Každý má svou pravdu – dozvídáme se také. Jenže, někdy jsme si ji ohnuli pod názorem silnějších, nadřazenějších, například… Ke své škodě, nejspíš dlouhodobé.
Nemusí být potřebné vymlouvat dítěti jeho názor, dávat nepřímo najevo, že je neznalý, tedy snad až hloupý. Je-li možné, přát mu jeho pravdu. Vzpomínám, že jako šestiletý také jsem chtěl mít svou důležitost, jako ti starší. Vymyslel jsem si pádný zážitek: viděl jsem srážku aut, a byli tam čtyři mrtví. „Jak jsi to poznal, že jsou mrtví?“ „Když je vytahovali, tak se nehýbali.“ Na to nikdo nic neřekl. Poznal jsem, že mi takovou fantazii nevěří. Odmítnutí jsem pochopil z jejich mlčení. Či snad pomohla i intuice, vliv vlastní duše?
*
Před stoletím bylo potřebné vysvětlit jednu ze základních fyzikálních nesnází. Proč se při každém ověřování rychlosti světla zjistí totéž? Žádná změna, ať se Zeměkoule pohybuje tam či jinam. Nikdy se proužky světla nepohnou, nenastalo očekávané sčítání rychlostí.
V jistém směru pomohl Einstein svým názorem – každá soustava má svou plnou důležitost. Tato má svou pravdu, stejně jako tamta. Jeden koráb prolétá Vesmírem kolem druhého. Každý z nich má mít za to, že jeho čas je správný, kdežto ten druhý má čas pomalejší – vždyť se pohybuje, letí.
Již v 19. století Antoon Lorentz stanovil výpočet – transformaci časů, ve snaze přiblížit souvislosti s pohybem světla. Vzniklá kvadratická rovnice – aplikovaná Pythagorova věta, byla použitelná k Einsteinově teorii relativity. Kde každý má svou pravdu, a údaje o čase jsou relativní. Oběma se vyhoví: 2>1 a současně 2<1.
Tento přístup byl přijatý, ačkoliv v dalších desítkách let se vyskytovali i fyzikové s jinou pravdou; relativitu odmítali. Velkou důležitost měli i elity, rozhodující tehdy dávno o Nobelově ceně za fyziku. Za teorii relativity ji jejímu tvůrci nikdy nepřiznali. Sice souvislosti s gravitací a i další jsou výstižné, mimořádně hluboké, avšak právě zásada relativity se jim mohla jevit málo důvěryhodně.
*
Dnes můžeme posuzovat jinak. Domnívám se, že relativita fyziky 20. století není k uvěření.
Kosmonautům, vzdalujícím se Zemi, jejich rychlý let zpomaluje čas. Nejsou tak pošetilí, aby snad tvrdili, že to my na Zemi se rychle pohybujeme od nich pryč! A oni že jsou bez pohybu – že při jejich startu zrychlovala Země. To by se zpomaloval čas nám, pozemšťanům. Nic takového.
Při obíhání vesmírné stanice kolem Země se uplatňují změny času, jak je určil Einstein i jeho předchůdci. Vlivy rychlosti pohybu a gravitace odliší čas na oběžné dráze oproti pozemskému. A opět – žádná relativita. Za letu i po úspěšném přistání se ukáže, že měřené časy jsou odlišné. K tomu zavedené výpočty jsou výstižné.
Vypraví-li se několik korábů, na různé trasy, pak po návratu na Zem mohou mít každý jiný čas na svých hodinách. To připomíná, že čas se měnil jim, s jejich vzdalováním a urychlením. Opět příklad, že relativita – rovnocennost časů na korábu a na Zemi je zpochybnitelná. Neplatí. Kdežto platí 2>1 a současně 1<2.
Dalším řešením je Vesmír, propracovaný všemi prostorovými a časovými body.
Bohumír Tichánek
Poslední články autora:
