Čím to asi je, že císař Karel IV. je ještě po sedmi stoletích v myslích Čechů nepochybně „největším Čechem“? Myslím tím v myslích Čechů s činným duchem, nikoliv česky mluvící konzumenty, kteří „po hlubokém zamyšlení“ za největšího Čecha považují Járu Cimrmana. Co asi bylo příčinou toho, že to, co Karel IV. kdysi založil, se výrazně osvědčilo a je dodnes národu užitečné a oporou? Bez nadsázky lze říci, že na co Otec vlasti kdysi „sáhl“, dodnes otevírá srdce Čechů. Abychom pochopili, co je toho příčinou, potřebujeme znát odpovědi na otázky napadající lidi nedavově myslící. Není žádnou náhodou, že jsou to právě ty, které teologové a historici „uctivě“ obchází. Pokusím se jich pár zformulovat:

1. Kde se v kralevici Karlovi vzaly ony po celý život projevované schopnosti, jako vyznat se v lidech, orientovat se velmi prozíravě v politických a náboženských procesech? Z čeho pramenila jeho schopnost nekonat, když z hlediska budoucích dějů neměl konat? A naopak konat rozhodně, když toto mělo nadčasový dopad? Vždyť jmenované vlastnosti neprojevili ani jeho předkové, ani jeho potomci!
2. Co pohnulo kralevice Karla, aby po návratu ze zahraničí vyzvedl a učinil skoro státní doktrínou v té době již skoro zapadlý kult svatého Václava? Proč nechal vytvořit onu „velmi sofistikovanou“ korunu svatováclavskou a ustanovil k ní nikde ve světě nevídaný rituál? Onen režim spočívání na lebce knížete Václava?
3. Co bylo příčinou toho, že když se v cizině vychovaný kralevic bez znalosti češtiny po letech odloučení vrátil z ciziny, byl všude po krátké době vřele přijímán, ale navíc přímo zamilován jak šlechtou, tak místním lidem? Nejen to! Také on si český, vlastně „evropsky zaostalý“ lid, zamiloval!
4. Co bylo v jeho mysli pohnutkou k tomu, aby zvolil Prahu nejen za nadčasové sídlo Lucemburků, ale i za místo budoucího „Nového Jeruzaléma“? Neboli jej naplánoval jako nové duchovní centrum Evropy? (Dokonce místo Říma a Paříže.)
5. Jaké pohnutky jej vedly k intenzivnímu shromažďování a uctívání ostatků svatých? Dle názoru „tehdy i dnes za moudré se považujících“ to bylo a je nazíráno jako jeho mírná potrhlost! Zejména když mnohé ostatky byly falšovány.
6. Co bylo pravou příčinou uctívání svaté Kateřiny, dnes církví „vyškrtnuté“, a jaké byly důsledky uctívání tohoto kultu na osobnost císaře?
7. Co naznačoval typický vědoucí úsměv, ve kterém byl znázorňován, protože byl pro něj charakteristický? Na čem stála jeho skutečná a nepředstíraná, hluboká a přitom vědoucí křesťanská víra? Pomocí čeho se mohl vyhojit z v té době nevyléčitelných zranění?
8. Co stálo za pohnutkou k tomu, že jako jediný v dějinách, při využití známosti s aktuálním papežem, dostal povolení k malířské kopii jediného portrétu Krista? A tuto kopii převezl do Prahy a uložil jako tzv. „svatovítský veraikon“?

Pokud čtenáři někde odpovědi na výše uvedené otázky četli, je dobře. Mohou je porovnat s níže popsanými mými, které jsem získal pozorováními z „esoterického“ působení staveb Karlem IV. navržených. Z působení koruny svatováclavské samé, i z jeho i když malířem vylepšeného portrétu.

1. Pravým „podnítitelem“ všech pozdějších schopností císaře Karla IV. byly okolnosti pokusu o palácový převrat jeho matky Elišky Přemyslovny. Ta chtěla za souhlasu šlechty nechat korunovat kralevice Václava za českého krále. S tím, že do jeho dospělosti bude jako jeho matka Eliška Přemyslovna regentkou. Stále nepřítomný a marnotratný král Jan Lucemburský se to ale v cizině dozvěděl a svou manželku Elišku i syna zajal. Protože se obával unesení malého Václava ze zajetí na hradě Lokti, schovával tříletého chlapce několik týdnů ve sklepě bez oken!!!

