Kdysi jsem zkopíroval text z knížky, jejíž název ani autora už neznám. Byla vydaná církví Adventistů sedmého dne. Delší úryvek je z dávnější doby, kterou však i v posledních letech znovu prožíváme. Vždyť na jižní Moravě byla některá pole opuštěna, a mají z nich být lesy – kvůli dlouhotrvajícímu suchu.
Některé zkušenosti z Prahy
V srpnu roku 1935 jsem byl poslán do skupinky Březová. Bylo to asi 40 km za Prahou. Jel jsem již v pátek odpoledne. Počasí bylo jako o žních – horko, sucho, modrá obloha, nikde ani mráček. Již více dnů nepršelo, slunce nemilosrdně pálilo, země byla vyprahlá a na déšť ani pomyšlení. Zpocen přicházím k vilce sestry Seicové. Uviděl jsem sestru, jak živě rozmlouvá se svým sousedem. Sotva mne uviděla, hned spustila: „Bratře Krynský, to jsem ráda, že jdeš. Jsme všichni moc nešťastní, nemáme vodu. Studny jsou vyschlé, všechno usychá, pro vodu musíme chodit dolů, je to víc než kilometr cesty. Bratře, budeme se dneska modlit, aby Pán Bůh poslal déšť. U Pána Boha přece není nic nemožného…“ Sestra mluvila s určitostí, její prosba byla prodchnuta pevnou vírou.
Měl jsem sestru rád, byla to horlivá evangelistka, dovedla vydávat svědectví při každé příležitosti. Měla vždy hodně přátel. Od podzimu do jara, když bývala doma v Praze, chodívala se mnou do několika rodin. A nyní takový požadavek! Nevěděl jsem, co odpovědět. Vždyť jsou u toho cizí, nevěřící lidé! Dnes mám prosit za déšť, když to na déšť vůbec nevypadá? Nikde není ani mráček. Už jsem chtěl odpovědět, že se budeme modlit na všechno, co potřebujeme. A kdo bude chtít, ať se modlí i za ten potřebný déšť.
Dříve však, než jsem otevřel ústa, předběhl mne její soused, asi tak čtyřicetiletý muž. „Paní Seicová, nezlobte se, nechci se vás dotknout, ale domnívám se, že je zcela zbytečné modlit se za déšť. Jen se podívejte, obloha je úplně čistá, nikde ani mráček. Aby dnes pršelo, na to je i Pán Bůh krátký.“
Tato slova mne pobouřila, a tak jsem reagoval: „Dobře, sestro, budeme se modlit za déšť.“
V této chvíli jsem nemyslel na to, že to není možné, mé rozhodnutí rovněž nebylo projevem víry, ale přesto jsem se rozhodl, že bude večerní pobožnost věnována modlitbě za déšť. Vyprovokovala mne poznámka onoho souseda – „… na to je i Pán Bůh krátký.“ Do večerní pobožnosti jsem navštívil všechny naše rodiny a oni zase zvali své sousedy, že se budeme modlit za déšť.Večer se sešlo mnoho lidí. Někteří přišli ze zvědavosti, jak asi bude vypadat „modlení za déšť“ a co budeme říkat, když déšť nepřijde. Věděli přece, že pršet nebude a také ani nemůže… Světnice i chodba byla plná, nebylo místa k sezení ani k stání. Postavil jsem se zády k otevřenému oknu. Shromáždění bylo zahájeno písní a modlitbou. Bratr Seic seděl na židli a doprovázel zpěv na mandolíně. Po modlitbě jsem uvítal přítomné a sdělil jim, že tento večer bude na žádost bratří a sester věnován modlitbě za déšť. V úvodu jsem uvedl, že se věřící muži i ženy všech dob obraceli k Pánu Bohu na modlitbě zvláště v těžkých chvílích života, v nemoci, těžkostech atd. Pán Bůh svůj lid vyslýchal, pomáhal jim a chránil je. My věřící totiž věříme v živého Boha, který slyší a pomáhá těm, kteří Jej milují. Přečetl jsem také Jakuba 5,13.17.78: „Jestli kdo z vás zkormoucený?“ Modli se. Pakli je kdo mysli dobré? Prozpěvuj. Eliáš byl člověk týmž bídám jako i my poddaný, a modlitbou modlil se, aby nepršelo, i nepršel déšť na zemi za tři léta a za šest měsíců. A zase modlil se, i vydalo nebe déšť, a země zplodila ovoce své.“
Připomněl jsem rovněž 16. verš: „Mnohoť zmůže modlitba spravedlivého opravdová.“ Jen upřímná a opravdová modlitba otevírá nebesa. Je nutné se modlit opravdově, s plnou jistotou víry. To znamená, že modlíme-li se, věříme, že nás Pán Bůh vyslyší. To je to, co řekl Pán Ježíš: „Proste a bude dáno vám, hledejte a naleznete, tlucte a bude vám otevřeno.“ Mat 7,7-11. Pán Ježíš nás ujistil, že budeme-li prosit za chléb, nedá nám kámen a budeme-li prosit za rybu, nedá nám hada. U Boha není nic nemožného. I my jsme se dnes sešli, abychom prosili za déšť, který tolik potřebujeme. Budeme se modlit opravdově, v plné jistotě víry, že nás Pán Bůh slyší a podle své svaté vůle i vyslyší.
Vzpomeňte si, bratři a sestry, jak nám nedávno náš misionář – bratr Streel – vyprávěl v Praze na Londýnské zkušenosti z Austrálie. Tam je země čas od času postižena velkým suchem. Je to pro ně velká katastrofa, hynou totiž stáda dobytka. Jednou byla postižena suchem určitá oblast, kde žilo několik našich věřících rodin. I oni se rozhodli – stejně jako my dnes – že se sejdou ke společné modlitební pobožnosti. Shromáždili se spolu se svými rodinami u jednoho bratra. Po písni a modlitbě přečetli něco z Božího slova, pak poklekli a vroucně se modlili za déšť. Volali ke svému Bohu, prosili o vodu pro sebe a svoje stáda. Když ukončili společnou pobožnost a řekl „amen“, vyskočilo jedno osmileté děvčátko a utíkalo na dvůr. Její otec volá: „Kam utíkáš?“ A ona odpovídá: „Jdu se podívat do studny, jestli nám tam Pán Bůh už nalil vodu.“ Všichni byli překvapeni tak velkou, živou vírou tohoto dítěte. Děvčátko doběhlo ke studně, vzalo kámen a hodilo jej do studny. Poslouchá – a uslyšelo „žbluňk“… Otočilo se, běží k rodičům a volá: „Máme vodu, máme vodu! Pán Bůh nám nalil vodu do studny!“
To je víra. Dětská víra? Ne, to je víra Boží v srdci dítěte. Mat 11,22: „I odpověděv Ježíš, řekl jim: Mějte víru Boží.“ To je víra, která činí modlitbu opravdovou. To je víra, která musí být v srdci každého z nás, chceme-li, aby Pán Bůh poslal déšť. Tak, jak čteme u Jakuba 5,17-18: „Eliáš byl člověk týmž bídám poddaný…“ Modleme se i my, aby nebe vydalo déšť. Modleme se i my opravdově, jako se modlil Eliáš, modleme se ve víře, jako to děvčátko. Modleme se ve jménu Ježíše Krista a stane se.
Pak jsem uvedl píseň č. 204 „Slyš, Otče, slyš náš hlas“. Zazpívali jsme první verš, pak se čtyři pomodlili. Zazpívali jsme druhý verš, zase se čtyři pomodlili, zazpívali jsme třetí verš, zpívali jsme hlasitě za doprovodu mandolíny. Při zpěvu jsme ani nezpozorovali, jak se setmělo. Najednou jsem uslyšel silné údery na okenní římsu. Otočím se a vidím, jak do okenního plechu tlučou velké kapky deště. Všichni jsme uslyšeli šumění silného lijáku. Dívám se ven a první pocit, který mne naplnil, to nebyla radost, ale úzkost, pocit bázně. Déšť, Pán Bůh poslal déšť. Dívám se ven, hustě pršelo… Pán Bůh vyslyšel prosby svého lidu. Chvěl jsem se úzkostí, přestal jsem zpívat. Bratr Seic přestal hrát na mandolínu, ti v první řadě přestali pomalu zpívat, až se nakonec rozhostilo ve shromáždění ticho. Verš jsme nedozpívali, všichni hledí plni údivu, rozpačití, dívali se oknem ven, pak na sebe. Nevěděli, co mají dělat: Zůstat – nebo odejít. Byli jako u vidění.
My věřící jsme cítili posvátnou hrůzu. Cítili jsme, že je Pán Bůh mezi námi. Děkovali jsme Bohu, že nás vyslyšel. Všichni jsme projevovali svoji vděčnost a radost. My adventisté i ti druzí jsme pochopili, že Pán Bůh vyslyšel naše modlitby a že poslal déšť jako odpověď na naše volání, ale rovněž jako důkaz, že On vládne v každé situaci a že může vyřešit každý problém. Poznali jsme, že mu můžeme plně důvěřovat, uvalit na Hospodina svoji cestu v jistotě, že On všechno spraví. (Žalm 37,5).
Sestra Seicová, která byla jen v letním oblečení, vyběhla do lijáku, vztáhla ruce k nebi jako kdysi Mojžíš a děkovala Bohu, že nás vyslyšel, že je dobrý a mocný Bůh náš.
To vše byl tak úchvatné a mocné, cítili jsme vnitřní pohnutí, bázeň ustoupila radosti a vděčnosti našemu Bohu Otci a Ježíši Kristu i Duchu svatému.
Venku stále lilo jako z konve. Každou chvíli někdo z nás přistoupil k oknu a s vnitřním pohnutím, s pohledem vzhůru volal: „Pane, ty jsi nás vyslyšel. Jak jsi dobrý. To je další důkaz tvé lásky.“ V srdcích všech nás byla svatá úcta, ale i radost a štěstí.
Venku lilo a lilo. Dojetí pominulo, lidé museli domů. Nikdo však neměl plášť nebo deštník, museli do svých chat v dešti. Na všech nevěřících bylo vidět, že tento prožitek na nich zanechal svůj vliv. Loučili se s námi skoro šeptem. To jejich „dobrou noc“ bylo vysloveno s úctou. A rovněž i my všichni jsme si odnášeli zážitek pro celý náš další život.
I soused, který nevěřil, že by Bůh mohl zasáhnout, poznal, že Boží ruka není ani dnes ukrácena. Přišel domů promočený jako ostatní. Dlouho se o této události mluvilo široko – daleko. Někteří prohlašovali: „Jestli něco potřebujete, jděte k adventistům, oni si všecko vymodlí.“ s.40 – s.45
Ovšem každý má svou pravdu, a ti znalejší to tak obvykle chápou, přijímají. Jiný popis modlení, žádosti o déšť, vkládám dál. A dovedu si představit, že platí oba přístupy:
A ještě jeden příběh mými slovy o modlitbě:
Dotyčný vypravěč byl vyzván domorodcem k výpravě na posvátné místo za účelem modlitby za déšť. Když dorazili na místo, domorodec si stoupl na posvátné místo a za pár vteřin řekl: „Tak kam se půjdeme najíst?“
Vypravěč tohoto příběhu se zarazil a říká: „Vždyť jsme šli tak daleko, abychom se modlili za déšť a ty chceš jít jíst?“
A dostal odpověď: „Kdybychom se modlili za déšť, déšť by nikdy nepřišel. Protože v okamžiku, kdybychom se začali modlit, tak bychom naznačili, že to tu není. A posílili bychom stav, který chceme změnit.“
A jak tedy ta modlitba vypadá?
Domorodec zavřel oči a představil si pocit který má, když déšť stéká po jeho vlasech a kůži a jak na nohou cítí bláto, představil si, jak prochází vysoce vzrostlou kukuřicí a jak krásně šustí. www.osud.cz
Přístupem duchovního vědění:
— Tady se zapojuje fyzika. Země má vědomí, které je naladěno na lidstvo. Gaia začíná zvyšovat své vědomí a vrací vám to, co jste začali vysílat – a není to válka ani nenávist. — Krystalická mřížka se začíná měnit tím, že se rozpomínáte na dobré věci, ne na dramata. —
Řekněme tedy, že se modlíte za déšť a že jej potřebujete. Společně vytváříte energii, která je kvantová, to znamená, že pracuje s kvantovými částicemi. Kvantovost znamená, že částice jsou multidimenzionální. — Co se stane? Veškerá ta energie, kterou vytvoříte, proudí do planety. Vytvoří déšť?
Rád bych vám položil otázku. Tisíce let provozovali domorodci tance na přivolání deště. Tady je ta otázka: To oni přivolali déšť nebo k němu došlo přirozenou cestou? Byla to prostě metoda, jak uctívat bohy na nebi, protože byli zoufalí, že úroda přijde vniveč? Nebo to fungovalo a oni ten déšť vytvořili?
Moji drazí, řeknu vám následující: ohnuli křivku náhody, pokud jde o počasí, a vytvořili déšť, který doslova přesunuli z jednoho místa na druhé. Dělali to tak pořád, často s úspěchem a někdy bez úspěchu. Těch úspěchů ale bylo víc než neúspěchů a proto v tom pokračovali po tisíciletí. Možná si myslíte, že je to pošetilé a pohanské. Víte, co to je? Je to vědomí fyziky. Oni to věděli, protože to fungovalo.
Gaia je právě teď k takovým záležitostem vnímavější mnohem víc než kdykoli dřív. — Tato planeta je vám přátelsky nakloněna. Když objímáte stromy, mělo by to ve vás vyvolávat rezonanci. — www.transformace.info/
Nakonec k suchým obdobím. Zpráva OSN z roku 2005 sdělila, že na území bohatých států poklesne hladina podzemních vod ročně o 3 metry.
Zemědělci zničili půdu, jižní Morava se mění v poušť, varuje odborník
„Vymlouváme se na socialistické dědictví, ale to se chovalo daleko lépe než dnes. Co se děje za posledních dvacet let, je zoufalost,“ prohlašuje padesátiletý Havlát s tím, že má recept na to, jak jižní Moravu zachránit před suchem. —
— ničí ornou půdu, která pak není schopná zadržovat vodu. A přispívá tomu i současná zemědělská technika. Před 20 lety měla jedna souprava maximálně 15 tun, dnes má 50 i více. To je, jako kdybyste na pole poslali plný kamion. Udusá půdu a ta po dešti vytvoří krustu, po které voda steče. —
„Začalo se s tím už v socialistickém zemědělství s melioracemi v 70. a 80. letech, které rušilo meze a slučovalo pole, takže měla kolem sta hektarů. Teď jsme se vlivem zemědělského velkopodnikání dostali na 200 až 250 hektarů a to je špatně,“ míní Pavera.
22. 7. 2017, Zemědělci zničili půdu, jižní Morava se mění v poušť, varuje odborník
Osidlování Sahary v holocénu
Během ledové doby bylo velké sucho a pouště pokrývaly většinu Afriky. Saharská poušť byla mnohonásobně větší než dnes. Čadské i Viktorino jezero byla zcela vyschlá. Toto nepříznivé období skončilo před 11.700 lety, kdy pouště začaly pomalu ustupovat savanám. S novým životem se na Saharu vrátili také lidé. Před 9 tisíci lety už většinu Sahary pokrývala step a na mnoha místech vznikala jezera a močály.
9. 10. 2015, Osidlování Sahary v holocénu
Bohumír Tichánek
Poslední články autora:
