Vložen úryvek z knihy veterináře Davida Taylora: Další příběhy veterináře. [1]
Bible určuje lidský vztah ke zvířatům, a to poněkud drsně, vzhledem k dnešnímu vyjadřování.
„Ať panují nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad dobytkem, nade vší zemí i nad veškerou havětí lezoucí po zemi.“ [2]
Pochopitelně, vždyť kdysi ve starověku byl národ tak nespoutaný, že přiměřená byla zásada:
Jestliže však dojde k ublížení, musíš dát život za život, oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, ránu za ránu, podlitinu za podlitinu. [2]
nebo
Když někdo zmrzačí svého bližního, udělají mu, co udělal on: zlomeninu za zlomeninu, oko za oko, zub za zub. Jaké zmrzačení způsobil, takové mu bude způsobeno. [2]
Do té doby lidé zřejmě často útočili z bujnosti, bezdůvodně. Kdežto omezit surovosti jen na oplácení, to bylo tehdy krokem vpřed – pokrokem. Předpis mohl člověku připomenout, že později by se mu někdejší útok nevyplatil, ač původně byl snadný.
Biblický pokyn „panují” je dost jednoznačný; ovšem demokracii zvířatům – nelze, kdežto práva k ochraně zvířat ano. Zakotvená jsou i v našich zákonech:
246/1992 Sb.
Zákon České národní rady ze dne 15. dubna 1992 na ochranu zvířat proti týrání
Česká národní rada se usnesla na tomto zákoně:
Zvířata jsou stejně jako člověk živými tvory, schopnými na různém stupni pociťovat bolest a utrpení, a zasluhují si proto pozornost, péči a ochranu ze strany člověka.
ČÁST PRVNÍ – OBECNÁ USTANOVENÍ
§ 1 Účel zákona
Účelem zákona je chránit zvířata, jež jsou živými tvory schopnými pociťovat bolest a utrpení, před týráním, poškozováním jejich zdraví a jejich usmrcením bez důvodu, pokud byly způsobeny, byť i z nedbalosti, člověkem.
§ 2
(1) Zakazuje se týrání zvířat.
(2) Ustanovení odstavce 1 se vztahuje přiměřeně i na jiné živočichy.
§ 3
Pro účely tohoto zákona se rozumí
a) zvířetem každý živý obratlovec, kromě člověka, včetně volně žijícího zvířecího jedince a jeho samostatného života schopné formy, nikoliv však plod nebo embryo,
b) —
Kniha D. Taylora: Další příběhy veterináře [1] obsahuje hodně jeho zážitků s velrybou, která byla chovaná v zajetí. Po staletí znali velrybáři dravou kosatku. A netušili, že ačkoliv je dravcem, který se živí jak rybami, tak i savci – žere tuleně, mrože, hubí mláďata velryb – kupodivu na lidi neútočí. Zřejmě se to nemohli dozvědět. Námořníci, ze ztroskotané lodi, se mohli ve vodě utopit a tak zprávu o respektujících – ohleduplných kosatkách nikomu nepředali.
Věda nevysvětluje poznatek o vztahu mořských savců k lidem. Zřejmě jde o jejich vysoké duchovní kvality. Velryba chápe – vnímá obdobné kvality lidí a respektuje je, v každém případě. Kdežto o žralocích se píše, že testují, zda má člověk strach. A toho beze strachu prý nenapadnou. Ovšem žraloků je mnoho druhů, neseznamme se.
Autor knihy v začátku popisuje, jak se kosatka dostala ze zámoří do Velké Británie.
— Pod sebou jsem oknem viděl okrouhlé kovové nádrže seattleského akvária. V té, kterou jsem měl nejblíž, ležela nehybně jako nafukovací hračka mladá kosatka, pro kterou jsem přijel. Přes tři metry dlouhá, s lesklou, hladkou, uhlově černou kůží a úhlednými sněhobílými skvrnami. Byl to dokonalý kus, asi dva a půl roku starý, zuby v přední části čelisti se teprve začínaly prořezávat dásněmi. Posiloval jsem se na dvoudenní cestu do Flamingo Parku. Kosatka měla půst. Velryby a delfíni nikdy necestují s plným žaludkem.