   Dnes je již ze zkoumání působení podmínek pro kosmonauty vědecky ověřeno destabilizační působení tmy a izolace na psychiku člověka. (Ostatně egyptští kněží dávno tento jev znali a využívali jej ke zvyšování esoterické citlivosti.) Úplná tma a ticho již po 3 dnech působení na člověka vyvolává změny na epifýze. Této stále záhadné endokrinní žláze se říká „třetí oko“. Přesto je dnes již rozpoznána jako iniciátor mozku k nejen fyziologickým, ale i „alternativním“ myšlenkovým procesům a snům. Je „okem“ do snových, astrálních rovin reality. Její ovlivnění je však velice zrádné, neboť slabého duchem nasměruje k halucinacím, ba i k duševnímu vyšinutí. Silného ducha ale naopak nastavuje na „jasnovidnost“, neboli do dispozic pro „stav rozšířeného vědomí“. (Od znalosti tohoto dilema působení magických cvičení byl antickými učiteli ustanoven přísný výběr těch, kteří se přihlásili do tzv. antických mystérií!)

   Domyšlením následků tehdejší izolace malého Karla na Lokti do jejího psychologického následku pochopíme, jak se u budoucího císaře objevily i jiné nevídané schopnosti. „Shodou náhod“ se stalo, že otcova izolace malého Karla ve tmě na hradě Lokti vedla u něj k pootevření třetího oka! V důsledku této dispozice začal po celý život vidět víc, než neaktivovaní lidé! („Shody náhod“ jsou projevem vůle Prozřetelnosti.)

   Tyto tmou iniciované dispozice se dále posílily jeho převezením na výchovu do Paříže a Itálie. Přemístěním do neznáma se tříletý hoch ocitl v prostředí a mezi lidmi, jimž z počátku nerozuměl ani slovo. Než se naučil tamním řečem, byl nucen se orientovat jen s pomocí vyciťování a intuice! Tak se ještě více rozvinula schopnost viděl na lidech a dějích víc než „normální“ lidé. Včetně církevních a uměleckých hodnostářů. Takto disponovaní se vzájemně poznají a vyhledávají dialog mezi čtyřma očima. Odtud pochází jeho libůstka v nenápadném vyhledávání různých poustevníků a „slepých mládenců“. Císař „viděl“ do lidí a vyciťoval i budoucí politické děje! Jako příklad „vidění více“ uvedu z mnohých příkladů známé „vytažení“ osmnáctiletého kamenického učně Petra Parléře z bavorského kamenného lomu! Přitom lomem císař jen projížděl! Rozhlédl se a vzal do Prahy budoucího stavitele chrámu svatého Víta, konečně i Karlova mostu!

2. K osvětlení vyzdvižení uctívání svatého Václava dodávám: Každé království v Evropě mělo a má svého národního světce. Proč ale byl vybrán zrovna kníže Václav, v Čechách již tehdy skoro zapomenutý? Moje vcítění do Karlova myšlení mi předestírá tyto důvody.

   Jednak jako citlivec vnímal mimořádně silné působení ostatků knížete na sebe. Dále si určitě vyčetl z legend o svatém Václavovi, jak byl kníže opravdový ve víře. A právě jeho vlastnost korespondovala s jeho vlastní osobnostní charakteristikou. Kníže Václav se mu stal osobně sympatický. Potvrzení schopnosti Karla IV. vyciťovat vyzařování ostatků lze doložit koupí relikviáře svatého Maura! Relikviář sám je ve vztahu k Čechám „zdánlivě od věci“! Ale pozor! Jen pro necitlivé. Ostatky v něm uložené mimořádně silně „vyzařují“. Při přiblížení k němu je možné cítit teplo na několik metrů! Otevřením se působení ostatku lze dojít i k uzdravení. Podobné je působení obrazu „svatovítského veraikonu“.

