mapa stránek || vyhledávání

Jan Palach 1969 – 1989 – 2019

Nejsou to jen lidské bytosti, jež svou duchovní silou zvláštně ovlivňují svůj svět. Sledujme historické jevy i z hlediska nevtělených Bytostí, jež zasahují do chodu lidských civilizací. Snad ovlivňují snáze, když si materialistické civilizace jejich vedení vůbec nepřipouští?

Staroveká náuka o anjeloch je čímsi viac, než sa doposiaľ myslelo. „Nebola to číra fantázia, ale predvedecká forma poznania, ktorá mala svoj reálny predmet.“ Emil Páleš [1]

Mnoho hodnotících názorů se objevilo padesát let poté, co se dvacetiletý Jan Palach polil benzinem a sám sebe zapálil. Vesměs jde o názory, jež nevycházejí z duchovních přístupů. Jeho čin podceňují.

Jan Palach

Československá naštvaná společnost se po spojenecké invazi postupně zklidňovala; při známé mírnosti českého národa se klid dal očekávat. V listopadu 1968 stávkovali studenti vysokých škol, ale tuším, že stěží čeho dosáhli. Například ještě hledali, zda se mají svou organizací zařadit mezi strany Národní fronty.

Duchovní vyspělost národa se projevuje i tím, že většinou odmítá přehnané násilné námitky. Málokdy lituje chybějících dlažebních kostek na náměstích a v ulicích, nerve se s policií. Když převrat, tak bez obětí. Více politických změn se uskutečnilo ve 20. století v našich zemích. Ale končící a nastupující strana se snažívala změnit vládu bez vzniku násilí.

Domnívám se, že český národ, duchovně velmi na výši, následně podvědomě tuší a očekává kvalitní vedení shora. V dnešním materialistickém paradigmatu pak nezbývá než spoléhat ponejvíc na vedoucí politiky, avšak často nedůvěřivě. České přístupy:

  • Snadné uznání kapitulace prezidenta Beneše ve vrcholu krize v září 1938. A to i ze strany vojenského velení, ačkoliv do poslední chvíle chápalo, že vzdát se nesmíme, nepotřebujeme. [2]
  • Nověji – málem celoroční čekání na ikonické datum 17. 11. 1989. Když státy Maďarsko, NDR a Polsko prošly velkými změnami dřív.
  • Vznik pouze blbé nálady v konci 90. let onehdy.
  • Československý stát – vzniklý propagací [3]. A k tomu zásadní pacifismus nemálo řadových českých vojáků na tehdejší východní frontě [4].
*

Zveřejňované názory obvykle porovnávají, čeho vlastenec Palach dosáhl, a čeho by mohl dosáhnout ve svém pokračujícím, mnohem delším životě. Nedosáhl ničeho? Anebo podnítil po dvaceti letech „Palachův týden“ z ledna 1989, kdy natvrdlý režim tvrdě řešil nespokojenost lidí svého státu, stále bez perestrojky.

Zásadní smysl však sleduji nevyjádřený, o kterém sám hrdina jistě nevěděl.

*

Přibližovala se omezující normalizace. Pak mé posouzení:

Palachův čin nabízel – můžete obětovat alespoň svou kariéru, své příjemné životní osudy.

Zaměnit je náročnějšími, nesobeckými. Nebýt uživatelem světa, nýbrž naopak. Snažit se programovat svou zemi, tím i kousek světa, a to méně osudově, bez obětování života. Další lidé, během přicházejících strnulých let, snadněji obětovali daleko méně? Ne.

Palach nelitoval svého činu. Obvykle obdivujeme člověka, jenž nasadil svůj život ve prospěch záchrany druhého člověka. A někdy uspěl, někdy sám přišel o život.

*

Byly snad nějaké možnosti, zapojit se ke zlepšení situace v ČSSR? Hodnotím takové možnosti, osudově nachystané ve prospěch oživení, možných protestů společnosti.

I. Prvním prostředkem chápu – státem určený Socialistický svaz mládeže, SSM. V hospodářství, kde výroba patřila všem, nebylo prvním úkolem továrny podnikat ke vzniku zisku. V lidech ve vedení odhaduji touhu udržet se nahoře. Šéfové podniků ne vždy trestali mladé zaměstnance za drzost odvážných názorů. Poukazování na chyby v hospodaření, v práci podniku?

Starší chápali, že mladí svazáci bývají nevycválaní, sami měli takové doma. Nakonec i oni dobře věděli, že společnost od roku 1969 nejde správným směrem. Stěží se mohl ozvat 40-letý či starší zaměstnanec. Tohle by snadněji prošlo dělníkovi – tuhle lopatu mi nikdo nevezme -, říkali někteří. Ale člověk výše postavený by dopadl zle. To už musel mít důležitý důvod, ne snad jen svoji nezkušenost.