Don Goldsberry a Ted Griffin, majitelé akvária, byli průkopníky lovu na kosatky. Chytali ty silné a bystré kytovce v zálivu Puget Sound do nesmírně těžké, hrubé, přes kilometr dlouhé sítě z nerez oceli. Goldsberry, Griffin a jejich zvěrolékař Bili Klontz byli experti v poměrně nové hře, kdežto na mně bylo pouze, abych se díval, poslouchal a učil se.
První z jejich kosatek dostala eskymácké jméno Namu. Další zvířata pojmenovali Šamu, Ramu a tak dále. Pro mého svěřence navrhovali také několik vznešených jmen.
„Je mi líto,“ řekl jsem,“ ale Pentland Hick už se rozhodl, jak mu bude říkat – Mazel.“
Američanům se to nelíbilo. Mně bylo to jméno vyloženě protivné. Ale Hick byl mazaný podnikatel a měl dobrý nos na reklamu. „Krutý oceánský zabiják s takovým něžným, nevinným jménem. To je výborný trik, určitě upoutá lidi ze sdělovacích prostředků,“ uvažoval. A měl pravdu.
Goldsberry a Griffin mi vypočítali dlouhý seznam pokynů, co se s kosatkou má dělat a co se dělat nemá. Všechno jsem si pečlivě poznamenal. To bylo třeba dodržovat jako svaté evangelium – sebemenší nedbalost by Mazla určitě přivedla do maléru:
„Když se mu bude překlápět hřbetní ploutev, tak má málo sladké vody. Jestli mu budete muset dát injekci, tak si vemte sedmicentimetrovou jehlu. Jediná bezpečná vakcína je pět kubíků toho a toho. Před cestou potřebuje jenom injekci penicilínu, nic víc. Vajíčka mu nedělají dobře. Jeho střeva nedovedou vstřebat cukr a glukózu, takže by mu mohly uškodit. Kdyby onemocněl, tak mu dejte flašku Maaloxu a zavolejte nám, my přiletíme.“
Málem by to člověka vylekalo, nebyl jsem kompetentní, abych to objektivně posoudil. Získávání zkušeností s velkými kytovci v zajetí bylo ve Spojených státech teprve v počátcích, ale v Británii se s ním ještě ani nezačalo. Zdálo se tedy jen rozumné řídit se instrukcemi přiloženými ke zboží, už také proto, že Pentland Hick za Mazla zaplatil patnáct tisíc dolarů a neměl náladu se nějak dohadovat. Potrvá to ještě víc než dva roky, než si uvědomíme, že v Seattlu toho o péči o tyto složité mořské živočichy a zacházení s nimi vědí o málo víc než my.
Nazítří nastala Mazlova dlouhá cesta. Když odpočíval v necelém metru vody, podsunuli pod něj měkký hamak s dírami pro oči, ploutve a dýchací otvor. Nebránil se ani si nestěžoval, když ho z nádrže vyzvedl jeřáb, jen z něho crčela voda, a opatrně ho složil na konstrukci z ocelových trubek, na kterou se měl hamak zavěsit. Konečně se mi naskytla příležitost si na kosatku sáhnout. Byl to úžasný zážitek. Když jsem se vydrápal po lešení a nad pokojné zvíře se naklonil, s tichým zahučením vydechlo. Do tváře mě udeřil závan horkého vzduchu, přinášejícího jakýsi kravský pach, ne nepříjemný. Přímo smyslově jsem se kochal požitkem, když jsem mu prsty přejížděl po kůži. Byla vyleštěná, nepatrně žlábkovaná, pevná jako tvrdá guma. V podpaží měkká a chladná, na čepeli jeho ocasní ploutve jako ocelový plát a na čele teplá jako topinka. Slezl jsem dolů a nahlížel do hamaku dírami. Zaviklal jsem pádlovitými ploutvemi a pokoušel jsem se nahmatat uvnitř obrysy kostí, které jsou identické s kostmi lidských prstů. Pak jsem zblízka pohlédl do jednoho velkého kulatého hnědého oka. Proudily z něho průhledné slzy, husté jako sirup. Oko s plisovanou duhovkou čokoládové barvy lehce zakroužilo a upřelo se na mě. On se na mě dívá! Pohladil jsem bližší ploutev a zahvízdal jsem.