   Aby i česká královská koruna získala právě takové mimořádné „magické“ vyzařování, nechal ji císař předělat a sestavit u disponovaného italského mistra. Znal nepochybně v té době ve Francii hojně diskutované grálské legendy a magické kousky templářů. Věděl, že zasvěcený mistr může určité kameny sestavit tak, aby měly kladné působení na mozek. (Léčení a aktivizace drah barvami a kameny.) Aby ještě účinek drahých barevných kamenů v koruně doplnil o křesťanský prvek, nechal ji navíc vybavit ostatkem. (Trnem z Kristovy koruny.) Aby královskou korunu spojil s řídícím duchem českého národa, ustanovil pro korunovaci českého krále v Evropě nevídaný korunovační řád! Koruna musela stále spočívat na lebce věčného vládce země české sv. Václava. (Získává náboj.) Pouze v den korunovace byla posazena na nově korunovaného! Tím se má vykonat mimořádně silný vliv na činnost podvědomí nově korunovaného krále.

   Do jeho způsobu myšlení se mu vsouvá faktor věčnosti! A tedy odpovědnost českou korunou korunovaného člověka Bohu (a Kristu)! Takový přímý apel na aspekt věčnosti není u žádné královské koruny v Evropě! (Co když právě od toho vznikl v Masarykovi onen často zmiňovaný úhel pohledu: „z hlediska věčnosti“.) Spojení svatováclavské koruny s vedoucím duchem duchovních vůdců národa trvá!

   (Poznámka. K tomuto závěru jsem došel po vlastním mimotělním zážitku. K svému úžasu jsem viděl, že jak vedle koruny stojí duch velikosti čtyř postav nad sebou! Měl jsem v souvislosti s ním „záblesk“, že tento duch přišel do Prahy s Konstantinem a Metodějem z tehdy již upadající Byzance. Po Metodějově smrti převzal duchovní vedení knížete Václava. A myslím si, že po něm i Karla IV.! Čeká vždy na toho, kdo je dostatečně duchovně čistý, aby se na něj mohl napojit a pomáhat mu. A na dálku (v duchovní dimenzi není čas a prostor) i všech nárokům odpovídajícím v království. Tedy tento duch koruny a jeho doprovod je oním záhadným zdrojem duchovní síly jádra českého národa. Prostřednictvím citového napojení na svatováclavskou korunu dostává duchovní jádro národa schopnost odolávat jakémukoliv nátlaku. (Odtud ony stížnosti „přesvědčovačů“ na tvrdé české palice.) V každé době si jádro národa bez ohledu na střídající se vládce myslí své! Podrobnosti jsem popsal hned po zážitku v knize „Falsifikace a falsifikátoři českých dějin“. Možnost získat již z třetího dotisku v Agape Brno.)

3. Skrze popis působení koruny svatováclavské jsme se dostali k dalšímu tehdejšímu nečekanému jevu, kterým bylo oboustranné „padnutí si krále do oka“ s národem. Na jedné straně v cizině a „nóbl poměrech“ vychovaný kralevic Karel, na druhé straně z evropského hlediska zaostalý a zubožený český lid. (Ve srovnání s Paříží, Římem, Benátkami, atd.)

   Podle mého vnímání oboustranná obliba měla stejné pohnutky, jako tomu bylo po příchodu Konstantina s Metodějem mezi Slovany Velké Moravy. I věrozvěstové přišli z noblesní Byzance mezi zaostalé venkovany. I tehdy příčinou vzniklé oboustranné náklonnosti byla na jedné straně noblesnost, duchovní čistota a opravdovostí vedená snaha pomoci byzantských učenců, které na nich tehdejší slovanský (český) lid okamžitě vycítil. Ostatně tento český rys, okamžitě vycítit vnitřní formát velké osobnosti trvá dodnes. Češi nehledí na ověšení jakýchkoliv hodnostářů tituly nebo nákladnými kostýmy. „S úřadem nepřichází v českých zemích důstojnost“, jako v Německu nebo Rusku! To proto, že byli vnitřně Slovany Velké Moravy Konstantin s Metodějem přijati, začali se mezi populací cítit dobře.

   Na základě obdobných vnitřních podvědomých dějů, ač se to odehrálo čtyři století poté, byl také Karel IV. po návratu do rozvrácené a zpustošené země nejen vnějškově, ale i vnitřně přijat lidem. Přirozená autorita měla pak za následek „zázračnou“ stabilizaci země. Pravda, na jejím začátku musel, doprovázen malou armádou, nechat pověsit několik loupeživých rytířů. (Tak mě napadá, jestli by projevení stejné ráznosti vedení země, které ovšem by mělo přirozenou a o nadčasové hodnoty opřenou autoritu, nepomohla k stabilizaci země i dnes?)

4. Přes výše zmíněné se dostáváme k císařově záměru, udělat z Prahy „Nový Jeruzalém“. Přeneseme-li se v mysli do myšlení duchovní špičky tehdejší doby, kde byl Karel vychován, ocitneme se uprostřed diskusí v mystické rovině, tj. v debatách o svatém Grálu. A také v debatách souvisejících s tisíciletým výročím ediktu císaře Konstantina Velikého. Ten ustanovil křesťanství jako státní náboženství. Tedy má končit tisíciletá říše a je očekáván druhý příchod Krista.

   Nepochybnými podněty k této atmosféře mezi mystiky byly na jedné straně gnostické vhledy katarů a templářů, na druhé straně již začínající všeobecný úpadek křesťanské víry. Částečně mystický a gnostický gotický katolicizmus začal upadat směrem ke scholastice (dogmatickému školometství), povrchnosti, pokrytectví. Tento vývoj následně dovršil prodej „odpustků“.

   Leč v době Karlova dospívání vládla v kruzích esotericky zasvěcených a tím opravdově věřících módní magickými silami prostoupená legenda o svatém Grálu. Vzhledem k opravdovosti Karlově a jeho vnímavosti na neviditelné, s přihlédnutím k souhrnu „náhod“, které z Karla udělaly oproti všem očekáváním císaře, a to bez jakékoliv války, začal se Karel IV. cítit mysticky pověřeným. Toto vnitřně pocítěné pověření jej pohnulo k záměru vybudovat sídlo dynastie Lucemburků v novém a čistějším duchovním středu Evropy. A své dědictví, české země, cítil jako čisté a k účelu polohou jako vhodné. Začal tedy konat.

   Nové město pražské nařídil vybudovat v obrysech Jeruzaléma (v době Šalomounově) a zajistil mu založením univerzity přítomnost bašty vědění. A univerzitě stejnou patronku, jako měla Paříž, svatou Kateřinu. Rovněž vyhlédl místo pro postavení obdoby hradu Grálu, který by byl nedobytný kvůli uložení říšské i české koruny v něm. Jako přelud se v horách u Prahy vynořil Karlštejn. (Pro srovnání: kolik let by se v parlamentě žvanilo jen s ochránci místních čolků na vrchu, kde dnes hrad stojí, a kolik desetiletí by byl stavěn dnes?)

   Karel při všem svém budování čehokoliv využíval nejen svou přirozenou autoritu, ale i kompetenci pramenící z vlastní esoterické citlivosti, znalosti mystických symbolů, znalost dobových mistrů ostatnímu davu nesdělovaného umění. Tím on a tito obdaření opatřovali budovaný střed Evropy a jeho stavby patřičnými tvarovými zářiči a tím magickým vlivem na podvědomí.

   K ilustraci skrytého působení do staveb uložených symbolů uvedu z mnoha jeden příklad. Všem jen povrchně známý Karlův most. Aniž si to lidé pouze těla uvědomují, je to přitom mimořádně magická stavba. Slouží k usnadnění vzniku rozšířeného vědomí! Z jakého důvodu?

   Je už do jeho zřizovacího rozhodnutí zasazena symbolika přechodu ze starého do nového světa (civilizace)! Viditelně ovšem jen ze Starého do Nového města (evropského Jeruzaléma). Proto také má Karlův most nejen astronomicky zaměřený směr (jiný než starý Juditin), ale i astrologicky stanovené datum začátku stavby. Navíc je na novoměstské straně symbolicky uložený meč. (Pro nezasvěcené Bruncvíkův.) Po stranách tohoto přechodu za starého do nového světa vedou jdoucího sochy svatých! Ty nabádají iniciované adepty duchovního osvícení k meditaci nad každou, v míjeném svatém skrytou duchovní ctností.

