Často se v projevech člověka a v jeho chtění skrývá slovo vůle a za ním si lze i představovat mnoho významů. Co si přeji, jak něco udělám, kdy to udělám, proč to vlastně udělám, jak se zachovám…..atd.? Něčím se to rozhodování přece v našem životě řídí? Otázka reality svobodné vůle pro člověka dnešního, tzv. vyspělého světa, je často opomíjena; jedná někdy tak, že chybu pozná tehdy, až již může i být pozdě („kdybych sem jsem býval nechodil…..“, naříká malý hrdina francouzského filmu „Knoflíková válka“). Společenský řád ve velkém množství států činí však člověka za své skutky zodpovědného; snad jen vojáci svého času se mohli vymlouvat na povinnost plnění rozkazu. Kam by armáda přišla, kdyby každý voják zvažoval rozkaz svého nadřízeného a pak jednal podle své vůle?
Před uvědoměním si všeho, co se týká svobodné či podmíněné vůle, je ještě možná dobré se nejprve zamyslet nad některými dalšími základními pojmy, a to v širokém spektru souvztažností. Není to ale vůbec jednoduché tyto pojmy pochopit; neexistují na ně žádné vzorečky, jednotky a čísla.
Například taková „Realita člověka“? Co jsme my lidé? Je tzv. lidství tou jedinou podstatou našeho bytí? Nejednáme někdy pudově jako nějaká zvířata? A přestáváme snad existovat, když jsme vysvlečeni z naší tělesné smrtelné schránky? Tělo se navíc prý podle poznatků vědy mění – každých cca sedm (i více) let dochází k jeho přeměně. V průběhu nám vyměřeného času se mění i naše zvyky, myšlení, naše tělesné i duševní schopnosti. Co je tedy tím, co chápe tyto změny jako změny stále stejné a jedné „věci“ a co nám dává jistotu, že „Já“ je stále stejná osoba?
Neméně důležitá je i otázka, kterou může představovat pojem tzv. „Reality světa“ se všemi zcela logickými souvztažnostmi, které se při bližším zkoumání nabízejí. Co je vlastně náš svět? Je tím, co se nám jeví a co vnímáme našimi smysly a nebo nějaká skutečná /jiná/ realita se ještě skrývá pod jeho vnějším zdáním? Ve světě se každým okamžikem vše mění, vše je v pohybu. Jsme schopni ty tvořivé a nekončící vlny chápat? A existuje snad něco, co nepodléhá žádné proměně? Dá se vůbec přijít na to, co je pravdivou realitou světa?
Jaký je „Cíl lidského života?“, další základní otázka, kterou se zabývají lidé již stovky generací. A co vůbec je lidský život? Můžeme se ztotožnit s tvrzením, že údělem našeho života je pouze jíst, pít, vyměšovat, vychovávat děti, vydělávat na živobytí a nakonec zemřít?
A do toho se přímo nabízí a doslova plete „Realita času a prostoru“. Jsou tyto fenomény již konečné anebo nemají ani začátek a ani konec? Lze si vůbec představit čas a prostor jako nekonečný anebo naopak, že jsou nějak a něčím omezeny? Je-li čas a prostor reálný, tak pak smíme stejně uvažovat jen o omezeném úseku z nějaké nekonečné rozlohy, který jsme schopni obsáhnout, ať již je to z makro či mikro světa. Nejsou-li však čas a prostor reálné, připustíme-li to, pak se nám musí měnit i pohled o všech věcech světa, protože ty existují jen v prostoru a čase – chtělo by se dodat, v našem, o kterém si myslíme, že ho důvěrně známe?
A pak již přijde další problém; zamíchat do toho všeho chápání „Nejvyšší bytost“. Je, existuje vůbec Bůh? Je zde či tam a kde to tam je? A kde jsou a jak vznikly prameny, zdroje všech Jeho sil a energií, které mu přisuzujeme. Co je vlastně ta síla a co je vědomí? Máme zkušenost v působení síly spojené s vědomím? Dnešní člověk znalý již mnoha „svých“ zákonů či i jen spekulací o jejich působení, může narazit na otázku – a co je to ta tvořivá síla? Známe nějakou sílu, která je oddělena od vědomého přání? Jestliže ne, kde se nalézá zdroj „téměř“ nekonečných přírodních sil? Někdo tyto síly připíše jednoduše Bohu a má to vyřešeno. V tom případě však nastartuje další otázka – co je Bůh a má s námi nějaké spojení? A pokud ano, tak existuje v tomto spojení konečná realita? Může se stát, že spojení bude nějak přerušeno?
V definici svobodné vůle se lze zaobírat i problémy morálky s podotázkami typu – „Co je dobro“? O něčem si v nějaké situaci mohu myslet, že jen tím konáním dobra, pomohu např. nějakému člověku. Ale mohu si být jist, že opravdu pomáhám, že neškodím? Dokud totiž neznám cíl, nemohu se vydat správným směrem. Lze něco nazvat dobrem, co existuje i po naší smrti a co nám, lidem, může být užitečné pro všechny časy? A znovu se nabízí otázka, zda je dobro relativní či absolutní? Princ Hamlet říká, že “zde není nic ani dobré, ani zlé, jen myšlení tak věci rozděluje“? Že by tedy bylo vše pouze relativní? Pokud by bylo dobro relativní, pak by mohlo být také jistě i proměnné. Je potom možné stanovit nějaký pevný morální standard. Máme-li nasazeny stále jen modré brýle, můžeme vidět zeleně či bíle? My přece nemůžeme vidět věci takové, jaké jsou sami o sobě, ale pouze takové, jaké jsou pro nás, jak se jeví našim lidským smyslům. A můžeme, existuje-li vůbec absolutní dobro, zaujmout k něčemu takovému postoj?
V souvislosti s těmito myšlenkami je tu i otázka, „Co je správné?“ Zjednodušeně se dá říci, že např. správné činy jsou ty, které vedou člověka či alespoň ho přibližují k dobru. Špatné pak ho od dobra vzdalují. Je to tedy pouze jeho subjektivní idea o dobru, která rozhoduje o tom, co je správné a co je špatné. Dokud tedy obecně nevíme, co je dobro, neumíme ani posoudit, natož odpovědět na otázku, která činnost je správná a která není. Čin předpokládá vědomé chtění a znalost. Neznáme-li realitu svého bytí a světa, můžeme jednat; ale jak jednat, žijeme-li vzhledem k sobě a prostředí, které nás obklopuje, v absolutní temnotě?
Má tedy či nemá člověk „Svobodnou vůli“? Pokud si myslím, že má, může mít pak na výběr mezi více možnostmi. A opět se zdá být logické, že pokud je výběr otevřen, je jeho volba nerozhodnutá, nestanovená či i nestvořená. Volba tak může svobodně padnout na cokoliv z možných alternativ a není rozhodnuto pro kterou. Mohu tvrdit, že mi není předem známo, pro kterou možnost se rozhodnu? A co Bůh, tomu to je známo? Kdyby Bůh předem věděl, co si z daných možností zvolím, znamenalo by to přece, že „volba“ byla již nějak předem určena a skutečná svoboda volby tam tedy nebyla. Pokud je tedy Bůh vševědoucí, tak se tato jeho (pochopitelná) vlastnost a lidská svobodná vůle zdají být neslučitelné. Stvoření, které On stvořil a jehož jsme jen nepatrnou součástí, pak především On zná důvěrně; zná minulost, přítomnost i budoucnost všeho a všech. Ale namítnu-li, abych porozuměl a zjednodušil celou situaci, že Bůh se nevměšuje do lidské činnosti, vše se pak jeví v jiném světle. Někdy sám člověk předvídá svoji budoucnost a jeho domněnky se mohou ukázat i jako správné a tak si potvrzuje i svoji svobodnou vůli. Zrovna tak může ale znát budoucnost i Bůh. Tady je však dobré si uvědomit, že zatímco člověk je naprosto omylný a nepatrný tvor, je Bohu přisuzována kvalita nejdokonalejší bytosti a tak i jeho domněnky musí být vždy správné. Bůh však ví, kdyby nevěděl, nebyl by Bohem, a tak Jeho domněnka přestává být domněnkou. Zatímco u člověka se připouští určitá míra pochybnosti, u Boha tomu tak není a jde tedy v tomto případě o jasné vědění, Bůh tedy ani nepředpokládá, ani nepředvídá. Můžeme tedy tvrdit, že Bůh budoucí činnost člověka zná, ale neurčuje ji. A z toho vycházeje, mohlo by se říci, ANO, člověk má svobodnou vůli.
Jenže, Bůh neurčuje naše budoucí činy; ale zná je. Znamená to tedy, že určení naší lidské činnosti zůstává otevřené? Znalost věcí předpokládá jejich existenci. Určuje-li rozhodnutí k vybranému činu naše vlastní přirozenost skrze dlouhý řetěz příčin a následků anebo je-li tento čin určen za pomocí jiných vnějších sil, není v tomto případě až tak důležité, ale v okamžiku, je-li o činu vše známo, tedy určeno, a nikoliv přenecháno našemu svobodnému výběru, který je činěn vždy a právě až v okamžiku činnosti samotné, jde o činnost, která nám je předem determinována, předem určena. A nyní se rozhodněme?! Máme člověk svobodnou vůli – nemá?
