V mém dnešním povídání dospěji téměř k poslednímu vyjádření mého postoje k fenoménu mystika a také k rekapitulaci toho nejdůležitějšího pro uvědomění si základů mystické praxe, které mohou být (z mého pohledu), jsou-li správně prováděny, mimo jakékoliv světské ovládání nebo manipulace. Mystik, v pravém smyslu tohoto slova, především necítí potřebu sdělovat svůj pokrok, protože se jedná o ryze individuální a až intimní cestu za nejvyšším poznáním, ve které má zásadní důležitost i nezbytný dar Milosti.
K čemu je filosofie, k čemu je náboženství? Obě dvě disciplíny hledají odpovědi na základní otázky v úrovni buď intelektu člověka či v úrovni působení emocí, které pomohou v oblasti citů; a v obou případech k nasměrování pro základní směr snahy o duchovní cestu a tak i k určité orientaci a poznání tady, v „uzavřeném“ světě, kam byla nekonečnou Silou Boha – Stvořitele nejvyšší forma stvoření – člověk umístěna.
Přečíst tu všechny vydané knihy světa a získat tak moudrost, kterou někdo do nich umístil? Je to ten pravý účel a naplnění života? Jaké otázky mne mohou zajímat, kupříkladu v poznání reality bytí, reality člověka či reality světa? Nebo snad rozumem pochopit cíl lidského života, realitu času a prostoru? A nebo se v morálce soustředit na to, co je to dobro oproti zlu, zda a kdy je lze chápat jako jen relativní a nebo si myslet, že získávám poznání toho již absolutního? A nebo znát přímé odpovědi na otázku svobodné vůle či problémy bídy a krutosti? A nebo se dokonce dostat až na samý konec svého současného pozemského bytí a hledat odpovědi i v přípravě na poslední cestu, kterou bude fyzická smrt s pohledem – co je po ní?
Zodpovězení či řešení těchto nelehkých otázek má pro upřímně hledajícího člověka ještě jeden aspekt; kde, u koho hledat správnou odpověď? Náboženství světa nabízejí cestu víry. Je ale často deformovaná, a to jako jistý důsledek zřejmého nepochopení oč tomu, kdo v minulosti přinesl jako první nějaké základy, ale který do světa nepřišel jako zakladatel nějaké promyšlené činnosti vedoucí k zavedení technologie ovládání lidí a moci nad nimi, s mnoha dodatečně vymyšlenými rituály, obřady a poutěmi s okázalým vystupováním různých kněží, rádoby nositelů a hlasatelů spásy. Že šlo v mnohých případech o falešnou cestu, při které byly prolity i v zájmu získání vlivu potoky nevinné krve, bylo a je zřejmé. I to je součástí Nejvyššího poznání, že Zákon Lásky nelze v konečném snažení prosadit žádným mečem.
Filosofie se staví k těmto otázkám zbraněmi rozumu a má hlavní oporu v intelektu, kde se pomocí schopnosti myšlení snaží tyto důležité otázky vyřešit. Nejde to však, protože zůstává v zajetí svého světa hmoty tam, kde je „doma“ a i kdyby se například věřící moderní cestovatel do jiných mimozemských světů dostal s Biblí či jiným skvostem sepsaného poznání i mimo naši sluneční soustavu, stále zůstane v zajetí stejné hmoty, zdánlivě nekonečného vesmíru galaxií, hvězd a planet. Náboženství se snaží o ovládání emocemi.
Mystická cesta nabízí pro toho, kdo ji praktikuje, odpoutání se jako nutnou podmínku k úspěchu ve svém celkem krátkém pobytu v bytostném těle ve světě negativity, ve světě hmoty, v procesu střídajícího se zrání duše v různých zrozeních, na jehož konci je vtělení se do života člověka. Jedině v této bytosti se poté děje to hlavní; cesta transcendentním transportem, cesta získávání nadsmyslových a přímých zkušeností v mikrokosmu našeho chrámu těla, v našem samém nitru.
