mapa stránek || vyhledávání

Modlitby za déšť

Kdysi jsem zkopíroval text z knížky, jejíž název ani autora už neznám. Byla vydaná církví Adventistů sedmého dne. Delší úryvek je z dávnější doby, kterou však i v posledních letech znovu prožíváme. Vždyť na jižní Moravě byla některá pole opuštěna, a mají z nich být lesy – kvůli dlouhotrvajícímu suchu.

* * *

Některé zkušenosti z Prahy

V srpnu roku 1935 jsem byl poslán do skupinky Březová. Bylo to asi 40 km za Prahou. Jel jsem již v pátek odpoledne. Počasí bylo jako o žních – horko, sucho, modrá obloha, nikde ani mráček. Již více dnů nepršelo, slunce nemilosrdně pálilo, země byla vyprahlá a na déšť ani pomyšlení. Zpocen přicházím k vilce sestry Seicové. Uviděl jsem sestru, jak živě rozmlouvá se svým sousedem. Sotva mne uviděla, hned spustila: „Bratře Krynský, to jsem ráda, že jdeš. Jsme všichni moc nešťastní, nemáme vodu. Studny jsou vyschlé, všechno usychá, pro vodu musíme chodit dolů, je to víc než kilometr cesty. Bratře, budeme se dneska modlit, aby Pán Bůh poslal déšť. U Pána Boha přece není nic nemožného…“ Sestra mluvila s určitostí, její prosba byla prodchnuta pevnou vírou.

Měl jsem sestru rád, byla to horlivá evangelistka, dovedla vydávat svědectví při každé příležitosti. Měla vždy hodně přátel. Od podzimu do jara, když bývala doma v Praze, chodívala se mnou do několika rodin. A nyní takový požadavek! Nevěděl jsem, co odpovědět. Vždyť jsou u toho cizí, nevěřící lidé! Dnes mám prosit za déšť, když to na déšť vůbec nevypadá? Nikde není ani mráček. Už jsem chtěl odpovědět, že se budeme modlit na všechno, co potřebujeme. A kdo bude chtít, ať se modlí i za ten potřebný déšť.

Dříve však, než jsem otevřel ústa, předběhl mne její soused, asi tak čtyřicetiletý muž. „Paní Seicová, nezlobte se, nechci se vás dotknout, ale domnívám se, že je zcela zbytečné modlit se za déšť. Jen se podívejte, obloha je úplně čistá, nikde ani mráček. Aby dnes pršelo, na to je i Pán Bůh krátký.“

Tato slova mne pobouřila, a tak jsem reagoval: „Dobře, sestro, budeme se modlit za déšť.“
V této chvíli jsem nemyslel na to, že to není možné, mé rozhodnutí rovněž nebylo projevem víry, ale přesto jsem se rozhodl, že bude večerní pobožnost věnována modlitbě za déšť. Vyprovokovala mne poznámka onoho souseda – „… na to je i Pán Bůh krátký.“ Do večerní pobožnosti jsem navštívil všechny naše rodiny a oni zase zvali své sousedy, že se budeme modlit za déšť.

Večer se sešlo mnoho lidí. Někteří přišli ze zvědavosti, jak asi bude vypadat „modlení za déšť“ a co budeme říkat, když déšť nepřijde. Věděli přece, že pršet nebude a také ani nemůže… Světnice i chodba byla plná, nebylo místa k sezení ani k stání. Postavil jsem se zády k otevřenému oknu. Shromáždění bylo zahájeno písní a modlitbou. Bratr Seic seděl na židli a doprovázel zpěv na mandolíně. Po modlitbě jsem uvítal přítomné a sdělil jim, že tento večer bude na žádost bratří a sester věnován modlitbě za déšť. V úvodu jsem uvedl, že se věřící muži i ženy všech dob obraceli k Pánu Bohu na modlitbě zvláště v těžkých chvílích života, v nemoci, těžkostech atd. Pán Bůh svůj lid vyslýchal, pomáhal jim a chránil je. My věřící totiž věříme v živého Boha, který slyší a pomáhá těm, kteří Jej milují. Přečetl jsem také Jakuba 5,13.17.78: „Jestli kdo z vás zkormoucený?“ Modli se. Pakli je kdo mysli dobré? Prozpěvuj. Eliáš byl člověk týmž bídám jako i my poddaný, a modlitbou modlil se, aby nepršelo, i nepršel déšť na zemi za tři léta a za šest měsíců. A zase modlil se, i vydalo nebe déšť, a země zplodila ovoce své.“

Připomněl jsem rovněž 16. verš: „Mnohoť zmůže modlitba spravedlivého opravdová.“ Jen upřímná a opravdová modlitba otevírá nebesa. Je nutné se modlit opravdově, s plnou jistotou víry. To znamená, že modlíme-li se, věříme, že nás Pán Bůh vyslyší. To je to, co řekl Pán Ježíš: „Proste a bude dáno vám, hledejte a naleznete, tlucte a bude vám otevřeno.“ Mat 7,7-11. Pán Ježíš nás ujistil, že budeme-li prosit za chléb, nedá nám kámen a budeme-li prosit za rybu, nedá nám hada. U Boha není nic nemožného. I my jsme se dnes sešli, abychom prosili za déšť, který tolik potřebujeme. Budeme se modlit opravdově, v plné jistotě víry, že nás Pán Bůh slyší a podle své svaté vůle i vyslyší.

Vzpomeňte si, bratři a sestry, jak nám nedávno náš misionář – bratr Streel – vyprávěl v Praze na Londýnské zkušenosti z Austrálie. Tam je země čas od času postižena velkým suchem. Je to pro ně velká katastrofa, hynou totiž stáda dobytka. Jednou byla postižena suchem určitá oblast, kde žilo několik našich věřících rodin. I oni se rozhodli – stejně jako my dnes – že se sejdou ke společné modlitební pobožnosti. Shromáždili se spolu se svými rodinami u jednoho bratra. Po písni a modlitbě přečetli něco z Božího slova, pak poklekli a vroucně se modlili za déšť. Volali ke svému Bohu, prosili o vodu pro sebe a svoje stáda. Když ukončili společnou pobožnost a řekl „amen“, vyskočilo jedno osmileté děvčátko a utíkalo na dvůr. Její otec volá: „Kam utíkáš?“ A ona odpovídá: „Jdu se podívat do studny, jestli nám tam Pán Bůh už nalil vodu.“ Všichni byli překvapeni tak velkou, živou vírou tohoto dítěte. Děvčátko doběhlo ke studně, vzalo kámen a hodilo jej do studny. Poslouchá – a uslyšelo „žbluňk“… Otočilo se, běží k rodičům a volá: „Máme vodu, máme vodu! Pán Bůh nám nalil vodu do studny!“

To je víra. Dětská víra? Ne, to je víra Boží v srdci dítěte. Mat 11,22: „I odpověděv Ježíš, řekl jim: Mějte víru Boží.“ To je víra, která činí modlitbu opravdovou. To je víra, která musí být v srdci každého z nás, chceme-li, aby Pán Bůh poslal déšť. Tak, jak čteme u Jakuba 5,17-18: „Eliáš byl člověk týmž bídám poddaný…“ Modleme se i my, aby nebe vydalo déšť. Modleme se i my opravdově, jako se modlil Eliáš, modleme se ve víře, jako to děvčátko. Modleme se ve jménu Ježíše Krista a stane se.

Pak jsem uvedl píseň č. 204 „Slyš, Otče, slyš náš hlas“. Zazpívali jsme první verš, pak se čtyři pomodlili. Zazpívali jsme druhý verš, zase se čtyři pomodlili, zazpívali jsme třetí verš, zpívali jsme hlasitě za doprovodu mandolíny. Při zpěvu jsme ani nezpozorovali, jak se setmělo. Najednou jsem uslyšel silné údery na okenní římsu. Otočím se a vidím, jak do okenního plechu tlučou velké kapky deště. Všichni jsme uslyšeli šumění silného lijáku. Dívám se ven a první pocit, který mne naplnil, to nebyla radost, ale úzkost, pocit bázně. Déšť, Pán Bůh poslal déšť. Dívám se ven, hustě pršelo… Pán Bůh vyslyšel prosby svého lidu. Chvěl jsem se úzkostí, přestal jsem zpívat. Bratr Seic přestal hrát na mandolínu, ti v první řadě přestali pomalu zpívat, až se nakonec rozhostilo ve shromáždění ticho. Verš jsme nedozpívali, všichni hledí plni údivu, rozpačití, dívali se oknem ven, pak na sebe. Nevěděli, co mají dělat: Zůstat – nebo odejít. Byli jako u vidění.

My věřící jsme cítili posvátnou hrůzu. Cítili jsme, že je Pán Bůh mezi námi. Děkovali jsme Bohu, že nás vyslyšel. Všichni jsme projevovali svoji vděčnost a radost. My adventisté i ti druzí jsme pochopili, že Pán Bůh vyslyšel naše modlitby a že poslal déšť jako odpověď na naše volání, ale rovněž jako důkaz, že On vládne v každé situaci a že může vyřešit každý problém. Poznali jsme, že mu můžeme plně důvěřovat, uvalit na Hospodina svoji cestu v jistotě, že On všechno spraví. (Žalm 37,5).

Sestra Seicová, která byla jen v letním oblečení, vyběhla do lijáku, vztáhla ruce k nebi jako kdysi Mojžíš a děkovala Bohu, že nás vyslyšel, že je dobrý a mocný Bůh náš.

To vše byl tak úchvatné a mocné, cítili jsme vnitřní pohnutí, bázeň ustoupila radosti a vděčnosti našemu Bohu Otci a Ježíši Kristu i Duchu svatému.

Venku stále lilo jako z konve. Každou chvíli někdo z nás přistoupil k oknu a s vnitřním pohnutím, s pohledem vzhůru volal: „Pane, ty jsi nás vyslyšel. Jak jsi dobrý. To je další důkaz tvé lásky.“ V srdcích všech nás byla svatá úcta, ale i radost a štěstí.

Venku lilo a lilo. Dojetí pominulo, lidé museli domů. Nikdo však neměl plášť nebo deštník, museli do svých chat v dešti. Na všech nevěřících bylo vidět, že tento prožitek na nich zanechal svůj vliv. Loučili se s námi skoro šeptem. To jejich „dobrou noc“ bylo vysloveno s úctou. A rovněž i my všichni jsme si odnášeli zážitek pro celý náš další život.

I soused, který nevěřil, že by Bůh mohl zasáhnout, poznal, že Boží ruka není ani dnes ukrácena. Přišel domů promočený jako ostatní. Dlouho se o této události mluvilo široko – daleko. Někteří prohlašovali: „Jestli něco potřebujete, jděte k adventistům, oni si všecko vymodlí.“ s.40 – s.45

* * *

Ovšem každý má svou pravdu, a ti znalejší to tak obvykle chápou, přijímají. Jiný popis modlení, žádosti o déšť, vkládám dál. A dovedu si představit, že platí oba přístupy:

* * *

A ještě jeden příběh mými slovy o modlitbě:

Dotyčný vypravěč byl vyzván domorodcem k výpravě na posvátné místo za účelem modlitby za déšť. Když dorazili na místo, domorodec si stoupl na posvátné místo a za pár vteřin řekl: „Tak kam se půjdeme najíst?“

Vypravěč tohoto příběhu se zarazil a říká: „Vždyť jsme šli tak daleko, abychom se modlili za déšť a ty chceš jít jíst?“

A dostal odpověď: „Kdybychom se modlili za déšť, déšť by nikdy nepřišel. Protože v okamžiku, kdybychom se začali modlit, tak bychom naznačili, že to tu není. A posílili bychom stav, který chceme změnit.“

A jak tedy ta modlitba vypadá?

Domorodec zavřel oči a představil si pocit který má, když déšť stéká po jeho vlasech a kůži a jak na nohou cítí bláto, představil si, jak prochází vysoce vzrostlou kukuřicí a jak krásně šustí. www.osud.cz

* * *

Přístupem duchovního vědění:

— Tady se zapojuje fyzika. Země má vědomí, které je naladěno na lidstvo. Gaia začíná zvyšovat své vědomí a vrací vám to, co jste začali vysílat – a není to válka ani nenávist. — Krystalická mřížka se začíná měnit tím, že se rozpomínáte na dobré věci, ne na dramata. —

Řekněme tedy, že se modlíte za déšť a že jej potřebujete. Společně vytváříte energii, která je kvantová, to znamená, že pracuje s kvantovými částicemi. Kvantovost znamená, že částice jsou multidimenzionální. — Co se stane? Veškerá ta energie, kterou vytvoříte, proudí do planety. Vytvoří déšť?

Rád bych vám položil otázku. Tisíce let provozovali domorodci tance na přivolání deště. Tady je ta otázka: To oni přivolali déšť nebo k němu došlo přirozenou cestou? Byla to prostě metoda, jak uctívat bohy na nebi, protože byli zoufalí, že úroda přijde vniveč? Nebo to fungovalo a oni ten déšť vytvořili?

