mapa stránek || vyhledávání

Kosatka mírnější býložravce (6.)

Vložen úryvek z knihy veterináře Davida Taylora: Další příběhy veterináře. [1]

Člověk musí někdy na rozloučenou snést zlou škodu; zvířeti to nepřejeme. Ledacos je naší civilizaci na pováženou. Co je dokonce vůči zvířeti nepřípustné, to nad pachatelem, za jeho zločin, vykoná celá společnost?

„Úmrtní list konstatuje smrt udušením – důsledek oběšení.”

*     *     *

David Taylor - Další příběhy veterináře— Nebylo těžké si představit, proč se safari balí: bylo daleko mimo turistické oblasti a pro Madriďany, kteří se tam vypravili na jednodenní výlet, těžko k nalezení. S Rolfem jsme tam našli hrstku vesničanů, kteří se starali o zvířata dosud zbývající v rozpadajících se shlucích baráků a v ohradách, kde vítr a plevel ničily poslední trosky vybledlých podnikatelských snů.

Návštěva začala špatně. Sotva se hlídači dověděli, že jsem et veterinario lnglés, požádali nás, abychom se šli podívat na lišku, kterou zamkli do bedny, dospívající mládě se všemi příznaky psinky. Nahlédl jsem do bedny mříží ve víku, sdělil jim diagnózu a nabídl, že jim tam nechám nějaké léky a injekce. Je vždycky neodpustitelně nespolehlivé dělat ukvapenou bleskovou diagnózu. Když totiž jeden z chlapů víko zvedl a lišku vytáhl za kůži na zátylku, spatřil jsem k své hrůze, že to smutné zvíře, které drží, má jenom tři a půl nohy. Liška přišla o část přední nohy v pasti a pahýl, obsypaný mouchami, byl v hrozném stavu.

Que pena terrible!” řekl jsem. “Je mi líto, seňores, tady se nedá nic dělat. Já to zvíře bezbolestně usmrtím. Mám v brašně injekci.”

Obrátil jsem se a chtěl jsem zajít k vozu, když muž držící lišku zavrtěl hlavou a vykročil, stále se zvířetem v ruce, k nízké kůlně. Jeho kumpáni se shlukli kolem něho. Odněkud vytáhli provaz. Nemohl jsem věřit očím, když jeden ze Španělů na něm udělal smyčku a přetáhl ji lišce přes hlavu. Bez sebe zuřivostí, s obličejem jako led, jak z něho rychle mizela krev, jsem viděl, že druhý konec provazu prohodili přes trám. Oni chtějí to trpící zvíře oběsit!

A s hrozným úsilím, neboť všechna má síla jako by se byla změnila ve zmrzlou hlínu, jsem zařval tak silně jako dosud nikdy. “Okamžitě toho nechte, vy tam!” hulákal jsem, sice pořádně hlasitě, ale s pramalým účinkem. Ve vzteku jsem totiž zapomněl i ta nejjednodušší španělská slovíčka.

Chlapi si mě nevšímali a lišku pověsili. Zjistil jsem, že dosud nemohu pohnout nohama.
“Rolfe!” houkl jsem. “Řekni těm hajzlům, ať přestanou, nebo některého zabiju. Nežertuju!”
Rolf už se zlověstnou tváří utíkal přes písčitý dvůr k lynčující tlupě. Do nohou se mi vrátil život. Konečně se mi taky vybavilo, jak mluvit, aby mi rozuměli, a vzpomněl jsem si rovněž na nejsprostší slovo v kastilštině, které mě kdysi Rolf naučil. Znovu a znovu jsem ho v běhu vykřikoval. “Přeřízněte ten … provaz, vy …!” Liška se svíjela, napůl uškrcená, když ji zakabonění chlapi odlehčili a spustili dolů.

Vtrhl jsem mezi ně, v obličeji bílý, a celý jsem se třásl. Stáli tam mlčky a bez hnutí, když jsem choval v náručí polomrtvé zvíře, a chrlil na ně šťavnaté podrobnosti, co jsou zač jejich rodiče, jakou gynekologickou minulost mají jejich mámy a jak se potomci Filipa II. a El Cida změnili nějakým zvráceným vývojovým procesem v dvounohé piojos – vši. Místo aby mi ti surovci vrazili mezi žebra kudlu, rozešli se a něco nesrozumitelného si vrčeli a plivali do písku. Lišce jsem píchl silnou dávku xylazinu, anestetika, které normálně používám na zklidnění bizonů a buvolů, a pokojně mi umřela v náručí. [1]

*     *     *

Znal jsem člověka, který dle svých slov běžně mluvil s Bohem. Spíš však, takové opětovné odpovědi dává člověku, našemu vnímání, jeho vlastní Ego. Tento jeden z více člověčích základů – hmotné Já, má sídlit v solar plexu; ale i mozek se na něm podílí? Snad má něco společného s přežíváním složek člověka po smrti v našem světě. Končí až když kosti zetlí, anebo rychle – zpopelněním těla.

Konáme, dbalí svého vědomí, podle nabídky Ega. Tu může ovlivnit nečekaná souvislost. Zde býložravec může být i útočným dravcem, zatímco kosatka bývá rozumným přítelem.

*     *     *

Není divu, že nás nikdo nedoprovázel, když jsme se s Rolfem vydali na obhlídku zvířat. Měli tam lvy, i velmi vzácné lvy berberské, kteří tam žili na pozemku zaneřáděném hromadami smradlavých kostí; španělské orly královské, chráněný druh, který tam vůbec neměl co dělat; a ve velké, mírně zvlněné ohradě nejnebezpečnější a nejpodivnější zvíře, s jakým jsem se kdy setkal.

Než jsme do té ohrady vstoupili, důkladně jsme dalekohledem prozkoumali terén. Byla to klidná končinu s bledými písečnými svahy, porostlými tu a tam nevelkými houštinami trnitého křoví. Dvě stě metrů od nás klovala do prachu trojice pštrosů, v mělkém bahništi ležela zasněně kráva watusi a v dálce stáli dva divocí koně, které nebylo možné přesně identifikovat, a onipovali si navzájem hřívu. Pokud se tu vyskytovala taková zvířata, nehrozilo nebezpečí, že by někde v houští číhala parta medvědů grizzly nebo tygrů, a nesli jsme si klacky na obranu proti tvorům, jako jsou rudokrcí pštrosi, kteří dovedou spíš otravovat, než že by byli nebezpeční, ale děsně je baví, když vás mohou nakopnout. Jak jsme postupovali dál do ohrady, vyskočila zpoza balvanu antilopa jelení a uháněla tiše pryč.

“Měli jsme si s sebou vzít kýbl zrní,” zabručel Rolf. “Ta sebranka si myslí, že je čas krmení.” Ukázal na ty dva koníky, kteří se teď směrem k nám upřeně zadívali. Jeden z nich se k nám začal pomalu šinout. Na tu vzdálenost vypadal malý jako myš.

Když se blížící se zvíře dalo do mírného klusu, zvedl jsem dalekohled. Ne, to není kůň Převalského, je to onager, jeden druh divokého asijského osla, jakého jsem kdysi honil po mokřadních loukách v Holandsku. Dvojice takových zvířat, sotva dvanáct dlaní vysokých a nervózních jako nejslavnější závodní koně, jednou způsobila, že jsem se vymáchal v smradlavém holandském kanálu.

Rolf převzal dalekohled a mžoural do něho. “Má asi hlad,” usoudil. “Teď uhání pěkně rychle.”

Onager byl už podstatně větší a dal se snáze rozeznat. Urazil už polovinu vzdálenosti. Viděl jsem obláčky prachu, jež mu odletovaly od kopyt, jak se hnal zvlněnou krajinou rovně jako šíp.

“Nějak moc touží se s náma seznámit,” poznamenal jsem, když jsem trochu nesvůj pozoroval, jak rychlý klus přešel v plný cval. Zvíře mířilo přímo k nám. Zůstali jsme stát a pozorovali jsme ho.

“Koukej, jak se mu ty nohy kmitají,” protáhl Rolf pobaveně. Byl to opálený šlachovitý Američan z Colorada a dříve ho jako profesionálního lovce ve východní Africe tolikrát napadli tvrdší obyvatelé – sloni, lvi, buvoli –, že by se to nedalo spočítat na prstech obou rukou. Blížícího se neškodného koníka sledoval tak nevzrušeně, jako by byl znovu v Zambii a díval se z okna vlaku. “To mě podrž – koukni, jak má uši položený dozadu,” chechtal se.

Pravda, byly tak přilepené k hlavě zvířete, že zůstaly skoro neviditelné. A co víc, onager měl vyceněné zuby. Z přímého směru se neuchýlil ani o píď. Byl od nás sto metrů, dosud se řítil plnou rychlostí a slunce se lesklo na dokonalých horních i dolních řezácích. Ještě čtyřicet metrů. Oba jsme viděli a slyšeli, jak mu ty řezáky skřípají. Teď začal onager tak nějak divně, ošklivě kvičet jako prasátko. Má nejistota se změnila ve vyložený, čirý strach. Rolf najednou zaklel. S divokými osly se sice ještě do konfliktu nedostal, ale jeho loveckému instinktu stačilo, co z toho tryskového koníčka vypozoroval. “Kristepane, skoč!” zařval.

Nikdy jsem se nepovažoval zrovna za atleta, ale za okamžik jsem se bůhvíjak octl v úzké vidlici akátu. Země byla tři metry pod námi a nedůstojně jsme se svírali v objetí s Rolfem, který se vznesl současně se mnou a přistál na témž těsném útočišti.

Onager se skřípotem zabrzdil a teď stál u paty našeho stromu na zadních a zuřivě drápal a kousal do kůry. Nebylo pochyb, to šílené stvoření, které nám jako zlověstný přízrak vylo pár čísel od okraje kalhot, se za námi pokoušelo vylézt na strom. Z obličeje mu sršela nenávist.

“To svět neviděl,” řekl Rolf. “Zahnáni na strom pitomým oslem!” Pevně jsme se objímali, abychom nespadli.

V dálce jsem zahlédl chumel Španěláků, těch, co chtěli lynčovat lišku, jak nadšením bez sebe pozorují drama. “Estupendo, ten veterinario s nevymáchanou hubou a vejtaha Americano, teď je rozsápe vosel. Que maravilloso!”

“Odprejskni! Vaya!” křičel jsem na onagera.

V odpověď se vytáhl po kmeni ještě výš a zařehtal tak nenávistně, až jsem čekal, že mu s párou vyrážející z roztažených rudých nozder vyletí i jiskry.

Rolf ulomil větvičku a hodil ji dolů na našeho útočníka. Odrazila se onagerovi od čenichu. To ho teprve vyprovokovalo až k nepříčetnosti. Udělal podivuhodný výskok ze stoje na zadních, jaký ovládá jenom několik speciálně vycvičených cirkusových koní, nebo tak jsem si to aspoň myslel. Nejenže se celým tělem vyšvihl ještě asi o patnáct centimetrů, ale zuby mu doslova sjely po mém podpatku.

Přitáhl jsem si kolena až k bradě a Rolfa jsem se držel jako klíště. Snažil jsem se uvažovat rozumně. “Četl jsi někdy tu knížku od té ženské, co si myslí, že se zvířaty můžeš komunikovat, když na ně budeš dýchat nos proti nosu?” zeptal jsem se.

“Hele, s mým nosem nepočítej, že bych to na toho hajzla zkusil,” odsekl Rolf. Snažil se mě dál držet, zatímco si nadzvedával zadnici z trnitých větví, které mu propíchly džíny a bezpečně se mu zabodly do masa. “Zavolám ty zatracený cikány, aby ho odehnali.” Z plných plic zahulákal španělsky na naše vzdálené publikum. “Venga! Poďte sem a zažeňte toho sakramentskýho koně!”

Chlapi to slyšeli, na to bych dal krk, ale ani se nehnuli, jenom dřepěli na plotě, pleskali se po stehnech, drbali se a křenili jako opice.

Pokusil jsem se na onagera přísně zadívat, rovnou do očí, bez mrknutí. Přísný pohled mi vrátil a odhryzl si další kus kmene, velký jako jablko. “Zvířata obyčejně nemají ráda, když se na ně člověk upřeně dívá,” řekl jsem.

“Prokristapána, tak na toho mrzáka nečum,” zaúpěl Rolf. “Třeba ho tím jenom provokuješ.”

“Ono ho to otráví a za chvíli se vrátí k tomu druhému, musíme mít trpělivost,” prohlásil jsem s důvěrou.

Půl hodiny nato odpověděl můj druh: “Eště ho to neotrávilo.”

Onager hlídkoval, stále kroužil kolem našeho stromu. V jednom kuse pochodoval, ani na chvíli se nezastavil a od našeho chatrného posedu se nikdy nevzdálil dál než na krok. Chvílemi se podíval nahoru na svou kořist, vyloudil to příšerné, zklamané zakvičení a vyskočil, aby si z jednoho z nás ukousl šťavnaté sousto, v naději aspoň ochutnat.

“Já jsem z toho blázen,” řekl jsem Rolfovi. “Vždyť jsme se nepokoušeli vniknout mezi něho a jeho potravu nebo říjnou samici. Neřekli jsme ani jedno sprosté slovo v onagerštině. Jsme jenom nevinní náhodní chodci!”

“Hele, nemá cenu to teď rozebírat,” zavrčel Rolf. “Ten syčák zkrátka nesnáší lidi, v tom to vězí.”

To bylo zřejmě jediné logické vysvětlení. Nešlo ani o agresi zvířete, kterému lidé v minulosti ublížili. Působilo to mrazivě jako iracionální, bytostná nenávist, slepá zuřivost zvířete postiženého vzteklinou, které se změnilo v smrtonosného robota poslušného virů, jež mu zamořily mozkové buňky.

Rolfa současně napadlo totéž. “Co když má vzteklinu?”

Probíral jsem v duchu pavučinami zastřené přihrádky obsahující všechno, co jsem vědělo vzteklině koní. Poníci hadrářů v Rochdaleu moc často nehonili lidi na stromy a v Británii se vzteklina nevyskytuje od roku 1921. Sám jsem vzteklinu u žádného druhu koní nikdy neviděl, ale ti, kteří ano, psali, že má spíš formu “zuřivé” paralýzy než “otupělé”. Z dávných přednášek na Glasgowské univerzitě jsem si matně pamatoval, že se u postižených zvířat projevuje vzrušeni, šílenství, že si počínají bezhlavě, často divoce a nebezpečně vyvádějí, slepě útočí, ba koušou si vlastní kůži. Ze Španělska byly občas případy vztekliny hlášeny.

Onager, ať už měl vzteklinu, nebo ne, byl stále stejně uminutý nás zničit. Jeho odpor k nám mu rozpaloval každou napínající se šlachu a šumící žilku v těle. Všechny příznaky vztekliny, jak jsem se je jako student učil, na tu potvoru pode mnou přesně seděly, až na tu pasáž o bezhlavém počínání. Rolf mi dal za pravdu, že tenhle ďábelský koník má až moc všech pět pohromadě a je náramně vypočítavý. Ten dobře ví, co chce, a snaží se to dostat za každou cenu. A protože ani jeho pohyby nebyly strojové, vzteklinu jsem přece jenom s jakýms takýms přesvědčením váhavě vyloučil.

“To zvíře je přímo posedlé touhou nás sežrat,” usoudil jsem, když uplynula další hodina a naše situace se ani v nejmenším nezměnila. “Zajímalo by mě, jestli by se spokojil s jednou končetinou, abychom mu odvedli pozornost a mohli zdrhnout.”

Rolf se trpce zasmál. “Co mám teda udělat? Mám ti perořízkem upižlat jednu ruku a hodit ji dolů jako kost psovi?”

Podíval jsem se na Rolfovo elegantní semišové sako a potom na své staré z džínoviny. Rozhodl jsem se. “Pokus se ulomit tamhletu tlustou větev, co máš nad hlavou,” řekl jsem.
S velkými obtížemi, zatímco jsem se ho držel pevně kolem pasu, Rolf škubal a rval, až celý zrudl. Najednou se větev s prasknutím zlomila a oba jsme se prudce rozhoupali. Taktak že jsme se nezřítili rovnou do vyceněných tesáků dole.

Sundal jsem si sako, narval větev do jednoho rukávu a pak jsem pomalu nabídl kousek “sebe” dolů onagerovi. Viděl jsem, jak mu krví podlité oči radostně a vítězoslavně zajiskřily. Tak ten v modrém leze dolů jako jehně na porážku! Divoký osel se skokem vrhl na “ruku” v saku, vyrval mi ji a s nesmírnou silou jí mrštilo zem. Pak po ní začal s úděsnou zuřivostí dupat, rvát ji a kousat. Neviděl neslyšel, jak se snažil rozdrtit “paži” na kaši. Kolem poletovaly kousíčky džínoviny velké jako poštovní známky. Rolf zašeptal jediné slovíčko: “Jdem!” Seskočili jsme ze stromu a na bolavých, zmrtvělých nohou jsme uháněli jako vítr k bráně v plotu. Byl jsem k smrti vyděšený. Tak mě ještě nevystrašil ani žádný lev uprchlý z cirkusu, slon s šílenou bolestí zubů ani tygr probírající se předčasně z narkózy.

Jakýmsi zázrakem jsme to stihli k bráně, vypadli ven a zhroutili se na zem, sotva za námi zapadla. V tom okamžiku se do drátěného pletiva vedle nás vrhl dvouapůlmetrákový kvičící oklamaný onager. Plot se nebezpečně vyboulil, několik kovových ok luplo, ale naštěstí nepovolil. Po chrabrém pokusu přeskočit přes plot na nás se onager vrátil k zbytkům mého saka a dřevěné paže a znovu se do nich zuřivě pustil. Zvedli jsme se a ztuhle se belhali pryč. Když jsme míjeli partu šklebících se Španělů, Rolf prohodil něco pádného a jednoznačného, po čem je šklebení rázem přešlo.

Rozhodli jsme se, že ty dva slony i žirafu koupíme, a až bude tepleji, přestěhujeme je po silnici do Ria Leonu. Vyptávali jsme se také na toho onagera a dověděli jsme se, že je to známý a obávaný postrach lidí a že dva pracovníky parku už málem zabil. Nebylo možné ho prodat a prý ho budou muset usmrtit.

“Až to budou dělat, tak je požádej, aby ho střelili do srdce,” řekl jsem Rolfovi. “Moc rád bych se mu podíval na mozek, kdyby se to dalo zařídit.”

Rolf nelitoval námahy a za pár týdnů mozek mrtvého onagera naložil do nádoby s formaldehydem, než zase přijedu. Když se mi konečně naskytla příležitost ho prozkoumat, našel jsem v něm cystu tasemnice, velkou jako pingpongový míček a silně ho připomínající, usazenou v jednom z čelních mozkových laloků. Onager byl tedy přece jenom jakýsi robot – tragicky ovládaný parazitem, kterého do sebe dostal možná už před lety při pastvě. Na nějakém stéble trávy seděl patrně malinký brouček, v jehož miniaturních svalech byla mikroskopická larva, a ta jednoho dne dohnala divokého osla k šílenství a mému příteli a mně připravila dvě tuze perné hodiny. [1]

 

– pokračování –
 

 

Literatura

[1] Další příběhy veterináře – David Taylor. Panorama, Praha 1991, s.154-157. Překlad Alena Jindrová-Špilarová. Orig. „Going Wild/ More Adventures of a Zoo Vet”. Nakl. George Allen and Unwin. Londýn, 1980
 

Bohumír Tichánek
 

Poslední články autora:


hodnocení: 5
hlasů: 1
Tisk Tisk

1 komentář

Přidat komentář
  1. Pane Tichánku, oceňujem Vašu snahu o obohatenie duchovnej stránky čitateľa tohoto webu uverejnením už 6.pokračovania príbehu o kosatke z pera Davida Taylera a nakoľko to Vaše úsilie nie je primerane odmenené aj diskúsiou, dovolím si tu niekoľko svojich poznámok k tomu, čo ma tu zaujalo.
    Píšete, citujem: “Znal jsem člověka, který dle svých slov běžně mluvil s Bohem. Spíš však, takové opětovné odpovědi dává člověku, našemu vnímání, jeho vlastní Ego. Tento jeden z více člověčích základů – hmotné Já, má sídlit v solar plexu; ale i mozek se na něm podílí? Snad má něco společného s přežíváním složek člověka po smrti v našem světě. Končí až když kosti zetlí, anebo rychle – zpopelněním těla”.
    Uznávam, že u mnohých ľudí sa vyskytuje aj tento fenomén, ale to neznamená, že nejestvujú aj iné prípady, kedy ľudská podstata (duša) môže takýto kontakt skutočne mať, ako to popisuje napr. aj Moody, alebo hoci aj Ježiš, alebo Edgar Caice, prípadne E. Swedenborg. V ľudskej histórii a kultúrach je množstvo takýchto prípadov, kedy dochádzalo ku kontaktu s duchovnými astrálnymi bytosťami a boli inšpiráciou pre duchovne založených ľudí.
    Zdá sa, že uznávate ako jedinú realitu iba matériu a tým sa zaraďujete medzi materialistov.
    Pekný deň!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Magazín Gnosis - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů - provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2018

Máte-li zájem o publikování svého článku, pište na e-mail info@gnosis.cz.

Odkazy:

Slunovrat Záhady-Zdraví.cz slunecnikvet-anna.blog.cz Bylinkové království PERSONÁLNÍ BIODYNAMIKA AOD - průvodce transformací Rahunta Společnost pro mezioborová studia, z.s. Česká Konference