Světový prostor
Jaký je prostor světa, ve kterém žijeme? Obvykle si snadno představíme starověký Euklidův prostor. Hmota v prostoru je v něm lineárně – rovnoměrně rozložená.
Takový prostor lze jen přibližně matematizovat. Účinkem kvadratických rovnic, které v něm popisují hmotné souvislosti, jsou výpočty fyzikálních veličin převážně bezvýsledné. Chybějící výsledky byly prohlášené za iracionální čísla – a tento postup pomohl vývoji matematiky. S využitím vyšší matematiky lidé stanuli na Měsíci, sestrojili jaderné ponorky.
Jenže, jak s popisem našeho světa? Technickým i vědeckým řešením, mnoha úkolům, stačí zaokrouhlené nepřesné výsledky. Jenže předpokládám: když úsečka má konečnou délku, pak ji vyjádří číslo konečné velikosti – racionální.
Nelze-li lineární geometrii matematizovat, pak je vhodné couvnout zpět – ke smyslovým zážitkům. Anebo to nevadí, že výsledky se nedostavují?
Obrovský počet informací dává člověku zrak, nejvíc ze všech našich pěti smyslů. Ve zrakové perspektivě se vzdalované předměty zmenšují se stále menší intenzitou.
Tento perspektivní prostor je matematicky obhajitelný, protože hmotné souvislosti v něm vystihují lineární rovnice. A ty jsou řešitelné.
Svět, daný našimi smyslovými – především zrakovými zážitky, dle této možnosti není podložený hmotou. Takovou, která by ve Vesmíru zůstala, i kdyby z něho zmizel poslední vnímající tvor. Nýbrž smyslové zážitky takto vedou k nadřazené Informatice. A náš svět vystihne pojem – virtuální realita. Která není v rozporu s podstatou různých náboženství.
K tomu jsem již před více lety připravil text, který jen obecně popisoval, jak naše technika může zajišťovat virtuální realitu. S jejím působením na mysl tvora. Ovšem informatika ji promýšlí a tvoří již desítky let a zkušený profesionál by souvislosti popsal výstižněji.
Představa virtuální reality
Člověk Čeněk sedí před obrazovkou počítače a působí na něj rozličné zážitky virtuální reality. Obrazové a zvukové informace, chvění sedačky, foukající vzduch – všechny tyto zážitky jsou ve vzájemné shodě, řízené počítačem:
Vidí-li Čeněk na obrazovce ohýbající se větve stromů, pak ho současně ovívá ventilátor napojený na počítač. Ukazuje-li obrazovka počítače blízkou prasečí farmu, počítač uvolní ventilem do místnosti trochu zápachu ze zásobníku.
Obrazovka je mimořádně velká – část duté koule, anebo je provedená jako brýle nasazené na Čeňkově obličeji. Otáčí-li hlavou, pak se mu posunuje obraz v brýlích. To elektronika zajistí.
Na obrazovce „žije“ virtuální tvor Virta. Protože je Čeněk držený už dlouho před obrazovkou, v temné místnosti, dávno už zapomněl na skutečný svět a věří své zdánlivé skutečnosti na obrazovce. Člověk běžně vidívá kousek svého vlastního nosu – nepatrnou část obličeje.
Podobně se Čeňkovi ukazuje na obrazovce kousek Virtova obličeje. Domnívá se, že Virtův nos je jeho vlastním nosem. Ztotožnil se s postavou vytvořenou v umělém prostředí. Důvěřuje svým zážitkům světla, foukání vzduchu teplého či studeného, zvukům a podobně. Čeňkovy ruce a nohy nejspíš nejsou volné; snad má nasazené rukavice s vestavěnými snímači, takže počítač sleduje a vyhodnocuje požadavky na Virtovy pohyby na obrazovce.