Jenže my mladí jsme vesměs chápali, že SSM je quislingovská organizace, podřizující nás sovětské moci, a tak jsme se raději smáli. Vyprávěli vtipy, či se hrozili rozprávky, jak student byl policií odchycen za to, že si pískal melodii Krylovy písně.

Ženské a mužské přístupy k politice bývají odlišné. Tehdy jsem podvakrát osobně sledoval rozdíly. Vzpomenu první: na podzim 1968 studenti o přestávkách vzrušeně mluvili o politické situaci. Ale jediná dívka, studentka L., nás zklidňovala: „Nechte toho, to nemá smysl.“ Ženy bývají pragmatičtější než muži.

Odjinud: kdo dbal budoucnosti v osmdesátých letech – ušlechtilejší Olga, anebo snílek Václav? Budoucností do minulosti.

*

II. Další Osudovou nachystaností mohlo být pronásledování hudební skupiny „Plasic People of the Universe“. Jenže veřejnost – mladí příznivci rockové hudby – se k podpoře neodhodlala.

„Helsinské dohovory boli živou vodou pre disidentov vo východnej Európe, osobitne v Československu. V tom čase nemali takmer žiaden vplyv a sotva by ho niekedy získali, nebyť vyslovene hlúpeho správania vtedajšieho komunistického režimu. Znie až neuveriteľne, že Štátna bezpečnosť mrhala svoju energiu v polovici sedemdesiatych rokov na prenasledovanie undergroundovej rockovej skupiny Plastic People of the Universe. Nevyvíjali pritom žiadnu antikomunistickú činnosť. Mali však dlhé vlasy, nekonformne sa obliekali a v textoch piesní používali vulgarizmy (poéziu Egona Bondyho).“
Eduard Chmelár: Charta 77 ako zárodok „občianskej spoločnosti“ [5a]

*

„Hudbu chápu jako estetický názor na svět. Je mi jasné, že Plastic People svou hudbou demonstrovali jiný úhel pohledu, byla pro ně formou protestu.“ [5b]

Nelogické, tedy „hlúpe správanie“ mám za příčinu ponoukající k občanské aktivitě. Myšlenky k postupům, vkládané papalášům shora. Následné odezvy pak měly patřit ostatním lidem.

*

III. Když statisíce svazáků svůj stát neobrozovalo; namísto opovážlivostí vládla opatrná pasivita, přišla další možnost a to roku 1977. Když jsme nebyli schopní pomoci sobě a státu obhajitelnými postupy, poukazovat na

  • nehospodárnosti v tom a v tom,
  • ověřování vykonané práce někdy jen pouhou přítomností zaměstnance v objektu pracoviště – strojovým razítkem na kartě – namísto dohledu na pracovní výsledky,
  • plýtvání papírováním, a tak dál.

Přišla tedy nabídka zlepšit společnost činností opoziční. To důležité Osud prosadil – oznámit snad každému občanovi, co odbojní disidenti nachystali. Sami chartisté se divili – proč jim režim věnuje tolik pozornosti? Západ sice vzal Chartu na vědomí, ovšem to zásadní pak určila režimní kampaň trvající několik let.

„Je to zvláštne, ale Charte 77 dodala význam až nepochopiteľne hysterická kampaň organizovaná vládnucou komunistickou stranou. Nebyť tejto hlúpej reakcie, o Charte 77 by referovali nanajvýš historici ako o kurióznej epizódke normalizačných dejín.“
Eduard Chmelár: Charta 77 ako zárodok „občianskej spoločnosti“ [6]

Opět, toto zdůraznění Charty, úsilí vést stát k lepšímu dodržování vlastních zákonů, chápu jako promyšlené ponouknutí občanům – zapojte se!

Ani nachystaný opoziční přístup se však neprosadil. Charta 77 nestrhla statisíce lidí k zapojení do své činnosti.

Nakonec vložím i cizí, odlišný názor, proč byla Charta režimem silně odsuzovaná. Ze strachu normalizačního režimu.

„Chartisté se často divili, proč režim spustil proti Chartě 77 takovou kanonádu. Pokud by ji jenom tiše pronásledoval jako dosud všechny opoziční aktivity, nebyla by vzbudila takovou pozornost.

Režim ale věděl, co dělá. Od prověrek v roce 1970 uplynula dlouhá doba a režim si nebyl jist, nakolik ještě platí jejich výsledky, nakolik může důvěřovat morální volbě učiněné v jejich rámci obyvatelstvem. Totalitní režim neměl k dispozici nezávislé sociologické průzkumy, které by ho informovaly o náladách a stavu mysli obyvatelstva. Měl jen fízlovská hlášení, kterým příliš nevěřil, a zprávy od stranických organizací, které byly modifikovány, aby se nahoře líbily. Charta mu vlastně přišla vhod, protože poskytla nové a aktuální téma pro morální volbu. Tentokrát nebyl režim tak důsledný a nespustil individuální prověrky, ale stačily mu rezoluce pracovních kolektivů a podniků. Nicméně výsledky ho uklidily, evidentně se žádná masová revolta nechystala.“
Jan Štern – Od normalizace k normalizaci [7]

 

Literatura

[1] Emil Páleš: Každý musí najít svou vlastní „Severku“ 27.09.2016, www.matrix-2001.cz, www.sophia.sk/

[2] Cestami života – Ludvík Svoboda. Naše vojsko, Praha

[3] Petr Holub: Žít ve vznešenosti – Tomáš Garrigue Masaryk vymyslel, založil a postavil stát. Časopis Respekt, 28. 10. 2008

„Zahraniční historici dodnes s uznáním připomínají, že Československo se stalo jedinou zemí na světě, jež byla založena propagandou. Masaryk celé čtyři roky neúnavně přesvědčoval, že jedině likvidace Rakouska-Uherska znemožní Německu navždycky provádět své agresivní plány. K tomu vyráběl obraz československého národa, který trpí pod agresivními Němci a Maďary, hlavu ale neskloní a bude za svobodu bojovat.“

[4] ČESKÉ „OSMIČKY“ aneb se rodí a umírají „elity“ – Miloslav Ransdorf

„Oficiální propaganda po roce 1918 často mluvila o svobodě jako o spojeneckém daru. Ale tato legenda neodpovídala pravdě. Samostatný stát byl dárek, který si český národ dal sám a nečekal na rozhodnutí velmocí.

Prostý český člověk od samého počátku měl ve věci války, kterou monarchie vedla, naprosto jasno. Už v roce 1914 přešly na ruskou stranu oba pražské pluky, 8. a 28., 36. pluk z Mladé Boleslavi, 30. pluk, v roce 1915 totéž udělaly 11., 91. a 42. pluk. Hlavní velitel armády arcivévoda Bedřich čtyřikrát požadoval na císaři, aby v nespolehlivých Čechách byla zavedena vojenská diktatura. Pro šíření ruských proklamací bylo v té době obžalováno 127 osob, soudy vynesly 18 rozsudků smrti a obžalovaní dostali celkem 245 let těžkého žaláře.“
s.14/2

[5a] Eduard Chmelár: Charta 77 ako zárodok „občianskej spoločnosti“ – Blisty 5.1.2007

[5b] Černý racek – Petr Gratias, Oldřich Veselý. Nakladatelství Vakát, Brno 2009, s.105

„Jednu dobu byl u nás jako technik zaměstnán takový nenápadný mladíček, z nějž vylezlo, že dělá manažera Plastikům. Pak s sebou začal vozit na zájezdy kazety s nahrávkami z jejich vystoupení. I když člověk znal podmínky a technické okolnosti, které vznik těchto nahrávek provázely, byla docela hrůza je poslouchat. Po hudební stránce byl ten materiál, co jsme měli možnost slyšet, zoufalý. Amatérské, místy primitivní a jednotvárné.

Vždycky jsem zastával názor, že důležitější než jak kapela hraje, je to, co a o čem hraje, ale tenhle způsob vyjádření jsem nepochopil… A shodli jsme se na tom v kapele všichni.

Hudbu chápu jako estetický názor na svět. Je mi jasné, že Plastic People svou hudbou demonstrovali jiný úhel pohledu, byla pro ně formou protestu.“

[6] Eduard Chmelár: Charta 77 ako zárodok „občianskej spoločnosti“ – 5.1.2007

[7] Jan Štern – Od normalizace k normalizaci – 29.09.2009
 

* * *

Příloha – číslované úryvky

[8] Nové informace o Palachově vzdoru. V den okupace přijel do Prahy s pistolí v aktovce, 10.1.2019

Je dobře známo, že v den srpnové okupace přijel Jan Palach do Prahy. Avšak teprve nedávno historik Petr Blažek zjistil, že v onen den měl u sebe zbraň. A podle svědectví spolužáka zvažoval, že ji použije proti sovětským vojákům.

V tomto kontextu je pak také pochopitelnější návrh Jana Palacha na násilné obsazení budovy Československého rozhlasu, který formuloval na počátku ledna 1969 v dopise studentskému vůdci Luboši Holečkovi.

Historik Petr Blažek ho našel v roce 2008 v operativním svazku StB, ve kterém jsou uloženy dokumenty k vyšetřování Palachova protestu. Tajní policisté jej zabavili na počátku 70. let v Archivu Univerzity Karlovy.

„Dopis svědčí o Palachových plánech na aktivní odpor. Ukazuje, stejně jako zmíněná zbraň, že delší dobu promýšlel radikální čin. Když jsem ho v roce 2008 poprvé viděl, s překvapením jsem pochopil, že Palachovo sebeupálení nebylo bleskem z čistého nebe, tak jak bylo do tehdejší doby často vykládáno,“ shrnuje Blažek.

Na Jana jako bojovníka vzpomíná také jeho blízký kamarád a spolužák ze všetatské základní školy Stanislav Hamr. — Podle něho se Palach již od mládí připravoval na velký čin po vzoru svých historických hrdinů. Intenzivním běháním či plaváním se trénoval na askezi, strádání i bolest. A způsoboval si ji také sám různými způsoby, aby ji vydržel, až to bude potřeba.

Stanislav Hamr zmiňuje například zarážení jehly pod nehet či drcení prstů ve svěráku. „Přidej, utáhni to! vyzýval mě. A nikdy přitom ani necekl,“ vzpomíná Hamr.

[9] Zpráva o vyšetřování pokusu sebevraždy upálením Jana Palach, nar. 11.8.1948 v Praze (Krajská správa SNB, Praha, 4. dubna 1969)

Palach byl členem českobratrské církve evangelické a jezdil na církevní kázání do Libiše na českobratrskou evangelickou faru.

Den před svým upálením 15.1. 1969 byl opět viděn v Libiši na pohřbu svého strýce Kostomladského Ferdinanda, který zemřel 11.1. 1969. Po pohřbu byl Palach na faře a dlouhou dobu hovořil s farářem Trojanem. Druhý den se Palach upálil.

Farář Trojan — „Palach měl velký cit pro spravedlnost, byl vždy vzrušen, když se někde dála křivda. Velice se obdivoval J. A. Komenskému, jeho rytinu měl v koleji.“ Tu noc na čtvrtek četl prý dlouho do noci knihu o velkých postavách našich dějin. Byla inspirována husovským zápasem. Obdivoval duchovní zápas a ryzost a měl vztah k revoluci. Byl neobyčejně upnut na matku a každý pátek dojížděl domů.

Nelze vyloučit, že k rozhodnutí spáchat sebevraždu dospěl Palach právě na základně působení faráře Trojana, který při kázání mohl u Palacha, který byl citově a senzitivně založen vzbudit podnět k činu. Nasvědčuje tomu i pohlednicový lístek Prahy, který odeslal Palach asi hodinu před činem svému příteli, na který se podepsal jako „Hus“.

[10] Právo 20.1.1999, s14 (vydání střední Čechy)

Učitelka Jana Palacha Zdeňka Klásková: „Byl to naprosto normální kluk. Lišil se snad jen v jediném – svou obrovskou vírou v pravdu.“

[11] 28.10.2000 Milan Špůrek řekl k pohřbu Jana Palacha – „Šlo se za ním jako za Mistrem Janem Husem.“

[12] Proč jsem nemluvila – Maria Vojtová. Nakladatelství Arca MiMfa, Třebíč 1996.

„Nebyl ani trochu překvapený tím, že jeho zdravotní stav po provedení protestního činu je takový, jaký je, neměl pocit, že by byl někým podveden nebo zneužit, neměl žádné příznaky deprese. Naopak, byl stále klidný a přitom nešlo o medikamentózně navozený klid. Byl to klid vyrovnaného, spokojeného mladého muže, který kolem sebe tiše šířil paprsky naděje. Jako když už někdy podobný stav zažil, jako kdyby měl veškeré reakce svého organizmu předem vyzkoušené. Byl přívětivý, zdvořilý a přitom soustředěný, působil dojmem, že je stále v očekávání něčeho, aniž jevil příznaky netrpělivosti. Podle všeho to vypadalo, že čeká zprávu o splnění svých požadavků tehdejší vládou. s.34

— tímto vzkazem podal umírající Jan největší důkaz toho, že měl neporušenou paměť, schopnost uvažovat, zachovalé vyšší cítění, pocit zodpovědnosti a schopnost slovně komunikovat ještě 18. 1. 1969 odpoledne, kdy měl teoreticky i prakticky být dávno mrtvý, kdy již nikdo nečekal, že se probere z komatu, natožpak aby zodpověděl otázku: „Kam máme jít?“ s.40

O něco později mi paní Libuška (Janova matka) prozradila, že Jeník má kamarády v Sovětském svazu, se kterými si dopisuje a že na ně nedá dopustit. s.37

Nikdy jsem nepochopila, jak je to možné, že Jan neměl žádné dýchací potíže, přece i za normálních okolností se kůží dýchá. s.40

