Literatura 19. a 20. století. Karolina Světlá. Jaromíra Kolárová. Dvě ukázky

Literatura se mění s postupujícím časem. Nabízím nahlédnutí do tvorby spisovatelky 19. století Karoliny Světlé (24.2.1830 – 7.9.1899): O krejčíkově Anežce. A pak z novějšího díla, z 20. století od Jaromíry Kolárové (24.8.1919 – 21.1.2006): Náš malý, maličký svět.

Psaly lidské příběhy – nejprve vkládám závěr z knihy založené na podještědské pověsti, kdežto J. Kolárová popisovala svůj dětský věk.

* * *

O krejčíkově Anežce – Karolina Světlá [1]

—

Ale to Pán Bůh sám ví, co se to najednou v těch horách dělo, jako by byl pytel roztrhl s těmi strašidly, nejen v Ještědě, ale všude až k Fridštýnsku dolů se jich najednou plno vyskytlo. – Ve Vraném (tak totiž se jmenuje les kolem zbořeného Fridštýnského hradu) chodilo jich prý i ve dne. – Tam vlastně vyváděly ty své největší rejdy, v noci nemohl tamtudy nikdo jíť. – Jak do houštiny vstoupil, už se mu něco vyhouplo na záda, bylo to půl člověka, půl zvířete, a tak dlouho na něm jezdilo, až se ubohý cestovník zvrátil. – Přišel-li potom k sobě, neležel víc v lese na tom samém místě, kde byl sebou uhodil, nýbrž hodný kus za lesem. Každý se i zbořeništi na čtvrthodiny cesty vyhýbal, dříu tamtudy chodil málokdo a teď pranikdo, i děti přestaly do lesa chodiť a na zpustlém hradě ostružiny sbírať, zahlídly prý leccos mězi těmi rozpuklými zdmi, co je k smrti poděsilo.

To bylo všude o tom povídání! Na přástvách neměli teď o ničem jiném řeči, všecky písně a pohádky zapomněli a jen pořád si vedli tu jednu o těch strašidlech až skoro do omrzení.

Dáuno už se nebylo nic takového u nás ukázalo, leda že viďal Domoslauský mlynář, když v noci chodíval ze Světlé domů, na potoce ve „Volších“ hejno bezhlavých kachen se šplouchať a že u „Výmelu“ hastrman v červeném kabátku si své pentle rozvěšoval a sušíval.

Taky zahlídli skotáci ještě někdy na „Chrbích“ lesní pannu, jak sedí na pařezu a své plavé, dlouhé vlasy si rozčesává, a když byl hodný vítr v noci, zaskučelo si taky štvaní okolo vesnice; ale že by bylo z toho něco člověku ublížilo, o tom nebývalo nikdy slychu.

Jaký tedy div, že se každý bál paty ze stavení vytáhnouť?

Co teď lidé měli dost o strašidlech k vykládání, zapomněli trochu na krejčíkovu Anežku; ale po Florikově veselce bylo také o ni všude plno. Každý si o tom povídal, že ji Francka od muziky vyhnala, protože tam tak žadlavě s tím zkaženým študentem tropila, a že ji Florik beztoho pro nic jiného nenechal, než že na ní zpozoroval, co je zač. Všecky holky, které se musily tehdáž na ni dívať, jak se pořád se synem vrchního točila a jak se páni jen okolo ní obsypali, mohly na ni teď psí hlavu strčiť, a vedly o ní řeči, že to bylo hřích poslouchať. – Ti, kteří na svatbě nebyli, povídali to po nich, nebo každému skoro se líbí, když může o někom něco nekalého povídať a pes by nebyl od holky kus chlíba vzal, jak ji ze samé nepřízně vykřičali.

Francka, kde mohla, ještě na ni popichovala, ač holka před ní vody nezkalila a ani jí ani Florikoi přes cestu nevkročila. Ale čím zamračeněji chodil Florik po stavení, čím méně s Franckou měl a čím častěji na celé týdny odjížděl, tím více si jazyk o ni brousila, jako by ona za to mohla.

Nesměla ve vsi ani nikam vejíť, všude by byli před ní zavřeli, a tak dlouho ďouky, vedle kterých v kostele stávala, do ní strkaly, až na hrubou chodiť přestala a o ranní jen dozadu mezi žebráky poklekla. A i teď nedala Francka ještě pokoje a říkala, že dobře ví, proč zalézá.

— Obzvláště pan farář nechtěl o tom slyšet, že by nebyla Anežka hodná, a na faru směla vejíť, kdykoli chtěla, starý pán i jeho sestra, která mu hospodařila, ji vždy rádi viďali a neohlíželi se ani za mák na ty zlé klepy.

s.36 – s.37

Milá Francka se nedala dlouho pobízeti. Začala hned plačky vypravovati, že Florik s divnými lidmi v noci domů chodíval a ráno že byli titam; že jí ze svých cest drahé věci nosíval, ale za to že musila potajmu jeho krvavé prádlo zapírať, aby se prý lidé čeládkou nedoveďali, když se do krve sepral; a ještě mnoho jiného povídala, z čehož se ukázalo, že byl Florik skutečně tím, zač ho vrchní a sousedé hned měli, jak jeho dýmku našli.

Mladá žena se tak upřímně zpovídala, ba zjevila vrchnímu i věci, na které se jí ani neptal, a ukazovala takovou ošklivost k svému nezdárnému muži, který ji byl tak hanebně podvedl a navždy věk jí zkazil, že jí pan vrchní dovolil po stavení chodiť jako jindy. Také jí sliboval, že kvůli jejímu otci pro ni udělá, co bude jen možného, a na jmění její že nikdo nesáhne, dokáže-li před soudem tak jasně jako teď před ním, že o Florikových kouskách zdání neměla.

Po hospodyni pak vrchní vyslýchal čeládku, ale k těm už nemluvil tak tenounkým hláskem jako k Francce; byl to pán, který si dovedl jak se patří zahroziť! Každý měl u něho šatlavu jistou, koho by byl ve lži zastihl.

Mezi samým vyslýcháním a spisováním přišlo poledne. Pan vrchní byl dal celou vesnici strážníky svolanými z ostatních vesnic vůkol obstoupil, aby mladého sedláka hned popadli, než se ještě nadíti mohl, co se na statku děje. K polednímu se měl podle Francky vrátit; ale hodina po hodině minula a nikde nebyl jeho vozík ještě k spatření, ač od nás ze Světlé je přece mnoho mil do dálky viděl.

Pan vrchní se toho lotra už ani dočkal nemohl, vylezl samou netrpělivostí až na kostelní věž a rozhlížel se po něm sám po celém vůkolí. Koukal při tom takovou dlouhou troubou, kterou je prý viděť až na konec světa, a dívá-li se skrze ni člověk v noci do měsíce, vidí v něm svatého Davida, jak na harfu břinká; proto tomu prý taky říkají dalekohled. Ale pan vrchní spatřil tak málo Florika jako každý jiný, kdo po něm jen svýma vlastním a očima slídil. Za to zahlídl někoho jiného… z města přiháněl ke Světlé největším tryskem jezdec.

Pan vrchní byl v tu chvíli s věže dole a pospíchal jezdci naproti; veďal, že mu něco důležitého nese, jinak by nebyl koně popoháněl, jako by ho byl chtěl potrhať.

Měl dobře. Jezdec byl nový lesník z Fridštýna, slyšel o pašeřích, když službu nastoupil, a pilně po nich slídil, ale ničeho podezřivého se až posud nedopídil. Dnes v noci ale viďal několik mužů v největším spěchu s balíky na zádech okolo myslivny uháněť, vzal pušku, a spustiv se za nimi, zpozoroval, jak jeden po druhém v starém hradě zmizel. Míval o tom starém zbořeništi prý hned své myšlenky; ale teď nabyl přesvědčení, že tam bude asi ta hlavní pašířská skrýš. Běžal hned do vesnice, zbudil rychtáře, pobízel sousedy, aby se s ním na cestu vydali a to staré hnízdo obstoupili, že ty čisté ptáčky tam teď všecky do jednoho chytí, ale sousedé nechtěli o ničem slyšeť a stáli pořád na výmluvě o strašidlech, buď že se jich skutečně báli, nebo ze strachu před pašery; ti se prý každému, kdo proti nim mluví a jedná, krutě mstívají, proto asi taky předešlý lesník mlčal, ač zajisté leccos veďal a viďal, co v pořádku nebylo.

Lesník musil tedy sám až do městečka pro pomoc, kdež se doveďal, že je všecko z branných mužů v horách; i pustil se za nimi až na Světlou. Žádal vrchního o několik udatných chlapíků, kteří by se dovedli těm lotrům postavit, a vyprosil si zároveň dovolení, najdou-li již tu peleš prázdnou, čeho se skoro obával – neboť pašíři měli po celý den času dost upláchnouť – aby ji směli zasypať, by se tam nic takového více zahnízditi nemohlo.

Tato moudrá řeč se panu vrchnímu ukrutně líbila. Vypravoval lesníkoi navzájem, co se bylo tuto noc v horách přihodilo, a zaradoval se, jako by byl panství vyhrál, při myšlence, že v starém hradě snad Florika lapnou, neboť ještě nebylo o něm nikde vidu a pan vrchní se už začal potajmu strachovať, že snad pašíř větře, co se děje, přes hranice uklouzl. —

s.46 – s.47

„— Slyš, teď zazpívali ve vesnici již kohouti, měsíček se nad lesem níží, růsa padá, není daleko do rána, a až se rozšeří, nemůžeš nikam – nikam!“

Florik nebyl Anežku od své veselky viďal, skrývala se před ním a šla mu všude zdaleka s cesty, a on sám vrazil jako chycený zloděj hned oči do země, když zahlídl v zahrádce u krejčíků červený životek se míhať. Teď ale najednou k ní svůj zrak pozdvihl a koukal tak upřeně do ní, jako by si byl chtěl vše to vynahradiť; tu si teprv povšiml, že je prostovlasá, zmáčená, zkrvácená.

„Jak to ale vypadáš, holka?“ ptal se jí mírnějším hlasem. „Kdo tě za mnou v takovém nečase, takovou cestou poslal, snad ne Francka?“

„Ne,“ zajíkala se holka, „šla jsem sama; ale ona ví, že jsem se za tebou pustila; byla jsem se jí ptáť, než jsem se na cestu vydala, nejsi-li snad někde jinde,“ k čemuž honem přidala, „abys snad nemyslil, že něco dělám za Francčinými zády.“

„Proč nechala tebe jíť? Proč nepřišla sama, jak by se to bylo pro ni patřilo, chce-li býti pořádnou ženou? Snad ji nezavřeli?“ ptal se znova, nespouštěje dosud s holky očí.

„Ne, ne, toho se neděs; Francka je na svobodě, může si chodiť, kudy se jí líbí,“ odpověděla mu Anežka čerstvě. „Lidé říkají, že taky do ničeho nepřijde, umí si prý pomáhať; ale sama přijíť nemohla, vždyť vidíš na mně, jak je cesta špatná, a víš, jak je lesem nebezpečno; byla by strachy pošla, a kdyby se to byli páni doveďali, že byla za tebou, mohlo jí to škodiť. Dělá teď před nimi, jako by jí po tobě nic nebylo; ale to se rozumí, že jen naoko, až budeš v bezpečnosti, přijde zajisté hned za tebou.“

„A tys mohla necestami za mnou se plahočiť? Ty jsi se zlých příhod nebála ani noci neděsila? Tobě na tom nezáleželo, že si pány rozhněváš, pustíš-li se za proklatým pašířem?“ pronesl Florik hlasem ještě jemnějším. „Ale nemluv mi více o ženě, nedbal jsem nikdy o ni a nechci o ní do smrti víc slyšel; je to špatná ženská, muka s ní žíť pod jednou střechou.“ A zas se mu oči tak divoce jako prve zasvítily. Anežka si netroufala o Francce více hlesnouť.

„Poslyš holka“ začal po krátkém pomlčení, „teď není, jak sama víš, kdy k dlouhému otálení: ublížil jsem ti ve vzteku, žes mne nechtěla, a nechal jsem ti taky ublížiť; ale vím, že přece víš, jak to se mnou dopadalo. Třeba jsem se s tebou nescházel, proto přece jsem na tebe nezapomněl, i kdybych byl chtěl, nebyl bych to ani dokázal – něco tedy za něco, chceš-li, abych upláchl, musíš ty se mnou.“

„Pro svaté rány, jaké to hříšné řeči vedeš v takové době?“ zděsila se holka. „Jak bych já mohla s tebou jíti, když máš svou ženu, kterou jsi před Bohem a lidmi pojal? Zaklínám tě, aby ses zde déle se mnou neobmeškával, máš nejsvrchovanější čas, chceš-li se odtud dostať; to víš, že to, čeho si na mně žádáš, nikdá neučiním.“

„Mohl jsem to veděť napřed,“ vzkřikl Florik jako tenkráte u studánky, „žes mě zas jen mámiť přišla. Odjakživa to bylo takové s tebou, po každé, když jsem si myslil, že mne přec jen ráda máš a nikdá více ode mne už neupustíš, odstrčila jsi mě pro nic a za nic. Ale dobře, nechceš-li se mnou, nehnu se tedy tady odtud, nech si mne chytnou a svážou a do nějaké vlhké tmavé žumpy zavezou, kde dříu slunce nespatřím, až mě povedou, aby mě krkavcům na hody pověsili!“

„Zadrž, proboha zadrž!“ hořekovala holka a padla před ním na kolen.

„Ty, ty jediná jsi mého neštěstí příčina!“ zvolal pašíř a nic na to nedbal, že začalo nebe k Malé Skále už blednouť a měsíc za hora zacházel, „protožes mě nechtěla a k jiné holce nutila, jen abys bílá jako beránek do nebe vejíti mohla a ani poskvrny na tobě nebylo k nalezení. Byl jsem chlap do větru, nezapírám to před nikým, a radš jsem lidem co naschvál uďál než k vůli; ale s tebou bych byl duši rozdělil, a čemu bys ty byla bránila, toho bych byl taky nechal. Tobě nezáleželo ze mne co kalého udělat, ty modlářko, tys jen chtěla ve zpovědnici svou ctností se blyštěť, že čtvrté přikázání plníš. Tys tím vinna, že jsem se stal z tuláka a z hejřilce pašířem, z pašíře mordýřem, tys mne dohnala, že mně nikde jinde volno nebylo než v lese, když vítr skučel a větve lámal a pušky bouchaly a kulky lítaly a já se rváti mohl jako ta divá zvěř… jen tak jsem přehlušil červa, který mi na srdci hlodal…“

Holka ležela před ním s tváří zoufale v zem zarytou; ale najednou se zdvihla a poslouchala do dálky… opatrně rozhrnula keř, za kterým s Florikem stála, a zsinala jako smrt… natáhla ruku.

Pašíř se podíval, kam ukázala… v ranní mlze se v údolí něco zablyštělo. Florik sebou trhl a sáhl si honem zdravou rukou za pas, měl tam pěkně vykládanou bambitku.

„Je amen!“ řekl tiše, ale hlas jeho zněl dutě jako z krypty.

„Ještě ne!“ volala holka a najednou stála pevně na nohou, tváře se jí rděly, oči se jí jiskřily: „Arci cestou tou teď již nemůžeš, ale co na tom? Půjdeš jinudy… na východní straně se spustíš… máš odtamtud ještě blíže do lesa… co si z toho děláš, že je tam příkrá skála… vždyť lézt umíš a skákať jako kočka.“

A vší silou popadla zdráhajícího se za ruku a táhla ho k místu, odkud myslila, že se bude moci s hradu do lesnaté doliny spustiť a nepozorovaně uniknouť.

Ale sotva mezi zbořené nad propastí zdi vstoupila a do údolí se podívala, už zas ucouvla, jako by byla na hada šlápla… i v tu stranu se dole mezi stromovím bodáky a ručnice blyštěly… a tam také… a tam ještě dále také… celý hrad byl obstoupen, a už se několik strážníků s nataženými kohoutky po úzké písčité pěšince opatrně nahoru k zříceninám ubíralo.

Florik je divokým zrakem měřil.

„Hleď upláchnouť, holka, v šarvátce proběhneš snadno, nedám se jim tak lehce; ač jsem v hradě samotný, budou mít přece hezký kus práce se mnou. Leckterý z nich, jenž sem vejde hlavou vzhůru, odejde odsud nohama napřed.“

„Snad bys nechtěl znova ruce nevinnou krví si przniti?“ křikla Anežka přidušeným hlasem, a v tu chvíli mu sáhla za pas a bambitka letěla do křoví.

