Co ta slova znamenají? Jak jim porozumět naším rozumem? Jaké že Slovo to bylo na počátku? A jak mohlo být toto Slovo na samotném počátku všech věcí, a současně být i u Boha a současně být tím Bohem? Jaká to tajuplná, mystická či logická slovní hříčka!

Výraz <slovo> je pisatelem uveden s velkým písmenem, aby bylo zřejmé, že se nejedná o slovo ve smyslu verbálního výrazu, jako je třeba <houska>, <hrnec> nebo <strom>. V původním textu je uveden výraz <Logos>, který do češtiny překládáme přímo jako <Slovo>, ovšem původní řecké <Logos> má mnohem širší význam. Vyjadřuje racionální strukturu vědomosti. Odkaz na „Logos“ je dodnes skryt například v označení disciplin poznání: zoo-logie (tzn. slova o zvířatech), bio-logie (tzn. slova o životě), geo-logie (tzn. slova o Zemi), log-ika, atd.

Logos byl prvně užitý Herakleitem z Efezu, který žil v 5. století před n.l., který chápal Logos jako věčný řád vesmíru a věčný řád vývoje vesmíru skrze řetězec změn. Logos se objevuje od Herakleita běžně v řecké filosofii a nezřídka je vysvětlován v podobném duchu, jak jej užil pisatel Janova Evangelia. Stále častějším užíváním výrazu <Logos> dávnými Řeky, z nichž mnozí byli mysticky orientovaní, se jeho význam posunul od původně abstraktního principu k personifikované entitě, která stvořila svět. <Logos> se tak stal výrazem pro racionálního, tvořivého boha.

Přítomnost výrazu <Logos> je v biblických textech ojedinělá, objevuje se pouze v textech, které pochází od téhož autora, který napsal Janovo Evangelium. To ovšem neznamená, že by tento výraz nebyl znám prvním křesťanům a před nimi i židům! Vždyť židovské (a později i křesťanské) chápání Boha se vyvíjelo právě v nemilosrdném střetu s řeckou kulturou, a právě jako reakce na řecký <Logos>.

Bibličtí autoři nepoužívali ani náznak ničeho, co by se dotýkalo řeckého výrazu <Logos>, s výjimkou pisatele Janova Evangelia. Ten naopak tento výraz použil přímo a bez okolků: „Na počátku byl Logos, Logos byl u Boha a Logos byl Bůh.“ Proč tento autor jediný použil <Logos>, a to ještě tak naplno? Vysvětlení je možné najít zde: v dobách Ježíšova života žil v Alexandrii vzdělaný Žid jménem Filo. Ten byl znalý jak židovské teologie, tak i řecké filosofie, a věnoval veliké úsilí vysvětlit židovství použitím řecké terminologie. Výrazu <Logos> použil pro popis židovského pojetí Boha a dodal mu tak racionální a tvůrčí vlastnosti. Aby vysvětlil souvislost mezi <Logos> a Bohem, použil slov jako: „obraz boží“, „boží syn“. Autor Janova Evangelia adoptoval Filův náhled, což je obzvlášť kuriózní pokud je pravda, jak se badatelé domnívají, že Evangelium podle Jana bylo napsáno v Efezu, tedy v samotném centru řecké filosofické tradice a na místě, kde byl výraz <Logos> poprvé použit Herakleitem.

Autor Janova Evangelia však musel jít dál, mnohem dál, než byl ochoten jít Filo. Musel se vypořádat také i s gnostickou tradicí, která ztotožňovala Ježíše s <Logos>, ovšem tak, že chápala Ježíše jako čistě duchovní bytost, která neměla co do činění se stvořením materiálního světa. Podle gnostiků Ježíš na sebe pouze vzal podobu fyzického těla, aby mohl oslovit lidi, pobýt s nimi v hmotném světě a předat jim duchovní učení. To právě musel pisatel Janova Evangelia radikálně popřít!

V několika úvodních řádcích tento autor řeší klíčové, letité a složité teologické dohady. Prohlašuje Boha a Logos za totožné a rovnoprávné ve všech ohledech. Nejen že Logos existovalo od počátku všeho jsoucna, takže Logos byl s Bohem, ale Logos byl i Bůh, tedy byly jedno: „To bylo na počátku u Boha.“ Současně je zdůrazněno, že tento Bůh-Logos je totožný i s Bohem Otcem, Bohem panovníkem, Bohem Starého zákona, který stvořil svět: „Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.“ A navíc, tento Bůh byl prohlášen, jakkoliv paradoxně to znělo, za ducha a současně i hmotu. Bůh byl <světlo>, vůči kterému lidé směřují a které je vnitřní esencí všech věcí: „V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“ A jen o málo později v textu přichází radikální popření gnostického pojetí Ježíše jako nehmotné bytosti tím, že je prohlášen za vtěleného do opravdového hmotného těla: „A Logos se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ To je v kostce vysvětlení významu těch slov.

Vidíte? Spotřeboval jsem právě asi 700 slov a 7 minut, abych vysvětlil 48 slov v pěti větách. A moc rád bych věděl, jestli vám těch mých 700 slov pomohlo v tom, abyste hlouběji porozuměli těm pěti větám! Pokud jsem se nezmýlil ve svém výkladu, který byl založen na bádání mnoha biblických badatelů, poskytl jsem vám racionální a verbální vysvětlení velice dávných událostí.

Ti badatelé a učenci, kteří prostudovali mnoho historických pramenů a dali věci do souvislostí, byli schopni odkrýt tajemství pěti vět, které napsal neznámý pisatel textu zvaného Evangelium podle Jana. Ti badatelé velice pečlivým a mnohaletým bádáním zjistili jeho motivaci a záměr; zjistili proč napsal to, co napsal, tak jak to napsal.

Co když to ale bylo jinak? Co když ten člověk seděl někde na okraji pouště a hleděl nepřítomným zrakem do dáli – a tu najednou mu ta slova jaksi sama přišla na mysl: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co
jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“

Jsou to krásná slova. A já si myslím, že jejich krása je zřejmá a hřeje duši, až do okamžiku, kdy se člověk začne ptát svým rozumem na to, co přesně vlastně znamenají. Ta slova jsou velkolepou básní. A když si člověk položí otázku: co chtěl básník svou básní říci, tak v tom okamžiku svým způsobem udělal první krok k rozbití té básně. Podobně jako když analyzuje sochu, obraz, hudbu. Jistě: rozborem jim více porozumí. Ale současně se mu vytratí ten spontánní pocit velkolepé krásy. Nalezne krásu rozumového pochopení, rozkryje tajemství stvoření; ale už nikdy nezíská zpět ten původní vjem ryzí krásy.

V případě Evangelia podle Jana bylo možno pramen zevrubně analyzovat a rozebrat, utřídit a rozsortýrovat, označit a popsat slovy. Je ovšem mnoho věcí, na která jsou slova krátká. Když se zakousnete do nádherně vonící, ze záhonu čerstvě utržené jahody, nebo když jdete procházkou jarním lesem, jaké jsou přitom vaše pocity? Zkuste pak svůj prožitek popsat někomu druhému! Jak to uděláte? Použijete slov. Svůj zážitek převedete do slov. A to my děláme zcela a naprosto běžně, každý den. Hovoříme, popisujeme, diskutujeme, dohadujeme se, snažíme se slovy předat naše pocity, potřeby a myšlenky, a na druhé straně se snažíme postřehnout pocity, potřeby a myšlenky druhých, kteří nám je tlumočí ve slovech, mnohdy natolik neumělých, že jim prostě nerozumíme…

Slova, slova, slova. Jsou všudypřítomná. A nám často nedochází, že slova jsou vlastně velmi velmi plochá… Jak to říká Valentin Rasputin: „Aby si lidé rozuměli, nepotřebují mnoho slov. Mnoho slov je zapotřebí – aby si nerozuměli.“ Myslím, že to je velká pravda. Vzpomeňte si jen na to, kolikrát jste se snažili někomu
druhému vysvětlit svůj názor nebo popsat vzpomínku, a jak jste cítili, že čím víc slov užíváte, tím vaše vyprávění je plošší, marnější a zbytečnější, protože zkrátka nedokážete dopravit svůj dojem, názor, myšlenku nebo pocit pomocí slov ze své hlavy do hlavy toho druhého… A naopak někdy jste byli s někým druhým a bylo vám moc fajn, a měli jste pocit, že si výborně rozumíte – a přitom jste vlastně o ničem nemluvili. Byli jste prostě na stejné vlně, mohli byste říct.

Arthur Robins se k tomu vyjadřuje velmi výstižně: „Zdaleka ne všechno může být nebo by mělo být převedeno do slov. Např. zážitky nemohou být vždy zúženy do verbálních výrazů, neboť chování je výsledkem množství kognitivních, citových a vnímavostních stavů, jejichž vlastnosti jsou častěji prostorové a souvislostní než jednosměrné a přímočaré, a proto verbální. Je to proto umělec nebo básník, spíš než psycholog, kdo zachytí autentický smysl fenomenologické události, protože umění není omezeno obvyklými hranicemi jazykové skladby nebo logiky.“

Dnes se snažím vystihnout a zdůraznit jednu prostou myšlenku: na všechno kolem nás se můžeme dívat buď racionálně, se snahou porozumět tomu, pochopit to jak jen nejvíce to jde, anebo to přijmout srdcem, pocítit to namísto pochopit. Jsou situace, kdy je třeba přemýšlet, rozebírat a diskutovat. A jsou situace, kdy je lépe být tiše a jen vnímat, postřehovat. Jsou lidé, kteří jsou spíš racionální, a je jim zatěžko porozumět věcem srdcem. A jsou lidé, kteří jsou spíš pocitoví a je jim zatěžko porozumět věcem racionálně.

Když jsme byli děti, vnímali jsme všechno jen srdcem. Pak jsme se učili mluvit, formovat věty, učili jsme se písmenka, učili jsme se číst a psát, rozumět, chápat, rozebírat, diskutovat. Ale měli bychom umět i znát mez slov. Měli bychom pamatovat na to, že na počátku mnohých sporů byl přílišný důraz na slova. Měli bychom vědět, že někdy je třeba důvěřovat více srdci. Vezměme si jen jako příklad ten text z Evangelia podle Jana, jak rozdílný náš vjem a zážitek bude, když si jej rozebereme slovo od slova, anebo když jej necháme na sebe působit jako velkolepou báseň.