Virtův nos by měl zaujímat stále stejné místo v Čeňkově zrakovém zážitku. Je vhodnější uvažovat obrazovku nasazenou na obličeji – brýle, elektronicky podložené? Ale konkrétní řešení není smyslem tohoto psaní. Vždyť virtuální realita je již dlouho užívaná při výcviku leteckých pilotů a v kdovíjakých dalších směrech.
Člověk, podrobený virtuální realitě, nezískává zrakové informace přes nějaké pocity nebo vjemy zobrazené Virtovy postavičky. Nýbrž zrakové vjemy hmotný Čeněk získává svým pohledem na zářící plochy obrazovky. Vidí Virtův nos – a mylně se domnívá, že Virtovy oči mu dávají do vědomí obraz. Nikoliv! Bylo by složité zajistit, aby vnímal zápachy a zvuky přes Virtův nos a uši. Čeňkovo vědomí vnímá Virtovy zážitky Čeňkovými lidskými smysly.
Váhám, zda podobně i lidské vědomí, v našem Vesmíru, získává vjemy jiným způsobem než přímo z hmoty vnímané smysly. I když by to, z našeho hodnocení, vyžadovalo nesmírně složité mimovesmírné zajištění. Snad se těchto souvislostí týkají i poznatky kvantové mechaniky: částice hmoty bývá vlněním – a za jiných podmínek hmotným bodem.
Během doby Virta stárne. Čeňkovy skutečné oči zůstávají beze změny, ale Virtovy oční bulvy na obrazovce se mění. Elektronika virtuální reality jakoby zhoršila zaostřování Virtových očí. Takže obrazovka předkládá rozmazaný obraz. Čeněk sobě – tedy Virtovi, nasadí brýle. To se uskuteční na obrazovce. Ihned celá obrazovka znovu získá ostrý obraz. Čeněk si myslí, že to způsobily brýle nasazené Virtovi. Neví, že se o to postarala elektronika vyhodnocující činy Čeňka samého.
Čeněk hledí na obrazovku přímo a Virtu k tomu vlastně nepotřebuje. Jeho vědomí a tělo není totožné s Virtovým tělem, i když tomu Čeněk věří. Věda se již dávno naučila snímat nervové signály v organismu; nověji se používají k ovládání protézy pro chybějící končetinu.
Podobně si lze představit jejich využití pro ovládání virtuální reality. Snímače (mechanicko-elektrické měniče) jsou upevněné přímo na Čeňkově těle a sdělují do počítače jeho stav – prohnutí páteře, napnutí svalů, aktuální postavení údů, teplotu těla, změny nasměrování očí.
Namalované obrazovkové slunce září – a jak Čeňkovi přenést zážitek tepla Virtovy nohy, která se objevuje na obrazovce před Virtovýma očima? Končetině by to mělo zvyšovat teplotu, ale konstruktér virtuální reality vše zajistí, aniž by vůbec mělo smysl měřit teplotu zdánlivé nohy na obrazovce. Není důvod, proč konstruovat snímače, které by nějak z obrazovky cosi snímaly. Byla by to zbytečná oklika.
Naopak lze snadno upevnit výkonové členy (elektro-mechanické převodníky) k Čeňkově tělu.
Má-li zažít vliv slunečního tepla, pak to není způsobeno paprsky slunce vykresleného na obrazovce, nýbrž to zařizuje počítač, který spíná elektrické topidlo poblíž Čeňkova těla.
Spadne-li na Virtu mokrý lístek, pak na příslušnou část Čeňkova těla foukne studený vlhký vzduch. A podobně.
Čeněk se domnívá, že zrakové poznatky získává očima postavičky. Když Virta přichází před zrcadlo – tedy na obrazovce se k Virtově nosu blíží plocha zrcadla – pak Čeněk uvidí na obrazovce svého Virtu. „Bezpečně“ tedy ví, že on sám je „hmotným“ Virtou. Vždyť má „před sebou“ zrcadlo. Když Virtovi vlivem „větru“ přiletí na obličej „šála“, pak obrazovka ztmavne a Čeněk je bez zrakových informací. Domnívá se, že Virta je bez zrakových informací. Ten je však jen shlukem částí „hmoty“, je svítícím obrázkem na obrazovce.