„Tedy chceš, abych pošel jako pes a těm holomkům ani brániť se nemohl?“ zařval Florik bez sebe vztekem.

„Nebudeš více zabíjeť,“ pravila holka tak pevně, jako by se byla náhle v silného muže proměnila, „aniž se tebe někdo z nich za živa dotkne. Ne, ne, tvé ruce nikdo nespoutá, tvé tělo nebudou drábové bičovať a duši tvou neumoří strachy a hrůzou v žaláři, nebudou tě tito lidé soudiť nesmějí tě zavraždiť… ty se utečeš k vyššímu soudci, a já půjdu s tebou, abych tam za tebe orodovala.“

Holka vypadala při těchto slovech, jako by ani nebyla z prachu a hlíny stvořena, cosi nadlidského jí z očí zářilo, když na hlubokou propasť u svých nohou ukázala, a ještě jednou zašeptala: „Půjdeme spolu!“

Florik jí v tu chvíli porozuměl a trpce na ni se pousmál. „Máš dobře, už jsem sám na to myslil; ujdu jim zas, jak jsem jim už stokráte ušel… teď nebo za několik neděl, bude to aspoň čerstvěji odbyto. Jdi tedy spánembohem, není to divadlo pro ženskou…“

„Nepůjdeš beze mne!“ zvolala Anežka a zachytila ho za ruku; „vždyť jsi mne před chvílí o to sám žádal, abych tě na tvou cestu odsud nepustila samotného, a teď bys mě nechtěl vzíti s sebou?“

„Jen si ale pomysli, co to počínáš?“ bránil se jí Florik vší mocí. „Což chceš najednou duši svou provždy zkaziť? Vždyť to, co hodlám, u tebe dosud platilo za hřích smrtelný. U mne je to něco jiného, já – já su už beztoho na věky ztracen – pro mne není více milosti ani mezi lidmi na světě, ani u Boha na nebi.“

„Což zapomínáš, nešťastníku, že je Bůh věčné slitování, a jen člověk ve své slepé zášti neodpouští?“ vzkřikla holka a ponejprv ve svém životě padla Florikovi okolo krku. „A neobstojíš-li před jeho svatým soudem, zamítne-li tě přec ve svém spravedlivém hněvu… nuže, půjdu za tebou do věčné temnosti, abych tě tam těšiť mohla… co je mi po nebi, kde tebe není!“

Florik ji k sobě přitiskl a víc se neudržal… proudem vyhrkly tvrdému muži slzy z očí.

„Nechceš-li jinak, tedy se mne pevně drž, aby nás roztrhnouti nemohli a spolu v jeden hrob zakopati musili, ty nevěsto má jediná!“

„Neboj se, miláčku můj!“ usmála se Anežka, a její plavé vlasy se v ranním úsvitě třpytily jako záře okolo hlavy světice, „už nás nerozloučí ani lidé, ani Bůh!“

Skok… vzkřiknutí… byli svoji pro věčnost.

Dole v lese u potoka je zahrabali, nevykropili jim hrob, ale bledé jitro jim jej denně kropí svými stříbrnými slzami; nepostavili jim kříž, ale nejštíhlejší smrk se pne nad jejich mladými těly k nebesům; nepomodlili se nad nimi, ale drobní ptáčkové jim šveholí každé jaro sladkou píseň o věrném milování.

Dávno na ně už zapomněli, ale matička země věnčí jejich rov ještě každý rok fialkami a nevadnoucím břečtanem… a já slzíc kladu na něj toto prostinké kvítko. s.58 – s.62

POZNÁMKA VYDAVATELE

Povídka Karoliny Světlé „O krejčíkově Anežce“ je jednou z nejlepších prací básnířky Poještědí. Obsahuje také nejvíce nářečních prvků, jimiž Světlá své práce z Ještědska zabarvovala. Tato práce vyšla po prvé v „Bibliotéce původních románů“ r. 1860 a později byla zařaděna do souboru „Prostá mysl“ v Sebraných spisech u J. Otty, sv. XI., r. 1901.

