Ti, kteří zcela nerozeznali, že křesťanství je mezi náboženstvími na zemi kvalitativně novým duchovním impulsem, jehož žití následně umožňuje civilizaci vzestup, se ptají, zda jeho rozšířením nebyla vlastně lidstvu otevřena slepá vývojová ulička. Toto podezření dokládají třeba tím, že jeho převládnutí přivedlo k pádu tehdejší vrchol civilizace – říši Římskou. A pak, po jejím faktickém středověkém obnovení právě katolickou církví, křesťanské organizace (církve) potíraly svobodu myšlení a bádání.

Pohleďme proto nejprve obecněji, než se vrátíme k důsledkům příchodu křesťanství na naše území, proč rozšiřuje vnímání lidstva o nové a zcela klíčové duchovní impulsy. Takové, které v jeho koncentraci neobsahuje žádné tehdejší náboženství.

• Je opřeno (jako židovství) o zjištění existence jediného Boha ve smyslu Stvořitele světa neboli Podstaty světa (Boha Otce).
• Dává individuální smysl života a osobní odpovědnost každému, i nejposlednějšímu člověku.
• Přivádí do myšlení a pohnutek každého jednotlivce Platónovo poznání podstaty dokonalé společnosti (Kristova království). Platón říkal, že lidská špatnost je jen projevem nepoznání chodu světa!!! Kdyby každý člověk věděl, že nemůže uniknout následkům svých špatných činů, nekonal by je a ihned by se vytvořila dokonalá společnost.(Obnovil by se ráj na zemi.)
• Odkazuje na existenci absolutní Pravdy (objektivity) v množině subjektivních pravd a dává člověku povinnost přibližovat se k ní. Také pokáním neboli poučením se z chyb. O existenci absolutní pravdy sice věděli zasvěcenci antičtí, indičtí, čínští, ale nedovedli ji vysvětlit nevzdělané mase lidí!!! Ježíš to dokázal pomocí podobenství, zachycených v Evangeliích. Včetně ukázání cesty k Objektivitě skrze víru v existenci Boha a všelásku, neboli pozitivní myšlení.
• Dává jednotlivci duchovní podporu v tělesném utrpení a zavádí možnost vyléčení zázrakem. Neboli léčebným účinkem duchovní energie. (U ateistů placebo efekt.) A několik desítek dalších principů, jimiž se řídí duchovní dimenze reality.

Právě pro tyto aspekty křesťanství masa obyčejných lidí pochopila a přijala. Potíže tohoto nového duchovního směru povstaly až následně. Jednak z toho, že všechny rozměry stvoření, jak je Ježíš viděl a popsal, následovníci nebyli pro své nevzdělání schopni plně pochopit. Nenaučili se vidět do skrytých rozměrů stvoření neboli gnosi. (Ježíš: “Tak dlouho jsem s vámi a nevidíte Otce /Boha/!“) Skrze plné nepochopení došlo k menší deformaci a štěpením pojetí již prvotní zvěsti Evangelií. Navíc jakmile se křesťanství propojilo se světskou mocí, deformace se staly fatálními.

Pravdu tedy měl, kromě jiných usilujících o hlubší pochopení, i náš husita Petr Chelčický. Napsal:

„Sieť viery pravé potrhali dva velryba veliká, císař a papež!“

Přes všechny své vady a prohřešky bylo začátkem letopočtu křesťanství zásadním civilizačním vzestupem kulturní Evropy, který nebyl obejitelný pro následný přechod do vyšší civilizace. (Nyní začal.) Neboť další vzestup evropské civilizace je možný jen skrze prožití a odhalení vad a neporozumění, které se do duchovního pojetí člověka a světa dostaly. Tento vzestup je v Evangeliích předpovídán jako „druhý příchod Krista s mocí“. S mocí proto, že plné pochopení a rozvinutí bytosti člověka (návrat do ráje) uvolňuje další, dosud jen tušené jeho dispozice. Jen jejich objevením a rozvinutím může lidstvo dokončit svůj vstup mezi duchovní civilizace stvoření. (Galaxie?)

Proto z hlediska nadčasového pohledu je nutno hledět na vstup křesťanství na naše území v 8. století jako na pozitivní, kvalitativní, duchovní vykročení našich předků. Potvrzuje to i dávné poznání: co je z Pravdy, přetrvává tisíciletí. A právě tisícileté nezapomenutí národa na duchovní energii prvních jeho šiřitelů, svatých Konstantina, Metoděje, Václava, Ludmily, Prokopa a Anežky, je takovým důkazem.