   Kdo tedy ze starého světa po Karlově mostě v plnohodnotném duchovním rozpoložení přejde, je v jisté míře automaticky iniciován k duchovnímu probuzení. Přechod nad magickým „Bruncvíkovým mečem mu má navíc posílit schopnost ne stínat hlavy, ale špatné názory. To znamená dodat zasvěcovanému argumentační neporazitelnost svaté Kateřiny (Alexandrijské), která ji čerpala z intuice. Zdánlivě „nenápadný“ most je pro adepty otevření vyššího vědomí významnou iniciační stavbou! Aniž si toho musí být dotyčný vědom, jakmile přejde Karlův most, na podvědomí poutníka životem je působeno k jeho intuitivnímu probuzení do stavu nové vyšší přicházející civilizace. (Aktivoval při jejich pobytu v Praze např. Teslu a Einsteina.)

5. A nyní ke Karlově sběratelské horlivosti ostatků svatých. Vycházela z jeho citlivosti na duchovní vyzařování, které citlivci vnímají vycházet jak z ostatků určitých těl, tak ze zdařilých obrazů duchem prostoupených osobností. Řídí-li lidské tělo na vyšší duchovní vibrace nastavený duch (zrozený z Ducha), i jeho mrtvé tělo nebo zdařilý obraz (ikona) jakoby přebírá odraz těchto vibrací. (Nerozkládání těl svatých.) Tento jeho vjem byl pohnutkou k ojedinělému konání, kdy Karel sbíral ostatky, kde se dalo, a obklopoval se jimi.

   Do kaple svatého Kříže na Karlštejně shromáždil ostatky 120 svatých a nechal je ikono-tvůrcem zobrazit. Následně tyto ostatky nechal zabudovat do rámů vzniklých obrazů a obklopil jimi stěny kaple! Tím vzniklo z kaple svatého Kříže jedno z nejsilnějších iniciujících míst v českém království a Evropě vůbec. V duchovně otevřeném návštěvníkovi kaple vzniká pak působením tohoto „záření“ dojem, že stojí uprostřed shromáždění těchto svatých! Se všemi následnými dopady na duši a ducha, kterými jsou rozšířené schopnosti vnímání stvoření a jeho řídící síly.

6. Uctívání svaté Kateřiny bylo u Karla odvozeno od dvou pohnutek. První bylo znalost toho, že jí byla zasvěcena univerzita v Paříži. Následně i v Praze. Druhou byl obdiv pro její legendou popsanou schopnost neporazitelně argumentovat skrze napojení na Ducha Pravdy. (Proto patronka univerzit.) Když byl kralevic Karel svým otcem vtažen do válek o dědictví v Itálii, v jedné z bitev právě v den svátku svaté Kateřiny se v mlze ztratil s malým hloučkem vyčerpaných jezdců. Když se trochu mlha rozestoupila, ztracenci s hrůzou zjistili, že se ocitli přímo proti velkému houfu protivníků. Takovému, že při střetnutí neměli šanci na přežití. Jak píše později Karel ve svém životopise „Vita Caroli“, myslel si tehdy, že nastal jeho konec. Začal se tedy modlit právě ke svaté Kateřině. A stala se podivná věc, vlastně zázrak. Nepřátelští jezdci se náhle otočili a odjeli.

   (Poznámka autora: „náhodou“ se velitel protivníků spletl v rozpoznávání korouhví!) Od toho dne do konce života se Karel IV. stal ctitelem svaté Kateřiny. Den jejího svátku každoročně slavil děkovnou bohoslužbou. Nechal si za tím účelem poděkování světici zřídit dokonce soukromou kapli sv. Kateřiny na Karlštejně. Vlastnost, pro kterou byla uctívána, argumentační neporazitelnost skrze pomoc Ducha, byla nepochybně inspirací pro konstrukci magické síly Bruncvíkova meče u Karlova mostu. Neporazitelnost meče měla být analogická i v rovině fyzické. Jenže toto pojetí bylo nesprávnou interpretací v zákonech stvoření. Za to byl Karel zřejmě následně potrestán.

   (Poznámka. Účastnil se inkognito, protože byl i zdatný rytíř, tehdy častých cvičných rytířských klání. S nadměrnou představou ochrany svaté Kateřiny nedomyslel, že její pomoc platí jen v rovině duchovní argumentace. Spolehl se zřejmě, v duchu svého způsobu myšlení, i na ochranu i ve fyzické rovině. Byl ale v turnaji sražen z koně a těžce zraněn na čelisti a druhém krčním obratli. Jiný člověk by takové zranění v té době nepřežil. Císaře v tichosti uklidili a léčili jej nejlepší doboví ranhojiči. Z politických důvodů byl skoro rok „nezvěstný“.)