K některým místům textu je potřebí několika vysvětlivek; uvedeme je na tomto místě. (Vysvětlivky, doplňky a věcné poznámky autorčiny jsou v uvozovkách.)

žadlavé – „ohyzdné, špatné“

* * *

Náš malý, maličký svět – Jaromíra Kolárová [2]

—

Sáhne do kapsy a podá mi peníz, jeho oči jsou pohrdavé, jeho dvacetník mě pálí, a tu udělám zcela nesmyslnou věc, rozběhnu se přímo z letenského kopce, letím v předklonu a bez zastávky domů, nevnímám kolem sebe nic, jen běžím, aby mě nedohonil mužův pohled, takové dítě, a už to žebrá.

Vrazila jsem do rodičů, právě vyšli z domu.

„Musíš tak lítat, blázne jeden, klíče jsou u sousedky.“

Naši dosud nevědí, že bráška umí odmykat, je to naše dětské tajemství.

Pavlík si čte, já supím a kašlu, hodím plášť přes židli a svlékám si za dveřmi skříně mokré šaty, vezmu si župan a sesuju se na stoličku.

„Budem si povídat, Jarčo?“

„Tak začni!“

„Začni ty.“

„Ne, ty začni, ty začínáš líp.“

„Tak až budu cestovatelem…“ začíná bráška.

SBOHEM, NÁŠ MALIČKÝ, MALIČKÝ SVĚTE!

Můj bratr plakal málo, slz používal jen jako nátlaku, když chtěl prosadit svou. Fyzicky trpěl méně, než se cizí lidé domnívali, pevně věřil ve své uzdravení. Dosud neměl pojem času, snad mu nepřipadalo, že stůně dlouho.

Když ho maminka ráno umyla a převlékla, slastně se protahoval na svém kočárku a říkával:

„Já jsem tak rád na světě, tak rád.“

Tuberkulóza zachvátila postupně téměř všechny orgány, ale počínala si milosrdně, nesužovala ho bolestmi. Jen někdy za dlouhou dobu se bráškovi tvořil nový píštěl a bylo třeba malé operace.

Lékař měl přijít až navečer a rodiče mě poslali ven, bloumala jsem po osvětlené Belkredce a dívala se do výkladů, bála jsem se vrátit příliš brzy.

Náhle mi někdo položil ruku na rameno, teta Tonča.

„Co tu děláš tak pozdě?“

„Doktor Pavlíka operuje“ řekla jsem důležitě.

Šly jsme spolu. Chvíli mlčela.

„Jsi už veliká, Jarčo.“

Věděla jsem, že přijde něco zlého.

„Maminka ti to nechce říct, ale měla bys to vědět. Pavlík umře a bude mu líp, určitě mu bude líp, věř mi to.“

Myslím, že jsem to v hloubi duše věděla. Ale teď nastal krutý okamžik přiznat si to.

Neodpověděla jsem, šla jsem osvětlenou ulicí, do očí mi padl výklad plný svěžích květin, byly neskutečné v sychravém podvečeru a rozmazaly se v barevné skvrny.

„Snad jsem ti to neměl říkat, ale radši se na to připrav, pro něho to bude vysvobození, musíte ho pustit.“

Pustit ho? Ale kam? Kam, bráško?

Skvrny se skládají zpět do věcí, z duhy je lucerna, rozteklá tmavá hmota se zpevnila ve věž kostela, před námi supí sentinel (těžký parní nákladní automobil – Pozn. BT), oblak bílé páry ztuhl ve studené krupičky, vítr mi je hodil do obličeje.

Dospěla jsem svěřeným tajemstvím, připadám si stará, starší než teta, která po mně ze strany pokukuje. Vím, že ji mrzí vlastní slova, řekla příliš mnoho.

„Vždyť já vím.“

Uspokojím aspoň ji, nemusí se podílet na mé bolesti. Odpojím se a vejdu do našeho domu.

Pavlík je už samý smích, svírá stříbrnou pětikorunu.

„Tu mi dal doktor, abych nekřičel.“

Lékař je trochu trhlý a hodný, na peníze je jak čert. Pětikorunu si v předsíni předem od táty vyinkasoval, jinak však nevezme nic, všechno je na pokladnu.

