Chtěl bych navázat na svůj předchozí příspěvek Bůh je jednička. V této úvaze jsem dospěl k závěru, že „Smyslem Stvoření je projev Jednoty v polaritě“.

Chtěl bych toto vysvětlit na šachové hře. Šachy se hrají bílými figurami, které můžeme nazvat třeba jang, černými figurami, které můžeme nazvat jin. Děj hry se odehrává na šachovnici v určitém časovém úseku (časoprostoru). Síly bílých (jang) figur a černých (jin) figur jsou naprosto vyrovnané. Pokud by některá strana měla převahu, tak prostě zvítězí a je po hře. (To je jen upozornění pro ty, kteří neustále šíří věty typu: „Vítězství dobra (jang) je jisté, ať se to někomu líbí nebo ne.“)

Šachy můžeme hrát různě. Můžeme hrát se strachem z prohry, úzkostlivě, zda něco nezkazím a zda mi trenér nevyhubuje, nudně, kdy musím táhnout jenom proto, že jsem na tahu, bez jakéhokoliv nápadu. Mohu hrát velmi opatrně, bez jakéhokoliv riskování, protože mám strach z prohry. Taková hra nebývá moc pěkná ani záživná.

Stejně je tomu i ve Stvoření. Pokud žijeme jenom se strachem, abychom něco nepokazili, abychom nezhřešili, abychom se pořád chovali tak, jak se od nás očekává, takový život nebývá moc pěkný ani záživný. Troufám si říct, že se ani Bohu moc nelíbí – viz Zjevení Janovo 3,15:

„Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký! Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech.“

Z tohoto pohledu můžeme říct, že opravdový zločinec je na tom před Bohem lépe než pokrytecký věřící.

Já mám rád typy šachových partií, kdy dochází k různým kombinacím, zápletkám, kdy se hraje s důvtipem, hra má dynamiku. U takové hry je mi pak docela jedno, jestli vyhraji nebo prohraji. Jde mi jen o krásu té hry. I když prohraji, klidně pak soupeři podám ruku, pogratuluji a řeknu: “Byla to skvělá hra!“ Mám dokonce i z takové prohry radost!

Stejně tak je to i v životě. V životě bychom měli mít nějaké cíle, ideály, nápady, myšlenky a ty se nebát uskutečňovat. Je pak úplně jedno, jestli se nám to podaří nebo ne, nejdůležitější je to, že jsme se odvážili, že jsme to zkusili. I to je pro Stvoření důležitá zkušenost. Jednou dělali v Americe výzkum v domově důchodců a ptali se jich, co jich v životě nejvíce mrzí. Kupodivu odpovídali, že je nemrzí to, že něco udělali, ale to, že něco neudělali. Že se neodvážili to udělat.

Takový způsob života před Bohem obstojí lépe než před tímto zmiňovaný. Viz podobenství o marnotratném synovi: Marnotratný syn jde do světa – zabředá do Stvoření, zhřeší, ale přesto je pak po návratu otcem oslavován. Mohli bychom ale říci, že on svým jednáním toto Stvoření obohatil – více než ten syn, který zůstal doma u otce. A o to ve Stvoření jde. Aby jednání každého z nás Stvoření nějakým způsobem obohatilo. Podívejme se na jedno z velmi důležitých míst v Bibli a to je Ježíšovo kázání na hoře:

„Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.
Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.
Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.
Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.
Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.
Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.
Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.
Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.
Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně.“

Jednou větou by se to dalo shrnout: Blaze těm, kteří nějakým způsobem obohatili Stvoření. Z věty: „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské“ se často dělá legrace na úkor jiných. Ale je to skutečně tak. I ten největší hlupák Stvoření nějakým způsobem obohacuje. Protože např. prožívá něco, co doposud před ním nikdo jiný neprožil. A tím Stvoření obohatil. A o to jde. Takovýto přístup dává i jiný pohled na veškeré naše utrpení. Pokud trpíme, můžeme si říct, že dosud nikdo jiný takto netrpěl a my svým utrpením Stvoření obohacujeme. Takové utrpení má tedy smysl.

„Rozvaž a svaž“ je psáno ve starých spisech. Ve svém životě musíme nejprve rozlišit a prožít rozložení a oddělení a pak se nám může teprve podařit ono velké dílo sloučení protikladů. Člověk musí nejprve sestoupit hluboko do polarity materiálního světa, do tělesnosti, nemoci, hříchu, viny – tedy oddělení se od Jednoty. Čím dál se vzdálí od této Jednoty, tím větší utrpení zažívá. O to bude ale jeho větší zásluha, když pak v tomto nejhlubším zoufalství najde světlo, které mu umožní projít cestu utrpení a poznat tuto cestu jako smysluplnou hru, jež mu pomohla najít se tam, kde vždy byl: v Jednotě.
 

Milan