mapa stránek || vyhledávání

Kosatka v pubertě (7.)

Vložen úryvek z knihy veterináře Davida Taylora: Další příběhy veterináře. [1]

Dosud nemíváme zvířata v patřičné úctě. Dokonce i nejrozumnější mořští savci trpí lidskými zločiny.

Přibližně 800 velryb každoročně usmrtí rybáři z Faerských ostrovů – kytovce rybáři naženou na mělčinu, kde jim přetnou páteř a nechají je vykrvácet. Maso, velrybí tuk a vnitřnosti si pak mezi sebou rozdělí. Praxe velrybího „honu“, která pochází z 16. století, je ale dlouhodobě trnem v oku ochráncům přírody a odpůrcům lovu velryb. Svou nevoli proto nyní dali najevo, když jeden ze symbolů Dánska – sochu Malé mořské víly, potřísnili rudou barvou. Na chodníku před sochou zanechali nápis, v němž Dánsko vyzývají, aby chránilo velryby u pobřeží Faerských ostrovů. [2]

*     *     *

Zde opět přidám vlastní zážitky se psy.

Bylo mi méně než pět let. Rodina přijela k prarodině, všichni se vítali, a postaru líbali. Nevelký Lord věděl co a jak; trochu vyskočil – a dal mi čumák – pusu. Všichni se na něho zlobili – já jsem se pro jistotu dal do pláče…

V Letovicích se kdysi známý divil, jak jeho vlčák na mne dobře reaguje. Prý pozná vegetariána: že nejsem jeho konkurent – masožravec.

Kdysi dávno býval na ulici, za rohem, žertující pes. Člověk šel po chodníku a nahoře, v křoví na zvýšené zahradě, skrytě číhal pes. Když byl chodec hned vedle něho, za plotem – znenadání, velmi silně: „Haf!” Pes o sobě nevěděl, co je zač; nejspíš se radostí smál.

Ale možná to bylo odpovědí na můj tehdejší vtípek. Pes v sousedství byl hodně upovídaný – našel si příležitost a štěkal a štěkal. Když zrovna nebyl hned za našim plotem, zaštěkal jsem sám a pes metl přes celou zahradu, kolem sousedova domu, a zuřil na náš dřevěný plot. Dodnes míním, že pes nevěděl…

*     *     *

Plavat vedle velryby – takovému zážitku každý neodolá. Kosatka Mazel sice nikoho nesežrala, ale přece bylo nutné získat odstup.

Mazel, ten korzár oceánů s počítačovým mozkem a smrtící silou podmořské smečky vlků, byl jako beránek, hodný a přítulný. Martin Padley a já i ostatní pracovníci delfinária jsme to věděli, veřejnost ne. Už samo anglické jméno kosatky – killer whale, tedy velryba zabiják, mlhavé vzpomínky na historky polárních badatelů o tom, jak se tito tvorové vrhali za lidskou kořistí na ledové kry, odpor velrybářských flotil vůči těmto záškodníkům, kteří bezostyšně plení stáda modrých velryb a plejtváků myšoků, vyprávění starých mořeplavců, kteří prý viděli, jak moře zrudlo, když smečky těch výrazně vybarvených vrahů zmasakrovaly celá stáda delfínů, čistě jen pro povyražení, celá ta slátanina mýtů a výmyslů a lidových povídaček vytvářela pověst kosatek, o níž neměl Mazel, vyhřívající se ve své nádrži se srdcem plným lásky a břichem plným znamenitých sleďů, ani ponětí. Měl lidi rád a zdálo se, jako by se snažil s nimi navázat mentální kontakt. Lidem naskakovala příjemná husí kůže, když na něho shlíželi dolů. Byli vzrušení, obdivovali ho a couvali. Mezi velrybou ve vodě a primáty s menším mozkem poskakujícími na břehu zela propast neporozumění.

