mapa stránek || vyhledávání

Německý smysl pro pořádek a nepořádek

Lidé bývají rozdílní různými způsoby, i v celých skupinách – jsou odlišnými národy. Příkladem bývá Chorvatsko a Srbsko – v jazyce velmi malý rozdíl, ale vlastnosti odlišné – viz druhá světová válka.

Tak, jako nepožadujeme, aby lidé měli totožné chování – jeden bývá zpupný, jiný bystrý, další nevyhraněný, podobně i národy zůstanou odlišné.

Zahraniční politika České republiky, se svou současnou vládou, podporuje Evropskou unii víc než kdy dřív. Škodlivé zdražení energií, mohutnější než v jiných státech, kazí výsledky našeho hospodářství. Oslabováním Česka jako bychom nepřímo posilovali Unii.

21. 3. 2023

Petr Pavel @prezidentpavel

„Apeloval jsem, aby Německo v této nové éře mezinárodních vztahů vzalo iniciativu v geopolitických otázkách do svých rukou a neslo zodpovědnost za Evropu, o kterou se budeme moci opřít.

Jsme připraveni ho v tom podporovat a pomoci budovat jednotu napříč demokratickým světem.“

Silná podpora Německu, od české vlády a i prezidenta, ukazuje jejich politickou snahu dostat nejsilnější stát EU do vedení. Zařizovat jeho nejsilnějšího postavení v Unii. Víc sjednotit chod EU, usměrnit podle německých přístupů.

Připomíná to darwinismus – je to snaha, ať nejsilnější jde dopředu. Jenže svět založený na soupeření společností není to nejpotřebnější. Vede k silovému přetlačování, podobně jako když severoatlantické nerespektování ruských politických zájmů dovedlo Evropu do nynější války.

~ ~ ~

Severoamerická Unie sjednotila, spojila státy v jeden celek snadno – nadále je angličtina nejdůležitějším jejich jazykem a k tomu anglosaský původ, původně převažující. I když některé jižní státy, vlivem přistěhovalců, se stále víc orientují na výchozí svou španělštinu.

V Evropě je tomu jinak. Spojují se národy odlišných jazyků: nejpočetnější jsou trojí – germánské, románské, slovanské. Odlišných historických zkušeností – tam výbojný kolonialismus, tady omezující socialismus. I když původně všem nám vládl feudalismus, až postupně překonaný republikami.

Známe vlastnosti Poláků – mimořádně silně vlastenectví, Čechů – býval to smysl pro pravdu a nenásilnost, tedy vyspělé duchovní vlastnosti. U Němců smysl pro pořádek, plnění povinností, sjednocení za jedním předákem.

Následně – jeden směr politiky předepsaný všem národům, nevyhovuje. Ukázalo se to, když Německo pozvalo a přijímalo Araby do své země, kdežto Česko a další státy tento přístup naprosto odmítalo. Je přece srozumitelné, že uprchlíci snáze hledají a přizpůsobí se sousední zemi než domorodcům v jiném světadíle, v Evropě. S jiným způsobem života i uvažování. Česko ochotně poskytlo azyl Ukrajincům.

~ ~ ~

Tento textový příspěvek připomíná jiný pohled na Německo. Odlišné zkušenosti s německým smyslem pro pořádek. Na nepořádek, který byl horší než zbyrokratizovaný chod Prahy za první republiky.

Vkládám úryvky z knihy „V německém zajetí“ autora Jiřího Beneše, vězně koncentračního tábora Dora při výrobě tajných zbraní „V-1“ a „V-2“. Kniha vyšla v Československu hned těsně po válce.

— Druhého dne hlásil jsem se u majora Dutzmanna. Byl to vysoký, silný asi padesátiletý důstojník, který se mnou od prvního okamžiku jednal velmi slušně. Nikdy jsem neslyšel, že by byl na někoho křičel. Ptal jsem se na to a dověděl jsem se, vlastně není Němec, nýbrž Lotyš v Německu naturalisovaný. Vyptával se mne dlouho na nejrůznější věci. Když slyšel, že jsem v lágru, protože mám příbuzné v Anglii, nechtěl věřit, že by za takovou věc někoho dali do takového lágru, jako je Dora, a volal lagerführera, aby si mé tvrzení ověřil. Pak si mne vyzkoušel, jak píšu na stroji, a nakonec mi udělal dlouhý výklad, jak špatně by to se mnou dopadlo, kdybych komukoli prozradil něco z toho, co v jeho kanceláři budu dělat.

Tak jsem se stal písařem ve vojenské kontrolní a přejímací komisi v podzemní továrně Mittelwerk u Nordhausenu, kde jsem měl příležitost dovědět se téměř všechno o nejtajnější německé zbrani »V-2«, šestnáct metrů dlouhé raketové bombě, a kde jsem měl možnost dovědět se téměř všechno o největším podvodu, jaký za této války Němci spáchali na německém národě. Zde také náhoda mne přivedla k největší sabotáži, jakou jsem kdy mohl provést, a zde také zažil jsem největší strach z celého svého života. s.224

V době, kdy jsem přišel do vojenské kanceláře, byla továrna zhruba již hotova a výroba raketových bomb se pomalu rozvíjela. Byla to již třetí továrna. První byla na ostrově v Baltickém moři mezi Swinnemünde a Pünemünde. Angličané jakoby čekali, až bude hotova. Sotva vyrobila první rakety, rozbili ji tak důkladně, že ani jediný stroj nezůstal celý a z vyrobených raket zbylo jen pár centů roztaveného kovu. Němci však věřili raketám a postavili továrnu novou ve Vídeňském Novém Městě. Tam výroba nebyla ani ještě zahájena, když přilétli Američané. Z továrny zbylo několik pobořených zdi. Němci však soustředili příliš mnoho nadějí na rakety a proto museli jsme stavět třetí továrnu, tentokráte pod zemí. Továrna byla hotova.

Z nejrůznějších továren po celém Německu a obsazených zemí dostávali jsme polotovary a hotové součásti. U nás se výrobky dohotovovaly a montovala se z nich vlastní raketa bez bomby. Bombu 980 kg těžkou dodávaly až na místo výstřelu muniční továrny. Z tunelu B stal se běžící pás. »Taktstrasse« říkali Němci. — s.225

— Slyšel jsem od důstojníků, že raketa sama byla původně vynález japonský, že však němečtí vynálezci ji zlepšili do té míry, že byla schopna činnosti. S nimi spolupracoval prý i jakýsi učenec francouzský, který vynalezl »vstřikování do plamene«, jak to němečtí důstojníci nazývali. Na jeho návrh bylo do »Antriebsblocku« (raketového motoru) vmontováno sedm pětilitrových litinových lahví, v nichž pod tlakem 220 atmosfér byly stlačeny různé plyny. Odtud byly tyto výbušné plyny vedeny na obvod výbušné komory a vnikaly do plamenů výbuchu sty nepatrnými otvůrky. Působily jednak zvýšení účinnosti výbuchů, jednak dosahovaly nezbytné pružnosti výbuchů, které jinak příliš otřásaly raketou a zavinily při předběžných zkouškách i její roztržení.

— Rakety, označené písmeno u E (Einsatzgerate) a určené k útokům na Anglii, byly natřeny mimikri-nátěrem a posílány do Holandska.

Celkem vyrobeno bylo v továrně Mittelwerk u Nordhausenu 6320 raket »V 2«. Z nich bylo 60 určeno ke zkouškám pro střelbu do Ameriky, 420 bylo typu Ma (Mustergeräte typu a) pro zkoušky a výcvik, 1330 raket bylo bez aparátu pro eventuální zničení rakety ve vzduchu a 4430 raket bylo určeno pro útok na Anglii. — s.231

Ale celá výroba »V 2« byla ve skutečnosti ohromným podvodem. Snad vynálezci měli příliš veliké naděje a pak se báli přiznat se k neúspěchu, či (a to je pravděpodobnější) výrobci začali seriovou výrobu bez prototypu, investovali miliardy do pochybného podniku a nechtěli přijít o své zisky, snad působila zde i sabotáž vězňů, nedostatek surovin, zničení továren dodávajících součástky a polotovary. Jisto je, že ze 6320 raket, vyrobených v Mittelwerku od 1. ledna 1944 do 2. dubna 1945, bylo 540 spotřebováno při zkouškách, 508 bylo skutečně vystřeleno (podle tak zvaných Schussberichtů, které jsme dostávali, více než polovina z nich minula cil), 60 zůstalo neodesláno a 5222 bylo posláno továrně zpět jako neupotřebitelné a rozmontováno. — s.232

Snad kdyby nebylo tolik nadějí spojeno se zázrakem tajných zbraní, kapitulovala by německá branná moc dříve a zkáza Německa nebyla by dosáhla takového stupně. A při tom, jak ještě uvedu, ti, na které Němci spoléhali, věděli, že tajné zbraně jsou podvod, rakety, vrácené jako neupotřebitelné, opatřovali novými čísly a beze změny a i bez oprav posílali zpět na místo střelby a já s potěšením jsem denně psal zprávy pro hlavní stan a pro ministerstvo výzbroje o zvyšování výroby a úspěšné činnosti továrny a vojenské komise.

Později u nás zavedli i výrobu tajné zbraně »V 1«, s níž Němci při spojenecké invasi do Evropy nadělali tolik hluku. Byla to hračka proti obrům »V 2«, ne nepodobná malým aeroplánkům, jaké bývají na kolotočích. Byla jen něco přes čtyři metry dlouhá a asi 60 cm široká. Výbušnou komoru měla nad vlastním trupem, kormidlové zařízení jako u letadel. Protože výbušná komora, postavená mimo osu, uchylovala let rakety směrem dolů, bylo třeba přimontovati i krátká (asi 1 metr dlouhá) křídla v podobě nosných ploch letadla. Nosné plochy vyrovnávaly se automaticky do polohy 0 stupňů, jakmile přestal raketový motor působit.

Nebyl jsem ve vojenské kanceláři ani měsíc a už jsem poznal, že zprávy, které mi diktují pro ministerstvo výzbroje, odporují pravdě. Dělal jsem své vlastní výkazy a ty měly být připojeny jako příloha k měsíční zprávě kanceláře. Přirozeně odchylovaly se značně od denních zpráv, koncipovaných důstojníky. Nadporučík Krause nařídil mému bezprostřednímu představenému ing. Guthmannovi, aby mi je dal opravit.

Nechtělo se mi do toho. Domníval jsem se, že dříve nebo později se na podvod přijde, svede se to snadno na mne a mne oběsí, nestane-li se mi ještě něco horšího. Postavil jsem se tedy do pozoru, srazil paty, a jak to Němci vždycky dělávali, řekl jsem co nejhlasitěji:

»Prosím o písemný rozkaz.«

»Proč? Co to má znamenat?«

»Moje výkazy jsou dělány přesně podle výsledků zkoušek. Mají-li být změněny, může se to stát jen písemným rozkazem, protože já nemohu být činěn odpovědným za takové změny.«

Guthmann myslel, že jsem se zbláznil, řekl mi to s plnou otevřeností a s celým prušáckým křikem. Nedovedl pochopit, co tím sleduji. Německý důstojník a nadto ještě funkcionář Hitlerjugend něco nařídí a takový häftling a nadto ještě ausslender se odváží žádat rozkaz písemný. To bylo více, než dovedla jeho prušácká duše snésti, ačkoli jinak se mnou zacházel slušně. Díval se na mne jako na sebevraha, ale nezbylo mu, než to hlásit.