Duše člověka v jeho těle se projevuje coby vědomí. Má jedinečnou, ale také utajenou schopnost vidět a slyšet, ne ale fyzickými smysly hmotného těla. Tento dar je ji dán pro případ, kdy se dostane do nové situace, na kterou ona trpělivě věky čeká. Tou je pokorné očekávání stavu, kdy v nejvyšší formě stvoření v této části vesmíru, v bytosti zvané člověk, dojde k definitívní porážce instalovaného programu pro svět hmoty, dosazeného samotným Satanem, k programu mysli. Ta je tu až paradoxně pro duši nezbytná, mysl je duší oživována, je jejím vyspělým nástrojem, v němž člověk jedná a koná. Guru Nanak říká: “Překonej mysl a překonáš svět“! Sama duše pak čerpá sílu od Boha – Ducha Svatého, z jeho věčného vyzařování. Společně s vědomím se pak pozornost mysli rozprostírá do světa, k jeho rozličným formám a jevům a upíná se k pomyslnému růstu, který je však často jen falešnou cestou, cestou dominance ega. Jde o její nutný úpadek, kdy na svůj „účet“ přikládá ze svého myšlení, jednání a konání nové a nové karmické účty, pro jejichž vyrovnání se znovu a znovu a rodí. Řešením, vymaněním se z tohoto kruhu, je obrácení se zcela odlišným směrem, např. Mistr Ježíš to nazýval pokáním.
Mysl má navíc zakódované vášně, které od narození člověka narůstají ve své „kvalitě“, duši brzdí a s jejich probuzením duše prohrává svůj boj právě v tom opačném směřování tvořivého proudu vědomí pro Cestu návratu do své Boží podstaty. Jsou jimi chtíč, jako animální projev zvířeckosti v nás, je jimi nespoutaný hněv, umocněný sobeckostí, lhaním a násilím; je tu touha po věcech, prožitcích jako vášeň pomíjivého chtění; je tu neustávající lpění na svých zdánlivých úspěších, a to je také mistrem věčných odkladů pro nastoupení duchovní cesty. A v neposlední řadě je tu zbytnělé již zmíněné ego, které v hmotné realitě člověka drží v bludu vlastnictví – v jeho touze být úspěšným, bohatým, nezdravě sebevědomým…., s pýchou na sebe sama a s prosazováním svého (malého) já! Mysl je z pohledu duchovnosti velký nepřítel, když duši ovládá; mysl je však výborný a silný spojenec, když duši slouží. Je pro ni těžké nepodléhat vábení smyslů a uspokojování jejich nekonečných přání a tužeb.
Nakonec je třeba uvést známý termín – duše tu je ve škole života! Fyzické tělo člověka totiž existuje v té nejnižší části stvoření, v hmotných plánech, kde však jeho základ, jako prapůvodní duchovní bytost, získává svými životy zkušenosti pro okamžik, kdy dojde k prvotnímu poznání a zpochybnění toho, že všechny ty negativní kroky bídy a utrpení nejsou tou správnou cestou.
V souvislosti s tím se nabízí základní otázka – jak ovládnout překážející funkci mysli, bez které ale nelze být současně člověkem? Lze ji nabídnout něco jiného, mnohem lepší kvality, než čím je svět smyslového poznání v systému líbí – nelíbí, na kterém ona lpí?
Ano, ta cesta existuje. Je to velmi těžká cesta nezměrné trpělivosti, kde pak dochází k setkání uvnitř lidské bytosti, v tom již zmíněném chrámu Boha, se Slyšitelným zvukovým proudem, který v mnoha projevech, podle jednotlivých stupňů cesty postupu, okouzlí mysl pomocí již zmíněné schopnosti duše slyšet. To, co ji upoutá, je úžasná hudba sfér, znějící uvnitř jako tvořivý proud. Pomocí další schopnosti, vidění vnitřním zrakem, dochází k umocnění prožitku spatřením Božského věčného světla. Takto radostná mysl pak již není pro duši překážkou a umožní ji setkat se, a opět to zdůrazňuji, ve fyzickém těle za jeho života, se svým Mistrem; v nitru těla potkává jeho zářivou formu, a to je ta konečná a rozhodující nabídka, kdy se změní směřování člověka, do té doby zaměřené na uspokojování smyslového poznávání a požitků!