My s Martinem jsme se mezi ty suchozemské krysy nepočítali. S velkým potěšením a tak trochu z frajeřiny jsme si každý den s kosatkou zaplavali. Davy nás obdivovaly, jací jsme odvážlivci. A já jsem se ve skutečnosti cítil naprosto bezpečně. Nikdy jsem se neproslavil smělými husarskými kousky, jako plavec jsem nijak zvlášť nevynikal a dával jsem si dobrý pozor, abych nedošel úhony od zubů či drápů různých tvorů, ale s touhle kosatkou jsem měl přesto od samého počátku pocit úplné volnosti. Bál jsem se koní, kteří při sebemenším dotyku vyhazovali oběma zadníma nohama – a to nemluvím o šíleném onagerovi -, leckdy jsem se octl v úzkých před zuřivým vlčákem, až jsem se potil, a couval jsem před krvežíznivými aligátory. Ale u Mazla jsem poznal přímo instinktivně, že je to dobrák od kosti. Bylo to v jeho očích, ve vypočítaném opatrném stisku čelistí na mé ruce nebo noze, v sevření ploutví, když mě chytil kolem pasu, v celé jeho bytosti. Měli jsme společný dorozumívací jazyk pištění a hvízdání. Jako kdyby se člověk miloval s dívkou z Venuše, záleželo spíš na tom, jak se něco říkalo a dělalo, a ne na skutečném významu slov.

KosatkaKdyž jsem pátral v literatuře, nenašel jsem žádný věrohodný doklad, že by kosatka skutečně napadla člověka. Historky polárních badatelů o tom, jak si zvířata razila cestu ledem, aby je dostihla, nekončily skutečným napadením a mám za to, že byla nejspíš jenom zvědavá. Američané už plavali mezi houfy neochočených kosatek a nic se jim nestalo. Ani v pověstech Eskymáků se nedochovala svědectví o krutosti kosatek, jenom v některých příbězích se vypráví, jak lovci na kajacích zajeli do husté mlhy a už je nikdy nikdo nespatřil a jenom se soudilo, že si je odnesl jeden z “Pánů moře”.

Z vědeckého hlediska jsme byli přesvědčeni, že na rozdíl od tupých a primitivních žraloků, kteří chňapou po všem, i po svých vlastních vnitřnostech, když mají rozervané břicho, mimořádně inteligentní kosatka neudělá nic, aniž si to předem přesně nepromyslí. Je vybavena sonarem, kterým dovede odhadnout nejen vzdálenosti předmětů, ale i zjistit, o jaký předmět jde, s přesností, jež daleko převyšuje možností umělých zařízení. V úplně temné vodě rozezná jeden druh ryby od druhého a vnímá vzrušení jiného jedince svého druhu, když mu “nahlédne” do lebečních dutin a odhalí tam vnitřní ruměnec. Má složitý dorozumívací systém využívající kódů, které se nemohou zaseknout, ale který se dosud nepodařilo rozluštit, a oči, jež vidí stejně dobře nad hladinou jako pod hladinou. Chytá jenom to, co chce chytit, nikdy neútočí slepě. Delfíny, tuleně, mrože, ryby, vodní ptáky, medúzy, olihně a nepochybně i lodě považuje za běžné obyvatele svého živlu, které může požírat, lovit nebo si jich nevšímat či se jim vyhýbat, podle přirozené potřeby, zato však volně plavající, neohrabaní lidé jsou pro ni outsideři, spíš kuriozity, bezvýznamnější než chumáč mořských chaluh. S chaluhami kosatky neztrácejí čas, a tak jsme s Mazlem během prvního roku dováděli ve vodě bez obav. Stejně tak mé vlastní děti. I nahé modelky. Kosatka se ke každému, kdo si s ní hrál, chovala ohleduplně a dobrácky.

Přehlédl jsem ovšem jednu velmi důležitou věc. Kosatky jsou sice bystré, ale nejsou vševědoucí. Dobře se vyznají v životě v mořských hlubinách, v hurikánech, které vymršťují vlny do výšky, i v garnátech posetých ohnivými drahokamy, těch skřítcích podvodních propastí, ale pranic nevědí o savcích, svých bližních, kteří zůstali na souši, když se ony před věky věkoucími vrátily do moře. Předpokládají, že tvorové, kteří se tak dovedou ohánět v oceánech, mohou klidně žít v tekutém světě. Když mě Mazel pozoroval, ohmatával a ochutnával, musel mě přecenit. Asi ho bavilo, když jsem kolem něho neohrabaně plaval, a zřejmě na něho dělalo dojem, že tak nešikovný tvor umí lovit. Tenhle růžovoučký op mávající končetinami zná jistě nějaký trik, že se vždycky vytasí s nevyčerpatelnou zásobou takových rychlých rybiček, jako jsou sledi a makrely. Když jsem byl v plavkách, neměl jsem nic, co by aspoň vzdáleně připomínalo nějakou zbraň a mé nohy se vůbec nemohly rovnat ploutvím nebo velrybímu ocasu. Jenomže za každého hovoří jeho výsledky a já jsem byl zřejmě na chytání ryb kadet.