Zahaleny tajemstvím i účelovými manipulacemi světských vládců a hodnostářů katolické církve jsou počátky křesťanství u nás. Zejména jsou zamlženy záhadné vraždy a následná svatořečení kněžny Ludmily a knížete Václava. Je to škoda, protože nelogické legendy činí počátek naší národní duchovnosti před zkoumavým pohledem mladé generace nevěrohodným a nevysvětlují následné dějinné události. Proto se pokusím ponořit do tohoto přediva dějin skrze nahlédnutí do akašické kroniky. Vždyť kdo četl kroniky a legendy o Svatém Václavovi, musel si všimnout nelogičností a mlžení kolem důvodů zavraždění knížete Václava a Ludmily. Že tyto údajné záznamy byly žádoucně upraveny, nám vyjevily Kosmovy vlastoručně vepsané anagramy v jeho kronice. Doporučuji pokus o jejich rozluštění Františkem Borákem.

Na cestu k pochopení skutečných událostí 9. století nás tedy nepochybně přivedou jak zašifrované anagramy v Kosmově kronice, tak následné děje kolem a po zavraždění knížete Václava. Jsou to zavraždění Metodějem vysvěceného biskupa Gorazda a jeho kněží, babičky Ludmily, vyvražďování tzv. Václavových spojenců po jeho smrti, zmizení hrobu Metodějova, podivné oficiální důvody k svatořečení knížete Václava a kněžny Ludmily, zavraždění údajného Václavova spoluvraha Hněvsy a nakonec vyvraždění Slavníkovců ještě za života pamětníků skutečných dějů. To vše dohromady by mělo vrhnout více světla na skutečné pozadí a smysl tehdejších dějů.

Z mnohých následků atentátu nám jasně vyplyne, že podstatou těchto dějů byl zákulisní boj dvou stran o politický vliv: zbytku vlivu Velké Moravy a Francké říše, maskovaný bojem o katolické (francké) a byzantské (staroslověnské) pojetí křesťanství. Mocenská realita způsobila, že ač byli Konstantin, Metoděj, Gorazd, Václav, Ludmila osobnostně „čistšími“ křesťany než sasští a bavorští biskupové, byli vzdálenější pomoci mocenské. Velká Morava byla v rozkladu. Přesněji řečeno, kromě víry neměli politickou pomoc žádnou. A tak, jak to v dějinách chodí, jako „věroučný argument“ rozhodla síla a úskočnost. Kromě závisti Franků, že Slované měli Římem schválenou bohoslužbu ve svém jazyce a Frankové jen v latině!

Hnací silou celého spiknutí k prosazení latinské bohoslužby byla manželka knížete Slavníka Adilburka. Její vliv byl sice nenápadný, ale velký. Byla totiž nevlastní sestrou pozdějšího franckého císaře Oty I.! Adilburka s ženskou fanatičností nenáviděla Metodějovu pravoslavnou misi a to ona nechala zardousit Metodějem pokřtěnou kněžnu Ludmilu, silnou podporovatelku staroslověnské liturgie. A zabít biskupa Gorazda. A jakmile roku 936 onemocněl Václavův ochránce král Jindřich Ptáčník, svolala Adilburka pod záminkou křtu svého syna Strachkvase (Kristiána) na svoje sídlo konspirativní poradu k provedení mocenského, jakoby latinského puče. Zúčastnili se jí nevlastní bratr, budoucí císař Ota I. a Boleslav. Při ní Boleslav za slib jednotného zavedení latinské bohoslužby po své instalaci knížetem dostal nejen slib Oty I., že jej uzná po jakékoliv smrti Václavově vládcem, ale i slib Slavníkovců, že jej jako vládce budou uznávat. Proto přikývl k účasti na vraždě Václava. Dal svému družiníkovi Hněvsovi ve Staré Boleslavi rozkaz ukrýt ve svém domě dva Adilburkou poslané členy její ochranky. Ti měli vyčkat na Václavovu cestu na ranní mši. Při ní jej zabili, při čemž informovaný latinský „kněz“ přidržel dveře, aby se vražda nestala na půdě kostela.

Pak nastalo vyvražďování Metodějových kněží v celých Čechách. Hlavním cílem bylo zavraždění kněze a důvěrníka knížete Václava Mstiny. Ten byl biskupem Gorazdem vysvěcen jako jeho následník a žádost o uznání tohoto svěcení byla na cestě do Říma. Moci v zemi se za pomoci a s požehnáním prolatinské mocenské kliky chopil Boleslav. Ten byl také ihned císařem Otou I. ku podivu i jako „bratrovrah“ uznán. A za pokání, týdenní půst, i latinskou církví. Anebo že by její vedení vědělo více?

Vyvstal ale problém, který bylo nutné pro veřejnost obratně vyřešit. Kníže Václav byl pro své osobní a křesťanské vlastnosti všeobecně oblíben, dokonce i latinskými kněžími! Političtí hráči převratu tedy začali masově mást pohnutky a stopy atentátu. Po útěku kněžny Drahomíry na Moravu (ze strachu o život) jí bylo přisouzeno nesmyslné duchovní autorství vražd. I hodnostáři církve našli východisko k utišení svého svědomí: knížete Václava i Ludmilu uznali za svaté mučedníky zavražděné neznámými vrahy. (Svědek Hněvsa byl ostatně také hned odstraněn.) A slavnostní svatořečeni následně jen posílilo vliv církve. Neinformovaní byli spokojeni. Ani si příliš nevšimli, že z Čech „jaksi zmizeli“ kněží staroslověnského ritu. Čechy se za Boleslava I. staly jednotnými v latinské dikci víry! Na Moravě toto dílo sjednocení víry dokonal a při konání vyvraždil a rozehnal zbytek Metodějovy mise až Boleslavův syn Boleslav II. „pobožný“. Za jeho a Strachkvasova (Kristiánova) řádění při potlačování údajného „povstání“ na Moravě zmizel hrob Metodějův!

Avšak i v tomto případě se ukázalo, že karma rodu je neúprosná. Potomci Adilburky trestu neunikli! Všichni Slavníkovci, včetně malých dětí, byli roku 995 také zákeřně vyvražděni.

Z odkazu knížete svatého Václava a skupiny mučedníků legitimity kolem něj vyzařuje na český národ duchovní poselství pro jeho následné dějinné konání: být opravdový v touze po Pravdě, nezáludný ve výkonu moci a tolerantní k jiným pojetím víry. Vždyť Václav byl před křtinami varován, mohl Adilburku, Boleslava a latiníky předejít. Dokonce měl jako vládce oprávnění zákonů tohoto světa. A neučinil to, raději se obětoval. Latinskou bohoslužbu uznával, Metodějovy následovníky měl ale raději jako čistší. Svým konáním a sebeobětováním prokázal, že byl opravdovým následovníkem Krista a pravým neboli svatým mučedníkem víry v nenásilí a spravedlnosti. Pro národ bylo jeho sebeobětování o to cennější, jak se následně ukázalo, že z geografického hlediska bylo přiklonění se k latinské Evropě užitečnější. Proto přes veškeré historicky zachycené zmatečnosti kronik a legend, které o svatém Václavovi píší, prokázal se tento kníže jako pravý duchovní vzor. Pro své sebeobětování, pro lásku k Pravdě, zákonnosti, nenásilí, toleranci. Pro toto prokázané křesťanské myšlení a všeobecné osobní cnosti jej ze zapomenutí vyzdvihl druhý velikán českých dějin, císař Karel IV. Svým vnitřním viděním jej správně rozpoznal jako vzor, a tím jako patrona českého království.

Tisíc let tedy Svatý Václav duchovně vedl Čechy svým příkladem lásky k Pravdě, svou opravdovou snahou o její uchopení, svou tolerancí k odstínům pojetí víry, svým pojetím k nenásilí při výkonu světské moci, k mírovému vycházení se sousedy. V přicházejícím novém uspořádání věcí pozemských na to můžeme jen navázat a při pohledu na jeho vyzařující sochu na Václavském náměstí se naladit na důvěru ve vyšší pomoc.
 

Související články:
Očišťování rodových a národních kořenů (18.8.2014)
Očišťování národních kořenů odstraněním deformací výkladu dějin (25.8.2014)
Úsilí císaře Karla IV. o udržení zbytku gnostického rozměru křesťanství (4.9.2014)
 

Josef Staněk