Nadporučík Krause byl tak překvapen, že zapomněl i křičet. Řekl mi na pohled zcela klidně, že jsem idiot, sebral se a šel to říci majoru Dutzmannovi. Nevím, co spolu ti dva mluvili. Když se vrátil, vyzval mne zase docela klidně, abych táhl. — s.233

V polovině května napsal jsem průvodní papíry a instrukce pro dvacet vzorných raket určených pro zkoušku před Göringem a jinými ještě maršály. Major Dutzmann kamsi spěchal, chtěl dostat papíry k podpisu co nejdříve a já měl v nepořádku paginýrku, jíž jsem měl označit, který papír ke které raketě patří. Bylo to dvaačtyřicet papírů ke každé z dvaceti raket. Donesl jsem proto Dutzmannovi papíry bez čísel ve zvláštní obálce pro každou raketu. Major si nevšiml, že papíry nejsou číslovány, a podepsal je. Měl jsem zařídit zapečetění obálek, jež pak za Dutzmannem na velitelství měl donésti Hauptwachtmeister, jemuž všichni říkali Spiess.

Spravoval jsem si paginýrku a dostal jsem nápad. Byl jsem v kanceláři sám, Spiess vedle ležel na stole a spal. Vyňal jsem papíry z obálek a pečlivě jsem je promíchal tak, že ani k jediné raketě nepřišly papíry, které k ní patřily. Raketa měla mít vlnu 8,37 m, dostala papíry s vlnou 11,13 m. Měla mít dýsnu pro turbinu 96 mm, dostala 125 mm, měla mít bateriové napětí 41 Voltů, dostala 47 Voltů atd. Prostě ani jeden údaj v instrukcích nesouhlasil se skutečností. Očísloval jsem jen úvodní listiny, vzbudil Spiesse, aby jako obvykle viděl, že papíry jsou v pořádku, a aby mohl kontrolovat, že pečetění je podle předpisu. Natiskli jsme ještě na obálku velikými písmenami:

»Geheime Reichssache. Dovoleno otevříti jen za přítomnosti vyššího důstojníka«, a Spiess šel.

Taková byla organisace v německé armádě. Obálku se spisy mohl německý důstojník otevřít jen za přítomnosti nejméně německého plukovníka, jak tajné to byly věci, ale obsah dali psát politickému vězni, cizinci, kterého kontrovali jen povrchně a formálně. Bylo mi to od počátku nápadné a začal jsem si tuto skutečnost spojovati s pověstmi, které byly znovu a znovu mezi vězni rozšiřovány, že eses mají v úmyslu všechny vězně v tunelu zaměstnané usmrtit, jakmile jich nebudou už potřebovat. s.236

Viděl jsem už, že otrávit a spálit desítky tisíc vězňů není pro esesmany žádný problém. Viděl jsem, že do Dory jsou posíláni vesměs vězni, kterých se mateřský lágr chtěl tak jako tak zbavit, viděl jsem, že z Němců chodí k nám nyní výhradně jen těžcí zločinci z káznic nebo zločinci z povolání, kteří v Buchenwaldu byli soustavně »vykončováni«, a nepovažoval jsem pověsti o úmyslech esesmanů za nesmyslné. Užil jsem jednou dobré nálady majora Dutzmanna a ptal jsem se ho, co o tom soudí. Mlčel chvíli a pak mi řekl:

»Pane Beneši, lépe je nemyslet na takové věci. Kdo může vědět, jak se to všechno skončí!«

Nepopřel tedy, nevyvracel. Říkal jsem si, že když už máme být zabiti, ať je to aspoň za něco. V prvé chvíli se mi můj nápad velmi líbil. Napsal jsem si své výkazy podle skutečných dat, Dutzmann si nevšiml, že instrukce pro střelce nejsou číslovány, jistě si na to nevzpomene a podle těchto »Mustergeratů« jistě další rakety vyrábět nebudou. Ale jak dny ubíhaly, ztrácel jsem hodně ze své veselosti, znervosněl jsem a každé nezvyklé hnutí v kanceláři spojoval jsem si se svým případem. Stále jsem čekal »Sicherheitsdienst« a zatčení. Celé noci jsem nemohl spát. Stranil jsem se kamarádů, protože v podobných případech byli vždy zatýkáni všichni, kdo se s vinníkem stýkali, a některé jsem si tím načisto rozhněval.

Nemohu říci, že bych se byl bál smrti. Tolikrát jsme si opakovali, že »smrt není zlá«, a věděl jsem, že oběšení je smrt rychlá a bezbolestná (jinak s.245, pozn. B.T.). Ale co se mnou udělají, než mě oběsí? Z domova jsem dostával zprávy, jak těžký život má moje žena, psala mi právě, že je velmi nemocna, že vlastně žije od jednoho mého dopisu k druhému. Vydrží, dostane-li nyní úřední zprávu, že manžel byl popraven? A děti jistě vezmou do lágru. Co se z nich stane v tomto prostředí násilí, vraždy a hnusu? Ne, musím říci, že skutečně nebylo mi dobře v těch dnech.

Trvalo to tři týdny, než přišly »schussberichty«. V kanceláři vznikl poplach. V ředitelství podniku byla panika. Volali mne k Dutzmannovi, záznamy mám přinést s sebou. Studovali to tři, zkoušeli, porovnávali, volali na ředitelství, zavolali inženýra Oberhausera, který byl zodpovědný za zkoušky, porovnávali jeho papíry s mými, znovu volali na ředitelství a nakonec konstatovali:

»U nás je všechno v pořádku.«

Nemohu ani vylíčit, jak jsem si oddychl. — s.237-238

Byli všichni stále ještě pohromadě. Plukovník se zeptal:

»Umíte psát na stroji «

»Umím.«

»Tak si sedněte a pište.«

Diktoval mně protokol o výsledku šetření: Nepamatuji se, co tam všechno bylo. Jen to hlavní si pamatuji: že při výrobě i kontrole se postupovalo podle předpisů a že nelze nic vytknout. Nevím ani, jak jsem to v němčině napsal. První papír jsem roztrhl, po druhé jsem dal nesprávně kopírovací papír, už v prvé řádce slovo »Heeresabnahme« jsem napsal »Herresabnahme« a plukovník se začal zlobit. Ředitel Rudolph postavil se přede mne a skoro dobromyslně mi povídal:

»Nebojte se, páni vám přece nic neudělají.«

Psal jsem téměř do rána. Do lágru mne dovedl důstojník už bez postů a dal mi až do druhého dne volno. Spal jsem celý den a celou noc. A když jsem pak s kamarády šel zase do tunelu, byl jsem veselý a šťastný, jako by mne z lágru propustili. Ale věděl jsem už, že sabotáž je za určitých okolností sice nutná věc, ale člověku nezkušenému jde na nervy. Opravdu, k sabotáži musí mít člověk nervy jako dráty.

Myslím často na parašutisty z války, na vyzvědače, na muže z odboje a hluboce si jich vážím. Jaké nervy musí ti chlapíci mít! s.240

Zanedlouho pracovala továrna už se stejnou otevřenou nemorálností jako pan Weiss. Z místa střelby, kdesi na holandském území, vraceli továrně rakety, protože při zkouškách se ukázaly neupotřebitelnými. Továrna rakety rozebrala, rozebrané skládala zas dohromady, celku dala jiné číslo a poslala to do Holandska zpět. Přesvědčil jsem se, že v účtech takové rakety účtovala jako nové zboží. Nyní však si věc zjednodušila. Vrácená raketa byla přivezena do tunelu, zde dostala nové číslo a šla zase do Holandska jako raketa nová. Měl jsem možnost ji sledovat. Viděl jsem, jak acetonem vymazali číslo staré, jak mi pro moje průvodní papíry z papírů starých opsali výsledek zkoušek, ačkoli raketu nezkoušeli, jak namalovali číslo nové a jak neupotřebitelnou raketu poslali zpět, jako by ji byli právě nově vyrobili. Vojáci u zkoušek museli o tom vědět a množství peněz, jež u sebe měli, a šunek, salámu a cigaret ukazovalo, že svou vědomost dovedou zpeněžit. Na mne nedbali, já byl jen häftling, něco podobného jako pes nebo kůň, před nímž přece není člověku třeba se stydět. Měl jsem stále dojem, že nevěří, že my vězni někdy vyjdeme z Dory živí.

Měl jsem jít a hlásit, co jsem zpozoroval. Náš zájem pochopitelně nebyl v poctivé práci. Byl tam nějaký voják jménem Guthmann, s nímž se dalo otevřeně hovořit, třebas byl přesvědčený nacista. Byl to jeden z Němců, kteří věřili Hitlerovi jako evangeliu, jeden z těch zbožných, kteří věří v Boha, i když jednotlivé kněze nepovažují za dobré sluhy Boží. Ten také viděl podvod a jednou, když jsem udělal nějakou kritickou poznámku o budoucnosti takové práce, využil chvíle, kdy byl se mnou sám, a ptal se mne, co budu dělat.

»Nic,« odpověděl jsem.

»Vaší povinností je přece to hlásit!«

»Hleďte, pane Guthmanne, mou povinností je dělat to, co se mi uloží. Já jsem, pane, na druhém břehu. Přirozeně, že vidím totéž, co vy. Ale můj zájem není tentýž jako váš. Z hlediska mého zájmu je dobré, co se tu děje. Němečtí vojáci vidí, oč jde. Spiess vidí, pan nadporučík vidí, pan major vidí. Je tedy správné, co se děje. Chcete, abych já šel hlásit, že páni, jimž jsem byl jako nějaký otrok propachtován, jednají nesprávně?«

»Jděte k čertu s tou svou otročí logikou!« odpověděl mi rozhněvaně a odešel. Ale neměl jsem dojmu, že je rozhněván na mne.

Mně se tedy – bohužel jen velmi dočasně – dařilo celkem dobře. Dvanáct hodin denně byl jsem vymaněn z dozoru esesmanů, protože poměr mezi eses a vojáky byl tak napjatý, že eses raději nechodili do vojenských kanceláří kontrolovat, aby nedošlo ke srážce. Zato poměry v lágru byly zlé a bylo stále třeba dávat pozor, abych se do něčeho nedostal. — s.250-251

V Auschwitzu a zejména pak v podzemní továrně Mittelwerk u Nordhausenu (lágr Dora) měl jsem mnoho příležitosti pozorovat německou organisaci práce. My všichni jsme žili v přesvědčení, že Němci jsou znamenití organisátoři. Nyní však soudíme jinak.

Němci dovedou dělat věci v ohromných rozměrech. Dovedou při tom nedbat i těch nejzákladnějších lidských práv, a zájmů, dovedou mnoho svou disciplinou, kdykoli na ně hodně hrubě křičí někdo, kdo má moc svou vůli vynutit. Ale práci organisovali velmi špatně. Mluvil jsem o tom jednou s německým majorem, který chtěl vědět, co o tom soudím. Byl to major Dutzmann, velitel vojenské komise v Mittelwerku. Byl německým majorem, ale původem byl z Lotyšska a ve chvílích deprese velmi málo věřil v možnost německého vítězství. Snad proto se s ním dalo mluvit. Řekl jsem mu tehdy:

»Víte, pane majore, u nás v Praze máme magistrát a to je hrozně zbyrokratisovaný podnik. Kdyby však jen týden pracoval tak, jako zdejší továrna, Pražané by koupili dynamit a vyhodili by jej do povětří.«

Na příklad v tunelu B, kde se na kolejnicích měly pohybovat montážní vozy jako na běžícím pásu, kladli vězni koleje. Dvoje vedle sebe. Koleje byly za vedení pěti inženýrů položeny na železobetonový podklad a pak v celém tunelu byla celá podlaha vybetonována. Sotva v naší části tunelu beton ztvrdl, přišel šestý inženýr a nařídil koleje vytrhat a přeložit sedmdesát pět centimetrů doleva. Byla to těžká práce, neboť patnáct centimetrů cementu v délce dvou kilometrů nedalo se dláty vytlouci za pár dní. Měli jsme tehdy velikou zábavu nad skutečností, že zatím co u jižní části tunelu začali vězni koleje již vytrhávat, v severní části jiní vězni je ještě betonovali a nepřestali, dokud je nedodělali až do konce.

Nakonec byly koleje přece jen přeloženy o sedmdesát pět centimetrů nalevo a z Nového Vídeňského Města přišly montážní vagony. Ukázalo se však, že jsou těžkopádné a neupotřebitelné. Čekalo se tedy na jiné montážní vozy ze Swinemünde. Přišly, ale byly to vozy na úzké koleje, jaké má polní dráha. Stavěli jsme tedy pro ně úzké koleje doprostřed mezi ony staré široké. Dostavěli jsme je až k výhybkám a nevěděli jsme, jak dále. Dopsali proto pro onoho šestého inženýra, který přišel, s několika asistenty vše vyměřil a pak rozhodl, aby jedny z úzkých kolejnic byly vytrhány a zabetonovány ve střední části tunelu vedle kolejnic širokých. V přední části byly oboje úzké koleje vůbec odstraněny a zůstaly jen široké. Pro ně se pak objednaly montážní vozy se širokým rozchodem kol. Nakonec se užívaly tyto široké koleje na 300 metrech přední části tunelu, v části střední, dlouhé jeden kilometr, se užívalo jen jedněch kolejí úzkých a dvoje koleje široké a zbývající jedny koleje úzké zůstaly vůbec nevyužity. V poslední části tunelu vytrhali koleje vůbec a zřídili tam továrnu pro letecké motory.

V tunelu A postavili vězni stejným způsobem dvoje koleje pro železnici, která tam měla vozit materiál pro tovární haly. Přišel inženýr a nařídil, že výhybka, která tam byla zabetonována, musí býti vytrhána. Práce s tím spojená trvala příliš dlouho. Proto byla v polovině přerušena, byli pozváni civilisté s vrtacími stroji, navrtali spousty dírek a vytrhli celou výhybku dynamitem. Nová výhybka byla pak postavena o 62 centimetrů dopředu. Nakonec pak v celém tunelu A zřídili skladiště, zastavěli prostor mezi kolejnicemi regály a materiálem, který tam z nádraží nosili vězni, a kolejnic nepoužívali vůbec.

Na hale 19 namontovali jsme těžké obráběcí stroje a frézy. Zabetonovali jsme je. Poté přišel inženýr a nařídil, že stroje musí být vytrhány a postaveny nikoli kolmo proti stěně, nýbrž šikmo. Během tří týdnů jsme to dokázali. Přišel však zase jiný inženýr, vysvětlil, že je to nesmysl, a nařídil, že stroje musí být vytrhány a postaveny do původní polohy. To trvalo čtyři týdny. Tři měsíce se pak na nich pracovalo, načež podle rozkazů ředitelství byly znovu vytrhány a dopraveny na halu 15, kde byly zase zabetonovány. Po šesti týdnech rozhodli, že v prvých sedmnácti halách se budou vyrábět letecké motory, stroje byly znovu vytrhány a přestěhovány na halu třicátou pátou.

Na hale 32 postavili jsme a zabetonovali velmi těžké lisovací stroje. Po čtyřech týdnech jsme je všechny posunuli o dva metry dopředu. Pro mnohé z nich bylo nutno vytesati v betonu a ve skále jámy až jeden a půl metru hluboké. Více než šedesáti z devadesáti strojů nebylo pak nikdy použito při práci.

A tak bychom mohli vyplniti celé kapitoly o organisaci práce. O tom, jak byly ohromné stroje pro elektrické sváření celých raketových plášťů najednou instalovány, dvakrát přestěhovány a instalovány a pak nepoužity, jak se celé týdny vyráběly součásti, jejichž výroba měla být zastavena, a nevyráběly jiné, pro jejichž nedostatek celá montáž týdny stála, jak se nakonec začala seriová výroba ohromné, šestnáct metrů dlouhé rakety, aniž byl postaven prototyp, jak se po marných pokusech o start tisíce těchto raket zase rozmontovávaly a rozřezávaly do starého železa, ačkoli každá z nich stála více než 800.000 korun, nepočítáme-li amortisaci miliardových nákladů na postavení a vybavení ohromné podzemní továrny, a tak dále.

Je to neuvěřitelné. Kamarádi Václav Venhač z Moravské Ostravy, Josef Růžička z Horní Cerekve, Vladimír Hlaváč z Českých Budějovic, František Jelínek z Brna, Rudolf Randa z Brna a šest dalších Čechů, kteří tam od počátku pracovali, mohou potvrditi, že ani slovo z tohoto tvrzení není vymyšleno nebo přehnáno. Kdyby to byla sabotáž, bylo by to nutno považovat za projev dokonalého organisačního talentu. Ale toto nebyla sabotáž. Bylo to lajdáctví a nenapravitelný chaos, který celou výrobu německé tajné zbraně ovládal. Byli tam generálové, sedm ředitelů, rozsáhlá organisace Sicherheitsdienst, tisíce úředníků a mistrů, ale nebylo tam jediné a klidné rozumné hlavy, která by to dovedla klidně a rozumně zorganisovat.

A pro tohle tam bylo 14.000 vězňů, kteří tam umírali tak rychle a v tak velikém množství, že během čtyř měsíců bylo nutno tam dodati nových 14.000 vězňů, aby původní stav byl udržen. V celku zemřelo v Doře podle záznamů politického oddělení více než 22.000 vězňů, z 99 procent ze zahraničí. Hynek Růžička, bankovní úředník z Vinar u Přerova, Otto Litomyšský z Prahy a další čtyři Češi, jejichž adresy mohou udati oba jmenovaní, pracovali v politickém oddělení a mohou to potvrdit.

Nejvyšší procento úmrtnosti bylo v zimě 1943. Úmrtnost dosáhla takové výše, že byla do Dory poslána z Berlína zvláštní komise, složená z eses-generála zdravotnictva, eses-generála Wehrmachtu a dvou ministerských ředitelů z ministerstva vnitra, aby zjistila její příčiny.

Viděl jsem ty pány. Procházeli naším blokem ve chvíli, kdy jsme měli volno, a stále chtěli vědět, co to tam tolik zapáchá. Eses-důstojník jim vysvětloval, že vězni házejí odpadky a podobné věci štěrbinami u zdi pod podlahu, kde to hnije a páchne. Avšak v koutě, kde spalo naše komando, to v poslední době páchlo mnohem hůře, než bývalo obvyklé, ale nikdo z blokového personálu na to nedbal. Eses-generál poznamenal, že tam někde pošla kočka či něco takového. Krátce před koncem lágru Dora bylo vězňům nařízeno vyklidit a vyčistit tuto halu, aby tam mohly být zřízeny kanceláře podniku, který vyráběl raketové bomby »V-1«. Při vyklizovacích pracích nalezli vězni v koutě, nad kterým já tehdy o vánocích 1943 spal, zbytky devatenácti lidských mrtvol. Bylo zjištěno, že jsou to vesměs Němci, hlášení jako uprchlí. Každý z nich byl zabit proříznutím hrdla nebo bodnou ranou mezi krční obratle. Zabili je pravděpodobně vězni, kteří uprchli do podzemí a vytvořili tam bandy. Na bandy byla podniknuta několikrát honička, ale s malým výsledkem. Chytili pouze pět vězňů. Všichni byli v neděli na to potrestáni při generálním apelu čtyřiceti ranami bukovou násadou k lopatě. Všichni byli pak dodáni do nemocnice, a jak jsem slyšel, všichni zemřeli. — s.212-216

 


Řez raketou V-2.
 

Lit: V německé zajetí – Jiří Beneš. Vydal Melantrich, Praha 1946, 2. vydání, 308 stran
 

Bohumír Tichánek
https://www.tichanek.cz/
https://vasevec.parlamentnilisty.cz/uzivatel/tichanek/blogy
 

Poslední články autora:


Hodnocení článku
Print Friendly, PDF & Email

Magazín Gnosis - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů - provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2023

Máte-li zájem o publikování svého článku, pište na e-mail info@gnosis.cz.

Tento web používá jen nezbytně nutná cookies, která jsou zákonem povolena bez odsouhlasení.

Odkazy:

Slunovrat Agentura BYTÍ Záhady-Zdraví.cz Bylinkové království PERSONÁLNÍ BIODYNAMIKA AOD - průvodce transformací Rahunta Společnost pro mezioborová studia, z.s. Česká Konference