K mému absolutnímu nadšení se na mě oko upíralo dál a z dýchacího otvoru na Mazlově hlavě se vydralo vysoké zaštěbetání. Znovu jsem zahvízdal. Kosatka opět zašveholila. Ona mi odpovídá! Odpovídají kočky, můj kozel Henry se se mnou vědomě domlouvá mečením, dělají to psi, a jestliže tiše zafrkám na tygry, mají milý zvyk vítat mě podobným hlasem, což mě vždycky potěší, ale tohle bylo cosi jedinečného a hluboce mě to dojalo. Později se to stalo běžným průvodním zvykem při našich stycích, ale ten první okamžik, kdy jsem s Pánem moře, jak těmto velkolepým zvířatům říkají Eskymáci, hovořil z oka do oka, byl jeden z nejsilnějších prožitků v mém životě, hluboce citový, ne však sentimentální. Nevím, jak se to stalo, ale naráz se mezi kosatkou a mnou vytvořilo pevné pouto. Kytovci, a zvláště tenhle, budou pro mě od té doby něco zcela mimořádného.
Poněvadž jsem byl, co se kytovců týče, ještě zelenáč, dovolili mi aspoň, abych jim pomohl natírat každý centimetr Mazlova těla tlustou vrstvou lanolínu. To bude ochrana jemné kůže, aby nevysychala a nepopraskala. Pak jsme mu po hřbetě rozprostřeli osušky a pěkně je uhladili, aby tam nezůstaly vzduchové bubliny, které by mohly během dlouhé cesty kůži „popálit“. Nakonec jsme na kosatku i kolem ní nasypali metráky rozdrceného ledu. Celá konstrukce se obalila plastickými fóliemi a byl tam zaveden postřikovací systém, skládající se z trubek, pump a elektrických baterií. Zvíře zůstane po celou cestu mastné, mokré a studené, aby se zabránilo největšímu nebezpečí ohrožujícímu kosatky, riziku vnitřního přehřátí.
Na letiště jsme se vydali po silnici, usazeni vzadu na dlouhém „plaťáku“. V nákladním prostoru letadla TWA, kde záměrně udržovali teplotu na 1° C, aby kosatka zůstala v chladu, nebyla žádná legrace lézt celých dvanáct hodin po konstrukci. Don Goldsberry, Ted Griffin a já jsme museli nepřetržitě hlídat, aby se kosatce neudělaly „proleženiny“, které mohou po několika týdnech vést k uhynutí nu toxickou gangrénu, sledovali jsme, jestli hrudky lanolínu netají a nestékají do dýchacího otvoru, jestli se neposunuly přikrývky, které by mohlo zvíře vtáhnout jediným mohutným nadechnutím. Postřikovače musely být stále v provozu, bylo třeba vyměňovat baterie, pročišťovat trubky, aby se nezanesly výkaly při recirkulaci vody. Nejdůležitější ze všeho bylo kosatku neustále uklidňovat. Hladit ji po čele, hvízdal jí nebo jí aspoň říkat nesmysly do ouška malinkého jako špendlíková hlavička, ale ohromně citlivého – bylo jedno co, ale hlavně se v tom muselo pokračovat, hodinu za hodinou. Já jsem měl s sebou „Sebrané básně“ Johna Betjemana, svého věrného průvodce na cestách, takže když na mě přišla rada, abych hlídal u hlavy, předčítal jsem z knížky nahlas. Kromě toho, že slyšel můj konejšivý hlas, asi toho Mazel z Betjemanovy poezie moc neměl.
Po příletu na londýnské letiště jsme hladce prošli celní kontrolou a pak následovala prohlídka u vládního zvěrolékaře. Ten kosatku ještě v životě neviděl a asi by nepoznal, kdyby tam ta naše ležela v posledním stadiu vztekliny komplikované dýmějovým morem. Jeho hlavní povinností prý je počítat, kolik zvířat se dováží. K mému úžasu vylezl na Mazlův kontejner, nahlédl dovnitř a hlásil: „Jedna.“ To si zapsal do notesu, a teprve potom seskočil a popřál nám dobrou noc.
Pak jsme putovali šest hodin po silnici na severovýchod Anglie, kde v ospalé vesnici Kirkby Misperton leží Flamingo Park, a tam jsme kosatku vyložili z vozu a vyzvedli nad osvětlenou nádrž ve tvaru osmičky, která měla být jejím novým domovem. Jemně jsme ji spustili do ledově studené vody, kde nás už několik čekalo v potápěčských kombinézách, abychom ji uvolnili z hamaku. Když se plachta rozevřela, přestal jsem vnímat studenou vodu a únava ze mě rázem spadla. Se srdcem v krku jsem čekal a šlapal vodu vedle Mazla. Kdyby ztuhl a nemohl pohnout ocasní ploutví nebo kdyby klesl nezadržitelně ke dnu, anebo kdyby v důsledku překrvení plic neudržel rovnováhu, těžko bychom si v hluboké nádrži holýma rukama s tím obrovským tělem poradili. Pozoroval jsem, že oba Američani, kteří řídili vypuštění kosatky, vypadali také napjatě.
Chviličku spočíval Mazel ve vodě nehybně. Líně zvedl velký ocas. jeho překvapivě mocný pohyb vzhůru rozhodil vodu do zpěněných brázd a jeho torpédo vité tělo klouzalo zvolna doprostřed nádrže. Plavali jsme za ním – ne že by nás potřeboval, ale když kolem blikalo tolik fotoblesků, chtěli jsme vypadat užiteční. Goldsberry zavolal, aby mu podali makrelu, a hodil ji pár metrů před Mazla. Klesala modrou vodou v mihotavé spirále. Kosatka ji okamžitě zpozorovala, vydechla široký chochol vodní tříště a potopila se. Elegantním půlobloukem se snesla o tři metry níž, pootevřela tlamu, nasála a makrela tam vletěla. Za jásotu diváků se Mazel vynořil, vzpřímil se do svislé polohy, takže měl hlavu venku z vody, a rozevřel čelisti dokořán. Poprvé jsem spatřil jeho široký, lososově růžový, nepochybný úsměv.
Půl hodiny nato bylo vidět, jak si toto necvičené zvíře, které se ještě před měsícem toulalo po severním Pacifiku, které plenilo rybářské sítě, vraždilo mohutné velryby, předhonilo a důvtipem předčilo žraloky, lachtany a delfíny, jak si tenhle přítulný Mazel, vesele štěbetající, začíná hrál s plovoucím plážovým míčem. [1]
Všechny články série
Kosatka na cestě (1.) (28.2.2018)
Kosatka očkována (2.) (05.03.2018)
Kosatka jako potrava (3.) (13.03.2018)
Kosatka trumpetista – I (4.) (20.03.2018)
Kosatka trumpetista – II (5.) (25.03.2018)
Kosatka mírnější býložravce (6.) (02.04.2018)
Kosatka v pubertě (7.) (14.04.2018)
Kosatka do věčných lovišť (8.) (22.03.2018)
Literatura
[1] Další příběhy veterináře – David Taylor. Panorama, Praha 1991, s.83-88. Překlad Alena Jindrová-Špilarová. Orig. „Going Wild/ More Adventures of a Zoo Vet”. Nakl. George Allen and Unwin. Londýn, 1980
[2] Bible, překlad 21. století. Genesis 1,26 – Exodus 21,23 – Leviticus 24,20.
Bohumír Tichánek
Poslední články autora:
