Vložen úryvek z knihy veterináře Davida Taylora: Další příběhy veterináře. [1]
Někdy se nás týká chování okolních živočichů. Zdánlivé náhody bývají zdrojem informací; poskytují okamžité pokyny k našemu jednání. Nejen ohnat se, když se blíží brundibár. Původcem vhodně zařazené časové náhody jsou snad zvířata?
Opatrnosti však nikdy nezbývá; i lidé můžou napodobit a nachystat ledacos. Třeba létající strojek, připomínající hmyz.
Uvedu něco svých vzpomínek; v těch jsem však neviděl nějaká sdělení.
Kdysi mi známá přivedla do mého bytu psa, abych ho přes noc pohlídal. No, vydrželi jsme to, ovšem nezkušený foxteriér z toho byl vedle: celou noc u cizího. Ráno si dívka pro zvíře přišla a viděla, že není ve své kůži. Ale i její otec, který se toho dne vrátil z lázní, poznal cizí psí kůži: „Co to znamená, proč se tak chová?” – „To on byl pořád neklidný z toho, že jsi tu nebyl.” Zdůvodnila mu dívčina, aniž by musela vysvětlovat, kde ona sama byla té noci.
Kdysi za mlada jsem ve Velkých Bílovicích navštívil statek. Bylo tam sice plno práce, ale našel jsem čas přiblížit se na dvoře domácímu hlídacímu psu – vlčákovi, uvázanému u boudy. Vrtěl ocasem, takže jsem bez obav zvíře hladil a obdivoval. Lidé se divili, ne vždy se vyplatí přiblížit se k přivázanému cizímu psovi.
Kdysi podobný kontakt, s hlídacím psem, na Cimburkově ulici. Byl v ohrádce za trochu vyšším plotem. Kolegové mě nepochválili, prý s cizím psem neradno se sbližovat. Určitě – až podle posouzení situace. Navíc pes vnímá cosi víc, ať už podle pachu, pohybů či snad přenosem pocitů. Pocity?
„Buď si pořídím pozemek i s agresivním a neposlušným německým ovčákem, nebo pes skončí v guláši,“ líčí Desenský.
Zvíře si nechal. Chtěl ho zkusit napravit. A poprat se se svou alergií. Kolikrát, když vlčáka pohladil, otekl a dusil se. Pídil se po tom, jak psa cvičit bez dotýkání. Za dva měsíce ovčák poslušně reagoval na posunkové povely a grimasy. „Ovládal jsem ho vnitřními pocity. Uvědomoval jsem si, že mi to jde.“ Za půl roku zmizela i jeho alergie. [2]
Kdo by vlezl do bazénu ke kosatce? Veterinář by mohl – a kdo mu pomůže?
V následujících týdnech si kosatka v novém domově obdivuhodně zvykla. Každých pár dní jsem podnikl třistakilometrovou cestu autem tam a zpátky přes hory, přes města Leeds a York a úrodnou zemědělskou oblasti údolí kolem Pickeringu, které se táhne k východnímu pobřeží, abych se přesvědčil, jestli je všechno v pořádku. K tomu už zpravidla patřilo, že jsem si s Mazlem v té jeho nádrži s umělou mořskou vodou zaplaval. V potápěčském obleku a masce jsem pod hladinou zkontroloval jeho břišní stranu. Trvalo několik měsíců, než se naučil na povel překulit, takže jsem mu mohl břicho prohlédnout a prohmatat ze suché země. Pod vodou jsem měl také možnost zachytit pro parazitologické vyšetření vzorek jeho těžko polapitelných, téměř tekutých výkalů, než se za ním rozplynuly do ztracena. Ale i tak přízemní úkol jako sbírání trusu těchto pozoruhodných tvorů byl značné komplikovaný, když do mě velryba, vždycky zvědavá, co to pod vodou ta nevzhledná karikatura opilého mrože vyvádí, šťouchala oblým nosem.
Další problém byl dávat jí injekce. Brzy potě, co se k nám Mazel nastěhoval, začala mezi obyvatelstvem Británie řádit asijská chřipka, a když jsme se z Podmořského světa v San Diegu dověděli, že podle jejich zjištění může virus chřipky napadnout i kytovce, musel jsem si promyslet, jak Mazlovi napíchat běžné protichřipkové vakcíny. Zpočátku jsme neměli žádné speciální závěsné zařízení, abychom tak mohli dát kosatku do „suchého doku“, a vypustit nádrž, v níž bylo víc než 13000 hektolitrů vody, prostě nešlo, ledaže by se vyskytlo něco opravdu vážného. Výroba umělé mořské vody je jednak příliš drahá a jednak místní správa toků nebyla nadšená, když jim kanály odtékalo takové obrovské množství slané vody do řek. Sůl škodila říčním živočichům a mohla zničit porosty při březích. Už jsem viděl, co dovede natropit mořská voda, když ji vypustili do potoka nedaleko mořského akvária Côte ďAzur: několik desítek majestátních palem ve vilových zahradách svažujících se k říčce do dvou týdnů do poslední zašlo a museli na ně připevnit falešné koruny uříznuté z jiných stromů. Majitelé vil spustili hrozný poprask. A kromě toho všeho takové nádrže jako naše ve Flamingo Parku vybudované v písčité půdě s vysokou hladinou spodní vody se po vyprázdnění někdy zhroutí dovnitř, když se s jejich obsahem odstraní i obrovský tlak.
Mazel se zatím choval jako hravé, přizpůsobivé děcko. Zbožňoval lidi, vynucoval si jejich pozornost a počínal si přímo vzorně. Když jsem uvažoval o problému, jak ho očkovat, rozhodl jsem se, že se prostě pokusím k němu připlavat a přitom do něho vrazit jehlu. U velkých pozemních zvířat jsem v obdobné situaci míval celkem štěstí. Vezměte si třeba slona: jednou dvakrát třikrát ho silně praštíte zaťatou pěstí do zadku, aby o vás věděl a zvykl si na takové – podle něho – přátelské poplácání po kůži na prst tlusté. Potom při čtvrté ráně – ó, ten proradný sloní doktor! – stále ve stejném rytmu vytasíte širokou hypodermickou jehlu, kterou jste si schovával v dlani. Bouchnete pěstí popáté a jehla se přitom celá zarazí do tvrdé šedivé kůže. Slon vůbec nic nepocítí, a v důsledku toho mu nezůstanou nepříjemné vzpomínky, které by nikdy nezapomněl. Tuto metodu používají u koní, dobytka a prasat Herriotové na celém světě.
Díval jsem se na kytovce, jak se spokojeně vyhřívá na hladině, když posvačil deset kilo makrel, a napadlo mě, že teď by byla vhodná příležitost provést to s ním také tak. Novináři si chtěli tento moderní způsob očkování vyfotit. Ze šatny jsem vypochodoval coby žabí muž, postrojený jako Dustin Hoffman v „Absolventovi“. V jedné ruce jsem si nesl dezinfekční sprej a v druhé stříkačku s pětadvaceticentimetrovou jehlou. Zkušeným pohybem člena komanda, který se chystá nasadit přísavné miny na bitevní loď Tirpitz, jsem se pozpátku vrhl saltem do nádrže. Po tomto oslňujícím vstupu jsem se pak už méně parádní čubičkou hrabal ke své oběti. Když jsem přistál u Mazlova lesklého trupu, stoupala mu z čela pára, neboť mu tam při slunění voda osychala. Shovívavě po mně zakoulel hnědým okem a věnoval mi lososově růžový úsměv. Zableskly se svažující se řady bílých kónických zubů.
Na hřbetě kosatky jsem si vybral místo těsně u hřbetní ploutve. Ukotvil jsem se tak, že jsem mu jednu paži přehodil přes slabiny, nastříkal jsem partii dezinfekcí a pak jsem nádobku odhodil. Mazla to velice udivilo. Pohybovaly se pouze jeho oči a sledovaly každé mé hnutí.
Zaujal jsem ve vodě vyváženou pozici a vysoko zvedl stříkačku. Mazel ji pozoroval. Volnou rukou jsem ho pak pleskl do dezinfikovaného místa. Jednou, dvakrát, třikrát. „Co to má ten člověk za lubem?“ dumala asi dobrácky kosatka, jak jsem si dovedl živě představit. Čtyři, pět – stříkačka letěla dolů rovně jako šíp, a přesně v tom okamžiku jsem měl dojem, že Tirpitze zasáhla atomová puma, a tak se mé poslání předčasně zhatilo. Voda v nádrži pode mnou se zvedla. Nepochyboval jsem o tom, že ty tisíce hektolitrů tekutiny putují zničehonic vzhůru. A já jsem samozřejmě putoval opačným směrem. Nějak záhadně jsem se dostal do ohromné pračky. Ruce i nohy mi vlály, vsakovalo mě to dolů, kutálelo, převracelo, máchalo a vířilo to mnou ve vroucím kotli zpěněné vody. Kolem mě proletěla na plný plyn jakási atomová ponorka. Plíce mi praskaly. Spolykal jsem sud slané vody. Má stříkačka s jehlou zmizely a přes holeně mě příšerně praštilo cosi, co mohl být jedině Neptunův železný trojzubec.
Napůl utopeného veterináře vytáhli neslavně přes okraj nádrže a tam zůstal ležet, a pramálo připomínaje člena komanda, blil slanou vodu u nohou novinářů, kterým to všechno připadalo náramně zajímavé.
Zřejmě jakmile se jehla dotkla velryby, ta se vrhla kupředu silnými rychlými odrazy ocasní ploutve. Veškerá svalová síla těla kytovce je soustředěna do ohniska u kořene ocasu. Energie obsažená v tomto nesmírně výkonném poháněcím zařízení dovede jedním rázem vymrštit neuvěřitelné kvantum vody. Já jsem se octl právě uprostřed takové chvilkové bouře a tu bolestivou ránu do holení mi zasadila špička ocasní ploutve, která se mi o ně otřela.
Po půl hodině a po velkém frťanu brandy jsem se odhodlal zkusit to znovu. Nechtělo se mi použít injekční pistoli, protože nejdelší jehla, která se dala vystřelit, měřila pouze sedm a půl centimetru, a v každém případě jsem se obával, že by se širokým vpichem mohla do tkání dostat nesterilní voda. Kůži bych nemohl dezinfikovat a také jsem nevěděl, jak prázdnou stříkačku vytáhnout.
Otázka délky jehly mě zajímala. Všeobecně se předpokládalo, že je nutno použít dlouhou, která by pronikla až za tlustou vrstvu velrybího tuku. Každý hovořil tak, jako by ten tuk byla inertní hmota, bez krevních cév, které by mohly léky a vakcíny převzít a přenášet dál. Ale i tuková tkáň musí být prokrvená, aby zůstala živá, a já jsem se rozhodl, že na Mazlovi vyzkouším metodu spolehlivé, ale mělké injekce. Zavolal jsem příteli na zubní klinice Leedské univerzity a ten mi poslal vůz s tím, co jsem potřeboval: pistoli bez jehly, která vysokou rychlostí vstřeluje tekutiny do lidských dásní nebo kůže. Tento nástroj se právě vyvíjel pro očkování široké veřejnosti proti choleře, tyfu, dětské obrně a tak dále.
Další problém byl, jak velkou dávku vakcíny zvolit pro kosatku. U většiny vakcín rozhodně neplatí, že jedinci, který váží šestkrát tolik, než je průměrná hmotnost, se má dát šestinásobek normální dávky. Není to bezpečné a tak vakcíny nefungují. Mohlo by se ovšem stát, že bychom Mazlovi dali příliš malou dávku – v Seattlu dostal domněle přeměřenou injekci vakcíny proti baktériím tetanu, ale když jsem mu pak u nás hned zpočátku dělal testy krevních vzorků, nezjistil jsem v nich žádné protilátky proti tetanu. Neměl v těle žádnou obranu, ačkoli si to každý myslel. Nakonec jsem se rozhodl, že Mazlovi dám trojnásobnou dávku protichřipkové vakcíny, než jakou dostávají lidé, a za nějaký týden mu pak odeberu krevní vzorek. To už snad budeme mít hotový suchý dok, doufal jsem. Zkontroluji hladinu protilátek, a když bude zapotřebí, dám mu další injekce navíc.
Žabí muž bez bázně a hany se znovu vrhl do vody s očkovací pistolí v ruce. Mazel opět odpočíval, a když jsem se k němu blížil, ani mrknutím nedal najevo, že jsem se ho před dvěma hodinkami pokusil harpunovat a on mi za to dal co proto. Znovu se bezelstně usmál. Cvičitel mu do otevřené tlamy hodil z břehu makrelu. Mazel ji vcucl jako nic a znovu na mě dělal oči. Zvedl jsem pistoli a zhluboka jsem se nadechl. I kdyby udeřil tajfun, tentokrát pusu neotevřu, ať se děje co se děje.
Stiskl jsem spoušť. Ozvalo se ostré prásknutí. Připravil jsem se na to, že teď půjdu ke dnu.
Mazel se znovu blahovolně usmál, jinak se ani nepohnul. Naočkoval jsem ho a vůbec nic necítil. Teď mi zbývalo jenom čekat a doufat, že očkování zabere.
S docela dobrým pocitem jsem se ten den podruhé hrabal z vody. Ať tak nebo tak, poprvé jsem dal injekci opravdové kosatce. Když jsem se osprchoval, dost se naobdivoval červenomodrým jelitům na holeních a znovu na sebe natáhl teplé oblečení, v delfináriu už nezůstal nikdo kromě jednoho chlapíka. Stál u bazénu, upřeně se díval na kosatku, kolem krku mu visel fotoaparát a z kapes mu vyčuhovaly notesy. Domníval jsem se, že je to poslední novinář nebo možná někdo z místního plátku, kdo přišel pozdě; takový bývá vždycky celý nešťastný, když mu zdvořile vysvětlíte: „Ne, jenom kvůli vám už to nemůžeme celé opakovat. Ne, ani markýrovat. Vyloučeno, i když si dovedu představit, jak bude váš šéf vyvádět, když se mu vrátíte bez očekávaných fotek, jak dr. Taylora požírá kosatka nebo jak ho udupává nosorožec.“
„Tak co, ulovil jste, co jste potřeboval?“ zeptal jsem se mladíka s vlasy myší barvy, který mi maličko připomínal Roberta Redforda.