Je tu ještě jedno vysvětlení, které může závěr této krátké úvahy ujasnit. Je zřejmé, že dokud se člověk, který má učinit rozhodnutí mezi dvěma či více alternativami, dosud nenarodil, tak rozhodnutí není učiněno a každá z alternativ je možná, a tak, je-li dosud nerozhodnuto, jak může existovat vědomí o tom, jak bude rozhodnuto, ať již u samotného Boha či kohokoliv jiného? Vždyť toto rozhodnutí má být teprve učiněno „svobodnou vůlí“ dosud nenarozeného člověka. „Na světě“ není ještě ani nositel svobodné vůle a z toho důvodu se ještě nezrodilo ani rozhodnutí! Jde tu o tzv. nestvořený stav, který nemůže v tom případě existovat ani v Nejvyšším vědomí Boha. A když On o něm neví, není tedy vševědoucí. Buďto není vševědoucí Bůh, anebo člověk nemá svobodnou vůli?! Oba případy se logicky vylučují. Pokud by však tyto dvě možnosti mohly skutečně existovat současně, pak jsme postaveni před velký problém, jak tento jasný protimluv vyřešit?
Jaký by byl Bůh, který ví, co budeme činit a pro co se rozhodneme a přesto nám nechává volný výběr toho, co činit chceme??
A jaký druh bytosti jsme v tomto případě my samotní?? Ať svobodně děláme tak či onak, ať se namáháme s rozhodnutím, či jednáme rychle, pod vlivem i emocí, stejně je rozhodnuto o tom, co uděláme, pro co se rozhodneme a jaké následky a proč je poneseme. Jen o tom nic nevíme.
Nemá-li však člověk svobodnou vůli, pak vše v jeho životě musí být předurčeno. Nemá možnost výběru a pak se nemůže vyskytnout otázka správného či špatného jednání. Jak pravil filosof E. Kant: „Musíš pouze to, co můžeš“.
Uvedu jeden skutečný příklad přímo z mé rodiny. Můj bratr se rozhodoval, zda pojede na internát učiliště v pondělí odpoledne anebo až v úterý ráno. Jeho svobodná vůle, něco, co „zvítězilo“ mu dalo rozhodnutí – v úterý ráno. Vlak, kterým by jel v případě opačné volby, se u Stéblové (mezi Pardubicemi a Hradcem Králové) srazil s jiným osobním vlakem a tehdy zahynulo přímo přes 100 lidí a přes 100 lidí bylo zraněno.
A další příklad, který znám jako povídku z Indie. Jeden panovník se ztratil při lovu a našel nocleh u prostého vesničana. Ten měl nádhernou sněhobílou kobylu. Ráno ji s obdivem panovník pozoroval a chtěl ji koupit, a to za velmi slušné peníze. Vesničan se svobodně rozhodl – neprodal. Sousedé mu to pak vyčítali jako velmi špatnou volbu. Asi za měsíc kobyla majiteli utekla a vesničané se mu o to více ještě smáli; nemáš nic, mohls mít alespoň peníze. Po několika dnech se však kobyla vrátila a přivedla s sebou, tato koňská krasavice, čtyři krásné hřebce. Posměváčci zmlkli; někteří říkali, ještě že jsi ji tenkrát neprodal. Za pár dnů syn tohoto vesničana zkoušel jezdit na jednom z nových hřebců, ten byl bujný a při pádu si mladík zlomil nohu. A zase se našli lidé, kteří připomenuli; vidíš, měls tenkrát kobylu prodat a syn by ti teď neležel s komplikovanou zlomeninou. Za pár týdnů se však země dostala do válečného stavu a všichni mladíci museli do války. Mnozí z nich se již domů nevrátili a nebo byli zraněni. Jediný, kdo zůstal doma, byl syn majitele kobyly a po uzdravení, kdy válka skončila, byl jedním z mála mladých zdatných hospodářů, který pak pomáhal celé vesnici. A někteří vesničané chválili majitele kobyly, že ji tenkrát neprodal. Na počátku byla svobodná vůle k rozhodnutí – prodat – neprodat? A co vše toto rozhodnutí nakonec přineslo?
Úplně na závěr tedy jeden, pro někoho možná související odkaz. Častokráte používáme rčení „vše souvisí se vším“. Nemusí to být doslova pravda, ale kdo věří na působení velkého Božího zákona, „Zákona karmického vyrovnání“, zákona akce a reakce, kdy sklízíme to, co jsme naseli, může i pochopit, že naše tzv. svobodná vůle k rozhodnutí, jako možnost volby, je podmíněna naší předchozí setbou, skutky, činy i myšlenkami, které jsme činili a činíme. Pro současný i pro budoucí životy je nám tak připraveno nové rozhodování a tím i nové uplatnění tzv. svobodné vůle. Že „odměna“ za naše konání nemusí být vždy příjemná, je zřejmé. Na konec chci jen naznačit, že naše rozhodování co a jak uděláme, by mělo být v souladu s atributy lásky a dobra. Řečeno moderně – v mantinelech pozitivního jednání. Někteří se modlíme „Buď vůle Tvá“, ale oddáváme se pak, po naší modlitbě plně tomu, co by mělo naplňovat správný a čistý život?
S použitím knihy „Duchovní cesta mysticismu“ a dalších zdrojů z univerzálního poznání Mistrů, učení SANT MAT.
Václav Žáček /Venda/