Konstruktér jistě nesnímá vjemy „hmotného“ Virty, který je pouhým zářením na ploše obrazovky. Je pouhým obrázkem.
Čeněk je informován zcela jinou podstatou, než o které ví. On se zajímá o body na rozzářené obrazovce a věří, že ostrost jeho vidění je daná zaostřením Virtovy čočky v oční bulvě, případně přidáním brýlí postavičce. Neví, že světlo do jeho skutečných (Čeňkových) očí přinášejí fotony, jež letí ze skla obrazovky k jeho skutečnému obličeji. Fotony letí vzduchem a to objemem mezi obrazovkou a Čeňkem. Takhle hodnotí klasická fyzika lidské vjemy, proto zde vysvětluji Čeňkův způsob vidění tímto způsobem.
Vlivy, kterým jsou podrobené Čeňkovy zážitky, jsou záměrně vestavěné do programu počítače. Například když jdou mračna kolem počítačového slunce, pak osvětlení počítačové krajiny pohasne. To programátor zajišťuje jiným způsobem, než že by slunce na obrazovce skutečně osvětlovalo zobrazenou krajinu. Elektrony, dopadající zevnitř na skleněné stínítko v různém množství, zajišťují svit vakuové obrazovky. Jimi počítač určuje, kde má být světlá plocha a kde ne. To není přímo zajišťováno zobrazeným sluncem.
Virta vkládá stínítka před své oči. Může zesilovat elektrický oblouk a zkoumat, zda luminofor obrazovky lze světlem nasytit do maxima nebo zda ne.
Čeněk se brání uvěřit názorům o jakýchsi „fotonech“, které by letěly „ze skla obrazovky“ jakýmsi nadprostorem, v jakémsi „onom světě“. A přece – Čeňkův zážitek obrazu vzdáleného Měsíce je daný tím, co sám z dálky vidí na obrazovce, a ne tím, co by Virtovým smyslům přinášel proud paprsků vykreslený na obrazovce.
Čeněk namítá, že v jeho Virtově světě mu zrakové informace přinášejí částice zářícího luminoforu – jak je postupně předávají jedna druhé. Jsou umístěné zevnitř na stínítku vakuové obrazovky, jejich účinky Virta zkoumá.
Poznámka
Tento text byl původně psaný v době, kdy počítačovým monitorům vládly vakuové obrazovky (CRT). Dnešní přístroje bývají založené na jiných fyzikálních přístupech.
Odkazy
[1] http://www.tichanek.cz/g4v/virtualni-realita-vnimame.html
[2] Sea World v San Diegu – Milena Holcová
„Nabíráme rychlost, neovladatelně narážíme do skal, řítíme se k propasti. Teď už to s námi mlátí skutečně nešetrně. —
Teprve s odstupem mne napadá, jestli právě takový druh zábavy v sobě neskrývá ta nejzákeřnější rizika. Fiktivní nebezpečí, neexistující dialog, iluze vzrušení a výsledná ochota všemu uvěřit. Vskutku zdařilá manipulace.“
[2a] LIDI aneb Většina národů má za to, že je úplně jiná než většina národů – Milena Holcová. Nakl. Šalvar, Brno 2001, s.154 – 157
[3] Zrozeni pro klam: Úvod do teoretické erratologie časopis Vesmír, 2015/09/24
[4] Ve VR kabince budete virtuální svět vnímat i dalšími smysly – Daniel Pánek 12. února 2017
[5] Zdánlivá skutečnost v zážitcích (1.) – Bohumír Tichánek
[6] Zdánlivá skutečnost matematizovaná (2.) – Bohumír Tichánek
Bohumír Tichánek
Poslední články autora:
