus ultra“ rouhání kněžstva církve vznikl tehdy stav, dodnes trvající, kdy je oslaben přívod energie Ducha svatého křesťanům. Hlavně z této a některých jiných chyb vůbec vznikl ateizmus jako projev vzpoury rozumu! Ateizmus nemá jinak jediný gnoseologický důvod k existenci, není možné jej doložit jediným poznatkem rozumu. Jen vzdorem a vzpourou vůči evidentně nelogické dogmatice autoritativní hierarchie. Z vyhnutí se této chybě pramení síla islámského výkladu světa. Na základě toho, že ji nedělá, může se pak v některých aspektech duchovního poznání dostat blíže Pravdě. Vždyť základním přístupem vyznavačů islámu vůči Alláhovi je: Řekneš-li člověče Alláh, padni na ústa a mlč!!! Ne pro ostatní učené nesmysly, ale právě pro tento přístup pokory vůči Živému Bohu mu tento dává energii přesvědčivosti.

Výše uvedené bylo nutné předeslat, abychom se mohli vcítit do situace v království českém ve 14. století, po smrti Karla IV. Lidé v české kotlině se tedy ocitly v tlaku těchto pomalu se vynořujících rozporů. Oproti ostatní Evropě s tím, že ač o tom nevěděli a neví, jsou vystaveni „ zářičům“ zesilujícím v člověku usilování o Pravdu. Proto Češi a zejména Pražané více cítili i skryté problémy výkladu věrouky.

V důsledku toho se stalo, že když „Boha zastupující papež“ začal prodávat odpustky jako vstupenky do nebe, jejich prodavači sklidili v celé Evropě úspěch. Ne tak mezi laickými Čechy s podněcovanou intuicí. Když pak „tušení lidu“ i s vědomím svého existenčního ohrožení potvrdil jeden z nich, Mistr Jan Hus, nastalo pozdvižení. Tato intuitivní vzpoura proti prodeji odpustků je onou stránkou husitství, která vyjevila Čechy jako přetrvávající střed duchovního vyciťování Evropy. Tento aspekt projevu intuice dělá z husitství nejslavnější éru českých dějin. Ostatní národy „svatokupectví“ neprohlédly. Bohužel do kontrastu s tímto odcítěním Pravdy vešla „nekompetentnost“ formy projevu a odporu vůči nepravdě. Rozumové a intuitivní nezpracování vzniklé duchovní a společenské situace udělalo naopak z husitské éry dobu největšího úpadku a rozkladu českého národa a království!

Původ kvalitního duchovního nezpracování nastalého schizmatu husitskými kritiky církve můžeme nalézt už u Mistra Jana Husa. Spočívá v akceptování tehdy obecného mylného učení církve „o sobě jako zástupcích Boha na zemi“.

Jan Hus sice intuitivně správně cítil onen nesoulad výkonu svátostí s odkazem Ježíšovým, neboli nežití Pravdy, ale vyvodil ze schizmatu praxe a ideje chybný závěr! Totiž ten, že „nehodný kněz“ nepodává platné svátosti! Proto v tomto článku ve sporu Husa s koncilem měl pravdu koncil! Ten zaujal správné stanovisko: „I při oprávněně etických „nekvalitách“ mnohých kněží jsou svátosti a mystéria víry jen zevními projevy komunikace mezi věřícím a Bohem!“ Rituál vykonávající kněz je tedy v aktu účasten pouze jako viditelný nástroj skrytých mystérií.

Ale Mistr Jan Hus měl zase pravdu v té stránce věci, kdy učil, že kněz jako etickou víru „tlumočící“ (neboli jako poradce neškolených), je povinen být jim příkladem žití hlásaných hodnot křesťanství! Jan Hus toto vyhlašoval proto, že nepochybně vnímal, jak právě u něj doma v Čechách nepříjemně cítí lidé rozpor mezi slovy a činy! Nevěděl ovšem, že je to v důsledku „zářičů, které aktivují schopnost vnímat věrohodnosti čehokoliv! Od vnímání rozporu činů a slov při žití křesťanství z bible vznikl i pro negramoty pochopitelný požadavek davu na „přijímání pod obojí“. Protože když se podle tohoto dogmatu „předkládaného k věření“, že skrze tento úkon víry se „jde do nebe“, při žitém českém rovnostářství chtějí „i kmáni“ jít jako kněží do plnohodnotného nebe.

Požadavek „přijímání pod obojí“ je ukazatelem „čehosi“ od Evropy odlišného. Jednak rovnostářstvím, jednak opravdovostí, ale také neochotou k akceptování nehodné autority. Někdy i užitečné. Jako v tomto případě, kdy církev zrušila pro obecný lid evangelijní symboliku společného pití vína, symbolicky s Ježíšem.

Je zajímavé, že si tuto otázku vzniku odlišného přístupu nikdo z historiků a teologů nepoložil a neanalyzoval? Nelze se divit, ostatně titíž si nepoložili ani otázku, proč v Čechách masově vadilo prodávání odpustků a jinde ne? Přitom odpovědi na ně jsou klíčem k chápání pozadí dějů a hodnocení husitské éry z hlediska věčnosti! Odpověď by je jistě musela napadnout, ale minulým a současným historikům a filozofům se odpovědi na tyto otázky jednoduše nehodí do jejich prizmatu nazírání na věc i svět. Ostatním evropským národům to ostatně nevadilo určitě proto, že církví vyučovaný povrchní a pohodlný názor ochotně přejaly. Totiž že člověk je nenapravitelně nedokonalý, že nemusí v životě o nic dalšího usilovat, než jen poslouchat duchovně představené a nechat se manipulovat. A nebádat, jestli správně nebo nesprávně! A to z toho důvodu, že to usilování o Pravdu za něj i za každého křesťana udělal Ježíš! A vydobyl mu spásu po smrti, k níž se věřící „teologickými odborníky“ zaručeně dostane jen plněním pokynů církve! Neboli nechá-li se bez odporu manipulovat. Do světlého záhrobí má tak vstoupit ne vlastním myšlením a konáním, ale vykonáváním předepsaných rituálů!!!

Jenže právě tento přístup k praktickému žití života jednotlivce je příčinou všeho úpadku a ztráty přívodu energie křesťanského poselství! Člověk má povinnost skrze život v těle za pomoci víry v Boha vyvíjet úsilí k přiblížení se k Pravdě, dokonalosti! Skrze to vlastně k Bohu, což je rovno získání na těle nezávislého věčného života vědomí (ducha)! K poznání toho mu pozemskou poutí dal návod Ježíš Kristus, poslaný Bohem. Rituály Ježíšem ustanovené mají být jeho následovníkům praktickou nápomocí k vzniku stavů duše, za nichž je v jakýchkoliv konkrétních okolnostech viděn správný přístup řešení životních dilemat. Kněží skrze jejich kvalifikované provedení a vysvětlení nevzdělaným laikům mají být pouze čistými poradci v hledání vidění zákonů Živého Boha.

To, že křesťané navzdory psanému Evangeliu akceptovali a dodnes často akceptují tento vadný přístup, je proto, že výše uvedený požadavek bylo a stále je velmi těžké uskutečňovat. (Ono „vcházejte úzkou branou…“) Daleko pohodlnější je přijmout názor, že člověk sice ve faktickém životě může žít jak chce, ale za nedělní návštěvu kostela, vyzpovídáním se a „pojezením“ oplatků se stane „Bohu milým“ a tím vejde do života věčného! Přesto, že ten fakticky žitý život není Bohu a Kristu milý. Jak je příjemné slyšet, že kněz živočišností žijícímu člověku jménem Krista (a Boha) zajistí odpustění!

Nevěrohodnost takového přístupu k duchovním zákonům by měla být jasná každému, „kdo z Boha je a slyší Ježíšův hlas“. Mne udivuje, jak tato duchovní zvrhlost mohla v Evropě přetrvat staletí? Já jsem hrdý na své předky právě proto, že „cosi shnilého v učení církve“ vlastně poprvé veřejně odhalili a pokusili se o lepší řešení. Lituji jen toho, že tak stalo formou lidových bouří a násilných revolucí. Předky však omlouvá to, že ke kvalifikovanému duchovnímu vzestupu nenastal tehdy ještě čas. Neměli k zaujetí neoddělitelnosti křesťanství a obecných etických (duchovních) principů ještě dostatečné vědecké a gnostické vědomosti. Neznali způsob průběhu hmotného stvoření (vědu); ani neměli vyhodnocovací poznatky z chodu dějin; ani poznatky ze stavů rozšířeného vědomí. Tento postup poznání přinesla až současná doba.

Proto také čekám, že impuls k novému duchovnímu vzestupu Evropy vzejde právě z Česka. Jako předehru k tomuto zvratu vnímám onen duchovní stav národa, který je možné charakterizovat jako žitý ateizmus, správněji agnosticizmus. (Něcizmus – něco je.) A to i u tzv. věřících a mnohých kněží. Za této situace faktického duchovního vakua však vstupuje do Evropy islám. Pokud současné křesťanství nevystoupí, a to velmi rychle, na vyšší úroveň, výsledek střetnutí islámu se skrytě i otevřeně žitým ateizmem je jistý. Na hlavu by jej porazil bez ohledu na „silové resorty“ ateistů!

Při velmi pro národ důležitém pochopení a hodnocení doby husitské, doby v něčem veliké, v jiném doby největšího úpadku národa, nemůžeme pominout rozbor dvou klíčových postav doby. Mistra Jana Husa a Jana Žižky z Trocnova.

Mistra Jana Husa charakterizuje jak jeho opravdovost, tj. snaha žít křesťanství v jeho tehdejším pojetí, tak i úsilí o přiblížení se k Pravdě. A to i za cenu osobních ztrát včetně života. Jsem přesvědčen, že milosrdný Bůh promíjí všem nenásilné omyly při opravdově chtěném směrování k Němu. Dokonale vidí i tlaky a malé možnosti ke kvalifikovanějšímu úsilí.

Přesto postava Mistra Jana Husa je nejen pro Čechy, ale i pro všechny Evropany významnou osobou. Jeho vystoupení předznamenalo příchod nové éry, doby moderní. Tu charakterizuje docenění individuality ve společnosti, neboť před Bohem vždy byl každý jednotlivý člověk nenahraditelnou hodnotou. A jako takový má právo vyjádřit svůj názor a postoj! Neboli je to požadavek svobody slova. To také začala Husovou zásluhou uznávat i křesťanská civilizace. Právě tuto změnu oznamuje symbolika Husova trvání na svém názoru před koncilem, neboli před evropskou křesťanskou komunitou.

Hus a husitství oznamují v Evropě konec „civilizace skupinových duší“, kdy právo na názor má pouze ve věcech duchovních papež, ve věcech světských král. Ostatní mají v civilizacích skupinových duší jen právo mlčet a poslouchat! Tento zvrat je zásadní změnou kvality civilizace, začátkem postupného přechodu k úrovním civilizací duchovních! Požadavkem práva na názor, veřejně Husem na kostnickém sněmu vzneseným, pohnuli Mistr Jan Hus a husitští myslitelé křesťanstvím a Evropu k pohybu.

Duchovní zákon, který učí člověka rozeznávat to, co z Boha je, podle přetrvání délky trvání, svědčí pro působení Ducha svatého skrze Husa. Stále platí jeho odkaz národu. Před smrtí upálením za svůj názor Čechům vzkázal:

„Miluj Pravdu (tj. Ducha svatého), braň Pravdu (nenásilně) a jiným přej Pravdu! (Neboli buď tolerantní a pokorný vůči Bohu.)

Tím Mistr Jan Hus natrvalo vstoupil mezi velké duchy Evropy a do skupiny duchovních vůdců národa.

Zcela jiné pozadí vidím za druhým hlavním aktérem husitské doby, Janem Žižkou z Trocnova. Abychom pozadí za ním spatřili, musíme se nejprve přenést do jižní Francie do doby křížových výprav proti katarům. Ti byli v podstatě etičtější a přesvědčivější při výkladu poselství Evangelií. To je ten důvod, proč při jejich přesvědčování o správnosti katolického výkladu křesťanství neuspěl ohnivý kazatel „svatý“ Dominik. (Zakladatel inkvizičního řádu dominikánů.) Když slovně neuspěl, rozhodla „svatá“ stolice poslat přesvědčovat katary o své pravosti víry křížovou výpravu. Za účast v ní obdržel každý žoldák odpustky za minulé zločiny a v případě smrti „za správnou věc“ víry jistý vstup do nebe. To za Boha rozhodl sám zástupce boží na zemi, papež.

Přitom se začala odehrávat podivná věc! Kdekoliv na sebe narazila křižácká a katarská vojska, nepochybně etičtější kataři byli vždy drtivě poraženi. U někoho by mohla vzniknout otázka, kde byla pomoc boží? Nakonec „křížového“ tažení dokonce došlo k plošné genocidě obyvatelstva, které kvůli přesvědčivosti katarského výkladu světa raději volilo smrt než katolicizmus. Jako kdysi první křesťané!
 

Abychom porozuměli průběhu těchto a husitských vojenských dějů, musíme poznat, proč se kataři do té situace dostali? Odpověď nám nabízí nahlédnutí do prvotního axiomu katarské víry, do jejich vztahu k Bohu, podstatě světa. V katarském přístupu nalezneme kardinální duchovní lapsus. Kataři nazírali na hmotný svět jako na nedokonale stvořený zlým demiurgem satanem!!! Snižovali tím Stvořitele k nedokonalosti a bezmocnosti! Nikoliv poznáním světa, ve kterém žijí, ale překonáním utrpení života hodlali vstoupit do dimenze dokonalosti. Na druhé straně však o ní věděli od svých „čistých“ mnoho. Tito „čistí“ tam měli prostřednictvím gnostických vstupů za stavů rozšířeného vědomí vhled.

Kataři tímto přístupem k životu de facto posunuli těžiště jeho smyslu z hmotné dimenze do astrální (snové). Neboli negovali hodnotu daru života a smysl bytí lidského ducha na zemi. Věřili ve vládu satana na zemi a bezmocnost boží. Tím se jim dostalo to, v co věřili. (Jakou měrou měříte, takovou vám bude Bohem měřeno.) Proto se jim na rozdíl od husitů pomoci a síly od Boha dostat nemohlo!!!

Správné vnímání světa je takové, že hmotný svět byl učiněn jako dokonalý, jako prostor k seberealizaci a vývoji poznání lidských duchů. Jako utrpení jej vnímáme jen proto, že jsme my lidé odešli pádem do ega od přijímání informací ze Světla, od Boha. A tím z vnímání světa jako ráje! Jakmile se lidé opětovně začnou chovat podle vůle Stvořitele, ráj na zemi se jako odraz duchovního ráje ve hmotnosti opět objeví! Toto hledání cesty neboli poznávání stvoření je také jediným smyslem dějin lidstva.

Opět se přenesme do husitských Čech. Tam se vyhlášením křížové výpravy vytvořila situace, když žoldnéři, vrazi a lupiči z okolních zemí dostali podobný pokyn ke křížové výpravě, tentokrát do Čech. Národu hrozilo, že okolní rakouští, bavorští, sasští a pruští rabiáti provedou genocidu kacířského národa a sousední šlechta obsadí vylidněná území poslušnými osídlenci.

Neviditelné duchovní vedení českého národa je samozřejmě vedeno Prozřetelností. Ta jako taková předpokládá vždy všechny varianty možného vývoje při procesech zdokonalování víry. Tedy i tu nejhorší, onen vpád band vrahů pod záštitou kříže. Začalo tedy v předstihu s výchovou „možná potřebného“ geniálního vojenského vůdce. Poslalo jej „osudově“ nejprve jak mezi lapky, aby se naučil překvapujícím taktikám, tak do velké bitvy u Grünwaldu. Tam aby se naučil strategickému velení velkých bitev. Jeho vojenské zkušenosti pragmaticky pohnuly krále Václava IV., že dal bývalému lapkovi milost a navíc jej učinil velitelem posádky pražského hradu. Tím získal Žižka navíc vědomosti o logice opevnění a o možnostech překonávání opevnění.

Když obecná politická situace v království a Evropě nabrala ten nejhorší násilnický směr, nastala doba pro dějinné vynoření se Jana Žižky z Trocnova. Kázaní Jana Husa z něj mezitím udělala stoupence zkvalitnění pojetí křesťanství. Následně se stalo, že když se pak Jan Žižka kdekoliv objevil mezi husity, ihned vyzařováním své osoby získal nebývalý respekt. Ač neměl vlastně žádnou hodnost nebo pověření, slovo bratra Žižky se stalo u husitů zákonem! Jak známe i z dnešního života, děje to jen u těch osob, které silně vyzařují charismatem neboli duchem. Tím způsobem se stalo, že se na obranu národa mohl vynořil potřebný vůdce. A to je také ten rozdíl výsledků bojových výsledků katarů a husitů! Kdekoliv na sebe narazili husité a křižáci, byli křižáci biti jak žito! Bez ohledu na to, že je křižáci obvykle převyšovali počtem až čtyřikrát!!!

Zdůrazňuji připojit k úvaze i ten fakt, že nikdy v dějinách nevycvičení povstalci, od Spartaka, přes povstalé fanaticky bojující Izraelity v Jeruzalémě až po Pugačevovce v Rusku neporazili profesionální armádu! V kontrastu s těmito výsledky husité jasně vítězili kdekoliv a kdykoliv. Tato odlišnost si přímo žádá vysvětlení, protože děje a jevy kdekoliv ve stvoření nacházejí bez i neviditelné příčiny (jako náhody) jen stoupenci vývojové teorie a „skeptici“. Já vidím, že husité vítězili jen proto, že každý bojovník dostával v bitvě energii z duchovní dimenze. Agnostici říkají „z přesvědčení“. Tato energie jim dodávala sílu a mrštnost, kterou i dnes můžeme pozorovat také u šílenců. Navíc velitelům husitů (Žižka, Prokop) se aktivovala intuice a skrze to se stávali strategicky neporazitelnými.

O tom, jaká se vytvořila pověst o Janu Žižkovi svědčí třeba toto. Když se vydal s několika sty husity na pomoc severočeským husitům, tísněným deseti tisíci žoldnéři ze Saska, tito se po zvěsti, že na ně táhne Žižka, ihned uprchli z Čech. Ostatně jeho dějinná stopa je v okolí stále tak silná, že v Rakousku dodnes straší děti vedle Attily a Džingischána také Žižkou!

U přemýšlivých vzniká samozřejmě otázka, proč tak brzy umřel? Já cítím, že proto, že překročil své duchovní „pověření“! Ač se již nemusel zevním nájezdům bránit, táhl na Moravu „přesvědčovat“ místní katolíky. A to již nebyla obrana, na to již nedostal sílu. Pro dobro jeho duše byl u Přibyslavi „odvolán“ na věčnost. (Aby se nezatížil karmicky.) Proto i na bratra Žižku mohou Češi vzpomínat s vděčností.

Dalším vývojem událostí však prvotní úsilí českých reformátorů, směrované ke zkvalitnění víry, degenerovalo. Husitské jádro táboritů nepracovalo duchovně ani tělesně a pozvolna se stávalo bandou nábožensky se tvářících loupežníků. Tím se jejich intuitivní i osobní duchovní podpora vytratila a v důsledku toho byli méně do marasmu upadlými umírněnými kališníky u Lipan poraženi.

Na základě výše uvedeného je zřejmé, že mimořádná osobnost Jana Žižky z Trocnova není na rozdíl od Jana Husa evropského, ale pouze národního významu. Nutno ale pro jeho správné historické zařazení dodat, že ač Žižka nic slovně duchovního nepřinesl, připomněl národu poznání, že boj i za jen dobově spravedlivou věc přivádí národu pomoc z neviditelné strany stvoření. Ta mu pomáhá nejen k udržení odhodlanosti, ale i ke schopnosti odhadu chodu dějin. Žižka je pro národ prostě učitelem taktiky obrany a povzbuditelem k poznání, že obhajoba spravedlivé věci dodá Čechům překvapivý přívod energie jak k výdrži v obtížných obdobích, tak i k vynalézavosti při své obraně! To je zdůrazněno duchovním poučením na české zástavě: Pravda boží (objektivní) vítězí! A upozorňuji v této souvislosti na současný úpadek, vyvolaný ateisty, kteří z tohoto principu vypustili „boží“. A chtějí jej nahradit slovem „soukromá“.
 

Předchozí články:
Očišťování rodových a národních kořenů (18.8.2014)
Očišťování národních kořenů odstraněním deformací výkladu dějin (25.8.2014)
Příchod křesťanství k nám a kníže Václav (2.9.2014)
Úsilí císaře Karla IV. o udržení zbytku gnostického rozměru křesťanství (4.9.2014)
 

Josef Staněk