7. Pro dobré portrétisty je typické, že zobrazují portrétovaného s pro něj typickým výrazem tváře. Tím se ostatně i dnes malovaný portrét má lišit od fotografie! Karel IV. se nenechal často malovat pro svá válečná zranění v obličeji! Na těch málo obrazech, kde je znázorněn, jsou sice tato zranění „přehlédnuta“, ale vždy je na nich zachycen zvláštní vědoucí úsměv. Milý a laskavý, otcovský. Musel být pro něj typický! A to přesto, že trpěl bolestmi od dny a zranění. Tento aspekt osobnosti císaře jasně poukazuje na výše zmiňované. Totiž na to, že Karel musel prožít stavy rozšířeného vědomí! Vlastně za oponu fyzického života. Podobného výrazu obličeje jsem si všiml jen u osob, které prožitky stavu rozšířeného vědomí prodělaly. Těch, kteří na jiné dimenze reality nevěří, ale o nich ví. Toto moji zkušenost ostatně dokládá popis Karlova hovoru s andělem v Itálii, jak jej zmiňuje ve svém životopise.
8. Skryté a nevyslovené pohnutky musely stát i za Karlovým úsilím ok papežské povolení k vytvoření přesné kopie obrazu z Edessy, nyní Urfy. Vatikánský veraikon má být jediným obrazem Ježíše od malíře, který Ježíše osobně znal! Měl jej nechat zhotovit vládce Abgar I., kterého Ježíšův pohled z něj vyléčil z malomocenství. Proto jako první vládce městského státu v Mezopotámii přestoupil na křesťanství.

   Na veraikonu je zobrazen muž velmi přísného a pronikavého pohledu. Ač je to obraz velmi silně působící na toho, kdo do znázorněných očí pohlédne, osobně si nemyslím, že malíř zachytil Ježíše věrně. Zachytil jen dojem, který učinil Ježíš na malíře osobně. Tedy požadavek přísnosti v dodržování Řádu stvoření. Neviděl jsem však v obraze zachycenu druhou stránku Ježíšovu, onu laskavou lidskost a lásku vyzařující z Turínského plátna.

   Za nepochybné považuji, že Karla musela fascinovat možnost transcendentní komunikace s Kristem skrze obraz. Proto jej tak chtěl. Tato komunikace je možná dodnes, ale nemnozí by ji unesli. Proto pohlédnuvší na obraz jsou chráněni nemožností navázání kontaktu. V budoucnosti, v době naplnění Karlovy vize, tomu možná bude jinak. Pohled do Ježíšových oči na Svatovítském veraikonu vidím jako mimořádně vnitřně „duchovně nastavující“, což vede k osvícení. Karel IV. to musel tušit.

Výše uvedeným jsem se dotkl a pokusil vyložit obcházené otazníky života a osobnosti
císaře Karla IV. Ač to mnozí nechápou, on je dodnes klíčovou osobou pro duchovní dění v Čechách. Jím instalované tvarové a obrazové zářiče jsou oním neviditelným zdrojem energie k náboženskému neklidu, přesněji řečeno k vůli ke stálému hledání lepšího světa. Právě ta je ostatně pro obyvatele Čech (méně Moravy) typická. Celé husitství a trvající „kacířství“, konec konců i komunistický pokus, nebylo ničím jiným, než nekvalifikovaným a předčasným projevem hledání „Grálu“. Češi, dědici a „synové“ mystika i pragmatika Karla IV., i dnes opět hledají novou lepší civilizaci. Žiji v naději, že se nám to v důsledku přicházejících světových civilizačních změn, vyhodnocení předchozích negativních pokusů a dalšího, zatím neprojeveného, ale shůry dodaného faktoru, nyní podaří. Mám za to, že aby se o poznání usilující Čech snáze duchovně „nakmital“, měl by určitě navštívit chrám svatého Víta, přejít Karlův most a učinit pouť do kaple svatého Kříže na Karlštejně. Jsem přesvědčen, že toto konání v něm otevře i jiné než konzumně americké přístupy k životu.
 

Josef Staněk