Když pohlédnu do bráškových rozsvícených očí (řasy jsou ještě zvlhlé), mění se moje večerní bloudění v sen. Smrt nemá přístup do těchto stěn, nikdy s ní brášku nepustíme.

Klid netrvá dlouho. Příliš jsem na sebe upozornila v Legii malých, dobročinná učitelka, funkcionářka Masarykovy ligy proti tuberkulóze, nemohla smířit se svým svědomím, že jsem denně vystavována možnosti nákazy.

Nebyla jsem při jednání a dodnes mě mrazí při pomyšlení, jak strašné bylo pro rodiče rozhodnout, které dítě zůstane doma. Dostali ultimátum, buď půjde do ústavu bráška, nebo já. U otce byla volba jasná, ale maminka chodila jako náměsíčná, stravoval ji vnitřní boj srdce s rozumem.

Nakonec podlehla radám všech možných známých, patrně i tatínkovi, a rozhodla se pro mne. Ale nikdy mi to neodpustila.

„Víš co, Pavle,“ řekl vesele táta, „ty se třeba budeš bát, ale takhle doma se sotva uzdravíš.“

„A v nemocnici jo?“

„Jo, v nemocnici určitě, tam je doktorů, i profesoři jsou tam, takových případů už vyléčili spoustu.“

„Tak já do té nemocnice půjdu,“ souhlasil nadšeně bráška.

Ožil a byl samá legrace. Naděje v něm uvolnila životní síly, jeho stav se zlepšil, dokonce se na kočárku posadil.

Maminka sehnala krabici od margarínu na jeho knížky a hračky a postavila ji v předsíni, aby ji neměla stále na očích. Zaběhla nakoupit, a když se vrátila, byl bráškův kočárek prázdný.

Bylo to nepochopitelné, byt byl zamčen, nikde stopa po cizích lidech ani po Pavlíkovi. Zoufale běhala z kuchyně do pokoje, hlavou jí procházely fantastické myšlenky, až zaslechla podivný zvuk, bráška nedokázal zadržet smích.

Schoval se do krabice, a byl to od dítěte, které léta leželo, neuvěřitelný výkon. Nejprve se opřel o stolek a zvrhl svůj kočárek, vysoukal se z něho ven a opět jej postavil a pak se na svých pavoučích nožkách a ručkách doplazil do předsíně, vlezl do krabice a zavřel ji za sebou.

Maminka v té chvíli bláhově uvěřila v jeho uzdravení.

Bráškovi bylo v té době jedenáct let, a přece jen měl chvíle pochyb. Když jsme spolu zůstali sami, jeho oči náhle zvážněly, objevila se v nich netušená hloubka.

„Jarčo, a uzdravím se doopravdy?“

„Jo,“ odpověděla jsem bez rozmýšleni, „určitě.“

V krátkém čase, kdy bráška okříval nadějí, a my se jí navždy vzdali, jsem rychle dospěla. Věděla jsem už, že život znamená víc než čítanková pravda.

„Protože, víš, protože kdybych se neuzdravil, tak to už bych radši umřel.“

Pootevřel dveře do svého vnitřního světa. Zachvěla jsem se. Je tady jeho veselost stejně falešná jako naše? Chce nám ulehčit rozloučení? Hrajeme spolu hru, v níž podvádějí obě strany?

Jeho oči žadonily o lež. Vydržela jsem jejich naléhavý pohled.

„Blbost!“ Zasmála jsem se. „Uzdravíš se!“ s.300 – s.303

Sbírám topolové jehnědy, mám jich plnou dlaň, štítivě je odhodím, vždyť už nemohu housenkami nikoho postrašit, bráška není doma. Odvykla jsem mu, ale někdy mi strašlivě chybí.

Na můj dopis psaný morseovkou neodpověděl.

První návštěva dopadla neslavně, v ústavu je karanténa.

„Už je jí čtrnáct?“

„Ne,“ přiznal po pravdě táta.

„Tak ji bohužel nemohu pustit.“

Rozplakala jsem se tak bouřlivě a nezadržitelně, že se mě sestře zželelo, byla by mě pustila, nemohla jsem však jít za bráškou uplakaná a nemohla jsem zastavit své slzy.