Později jsem si uvědomila, že tímto vzkazem“ Lite… rár… ní… lis… ty…“ podal umírající Jan největší důkaz toho, že měl neporušenou paměť, schopnost uvažovat, zachovalé vyšší cítění, pocit zodpovědnosti a schopnost slovně komunikovat ještě 18. 1. 1969 odpoledne, kdy měl teoreticky i prakticky být dávno mrtvý, kdy již nikdo nečekal, že se probere z komatu, natožpak aby zodpověděl otázku: „Kam máme jít?“ s.40

[13] Metropolis Brno, týden v Brně č.149/16.3.2006/s.15 Pavel Trtílek: Vzplanou další pochodně. Recenze inscenace Divadla v 7 a půl: „Palach 69-06“

„Některé motivy, které v inscenaci mohou působit doslovně nebo poněkud naivně (jako třeba dětská hra Jana Palacha a jeho otce na upáleného Jana Husa), však nejsou smyšlené, ale vycházejí ze skutečnosti, což vrhá na palachovské téma jistou dávku cynismu.“

[14] Úryvek z programu k divadelnímu představení na Sukově ulici v Brně, Divadla v 7 a půl:

Divadlo v 7 a půl: Palach 69-06 – Františák – Borůvková (představení 25.3.2006)

„— Kolem 3. hodiny odpoledne, v době, kdy bylo na Václavském náměstí nejvíce lidí, uložil svou černou aktovku do prázdné nádrže fontány pod Národním muzeem (měl s sebou i kartáček na zuby, myslel si, že přežije?), polil se od hlavy k patě benzínem a zapálil. Běžel přes frekventovanou ulici směrem dolů k Domu potravin. Daleko nedoběhl, upadl a kolemjdoucí se na něm pokusili uhasit oheň kabáty.“

[15] Lenka Procházková: Slunce v úplňku, příběh Jana Palacha, ČRo 18-01-2009 07:00 Milena Štráfeldová

„Jan měl v patnácti letech přečtenou celou bibli.“

[16] http://www.radio.cz/cz/clanek/112583

Spolužáci z koleje: Laďa, Pavel, Štěpán, Pepík, Libor: „Upřímný chlapec, nikdy se nedaly čekat ani nejmenší úskoky. Vystupování nenucené, upřímné, někdy až tvrdě upřímné. Uctivé vystupování. Potrpěl si na poděkování. Mezi klukama dost neobvyklé. Byl nezkažený. Měl názory dost nereálný, dost radiální. To já bych neřek. Ke zkreslenému pohledu na situaci měl daleko. Historii chápal vyložené materialisticky.“

[17] Svědectví Petra Uhla o Janu Palachovi, 10. 2. 2013

Z rozhovoru Zdenka Pavelky s Petrem Uhlem

Režisérka Agnieszka Hollandová v jednom novinovém rozhovoru ke svému filmu Hořící keř nyní řekla, že si myslí, že Palachův čin měl opačný účinek, než Palach zamýšlel, že lidi to spíše přivedlo k rezignaci a že normalizace postupovala rychleji. Lidé si uvědomili, že nemohou a nechtějí takovou oběť jako Palach přinést, a začali žít svým malým, přízemním životem.

[18] Hořící keř je účelový mýtus polohollywoodského stylu – Miroslav Prokeš

Komparsisti nesou protestní pikety a transparenty (aby se zdůraznilo, že jsou proti něčemu), ačkoli skutečný průvod byl naprosto pietní a jediné, co účastníci nesli, byly státní vlajky. A jak ty statisíce na Staroměstském náměstí zpívaly státní hymnu, nelze zapomenout. Ve filmu nic takového není, ač to mohlo být hodně působivé.

No a pak řada vymyšlených ahistorických scének: Ještě v lednu se po pražských ulicích prohánějí gazíky s opilými sovětskými vojáky se samopaly, z nichž dokonce střílejí do vzduchu (ve skutečnosti „ostrá fáze“ invaze skončila po týdnu, pak byli vojáci staženi do kasáren a v Praze se později objevovali v uniformách, leč beze zbraní jako organizovaní turisté).

[19] Nový objev: Pár dní před smrtí chtěl Palach darovat krev – Karolína Vaverková

5. listopadu 2017, www.echo24.cz

Historik Petr Blažek objevil dokument, jenž přináší nové informace o posledních dnech Jana Palacha. Krátce před tím, než se upálil na protest proti vývoji v Československu po okupaci vojsky Varšavské smlouvy, se rozhodl darovat krev. Dokládá to žádost o výpis zdravotního záznamu dárce krve vyplněná na Palachovo jméno. (obrázek cyklostyl, vyplněný)

Podrobnosti Palachova darování krve nezná ani jeho bratr Jiří. O lednovém záměru svého bratra nevěděl, potvrdil ale, že Jan daroval krev už v minulosti. „Že chtěl Jan darovat krev, nevím. Ale utkvělo mi v paměti, že když byl na brigádě v Rusku, krev daroval. Dostal tam takový špendlík do klopy ve tvaru kapky krve,“ uvedl pro Echo24 Jiří Palach. „V Rusku byl Jan dvakrát. Jednou v roce 1967 a potom tam jel jako vedoucí brigády v roce 1968,“ dodal.

[20] Psychiatrička Zdena Kmoníčková (vedla rozhovor s Palachem), 17. 1. 2019

Z videa:

Byla konciliářkou popáleninové kliniky. Hned dne 16.1. ho viděla na nosítkách.

Jeho první slova: „Ne-chtěl jsem se zabít!“ (MUDr Kmoníčková ve své řeči dělá pomlku, není úplně jisté, zda se chtěl či nechtěl zabít – B. T.). (5. minuta)

To je něco výjimečného — byl po celé dva dny naprosto při plném vědomí. Sice chviličky lehký ovlivněný stav, krátké chvíle. (6. minuta)

Měl postižené oči, neviděl. Celé dva dny byl přesvědčený, že nezemře, že přežije. Až 3. den, po ránu, jsem vycítila, že on už ví, že to nepřežije. Z jeho sdělení to naprosto vyplývalo. Z jednotlivých slov. — Jen chvilky zamlžení vědomí. (16. minuta)

[21] Jan Palach a Všetaty – očima těch, kteří ho znali a byli u toho – Tomáš Koloc, 18.1.2012

„To, že jsem strávil své dětství ve stejné vesnici jako o deset let dřív zemřelý Jan Palach, v blízkosti lidí, kteří s ním žili, pro mě později byla jedinečná příležitost vydat se po stopách jeho života. O Janu Palachovi toho bylo napsáno už mnoho. Já bych chtěl svůj příběh, sestavený z vyprávění pamětníků začít rozborem slov Palach a Všetaty, který je až mrazivě symbolický. Palach je druh rákosu, který naši předkové používali na rozdělání ohně, vlastní jméno Všetaty znamená ve staré místopisné češtině obec, kde jsou všude lapkové…“

[Autor tohoto článku v gnosis.cz – B. T.: Lze také posuzovat duchovní souvislost názvu obce Všetaty – vše patří Bohu.]

„Otec Jana Palacha byl typický český vesnický písmák, ve své domácí knihovně soustředil všechny nejpodstatnější knihy, především z české historie. Lásku k ní s velkým zaujetím předával svým synům. Ač byl katolík, jeho nejoblíbenější etapou v české historii bylo husitství. To přejal zvláště mladší syn Jan (syn Jiří byl o sedm let starší), o němž se tradovalo, že když na něj otec volal, přišel, až když se zavolalo: „Jene Huse, nebo Jene Žižko!“ Bylo to živé dítě, o které se v útlém dětství staral většinou dědeček, který s jeho hyperaktivitou nakládal po svém: přivazoval si ho na špagát jako kozu (v té souvislosti mě napadá výrok, který spálený Jan Palach pronesl v nemocnici ke své matce: „K životu potřebujeme prostor…“). Jan Palach se v dětství vyznačoval obrovskou vůlí, pomocí níž řešil všechny životní výzvy. Hrál fotbal, který mu nešel; trénoval tedy tak dlouho, až dosáhl výsledků. Stejně to bylo s jeho „nejbolavějším“ školním předmětem, ruštinou. Měl vypjatý smysl pro spravedlnost a rovnost.

Je známo, že když během své první brigády v SSSR zjistil, že sovětští studenti mají na brigádě horší pracovní podmínky, než jejich evropští druzi, zorganizoval stávku, která nakonec donutila vedení zavést rovnoprávnost. Přesto byl svým všetatským okolím považován za tichého blázna; od mladého muže, který studuje v Praze, se neočekávalo, že bude chodit po obrubnících a přitom si zpívat, nosit stále svoji peněženku z dětství a občas utratit své studentské úspory a příjmy z kondic (učíval angličtinu) za oběd a číšku vína v restauraci (což všechno JP podle svědků dělával). Za své chlapecké vize co všechno dokáže, až bude doktorem filosofie, si od svého strýce (matčina bratra, který zemřel bezprostředně před Palachovým sebeupálením) vysloužil přezdívku Doktor Kecal

Na druhou stranu ještě těsně před smrtí vybíral se svou matkou nový klobouk a domluvili se, že jej definitivně vyberou v týdnu, kdy se upálil. Podle profilu, který mi nastínili lidé, kteří JP znali, jsem přesvědčen, že žádná skupina neexistovala, šlo jen o taktický tah samotářského martyra, který se také dá vyložit touhou po větší pospolitosti v beznadějné době. Někteří kolemjdoucí si prý mysleli, že jde o natáčení válečného filmu…“

[22] Jene, sebevraždy nefungují, musíme se přičinit živí v boji – Tomáš Koloc

„Abych připomněl tři klíčové věty Jana Palacha z jeho manifestu a z jeho úmrtního lůžka: „Člověk musí bojovat proti zlu, na které právě stačí. Ať už to (co já) nikdo nedělá. Ať se přičiní živí k boji.“ Nejde jen o šrám, který zanechal Janův v konečném důsledku neúspěšný čin na jeho okolí (jeho matka Libuše zemřela po 11 letech boje s depresemi v 67 letech věku, jak vypadal jeho opuštěný dům, ukazuje úvodní fotografie a galerie fotografií zde). Jde především o to, že dějiny počínaje Janem Palachem a Ryszardem Siwiecem s Vasylem Makuchem (kteří ho roku 1968 ve Varšavě a Kyjevě předešli), nás učí, že burcující aktivistická sebevražda nemá smysl. Protože ať už panuje jakýkoli systém, přičiní se, aby se o naší nejvyšší oběti pokud možno nikdo nedozvěděl, a dozví-li se o ní někdo, stejně nakonec onen systém nepřetlačí.“

[Autor tohoto článku v gnosis.cz – B. T.: Hrdina Palach udělal svoje, jak naznačují jiné úryvky zde. Mnoho je dáno jinými souvislostmi ve společnosti, s počátkem snad až ve slavném století starověku.]

[23] SPOLUŽÁK JANA PALACHA – Honza Palach měl vyhraněné levicové názory, 8.2.2013

Nový polygon: Český zahraniční časopis. 2010/1, ss. 30-32.

„S touhle dost jednotnou opilecky bouřlivou atmosférou u stolu trochu kontrastovalo vystupování Honzy Palacha. Upíjel si pomalu své jedno pivo. Zůstala mi vzpomínka, jak sedí vedle mne bokem ke stolu poněkud za židlí mojí a mého souseda, tedy nikoli s rukama na stole jako všichni. — nechtěl být součástí té řvoucí masy, se svou decentností a slušností. — On skutečně vystupoval jako mírný člověk, nevnucoval se, nedával najevo emoce. To jsou vlastnosti, které jsou přirozené a není třeba se nad nimi pozastavovat. —

Toník Ohnut, — při nedávné poslední návštěvě potvrdil, že Honza Palach měl tehdy velmi vyhraněně levicové názory. Totéž říká další spolužák a celoživotní dobrý přítel Ladislav Langr. Ověřoval jsem si u nich svou paměť. Honza se snažil mírnit naši kritiku režimu u nás a v SSSR, obhajoval pokrok v uvolňování, zcela zřetelně byl ovlivněn komunistickou ideologií. Nesouhlasíme s názorem pana Hamra, Jendova spolužáka z gymnázia, že Jendova levicovost končila u Boha a otce a syna Masarykových. Naše zkušenosti jsou jiné. —

Honza byl obdařen krajní empatií a učení stranící slabým a utlačovaným mu učarovala. Na střední škole se zájmem studoval Marxe a Lenina. Bylo to v první polovině šedesátých let. —

Někdo řekl, že by bylo mnohem snazší udělat z fošen nájezd, beton vyvézt nahoru kolečkem a lít do šalunku shora. Kolečko ale na stavbě neměli. — „Jirko, oni neznají kolečko,“ řekl smutně.

— Končil povzdechem “Měl jsi pravdu“ či nějak v tom smyslu. Oba jsme věděli, že tou pravdou myslí názor na velkého východního bratra a jeho velmocenskou politiku, nyní opět z Ruska vyvážený Brežněvův neostalinismus.

— Vzpomínám na profesora Charváta, který hovořil o třech Janech z Univerzity Karlovy – Husovi, Opletalovi a Palachovi, kteří položili životy za pravdu.“

[24] Svatouškovský pohled na Palacha mě už štval, říká jeho kamarád Hamr. Proto promluvil, 14. 1. 2019 5:30 (Jan Gazdík)

[Video 3:48 minut]

Ing. Stanislav HAMR, spolužák a životní přítel Jana Palacha. „Ve Všetatech jsme bydleli a vyrůstali spolu v jedné ulici. — Nebyl žádným svatouškem a samotářem, který se stranil druhých, jak se často píše, ale uličníkem a rváčem, jako tehdy skoro všichni kluci. Jenomže on se leckdy pral i s mnohem staršími a silnějšími kluky – doslova až na krev. Zvlášť když viděl, že se děje někomu křivda a on se ho rozhodl bránit,“ vzpomíná Stanislav Hamr.

— Měl hrozně rád živočichy a bytostně nesnášel, když jim kluci ubližovali. Kvůli tomu se byl schopen i porvat. Uměl ale také střílet, vyhazovat věci do povětří,“ — Postupně se tak z Jana Palacha a Stanislava Hamra stali výborní chemici. Nastudovali si i vysokoškolskou učebnici chemie, aby přesně věděli, jak vyrábět výbušniny.

„Proto jsme také neměli utrhané ruce, přestože jsme si vyráběli i acetylit – nejhnusnější výbušný prevít, jaký snad vůbec existuje. Jako výtečný chemik tedy Honza moc dobře věděl, jakou hořlavinou se toho 16. ledna před padesáti lety polévá a jaké důsledky to pro něj bude mít.

— Tragicky zemřelého spolužáka považuje za intelektuálně mimořádně vyspělého člověka. Byť měl třeba na základce někdy i špatné známky. „Ale bylo to tím, že si z toho nedělal nikdy těžkou hlavu. Výrazněji povahově měnit se začal v deváté třídě. Zejména ale na gymnáziu, kde se soustředil na studium historie. Už v prvním ročníku bylo zjevné, že Honza je mimořádně inteligentní a nadaný student.“

 

Bohumír Tichánek
 

Poslední články autora:


hodnocení: 5
hlasů: 1
Tisk Tisk
Všechny komentáře jsou schvalovány administrátorem. Z tohoto důvodu mohou být zveřejněny se zpožděním od několika minut do několika hodin. Odstraňovány jsou komentáře obsahující vulgarismy, spam, invektivy, apod.

6 komentářů

Přidat komentář
  1. Na tohle zatvrzele idealizované lpění na 68 spojené se záměnou fatálního psychického vykolejení zapálivších se nešťastných obětí s údajným duchovnem nemohu reagovat jinak než uvedeným odkazem. Pro mladší generace je neustálá hořká adorace toho období zavádějící a přímo deformující ve vztahu k výkladu toho, oč tehdy i v 89 ve skutečnosti šlo (včetně sovětské perestrojky) a proč to u nás vyústilo v aktuální tristní stav.
    https://kaliyuga0.webnode.cz/news/ad-novodoba-palachiada/

    1. Článek jsem psal proto, s mnoha citacemi, abych ukázal kvality jeho duše. (Také něco k průběhu normalizace).
      Byl mladý, nezralý? Jenže celou bibli přečetl už v dětství, byl aktivním členem českobratrské církve evangelické. V předposledních dvou dnech svého života soustředěný a klidný. Upřímný. Dárce krve i v SSSR. „Honza byl obdařen krajní empatií a učení stranící slabým a utlačovaným mu učarovala.“
      Byl silnou osobností – aktivním křesťanem. Pak:
      „chodit po obrubnících a přitom si zpívat, nosit stále svoji peněženku z dětství a občas utratit své studentské úspory a příjmy z kondic (učíval angličtinu) za “oběd a číšku vína v restauraci“
      není příznakem dětinství – nýbrž byl svůj, duchovně silný. Nic špatného v tom přece nebylo. Obvykle se bojíme chovat po svém, jen abychom nevyčnívali! Někdy si v diskusích také vymyslím jen přezdívku.
      Koho představovala jeho mimořádná duše, v minulém životě, jsem se dozvěděl a naznačil – kdesi zveřejnil – již před desítkou let.
      1. Palach je druh rákosu, který naši předkové používali na rozdělání ohně,
      2. duchovní souvislost názvu obce Všetaty – vše patří Bohu.
      Nad lidmi je promyšlený Osud, a obě tyto souvislosti to připomínají.

  2. B.Tichánku, víte, trošku mi to nejde dohromady, to, co jste zde o Palachovi napsal s tím jeho skutkem, který bychom spíš připisovali jinému člověkovi, který je tak trochu bláznem, naivkou a taky sebevrahem. Jeho sebevražednou motivaci upálením se nechápu i když sebevražedné sklony ve všeobecnosti pochopit dokážu. Zdá se mi, jako by tady nebylo něco v pořádku. Jako by to udělal pod vplyvem hypnózy…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Magazín Gnosis - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů - provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2019

Máte-li zájem o publikování svého článku, pište na e-mail info@gnosis.cz.

Odkazy:

Slunovrat Záhady-Zdraví.cz slunecnikvet-anna.blog.cz Bylinkové království PERSONÁLNÍ BIODYNAMIKA AOD - průvodce transformací Rahunta Společnost pro mezioborová studia, z.s. Česká Konference