Moji drazí, řeknu vám následující: ohnuli křivku náhody, pokud jde o počasí, a vytvořili déšť, který doslova přesunuli z jednoho místa na druhé. Dělali to tak pořád, často s úspěchem a někdy bez úspěchu. Těch úspěchů ale bylo víc než neúspěchů a proto v tom pokračovali po tisíciletí. Možná si myslíte, že je to pošetilé a pohanské. Víte, co to je? Je to vědomí fyziky. Oni to věděli, protože to fungovalo.

Gaia je právě teď k takovým záležitostem vnímavější mnohem víc než kdykoli dřív. — Tato planeta je vám přátelsky nakloněna. Když objímáte stromy, mělo by to ve vás vyvolávat rezonanci. — www.transformace.info/

* * *

Nakonec k suchým obdobím. Zpráva OSN z roku 2005 sdělila, že na území bohatých států poklesne hladina podzemních vod ročně o 3 metry.

* * *

Zemědělci zničili půdu, jižní Morava se mění v poušť, varuje odborník

„Vymlouváme se na socialistické dědictví, ale to se chovalo daleko lépe než dnes. Co se děje za posledních dvacet let, je zoufalost,“ prohlašuje padesátiletý Havlát s tím, že má recept na to, jak jižní Moravu zachránit před suchem. —

— ničí ornou půdu, která pak není schopná zadržovat vodu. A přispívá tomu i současná zemědělská technika. Před 20 lety měla jedna souprava maximálně 15 tun, dnes má 50 i více. To je, jako kdybyste na pole poslali plný kamion. Udusá půdu a ta po dešti vytvoří krustu, po které voda steče. —

„Začalo se s tím už v socialistickém zemědělství s melioracemi v 70. a 80. letech, které rušilo meze a slučovalo pole, takže měla kolem sta hektarů. Teď jsme se vlivem zemědělského velkopodnikání dostali na 200 až 250 hektarů a to je špatně,“ míní Pavera.

22. 7. 2017, Zemědělci zničili půdu, jižní Morava se mění v poušť, varuje odborník

* * *

Osidlování Sahary v holocénu

Během ledové doby bylo velké sucho a pouště pokrývaly většinu Afriky. Saharská poušť byla mnohonásobně větší než dnes. Čadské i Viktorino jezero byla zcela vyschlá. Toto nepříznivé období skončilo před 11.700 lety, kdy pouště začaly pomalu ustupovat savanám. S novým životem se na Saharu vrátili také lidé. Před 9 tisíci lety už většinu Sahary pokrývala step a na mnoha místech vznikala jezera a močály.

9. 10. 2015, Osidlování Sahary v holocénu

 

Bohumír Tichánek
 

Poslední články autora:


hodnocení: 5
hlasů: 1
Tisk Tisk
Všechny komentáře jsou schvalovány administrátorem. Z tohoto důvodu mohou být zveřejněny se zpožděním od několika minut do několika hodin. Odstraňovány jsou komentáře obsahující vulgarismy, spam, invektivy, apod.

11 komentářů

Přidat komentář
  1. Zajímavé vyprávění, ale nic není zadarmo… Pokud si někdo vymodlí déšť a on skutečně přijde, bude za to muset zaplatit, aby zůstala zachována bilanční rovnováha Má dáti – Dal. To není výmysl „zlého kapitalismu“, ale obyčejný přírodní zákon. V praxi to vypadá tak, že přírodní bytosti živlu vody připraví vhodné podmínky pro déšť a spustí ho do krajiny. Za svou práci si pak vyberou patřičný „honorář“. Buď si od žadatelů odeberou část jejich životní energie nebo načerpají energii z produktů, které žadatelé pěstují na svých pozemcích. Nebo se domluví s dušemi žadatelů, aby jim poskytli nějaké pro ně zajímavé a užitečné hvězdné kódy, aby je převedli do dimenzí, kam se potřebují dostat. Nejčastěji to bývá převod do Minulosti, kde mají potřebu dokončit nedotažené věci nebo si odtud vyzvednout své ztracené a zbloudilé příslušníky, asistenty, symbionty apod. Žadatelé ve svém denním vědomí ani nepostřehnou, kdo s jejich dušemi spolupracuje, protože u většiny osob je komunikace mezi duší a denním vědomím z valné části rozpojená. Člověk má radost, jak mu pomohl Bůh, ale přírodní bytosti o tom vědí své a vždycky se zařídí podle svého… Jsou totiž mnohem a mnohem starší než lidstvo samo a tak v tom umí chodit.

    1. Zajímavě pojato. Dodám:

      O Indii bývá psáno, že žebrák i bohatý vědí, že žadatel dělá dobrý skutek – on umožňuje bohatému udělat dobro, almužnou. Vysokoúrovňové myšlení, kdy bohatý je vděčný chudákovi, že bohatému pomohl ke zvýšení lidských kvalit.
      Takže Má dáti – Dal je vlastně zachováno, jak Ambrozion vyzvedává u modliteb.
      Novozákonní doporučení – „proste, a bude vám dáno“ – nepíše nic o otázném následku prosebné modlitby. Darující neviděná Podstata udělala dobrý skutek, pomohla si – možná podobně, jako v klasické Indii.

      1. Ještě navíc.
        „přírodní bytosti o tom vědí své a vždycky se zařídí podle svého… Jsou totiž mnohem a mnohem starší než lidstvo samo a tak v tom umí chodit.“
        Může být, že přírodní bytosti, ovlivňující Vesmír – nám neviditelné, se nevyvíjejí. Narozdíl od člověka s Duší. Pak přírodní bytosti a nebo lidi sledují odlišné zákony. To svědčí výstižnosti příspěvku výše: Ambrozion 20.1.2020 (19:55)
        Například člověk má umět odpouštět, aby zastavil skrytý proces odplácení. Podobně bývá vhodné potřebnému prospět a nečekat odměnu. Tedy opět nestát o odplácení, o obchodování.
        Kdežto o přírodních bytostech živlu vody nahoře čtu: „Za svou práci si pak vyberou patřičný „honorář“.“

    2. Přírodní bytosti operují v nejnižší části stvoření. V rámci svých kvalit a poslání mohou mnohé, ale pořád jsou jen dole. Nicméně, jako vše jsou i ony Bohem stvořeny. Jejich rozvoj probíhá v říši přírody a není spojen s fyzickým vtělením. Proto je žádoucí potlačit živelný aspekt lidstva; ty přírodní živly se v širším slova smyslu na něj napojují. Nejhůře na člověka působí jejich démonické kvality.

  2. Voda, to je a bude i zřejmě problém. Když je ji málo a i když je jí moc.

    Vysvětloval mi kamarád, jak moc lidstvo čerpá vodu z hloubek planety a jak málo se dostane vody zpět do těchto zdrojů? Jsou nevyčerpatelné?

    Co je nových a nových tisíce metrů čtverečných ploch střech různých hal a továren a zaasfaltovaných ploch, odkud voda teče do kanalizace a mizí v potocích a řekách / pro účel, aby nebyly záplavy, v toku narovnaných /. V dětství jsme chodili s klukama na takové potůčky, kde byly po jarním tání malé nové rybníčky a tůně, kde byla zákoutí s vylitou vodou, s vrbami a rákosím, pro naše hry. Všude bylo vody tak akorát. Dnes je ten potok zčásti převeden do rour a doslova narovnán bez toho zeleného porostu po březích.

    Co je dnes v domácnostech myček, praček, všude splachovací záchody a všechna ta pitná vody mizí do kanálů, do čistíren a hurá do řeky….. .

    Jiný kamarád mi zase vyprávěl příběh, jak v mládí jel se slečnou na Slapy. Jasno, obloha bez mráčku. A jak si nějakou technikou, nebyla to jen modlitba, ale něco, co přineslo nad prostor, kde se opalovali, zpočátku jen jeden jediný mráček, z něho pak mrak a do pár minut začalo pršet, a to tak, že milá slečna byla ochotná jít s kamarádem do blízkého hotelu. Jestli se vzali, nevím, ale dnes mu bude sedmdesát a nehrozí, že by někde vyvolal příchod deště pro svoje milostné touhy.

    Pane Tichánku, díky za zajímavý článek.

    Václav Žáček

    1. Dnes není moderní se modlit, lidé v Boha nevěří, bohem je materialismus.
      Verš z Bhagavatgíty :
      Bg. 3.14
      Všechna živá těla závisí na obilí, jehož růst zajišťují deště. Deště přicházejí díky yajñi (oběti) a yajña se rodí z konání předepsaných povinností.
      Část významu od Bhaktivedanty Prabhupády :
      Obilí a zelenina jsou ve skutečnosti jídlem všech. Člověk jí různé druhy obilí, zeleniny, ovoce a podobně a zvířata žerou zbytky obilí a zeleniny, trávu a další rostliny. Lidé, kteří jsou navyklí jíst maso, tedy také nutně závisí na rostlinstvu. Z konečného hlediska jsme závislí na úrodě z polí, nikoliv na výrobě ve velkých továrnách. Pole dávají úrodu díky dostatku deště, který zajišťují polobozi. A ti všichni jsou služebníky Pána. Pána lze uspokojit oběťmi, a ten, kdo je nekoná, se následně ocitne v nouzi; to je zákon přírody. Konání yajñi — konkrétně saṅkīrtana-yajñi, která je stanovena pro tento věk — je tedy nutné přinejmenším proto, abychom se uchránili před nedostatkem potravy.

      1. @ Pole dávají úrodu díky dostatku deště, který zajišťují polobozi. A ti všichni jsou služebníky Pána. Pána lze uspokojit oběťmi, a ten, kdo je nekoná, se následně ocitne v nouzi; to je zákon přírody.

        Jaromíre,
        to chce mokrý hadr na hlavu. To je právě to, proč čtení Bhagavatgíty mate lidi. Byla napsána v době, kdy se ani nevědělo, jak vzniká déšť.

        Ještě v roce 1950 napsal nějaký pan Osho, že po obloze plují mraky vodíku a kyslíku a když se zableskne, tak se tyto mraky spojí v H2O a začne pršet.

        Mají takové prameny nějakou důvěryhodnost?

      2. Článek je téma Motlitby za déšť.
        http://zmeny-klima.wz.cz/Klementinum-2019/CR-1961-2019-teploty-srazky.jpg
        Vyrobil jsem graf, který ukazuje 1961-2019 srážky a současně teplotu. Trend srážek je konstantní, po roce s vysokými srážkami 2010 je období nízkých srážek zvláště 2015 a 2018. Trend teplot roste značně od 1997. Proti průměru 1961-1990 (7,5°C) je rok 2019 o 2°C teplejší (9,5°C). Za každý 1°C může ve vzduchu až o 6% vodních par více, čili se více odpaří a méně kondenzuje ( srážky).
        Docela bych byl rád, kdyby motlitby Bůh vyslyšel.
        Jak zpívá klasik. Chválím tě, země má….tvá tráva zelená…

  3. Lojzo
    to, že něco nechápu, ještě neznamená, že to neexistuje. Jestli Vás čtení Bhagavatgíty mate, tak jí nečtěte, není ještě pro Vás určena. Pokud uvažujete tak, že v dnešní době máte dokonalé poznání a v dřívějších dobách žili lidé jen v jeskyních a nic nevěděli, dál tento komentář už nečtěte.
    Bg. 4.1
    Pán Śrī Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, pravil: Tuto neměnnou vědu o yoze jsem vyložil bohu Slunce Vivasvānovi, Vivasvān ji předal Manuovi, otci lidstva, a Manu ji potom sdělil Ikṣvākuovi.

    Částečný význam:
    Zde nalézáme historii Bhagavad-gīty, začínající v dávných dobách, kdy byla Gītā předána králům všech planet počínaje planetou Slunce. Hlavním úkolem vládců všech planet je chránit obyvatelstvo. Měli by tedy být obeznámeni s vědou v podání Bhagavad-gīty, aby dokázali vládnout občanům a chránit je před hmotným područím chtíče.
    Manu tedy přednesl Bhagavad-gītu svému žákovi a synovi Mahārājovi Ikṣvākuovi, králi planety Země, zhruba před dvěma milióny pěti tisíci lety. Věk nynějšího Manua má trvat přibližně 305 300 000 let, z čehož 120 400 000 již uplynulo. Když vezmeme na vědomí, že Pán vyložil Gītu svému žákovi, bohu Slunce Vivasvānovi, před Manuovým narozením, byla podle hrubého odhadu pronesena před nejméně sto dvaceti milióny čtyřmi sty tisíci lety; a v lidské společnosti je známá dva milióny let. Pán ji znovu sdělil před zhruba pěti tisíci lety Arjunovi. To je přibližná historie Gīty, jak ji líčí Gītā samotná i Pán Kṛṣṇa, který ji přednesl.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Magazín Gnosis - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů - provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2019

Máte-li zájem o publikování svého článku, pište na e-mail info@gnosis.cz.

Odkazy:

Slunovrat Záhady-Zdraví.cz slunecnikvet-anna.blog.cz Bylinkové království PERSONÁLNÍ BIODYNAMIKA AOD - průvodce transformací Rahunta Společnost pro mezioborová studia, z.s. Česká Konference