Při druhé návštěvě jsem poznala, že bráška od nás nadobro odešel, žil už v docela jiném světě, kde já byla vetřelec. Vypadal dobře, byl opálený a veselý, jeho sametové oči nabyly jakéhosi vlahého, měkkého svitu.

Ve vedlejší posteli ležela stejně postižená dívenka s krásným obličejem. Měla namalované tváře, právě si lakovala nehty. Proto tedy Pavlík neodpověděl na můj dopis, pomyslila jsem si žárlivě, já už pro něho nic neznamenám.

„Mají se s Pavlíkem rádi,“ řekla venku Boženčina maminka, „je to proti předpisům, ale dali jim postele vedle sebe.“

„Kolik let je Božence?“

„Dvanáct pryč.“

„A už se maluje,“ pousmála se moje máma.

„Řekli nám, že přes pubertu nepřejde.“

Znělo ta maličko tázavě, paní se zdráhala uvěřit, byla by si přála, abychom jí to vymluvili. Ale maminka jen přikývla.

„Je to jedno, máte pravdu. Ať se maluje, když ji to baví. Je tak hezká.“

„Váš Pavlík taky. Byl by z něho krásný člověk.“

Ještě na sebe pohlédly. Se smutným úsměvem si podaly ruce.

Matky odsouzených.

A já už na Boženku nežárlila. Přála jsem jí, aby se místo mne bavila s bráškou, aby si podali ruku přes mezeru mezi lůžky.

Poslední den v roce přišla smutná zpráva, Pavlík přežil o necelý měsíc svůj dvanáctý rok. Obcházela jsem příbuzné s tátou, ani jsme nemusili promluvit, každý jen tázavě vydechl, Pavlík, a my přikývli.

Necítila jsem bolest, obestíral mě tupý, polomrákotný stav, chystala jsem jídlo a zařizovala s tátou vše potřebné. Maminka seděla ublíženě v koutě, trhla sebou při každém zvuku káravě a zle na nás pohlédla z jiného světa. Byla tam se synkem a my ji rušili.

Ale náhle se vzchopila a šla se mnou koupit smutek, navlékla na sebe první černý kabát, klobouk odmítla, koupila si černý šátek, jako by chtěla naznačit, že s životem skončila, že už jí na ničem nesejde.

Teta Tonča vybrala pláštík pro mne a řekla:

„To je zvláštní, jak ta černá barva blondýnkám sluší.“

Teprve teď se pro mne rozostřil můj vlastní obraz v zrcadle. Zastihla jsem ještě stín ješitného úsměvu v koutku úst hezké, štíhlé dívky s astrachánovou pelerinkou.

Nikdy jsem se neviděla celá ve velkém zrcadle a můj vlastní obraz mi byl cizí. Zastyděla jsem se za dívku, která se vzrušila novými šaty a ješitně se zhlížela v zrcadle v okamžiku, kdy měla být zkrušena smutkem.

Odvrátila jsem se, strašně jsem ji nenáviděla, prokoukla jsem ji matčinýma očima, byla bezcitná a sobecká. Bylo mi čtrnáct a půl, ještě jsem ji nedovedla omluvit.

Ale bylo ta poprvé, co se kolem ní točila prodavačka dávala jí vybrat šaty, prvně, úplně prvně v životě mohla vejít do květinářství, k jehož výkladu tisíckrát tiskla nos, mohla koupit uprostřed zimy čerstvé květiny, přivonět úplně zblízka k bělostným karafiátům, prvně v životě se posadila do osobního auta. Na chvilku zapomněla, že nové šaty jsou smutek, že květiny patří na rakev, že první jízda autem povede na pohřeb.

—

Zdá se mi, že se záhadný úsměv prohloubil, dotknu se zmrzlým prstem bráškovy tváře, necítím její chlad, zůstal živý, mé květiny zakryly jeho znetvořené tělíčko.

Neboj se života, je krásný, předává mi své poslední poselství, neboj se smrti, je krásnější.

—

Ale uplyne mnoho těžkých let, než poznám, že bráškovo poslední poselství bylo klamné, ve své nezkušenosti jsem je špatně přečetla, není nic krásnějšího nad život. s.308 – s.311