Kritický moment nastal, když si Mazel vzal do hlavy, že jsem kadet i na něco jiného. Kosatky dovedou zadržet dech pod vodou déle než čtvrt hodiny. Je sice pravda, že člověk už zůstal dole bez speciální výstroje 13,75 minuty, ale většina tvorů druhu Homo sapiens, včetně lovců perel, to vydrží mnohem kratší dobu. Takovou statistiku Mazel nemohl znát; když jsme jednoho deštivého dopoledne koncem léta zahájili novou hru, poté co jsem skočil do nádrže, abychom si jako každý den zadováděli a abych si přitom ověřil jeho zdravotní stav. Martin a cvičitelé mezitím připravovali dole v rybí kuchyni pro kosatku snídani.
Vyvinulo se to z něčeho, co jsme spolu prováděli už mnohokrát předtím. Mazel mě postrkoval po nádrži špičkou čenichu, kterou mi zastrčil do pupku. A přitom, jak mě pozpátku proháněl vodou, měl jsem ho prsty u nohou lechtat po krku. Někdy se mnou zajel pod hladinu a rychle jsme se ponořili ke dnu, a pak se zase prudce zvedl a bezvadně mnou balancoval, když jsem prorazil rozpěněnou hladinou. Ten den se Mazel rozhodl pro jinou variantu. Strkal mě jako obvykle, a pak najednou přestal. Rychle mi došlo, že sebou mám mrsknout pryč, utéci mu, a až budu o pár metrů dál, on se za mnou pustí a znovu mě nabere na špičku čenichu. Byla to taková honička. Mazlovi se to závodění ohromně líbilo. Trošku se pokaždé překulil na jednu stranu a zvlhlým okem, které držel kus nad vodou, mě pozoroval, jak před ním prchám. Lesklo se mu vzrušením jako štěněti.

Držel jsem se zdatně, a občas se mi dokonce podařilo mu uklouznout, když se za mnou pusti!, což není maličkost, jestliže uvážíte, že se kosatky dovedou na obrtlíku otočit a mohutným ocasem zabrzdit tak, že se při šedesátimílové rychlosti ve vteřině zastaví. Snažil jsem se skulit pod něho, a to se mi dost často povedlo. Růžový lidoop se učil. Pro Mazla to bylo všechno strašná psina, jenomže na rozdíl od psa nebo kočky, kteří při míčových hrách s lidmi, jako je třeba “ožíračka”, dělají stále stejnou chybu, Mazel zapojil svou rozsáhlou šedou kůru mozkovou, aby mi únikové taktiky překazil. Začal se otáčet jako had, takže jsem ho pro rozvířenou pěnu ani neviděl, anebo vystřeloval vzhůru jako stíhačka, aby mě dopadl na mrtvém bodě, zespoda a zezadu. Poslední fáze jeho útoku byla vždycky jemná. Cítil jsem, jak se o mě opírá kulatý, teplý, hladký nos, a to jsem věděl, že už mě zase chytil.

Pak jsem se pokoušel mu čenich odklonit rugbyovým stylem na poslední chvíli tak, že jsem ho odstrčil rukou, a on projel kolem mě. Tím jsem ho převezl. Pak už stačilo jenom odrazit se mu nohou od boku a byl jsem v čudu. Mazel spokojeně zapištěl, obrátil se a hned se za mnou pustil. Zvedl jsem ruku, abych ho zase odstrčil. Než jsem se ho mohl dotknout špičkami prstů, na místě se zastavil, kousek se potopil a vyjel mi po břichu. Náramně snadno mě nabral, a abych se mu nevysmekl, v mírném úhlu zamířil pod vodu. Zadržel jsem dech, když jsem se potopil, a očekával jsem, že mě opět každou chvíli zvedne jako obvykle k hladině, abychom si to mohli zopakovat.

Jenže kdepak. Moje záda se s lehkým plesknutím přitiskla na stěnu nádrže. Ne bolestně – Mazel byl velmi opatrný, k lidem se nikdy nechoval hrubě ani v zápalu báječné hry. Jenom mě přitlačil na beton. Málem jsem ho slyšel, jak vodou cvaká: “Tak vidíš, kamaráde, teď jsem tě dostal! Zkus se mi vykroutit, jestli můžeš!” To všechno byla jenom prima, dobrá, neškodná, zdravá legrace – až na to, že jsme se octli metr dvacet pod vodou. On mohl vydržet s dechem patnáct minut a já jsem to věděl. Já vydržím v případě nutnosti nanejvýš dvě, a to on nevěděl.

Opřel jsem se do něho. Mazel přitlačil silněji nepatrným zachvěním ocasní ploutve. Zavrtěl jsem se, pokusil se proklouznout stranou, bouchl jsem mu do čela vyplněného tukem. Mazel se pohnul jen natolik, aby si mě zajistil. Mé kroucení a bušení nepochybně jenom dokazovalo, jak se bavím. Mazlovi se líbilo, když jsem ho boxoval.

Projel mnou strach. Plíce mi div nepraskly. Musím se nadechnout, i kdyby to bylo jenom poslední vdechnutí jiskřivé modravé vody. Vzpomínám si, jak se mi příčilo zemřít nešťastnou náhodou, trapnost toho všeho. Připadalo mi absurdní, že se mám utopit při zábavě, místo abych zemřel při vážném výkonu svého povolání usmrcen rozzuřeným, špatně uspaným ledním medvědem, neočekávaně probodnut přímorožcem, nebo dokonce i jako oběť virové nákazy chycené při pitvě. Můj strach se změnil v hrůzu, odpor v zoufalství, a Mazel zatím zůstával bez hnutí, ale přibodával mě tak bezpečně, jako drží špendlík motýla ve skleněné krabici.

Zelenomodrá mlha, tančící bílé bublinky, rozmazaná čerň Mazlovy hlavy začínaly vířit, když jsem skrze stále silnější hukot v uších zaslechl vzdálené zahvízdnutí. Tlak na mém břiše okamžitě povolil a ucítil jsem, jak mě někdo popadl vlasy a bolestně táhne. V příštím okamžiku jsem měl hlavu nad vodou a plnými plícemi jsem do sebe natahoval drahocenný vzduch. Na břehu klečel Martin a držel mě za vlasy a ostatní mé tělo viselo bezvládně jako šňůra žabích vajíček.

Mazel se vznášel pár kroků ode mě s otevřenou tlamou a očima upřenýma na lesklý kbelík po Martinově boku. Šťastnou náhodou přišel vrchní cvičitel s první denní dávkou ryb v pravou chvíli. Okamžitě pochopil, co se děje, a na píšťalku zapískal na kosatku signál “pojď si pro to”. Ta ihned nechala naší smrtelné hry a chvátala na snídani.

Martin mi pomohl vylézt. Když jsem se opět uklidnil, vydal jsem nařízení, že už nikdy nesmí nikdo plavat s Mazlem sám. Kosatky sice člověka nenapadnou, ale poznal jsem, jak snadno ho mohou zabít nešťastnou náhodou.

Pak už to nikdy nebylo jako dřív. Už jsme nezvali děti a modelky, aby si s tím dobráckým obrem zaplavaly. Když jsme šli do vody my, vždycky zůstal někdo na břehu s píšťalkou a kýblem ryb, kdyby něco. Přibližně v tu dobu jsme zjistili, že v některých amerických akváriích mají vždycky po ruce baseballovou pálku, když se někdo vozí na jejich kosatkách. Neradi o tom hovořili, ale bylo jasné, že se ani jiní příliš nespoléhali na bezpečnost těchto kytovců.

Zanedlouho došlo na Martina, aby změnil názor na našeho přítulného Mazla. “Nevím, čím to je,” řekl mi jednou, když si s kosatkou zaplaval, “ale už se s ním necítím tak bezpečný.”
Probírali jsme to ze všech stran, ale nemohli jsme přijít na žádný přesný důvod pro jeho obavy. Třeba tu hrálo roli to, že Martin viděl, co se mi stalo. Mazel si hrál s ještě větší chutí než dřív, celý den si počínal dobrácky a vesele.