Znovu uvedu velmi stručně několik základních informací, které jsem podrobněji poskytl v předchozích článcích, jejichž pochopení je na mystické cestě prvním předpokladem pro její úspěch a dá se říci, že jsou tak pro ni nezbytné:
- Mistr, Učitel, Rádce, Průvodce, Mystik, Pán a z cizích používaných pojmenování jako Guru či Sant….., to vše a mnoho dalších pojmenování má stejný obsah; jsou to často užívaná jména pro mimořádné kvalitou obdařené duše nadaných lidí, kteří jsou neustále skrze věky posíláni do zrození v hmotném světě. Jejich úkolem od Otce-Boha je i například sdělení jednoho z nich, Ježíše Krista, který řekl: “Neboť jsem sestoupil z nebe ne abych činil vůli svou, ale abych činil Vůli toho, který mne sem poslal“.
- Chrám žijícího Boha – je jím sama lidská bytost a její fyzické tělo! Až v něm, po ovládnutí své mysli a usměrněném vědomí pro cestu opačnou, než je ta častá „přízemní“ a často egoistická, vedoucí k uspokojování vlastních zájmů života ve hmotném světě, po změně směřování „vzhůru“ a uvědomění si duše jako svého božského základu a oživujícího principu, lze nastoupit Cestu k poznání nejen sebe sama, ale i Boha samotného. Přes naše nitro to máme k Bohu nejblíž a jinde Ho nelze najít! Jedině tam lze získat odpovědi na ty základní otázky.
- Skutečné jméno, to z Nového Zákona označené jako Slovo, jež bylo na počátku u Boha, které je samotným projevem záměru Boha-Otce a jako Jeho tvůrčí princip je nazváno Duchem Svatým, či v řečtině Logos a nebo jako Matka-Moudrost, která plodí (vtěluje) do Stvoření Syny. Křesťanství ale i jiná náboženství uznávají tuto jedinečnou Trojjedinost. Tento Duch Svatý vytváří svou nekonečnou Moudrostí harmonii a jednotu celého Stvoření, protože je zrealizovanou Vůlí Nejvyššího.
Pro úplnost některá pojmenování pro tento vzácný a formující fenomén z jiných kultur a náboženství: Šabd, Nám, Bání, Náda, Udgíta či Dhun z Indie; islámský svět zná pojmenování Kalma či Kalám-i-iláhi, Tao je cesta či nejvyšší cíl v čínských naukách, Asa Vahista jako nejvyšší vůle ve světě projevovaná či tvořivý proud Sraoša perského mudrce Zoroastera. I v dogmatické kabale Židů je tvořivá duchovní emanace, jako první projev Nejvyšší bytosti, absolutní jednoty. Je to první sefira, nazývaná Keter, jako hlavní „Koruna“ celého stromu života… atd..
- Meditace, duchovní cvičení, vnitřní modlitba, mystická modlitba, úpěnlivá prosba a podobně, to vše je označením činnosti či techniky, moderně know-how, které, jsou-li vykonávány správně, pod vedením Mistra, vedou k úspěchu na vnitřní cestě. Verbální modlitba formulovaná jako častá prosba o splnění světského přání a touhy či i účast na různých rituálech, půstech a poutích, je cestou, kdy slepý vede slepého. Mystici říkají, že Bůh stvořil a neustále udržuje při životě Své stvoření pomocí tvořivé Síly, jinými slovy, vyzařováním ze Sebe samého. Tyto tučně zvýrazněné techniky mohou být nástrojem, kterým se můžeme dostat k napojení na toto věčně živé Slovo, nebo-li Ducha Svatého v nás, ale vždy jen pomocí učení Jeho Syna (Mistra, Rádce, Učitele, Proroka… ), který je sem pro tento úkol posílán.
- A nově více slov k nutnosti – projít křtem, zasvěcením, uvedením duše k poznání sebe sama. Je to poslední doplnění, které má pro mystickou cestu zásadní význam. Tak jako se v určité fázi člověk stává žákem; mimo to, že ho učí od narození rodiče, studuje postupně základní vzdělání a později může absolvovat i vysoké školy, tak i učení pro mystickou praxi má svůj stejně důležitý význam a jistý postup s cílem, být vybaven pro zvolenou cestu teoretickými i praktickými znalostmi. Učení o duši, doslova Učení Mistrů, se však na žádné škole nestuduje.