„Ano, úplně všechno,“ odpověděl. „Mimochodem já jsem Andrew Greenwood. Mluvil jsem s vámi, je to pár měsíců. Humři, blechy – pamatujete?“
„Pojďte, něco pojíme a povíte mi všechno o těch svých humrech,“ řekl jsem.
Andrew se jídla skoro ani nedotkl, protože stále bájil o tom, jak by chtěl pracovat se zvířaty v zoologických zahradách, až dodělá Cambridge.
„Jak jste se dověděl, že dnes budu očkovat kosatku?“ zeptal jsem se.
Zazubil se. „Jednou dvakrát za čtrnáct dní strčím ošetřovateli ptáků krabičku cigaret, aby mi dal vědět co a jak.“
Jeho troufalost se mi zamlouvala. „A co ti humři?“
Začal mi horlivě vykládat. „Možná že víte, jaký význam má krevní sérum humrů pro identifikaci určitého typu hemofilie u lidí. Je to velmi vzácný případ a dosud jich bylo hlášeno pouze osm, ale Manchesterská královská nemocnice připravuje na tuto chorobu test. Na ten test je zapotřebí hodně humřího séra.“
„Jistě. Aby se zjistil chybějící faktor pro srážlivost lidské krve,“ pravil jsem a pokýval moudře hlavou, ačkoli jsem neměl ani páru, jakou roli mohou hrát v takových záhadných sférách medicíny korýši, které jsem do té doby považoval za užitečné jen ve společnosti smetany, parmazánu, bílého vína, česneku a lehce opečené.
Ten dychtivý mladý student si zřejmě myslel, že o tom vím všechno. „A tak mě požádali, abych manchesterské laboratoři dodával humří sérum, a já jsem se s vámi, pane doktore, přišel poradit, jak humrům odebírat krev.“
Bylo to sice lichotivé, ale já neměl ani potuchu, kde na takovém obrněném tvorečkovi hledat žíly.
„S tím vám asi neporadím,“ přiznal jsem. „Humry teď mezi pacienty příliš často nemívám.“ (Ve skutečnosti za dva roky začal Reg Bloom, zoolog a můj přítel, dovážet letecky přes Atlantik náklady kanadských humrů, aby si zásobil svou „humří farmu“ v Clactonu, a tehdy jsem zjistil, že se tento druh s monotónní pravidelností necítí ve své kůži.)
Andrew Greenwood vypadal zklamaně, že ho nemohu nijak osvítit, jak ty korýše přemluvit, aby se stali dobrovolnými dárci krve, ale měl jsem pocit, že on je typ člověku, který už si nějak poradí. Když jsme se loučili, požádal mě, jestli se mnou může zůstat ve spojení a dávat mi zprávy, jak pokračuje.
„Určitě se musí najít nějaký způsob, jak jim krev odebírat, aby se to nemuselo dělat tak, jak to dělají vědci v Holandsku – ti jim prostě useknou klepeto a nechají je chudáky krvácet do zkumavky,“ řekl.
To se mi líbilo. Z Andrewa určitě něco bude.
Ještě víc na mě zapůsobilo, když se za tři nebo čtyři týdny objevil u nás v Rochdaleu se zkumavkou světle modré tekutiny. Prozkoumal stavbu těla toho obrněného tvorečka a našel na něm speciální měkké místečko, kam se může vbodnout jehla a odkud se dá snadno natáhnout krev, aniž se skromnému zvířátku sebeméně ublíží. To byl jeho nezvyklý vstup do světa chirurgie divokých zvířat.
Všechny články série
Kosatka na cestě (1.) (28.2.2018)
Kosatka očkována (2.) (05.03.2018)
Kosatka jako potrava (3.) (13.03.2018)
Kosatka trumpetista – I (4.) (20.03.2018)
Kosatka trumpetista – II (5.) (25.03.2018)
Kosatka mírnější býložravce (6.) (02.04.2018)
Kosatka v pubertě (7.) (14.04.2018)
Kosatka do věčných lovišť (8.) (22.03.2018)
Literatura
[1] Další příběhy veterináře – David Taylor. Panorama, Praha 1991, s.88-94. Překlad Alena Jindrová-Špilarová. Orig. „Going Wild/ More Adventures of a Zoo Vet”. Nakl. George Allen and Unwin. Londýn, 1980
[2] www.novinky.cz/zena/236706-psi-psycholog-zlobiva-zvirata-i-pokouse.html
Bohumír Tichánek
Poslední články autora:
