Kosatka trumpetista – I (4.)

KosatkaVložen úryvek z knihy veterináře Davida Taylora: Další příběhy veterináře. [1]

Proč věnovat významnou pozornost mořským savcům? Nejen pro jejich velkou inteligenci, ale něco sdělují i nevědecké poznatky. Mají v sobě mít nějaké informace o lidských dějinách, o civilizacích – jejich hmota údajně zálohuje naši databázi, a to způsobem nám dosud nesrozumitelným [2].

Dál něco ještě zvláštnějšího. Lze říct: to je nesmysl! Vyjádřím se lépe: o tom ale opravdu nic nevím!

— Inteligentní mimozemské druhy se sídlem v oceánech Země

Existuje teorie, že kytovci jsou zástupci mimozemské civilizace, která zřejmě patří do nějaké galaktické rady. To tvrdí nejen Patricia Cori, ale i mnoho dalších. Tvrdí se, že tito kytovci sem byli kdysi dosazeni z oblasti Síria. Podezřele vysoká inteligence delfínů či velryb podle nich naznačuje, že jsou určitými multi-dimenzionálními druhy, vysazenými na povrch Země, které tu zřejmě mají plnit nějaký úkol. Mají patřit k nějaké eticky vyspělé civilizaci a měli klíčovou roli při vývoji homo sapiens a fluory a fauny ekologie Země. Ti z odvážnějších badatelů na tomto poli říkají, že delfíni a velryby komunikují s člověkem a mají být v kontaktu s nějakou vyspělou mimozemskou rasou. Například někteří svědci oznámili, že velryby a delfíni jsou teleportováni mimozemskými loděmi operujícími v oceánech do vesmírných plavidel, kde jsou umístěni ve zvláštních hrázích a do jejich vědomí jsou nahrávány ekologické informace přes mnohobarevná světla a pak jsou opět vráceni do oceánu, aby dokončili svou ekologickou misi. [3]

*     *     *

Víme málo, víme dost? Fyzikálních energií jsou různé druhy, a všechny věda dosud nezná. Biofyzikální?

Kde berou ptáci na takové cesty energii? Vědě se ještě zdaleka nepodařilo určit vnitřní procesy, které umožňují ptáčku vážícímu 20 gramů nepřetržitý let dlouhý 3.000 km, často nad mořem, kde musí překonávat kruté rozmary počasí. [4]

*     *     *

Projekt s velrybou Mazlem byl obchodem pro obecenstvo, takže bylo potřeba něco ji naučit. Sice při plném bezpečí pro diváky i kosatku samotnou – ovšem jenom ten, kdo nic nedělá, neudělá chyby.

Mnoho zvířat v parku prodělávalo výcvik. Bystrozrací papoušci ara hráli se zástupci veřejnosti oko a vždycky vyhráli. Jejich protivníci si nikdy neuvědomili, že ti mrzutí ptáci byli vycvičeni, aby postřehli označené karty, které měly na rubu drobounké černé tečky. Poznal jsem, jak snadné je vycvičit delfíny a jak je ještě mnohem snazší pro delfíny doslova vycvičit a zpracovat cvičitele. Spoustu času jsem také strávil pozorováním Američanky Jerry Watmorové, která dělala z Mazla hvězdu tamějších představení. Nacvičila s ním celou sestavu skoků, převratů, podávání ruky a nejrůznějších kousků a všechno dokázala laskavosti a odměnami v podobě makrel. Další přípravu Mazla pak předala mladému Angličanovi, který byl tělem duši cvičitelem mořských savců. Vedl si dobře. Mazel ho měl rád a zařadil ho do své osobní družiny, kam jsem patřil i já, jejíž členové se směli vozit po nádrži vsedě na jeho hřbetě, buď před ocasní ploutví, anebo – pokud si člověk potrpěl na dobrodružnější, houpavější jízdu – těsně za ní. Výcvik probíhal hladce, až jednoho dne došlo k nedorozumění. Třeba se signalizační systém, jazyk přesných pohybů, jimiž člověk sděluje kosatce povely, nějak popletl; třeba byla cvičitelova gesta v tu chvíli poněkud nedbalá; třeba Mazel nedával právě pozor a snil o tlustých lososech nebo hejnu makrel.

Mazel se totiž naučil hrát na trumpetu. Měl ten nástroj – hračku držet v zubech, s hlavou vystrčenou z vody. Fanfára ovšem nezněla proto, že by do trubky foukal (velryby nedovedou vydechovat vzduch tlamou), ale hlasité houkání vycházelo ze staženého dýchacího otvoru. Různé fáze tohoto představeni řídila řada zřetelně odlišných signálu; při jednom pohybu rukou zvedl Mazel hlavu a vzal trubku jemně do tlamy, při jiném začal houkat, třetí povel houkáni zarazil a naznačil mu, aby nástroj pustil. Když se toto číslo onoho osudného rána začalo hatit, měl už Mazel za sebou tu část představení, kdy bezvadně chytil trubku a houkal tak, že by tím nadchl nějaké budoucí publikum, zato Louis Armstrong se určitě obracel v hrobě. S trubkou v zubech otevřel Mazel najednou tlamu, jistě se už nemohl dočkat šťavnaté makrely za odměnu. Ať už byl důvod jakýkoli, mohutné čelisti zely dokořán a lesklý plastikový nástroj zapadl dozadu na jazyk.

Cvičitel podnikl okamžité rozumné kroky: dal Mazlovi gestem signál, kterému už zvíře rozumělo a který znamenal, že má prudce zatřást hlavou ze strany na stranu, jako by si vyplachovalo tlamu. Spojení mezi člověkem a zvířetem se kdesi přerušilo. Mazel tlamu zavřel, polkl a trumpetka zmizela. Kosatky mají široký, roztažitelný jícen. Dospělá zvířata dovedou polykat velké tuňáky a tuleně celé. Za několik sekund už musela trumpetka žbluňknout do dutiny prvního ze čtyř kosatčiných žaludků. Jako by se nechumelilo, Mazel tlamu okamžitě opět otevřel a za dobře vykonanou práci žádal rybu. Zděšený cvičitel mu hodil hrst makrel a potom se vrhl k telefonu.

Za pár minut jsem byl u nádrže a naléhavě jsem se radil s Martinem Padleym, vedoucím delfinária. Nejdřív jsme se potřebovali přesvědčit, jestli Mazel trumpetku skutečně spolkl. Bombardovali jsme ubohého cvičitele otázkami a vyslali jsme dva potápěče, aby prohledali dno nádrže. Už nejednou vznikl v delfináriích planý poplach, kdy se cvičitelé dušovali, že jejich svěřenec spolkl nějaký předmět. Delfínům a lachtanům se vypláchl žaludek, byli zrentgenováni a cpala se do nich dávidla a projímadla. Pak se ten předmět najednou našel: zvíře ho z nádrže vyhodilo a ležel schovaný za sedadly, v něčí kapse nebo na poličce ve skříňce. Základní pravidlo bylo důkladně prohledat nádrž a její okolí, ať už řekl kdo chtěl, že viděl, jak zvíře předmět spolklo, a teprve potom pátrat v těle zvířete.

Starosti nám obyčejně dělaly šrouby a matice, mince, baterie a podobně, věci, které se snadno přehlédnou na dně nádrže i jinde. Sotva ovšem můžete přehlédnout trumpetku, která je čtyřicet centimetrů dlouhá, kanárkově žlutá a má jasně červené klapky. Nebylo pochyb, shodli jsme se všichni – trumpetku má kosatka v sobě. Byl jsem přesvědčen, že musí být v prvním žaludku, protože cizí tělesa se v kytovcích těžko dostanou přes těsnou malou záklopku, která hlídá vstup do žaludku číslo dvě. A protože je ten krám z umělé hmoty, nerozpustí se, může se ovšem pochopitelně rozbit. Kdyby hračka zůstala celá, mohla by způsobit poranění, až by se kolem ní stahovala žaludeční výstelka. V rozbitém stavu by mohla zavinit vážné vnitřní krvácení. [1]

*     *     *

Někteří také máme víc žaludků. Ovšem ne že by šly za sebou, nýbrž jsou vedle sebe, paralelně. A teď vážně – lidský žaludek má objem až 5 litrů. Totiž, dovede se na tento objem postupně roztáhnout. Kdežto kdo je zvyklý jíst málo, takový objem žaludku si nedovede představit – a jeho žaludek tomu také nevěří.

*     *     *

Uvažoval jsem o lékařské stránce problému. Svůj starý vojenský detektor min bych nemohl použít, jako jsem ho používal u pštrosů, kteří spolkli kousky starého železa; přístroj nedokáže zjistit polohu nekovových předmětů. Ani rentgen nepřicházel v úvahu; v celé zemi neexistoval jediný přístroj, ba ani na univerzitních klinikách, který by prosvítil Mazlův mohutný objem. Nedala se provést ani fibrooptická gastroskopie, technika, kterou Andrew později zaváděl u delfínů; i ten nejdelší fibroskop – kolonoskop -, umožňující vyšetření tlustého střeva u lidí, byl příliš krátký a nedosáhl by přes kosatčino hrdlo a jícen. Projímadla by neměla cenu; ten zatracený krám je bezpečnější tam, kde je, v žaludku, než kdybychom se ho pokoušeli protáhnout mnoha desítkami metrů tenkého střeva. Dávidla? Ani se mi nechtělo pomyslet na to kvantum uhličitanu sodného nebo peroxidu vodíku, které bych musel použít, kdybych chtěl navodit zvracení. Pokud jde o apomorfin, prostředek aplikovaný injekcemi, který u některých druhů vyvolává říhání, ten se u velryb ještě nikdy nepoužil a obával jsem se, že by mohl způsobit prasknutí střev. Operace žaludku kosatky byla tehdy úplně vyloučená.

Co mi tedy zbývalo? Pouze dvě možnosti. Jedna byla nejstarší terapie na světě (a není vyloučeno, že i nejbezpečnější) – nedělat nic a čekat. Druhá znamenala nasadit osvědčenou žaludeční pumpu a pokusit se trumpetku vypláchnout ven. Po bedlivých úvahách jsem se rozhodl nedělat prozatím nic, poněvadž jsem byl pevně přesvědčen, že kosatka hračku co nevidět vydáví. Bylo to těžké rozhodnutí a ještě těžší vysvětlit Martinovi a Pentlandu Hickovi, proč jsem zvolil absolutní nečinnost. Vrátil jsem se do maringotky, nalil si skotskou whisky Glenlivet a pokoušel se uklidnit tím, že jsem se začetl do poezie Gerarda Manleyho Hopkinse, bezpečného léku proti každému napětí.

Druhý den byl Mazel stále ještě ve výborné formě, ale po trumpetce ani památky. Potápěči znovu prohledali nádrž a zkontrolovali jsme filtrovací zařízení, jestli se tam nenajdou kousky umělé hmoty. Nenašlo se nic. Mazel zdlábl čtyřicet kilo ryb a vesele si hrál. Podle testů neměl ve výkalech žádnou krev ani jiné abnormality. Aby všichni zůstali ve střehu pro případ, že by kosatka předmět vyvrhla, slíbil jsem tomu, kdo mi přinese toho zapeklitého Jonáše ve formě trumpetky, láhev šampusu. Rozhodl jsem se, že počkám ještě jeden den. Když se ani pak nic nestalo, přidal jsem navrch další.

Čtvrtý den už jsem byl pořádně nevyspalý a užíral jsem se představami, jaké vředy může na jemné sliznici žaludku způsobit nátrubek, rozšířená trubice nebo klapky. „Vypumpuju mu žaludek,“ oznámil jsem. [1]

 

– pokračování –
 

Literatura

[1] Další příběhy veterináře – David Taylor. Panorama, Praha 1991, s.154-157. Překlad Alena Jindrová-Špilarová. Orig. „Going Wild/ More Adventures of a Zoo Vet”. Nakl. George Allen and Unwin. Londýn, 1980

[2] www.transformace.info

[3] www.exopolitika.cz/news/americke-namornictvo-nici-delfiny-a-velryby-utoky-na-pozemskou-zivotni-frekvenci/ Alfred Webre 11.7. 2011

[4] Top víkend magazín příloha Rovnost, 7.12.2002
 

Bohumír Tichánek
 

Poslední články autora:


Hodnocení článku

1 komentář

Přidat komentář
  1. Lidé dekódovali delfíní řeč

    Při svém pokusu „mluvit delfínsky“ Jack Kassewitz ze SpeakDolphin.com, sídlící v Miami na Floridě, navrhl experiment, v jehož rámci nahrál delfíní echolokační zvuky odražené od potopených předmětů, včetně plastové krychle, kačera a květináče.

    Řeč vyspělých civilizací má skutečně schopnost vytvářet v mozku určité velmi přesně definované obrazy a obrazce. Původně měla tuto schopnost i řeč lidská, viz odkazy na zelený jazyk, nebo ptačí řeč.. postupně se z lidského jazyka tato schopnost vytrácela, i ruku v ruce s tím, jak zakrňoval lidský mozek…

    Objev delfíního jazyka

    (listopad 2011) Výzkumníci ve Spojených státech a Británii učinili významný průlom v rozluštění delfíního jazyka, v jehož rámci byly zvukově delfíny identifikovány řady osmi předmětů. Vedoucí týmu, Jack Kassewitz ze SpeakDolphin.com „mluvil“ s delfíny pomocí slov delfínů tvořených zvukovými obrázky. Delfíni ve dvou oddělených výzkumných střediscích slovům rozuměli, a předkládali přesvědčivé důkazy, že delfíni používají ke komunikaci univerzální „zvukově-obrazový“ jazyk.

    Tým byl schopen naučit delfíny jednoduché a komplexní věty, obsahující podstatná jména a slovesa, a odhalili, že delfíni chápou prvky lidského jazyka, jakož mají i vlastní komplexní vizuální jazyk. Kassewitz to okomentoval: „Začínáme chápat vizuální aspekty jejich jazyka, například při identifikaci osmi delfíních vizuálních zvuků pro podstatná jména, zaznamenané pomocí hydrofonu, když delfíni prováděli echolokaci řady potopených plastových předmětů.“

    Britský člen výzkumného týmu John Stuart Reid použil nástroj CymaScope, zařízení činící zvuk viditelným, aby lépe pochopil, jak delfíni vidí pomocí zvuku. Zvukovo-obrazově zobrazil řady zkušebních předmětů vytvořených jedním ze zkoumaných delfínů.

    Při svém pokusu „mluvit delfínsky“ Jack Kassewitz ze SpeakDolphin.com, sídlící v Miami na Floridě, navrhl experiment, v jehož rámci nahrál delfíní echolokační zvuky odražené od potopených předmětů, včetně plastové krychle, kačera a květináče. Objevil, že odražené zvuky skutečně obsahují zvukové obrazy, a když jsou přehrány delfínům ve formě hry, jsou delfíni schopní identifikovat předměty s 86% přesností, což poskytlo důkazy, že delfíní rozumí echolokačním zvukům jako obrázkům. Kassewitz pak odjel na jiné zařízení a přehrál tam zvukové obrazy delfínovi, který s nimi neměl dřívější zkušenost. Druhý delfín identifikoval předměty s podobně vysokou měrou úspěšnosti a potvrdil tak, že delfíni používají zvukově-obrazovou formu komunikace. Někteří výzkumníci měli podezření, že delfíni používají sono-vizuální smysl k „fotografování“ (zvukovému) predátora blížícího se k jejich rodině, aby odeslali obrázek ostatním členům hejna a uvědomili je o nebezpečí. V tomto scénáři se předpokládá, že obrázek predátora vnímají ostatní delfíni okem mysli.

    Když Reid zobrazil odražené echolokační zvuky na CymaScope, bylo možné poprvé vidět zvukově-obrazové obrazy, které delfín vytvořil. Výsledné obrázky připomínají typické ultrazvukové obrázky vídané v nemocnících. Reid vysvětlil: „Když delfín skenuje předmět svým vysokofrekvenčním zvukovým paprskem, vysílaným ve formě krátkých kliků, každý klik zachycuje nehybný snímek, podobně, jako když pořizuje fotografie foťák. Každý delfíní klik je pulzem čistého zvuku, který se stane modulovaným tvarem předmětu. Jinými slovy, pulz odražené zvuku obsahuje polo-holografické znázornění předmětu. Část odraženého zvuku je snímána dolní čelistí delfína, ve které putuje dvojitými tukem naplněnými „akustickými trubkami“ do jeho vnitřního ucha, kde vytváří sono-obrazový obraz.“

    Přesný mechanismus toho, jak je zvukový obrázek „čten“ kochleou stále znám není, ale tým přišel s hypotézou, že každý pulz-klik způsobuje, že se obrázek okamžitě objevuje na bazilární a tektoriální membráně, tenkých blanách nacházejících se v centru každé kochley. Mikroskopické řasy se spojují s tektoriální membránou a „čtou“ tvar otisku, vytváří složený elektrický signál představující tvar předmětu. Tento elektrický signál putuje do mozku přes kochleární nerv a je interpretován jako obrázek.

    (Příklad na obrázku ukazuje květináč.) tým tvrdí, že delfíni jsou schopni vnímat stereoskopicky svými zvukovými zobrazovacími smysly. Protože delfíni vydávají dlouhé sady krátkých pulzů-kliků, věří se, že mají trvalé zvukově-obrazové vnímání, ¨podobné přehrávání videa, kde je řada nehybných obrázků viděna jako pohybující se obrázky.

    Reid řekl: „Zobrazovací technika CymaScope nahrazuje kruhovou vodní membránu delfíni tektoriální, gelu podobné membrány, a kamera delfíni mozek. Zobrazujeme zvukový obrázek jako otisk na povrchovém napětí vody, kdy této technice říkáme „bio-kymatické zobrazování“, zachycující obrázek dříve, než přesáhne její hranice. Myslíme si, že něco podobného se děje v delfíní kochlei, kde zvukový obrázek, obsažený v odraženém klikovém pulzu, putuje jako povrchová akustická vlna po bazilární a tektoriální membráně a otiskuje se v oblasti, která souvisí s nosnou frekvencí klikového pulzu. Věříme, že pomocí této zobrazovací techniky vidíme podobný obraz, jaký vidí delfín, když skenuje předmět zvukem. Na obrázku květináče lze vidět dokonce i ruku člověka, který ho drží. Obrázky jsou zatím poněkud neurčité, ale doufáme, že v budoucnosti techniku zdokonalíme.“

    Dr. Horace Dobbs je ředitelem International Dolphin Watch a přední autoritou v terapii pomocí delfínů. „Považuji delfíní mechanismus zvukového zobrazování, navržený Jackem Kassewitzem a Johnem Stuartem Reidem z vědeckého hlediska za možný. Dlouhou jsem tvrdil, že delfíni mají zvukově-vizuální jazyk, takže jsem přirozeně potěšen, že tento výzkum přinesl racionální vysvětlení a experimentální údaje, potvrzujících mé dohady. Již v r. 1994, v knize, kterou jsem napsal pro děti, Dilo a volání hlubin, jsem uváděl Dilův „magický zvuk“ jako metodu, kterou si Dilo a jeho matka předávají informace pomocí zvukového zobrazování, nejen vnější vizuální tvary, ale také vnitřní struktury orgánů.“

    Díky Reidově technice bio-kymatického zobrazování Kassewitz, ve spolupráci s výzkumníkem Christopherem Brownem z univerzity centrální Florida, začíná vyvíjet nový model delfíního jazyka, který nazývají zvukově-obrazový exo-holografický jazyk (SPEL). Kassewitz vysvětlil: „“Exo-holografická“ část zkratky je odvozena od faktu, že delfíní obrazový jazyk je v podstatě šířen všude kolem delfína, kdykoliv jeden nebo více delfínů z hejna vyšle nebo přijme zvukové obrazy. John Stuart Reid zjistil, že všechny malé části odraženého paprsku delfíní echolokace obsahují všechny údaje potřebné k opětovnému vytvoření obrazu kymaticky v laboratoři, nebo, jako tvrdí, v delfíním mozku. Náš nový model delfíního jazyka říká, že delfíni mohou nejen posílat a přijímat obrázky předmětů kolem sebe, ale mohou také vytvářet zcela nové zvukově-obrazové obrázky prostě tak, že si představí, co chtějí sdělit. Pro nás jako lidi je možná znepokojivé vystoupit mimo náš symbolický myšlenkový proces a skutečně ocenit delfíní svět, ve kterém, jak věříme, kralují spíše obrazové, než symbolické myšlenky. Naše osobní podjatost, víra, ideologie a vzpomínky prostupují a obklopují veškerou naši komunikaci, včetně popisu a chápání něčeho bez symbolů, jako SPEL. Zdá se, že delfíni lidský symbolický jazyk překonali a místo něj si vyvinuli formu komunikace mimo lidskou vývojovou cestu. V jistém smyslu máme nyní „Rosettskou desku“, která nám umožní napojit se na jejich svět způsobem, který jsme si před rokem neuměli ani představit. Stará průpovídka „jeden obrázek řekne víc, než tisíc slov“ náhle nabývá zcela nového významu.“

    David M. Cole, zakladatel nadace AquaThought, výzkumné organizace, která studuje interakci mezi lidmi a delfíny po více než deset let, řekl: „Kassewitz a Reid přispěli novým modelem delfíního zvukového vnímání, které se téměř jistě vyvinuli z potřeby tohoto stvoření vnímat svůj podvodní svět, když není možné vidět. Několik konvenčních lingvistických přístupů k pochopení delfíní komunikace v posledních 20 letech skončilo, takže je osvěžující vidět, že je zkoumáno toto nové a vysoce odlišné paradigma.“

    K lidské schopnosti jazyk patří získávání a používání komplexního systému vokálních zvuků, kterým přisuzujeme specifický význam. Jazyk, vztah mezi zvuky a významy, se vyvíjel u každého kmene a národa jinak. Obecně se věří, že schopnost lidského jazyka je zásadně jiná, než u ostatních druhů, a že je mnohem komplexnější. Vývoj vokálního jazyka měl údajně začít po zvýšení objemu mozku. Mnoho výzkumníků se divilo, proč mají delfíni mozek srovnatelný velikostí s lidským, protože příroda vytváří orgány podle potřeby. Nálezy Kassewitzova týmu naznačují, že delfín potřebuje velký mozek, protože je to nezbytné pro získávání a používání zvukově-obrazového jazyka, který si vyžaduje výraznou mozkovou hmotu.

    Delfíni mají po celý život neustálou zvukovou a vizuální stimulaci, což je fakt, který může přispívat k jejich koordinaci mozkových hemisfér. Delfíní sluchová nekortikální pole sahají daleko do středního mozku a ovlivňují motorické oblasti takovým způsobem, že umožňují jemnou regulaci zvukem vyvolané motorické aktivity, jako i komplexní fonaci potřebnou k vytváření podpisového pískotu a zvukových obrazů. Tyto výhody jsou napájeny nejen mozkem, který je velikostí srovnatelný s lidským, ale také přenosovým časem mozkového kmene, který je výrazně kratší, než u lidského mozku.

    Kassewitz řekl: „Náš výzkum poskytl odpověď na starou otázku, na kterou poukázal dr. Jill Tarter z Institutu SETI – „Jsme sami?“. Nyní můžeme jednoznačně odpovědět „ne“. Ne-lidská inteligence, kterou hledá SETI ve vesmíru, byla nalezena přímo zde na Zemi v elegantní formě delfínů.“

    Zdroje: Překlad do CZ (Osud.cz)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Gnosis.cz - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů / provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2018