Samozřejmě, student civilních škol může studovat filosofii všech směrů a oborů, teologii, může vědět (téměř) vše o duchovním vývoji člověka, ale pak, na rozdíl od například technických oborů, kde jsou odborná praktika, laboratorní cvičení, účast na až vědeckých experimentech, nedojde na školách tohoto zaměření k závěrečné praxi. Kdo ji např. z pánů profesorů těchto humanitních směrů vůbec zná? Student se může naučit nazpaměť i evangelia a žít podle nich, citovat celá díla Platóna, Sókrata či jiných starověkých i novověkých učenců. Může široce mluvit o stovkách nastudovaných transcendentních prožitků různých významných lidí, které jsou detailně podchyceny v moudrých knihách. Ale pokud neprovádí svoji praxi, pokud nezískává své vlastní zkušenosti v přímém poznání, je jen intelektuálně vybaveným člověkem; samozřejmě úspěšným třeba i v odborných diskuzích, v publikační činnosti, zkoumáním historie a souvislostí dějinných událostí… atd.. To jej však k Bohu nepřivede. Takový, byť vysoce uznávaný učenec, se pak pohybuje jen v uzavřeném kruhu hmotného stvoření.
Mystik je však ten, který má v prvé řadě vnitřní zkušenost a který může objasňovat svým žákům – studentům i samotný popis praxe – Cesty, jak se do této zkušenosti dostat, a to právě teď, za života v tomto těle. A ono to ani jinak nejde. Toto moudro však nelze vyčíst v žádné knize. Nejedná se o teorii, ale o praxi a o osobní prožitek. Mystik je totiž posílán Otcem na svět, aby tuto techniku naučil již Jeho Milostí obdařeným jedincům, kteří jsou již, primárně po stránce morální a etické, připraveni pro hlavní cíl Cesty – již se znovu do tohoto světa nezrodit a navrátit se do svého Domova.
Ten hlavní akt a vrchol práce Mistra je samotné zasvěcení či křest. V něm je podán žáku nezbytný popis cesty, od uvedení nástrah, které negativní síla (Satan) v zájmu udržení duše zde, v hmotných plánech, má vždy v mnoha modifikacích připraveny, až po nároky pro „zjemnělou“ kvalitu života s plněním podmínek, které jsou mu určeny a jejichž dodržování je základem úspěchu. Není nic tajného je stručně objasnit; žák musí žít čestný a spravedlivý život, v zájmu neubližování a nezvyšování karmické zátěže se musí vyvarovat stravy masité vč. vajec, musí vyloučit jakýkoliv alkohol či drogy, nepříznivě působící na mysl a měnící stav vědomí a také vykonávat denně nezbytnou meditaci jako jedinou praxi vedoucí do nitra adepta. Předpokládá to i nejen výše zmíněný aspekt čistoty, ale i odžitou karmu, tzv. „vyčištěný pohár těla či připravenou lampu“. Právem je takový člověk, Bůh-Syn či vtělené Slovo, jako Duch Svatý, nazývám Mistrem. Pak již je celý proces v rukou žáka, který se řídí Mistrovými pokyny.
Uvedu některé citace z evangelia apoštola Jana, ve kterých Ježíš tento fakt uvádí a navíc potvrzuje ten důležitý fakt, že zasvěcený a praktikující adept se dostane k Otci:
Kap. 14, verš 6:
Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“
(Mistr je vždy průvodce žáka-učedníka; skrze jeho učení a s ním jako s průvodcem se dají překonat nástrahy vnitřních světů a dojít k Otci.)
Kap. 14, verš 21:
„Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám mu to poznat.“
(Má přikázání = mé učení; a dám se mu poznat = dojde k setkání v nitru žáka s mou vnitřní podobou, která zasvěceného již provází až na konec Cesty.)
Kap. 14, verš 24:
„Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal.“
(Oddanost žáka Mistrovi je nutná pro úspěch na Cestě. Ten nabízí vše od Otce.)
Kap. 14, verš 9-11:
Ježíš mu odpověděl: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věřte aspoň pro ty skutky!
(Kdo mne vidí, setká se s mou věčnou zářivou formou v nitru, vidí pak i Otce – Ježíš učil i tuto zásadní techniku vnitřního mystického vhledu žáka.)
Kap. 11, verše 25-26:
Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.“
(Tady snad ani komentář není třeba?)
Kap. 8, verše 31-32:
Ježíš řekl Židům, kteří mu uvěřili: „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“
(Jinak řečeno, dodržujte mé pokyny, poznáte pravdu a ta vás osvobodí z kola opětovného zrození.)
Kap. 3, verš 3:
Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“
(Narodit se znovu, za života, značí nové zrození v Duchu, získat právě ten křest.)
Kap. 3, verš 6:
„Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch.“
(Objasnění původu pravého Mistra, byť i on musí působit v lidském těle.)
Kap. 7, verš 16-17:
Ježíš jim odpověděl: „Mé učení není mé, ale toho, kdo mě poslal. Kdo chce činit jeho vůli, pozná, zda je mé učení z Boha, nebo mluvím-li sám za sebe.“
(Jakýkoliv komentář je celkem zbytečný.)
Kap. 9, verš 4-5:
„Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“
(Poslední věta jasně vysvětluje – jen žijící Mistr je světlo světa, může učit a pracovat ku spáse.)
Kap. 12, verš 35-36:
Ježíš jim řekl: „Ještě jen malou chvíli je světlo mezi vámi. Dokud máte světlo, neustávejte v cestě, aby vás nepřekvapila tma; kdo chodí ve tmě, neví, kam jde. Dokud máte světlo, věřte ve světlo, abyste se stali syny světla.“ Tak promluvil Ježíš; potom odešel a skryl se před nimi.
(Tyto verše doplňují předchozí.)
Kap. 10, verš 9:
Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.
(Jedině s Mistrem lze „vejít“ dovnitř, ke spáse.)
I metoda jógy zdůrazňuje nezbytnost Mistra – Kršna říká v Bhagavatgítě /zkratka/:
„Nechť se jogín zabývá jógou neustále, nechť tuto cestu provádí sám na skrytém místě, ovládá mysl i ego, nechť je prost touhy i nadějí. Na osamělém místě nechť zbuduje pevné sedátko, ani příliš vysoké, ani příliš nízké, zhotovené z vrstvy látky a vrstvy trávy kuša. Zde nechť sedí nehybně s myšlenkami i smysly potlačenými, nechť soustřeďuje svou mysl do jediného bodu a tím nechť provádí jógu očisťující jeho já. Nechť drží tělo, hlavu a krk zpříma, sedí bez pohybu a upírá svůj pohled na špičku nosu. Klidný a mírný, beze strachu, aniž porušuje slib zdrženlivosti, aniž přestane ovládat svou mysl, nechť upře myšlenky na mne, plný souladu, nechť sedí a učiní mne svým cílem.“
(Celé v šestém zpěvu, verš 10-15)
Je dobré si povšimnout, že Kršna používá přítomný čas, jinými slovy, učí kontemplaci na jeho fyzickou podobu. Soustředěná pozornost, jako předpoklad úspěšné meditace pak přivede žáka do vnitřních světů, kde se pravý Mistr nachází, a znovu uvádím, jako vtělené Slovo, Duch Svatý. To je to pravé, co Mistr učí své žáky. Spojit se v nitru přes svého Mistra s Duchem Svatým. Nechci odkazovat na mé články o józe, která je i tu v citaci „Gíty“ propagována. Jen stručně. Slovo JÓGA má slovní základ v sanskrtu, v kořenové části slovesa „judž“ a značí, řečeno velmi zjednodušeně, cestu konání ke konečnému sjednocení s Nejvyšší podstatou.
V závěru ještě jedno sdělení, ve kterém zdánlivě odbočím, abych se v dalším, již závěrečném článku vrátil k objasnění s doslova hrstí praktických rad cesty mystiky. Existují tři základní pojmy, kterým je také dobré porozumět – prostor, čas a příčinnost. Určují uspořádání a řád hmotného vesmíru. Ostatní, vyšší univerza již tato omezení neznají. Mistři dobře vědí, že ve vyšších oblastech čas a prostor samy od sebe mizí, patří pouze světům materiálním. Čas a prostor nejsou absolutní realitou. Značí omezení, zatímco svobodná duše není omezena již ničím a člověk se tak stává pánem nad svým životem, ale i smrtí.
Václav Žáček /Venda/ – podle učení cesty duchovních Mistrů SANT MAT