Pak si udělal fetiš z gumových potápěčských ploutví. Zpočátku odmítl pustit, když chytil do zubů černou potápěčskou obuv s plovacími blánami ve své nádrži. Pak se to zhoršilo do té míry, že jimi byl posedlý a trhnutím hlavy potápěče zouval.

Růžovobílá bosá lidská noha i s prsty ho vůbec nezajímala. Umanutě se zaměřil pouze na potápěčskou výstroj. Muže s ploutvemi dovedl pronásledovat tak dychtivě, že až vyskakoval a obutí mu strhával, když plavec lezl z vody. Začalo docházet k poranění Achillovy šlachy. Martinovy obavy vzrostly, ale rozhodli jsme se, že budeme s kosatkou plavat dál, kdykoli to bude nutné pro zdravotní kontrolu a pro čištění a údržbu nádrže.

Další stadium bylo vážnější. Jako podvodní útočné komando dovedl Mazel hbitě překousnout dýchací trubici akvalungu, a potápěče tak donutil, aby se rychle vynořil. To nebylo tak snadné, jestliže mu pak jako obvykle strhl také ploutve.

Přestali jsme tedy používat akvalung, pokud to nebylo naprosto nezbytné, a snažili jsme se vystačit s maskou a šnorchlem.

Mazel brzy přišel na to, jak strhávat i masky – velmi snadno přerval upevňovací gumové pásky.

Nakonec za mnou přišel Martin do kanceláře celý urousaný, potápěčský oblek z něho visel v cárech. Pod dlouhými trhlinami, které na několika místech rozřízly gumu, bylo vidět na kůži modrá jelita. Byl bledý a zamračený. Třásl se.

„Chtěl jsem utěsnit okýnko, které propouštělo,” řekl. „Mazel se tam přihnal jako rychlík a pokoušel se mi strhnout oblek. Poprvé mě podrápal zuby. Řeknu ti, že ve mně byla malá dušička.”

Naše zlaté časy, dny našich her skončily a už jsme se s Mazlem nekoupali. Když jsme museli jít výjimečně do vody, měli jsme na sobě plavky a mezi sebe a něho jsme zavěsili ochrannou nylonovou síť. Myslím, že kamenem úrazu se staly ty potápěčské obleky. V nich se lidé změnili v lachtany. Tito mořští muži, hladcí a lesklí, se změněným tvarem a jinou, hbitější pohyblivostí ve vodě, probouzeli možná v Mazlově podvědomí vzpomínky na ty ploutvonožce, kteří sice pobývají v oceánu, ale neopustili docela svůj původní domov na souši, a kteří sice dovedou vodou projíždět jako šíp, ale nedovedou inteligencí předčít zabijáky kosatky: pro ty jsou chutnými sousty. [1]

 

– pokračování –
 

 

Literatura

[1] Další příběhy veterináře – David Taylor. Panorama, Praha 1991, s.199-206. Překlad Alena Jindrová-Špilarová. Orig. „Going Wild/ More Adventures of a Zoo Vet”. Nakl. George Allen and Unwin. Londýn, 1980

[2] Malá mořská víla zbrocená krví: Drsný protest ochránců velryb – Martin Reichman, 31.05.2017, 100+1 zahraniční zajímavost

[3] Delfíni se vzájemně představují – Jaroslav Petr

[4] Kosatky loví tuleně dokonalým trikem – Jaroslav Petr
 

Bohumír Tichánek
 

Poslední články autora:


Hodnocení článku
Tisk Tisk
Všechny komentáře jsou schvalovány administrátorem. Z tohoto důvodu mohou být zveřejněny se zpožděním od několika minut do několika hodin. Odstraňovány jsou komentáře obsahující vulgarismy, spam, invektivy, apod.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Magazín Gnosis - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů - provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2018

Máte-li zájem o publikování svého článku, pište na e-mail info@gnosis.cz.

Odkazy:

Slunovrat Záhady-Zdraví.cz slunecnikvet-anna.blog.cz Bylinkové království PERSONÁLNÍ BIODYNAMIKA AOD - průvodce transformací Rahunta Společnost pro mezioborová studia, z.s. Česká Konference