mapa stránek || vyhledávání

Příčiny duchovního vakua v Česku

mnichDuchovností rozumím schopnost nadčasového vnímání světa člověkem spojenou se schopností odpoutání myšlení od tělesné stránky bytí. Tímto „přídatným faktorem“ se myšlení člověka odlišuje od myšlení mozku zvířete. Výklady hmotnost přesahujícího rozměru světa se v lidských komunitách zabývají četná náboženství. Ta se pokouší pomoci vyložit jednotlivcům příčinný rozměr světa, který myšlení člověka vnímá na rozdíl od způsobu myšlení a chování zvířete.

Projdeme-li se po zeměkouli a ponoříme-li se do myšlení různých lidských kmenů, nalezneme typů a odstínů náboženských výkladů světa a člověka nepřeberné množství. Každý tento výklad formuluje obecný transcendentní rozměr světa trochu jinak a tyto výklady se často velmi liší. Jak si tyto rozdíly vysvětlit, když objektivní stav věcí je jen jeden a stejný, neboli pravda může být jen jedna? K odpovědi nás dovede následující intuicí indukované poznání. To nám odkryje charakteristickou vlastnost Stvořitele vší reality, kterou je Nekonečnost sama! Proto ta mnohost výkladů světa! Jejich četnost jen vlastně deklaruje omezenost rozumových a duchovních schopností člověka v poměru s reálně existující nekonečností a věčností světa a světů. A omezenosti svých možností včetně omezenosti jakéhokoliv člověka si každý už zajisté stačil všimnout.

K pochopení tohoto stavu věcí, o možnosti uchopit nekonečnost konečností, nám může pomoci věda na pomezí hmotnosti a duchovnosti, kterou je matematika! Její axiom nás přece učí, že:

Jakékoliv číslo, lomené (poměřované) nekonečnem, je nula!!!

Tím je nám vlastně exaktně definován poměr schopnosti člověka chápat celistvě svět neboli poměřovat se s Nekonečností, kterou je Podstata světa! V souvislosti s možností vyjádření a chápání této skutečnosti bychom si měli vybavit moudrost a nadčasovost tisíce let staré egyptské hermetické poučky, která v historii lidstva poprvé zmiňuje analogičnost hmotného a duchovního rozměru reality. Činí tak vyjádřením: jak(é) (zákony) nahoře, (v duchovní dimenzi), tak dole (ve hmotné) a naopak. Na principu analogičnosti zákonů hmotné a duchovní dimenze postavil Ježíš Kristus svá podobenství! V nich na příkladech přirozeného běhu hmotných dějů demonstroval duchovní pravdy.

Člověk tedy jako z principu omezená bytost prostě nemůže plně pochopit, rozumem ani duchem, nekonečnou Podstatu světa, kterou zjednodušeně nazývá Bohem!

Jakmile jsem si uvědomil tento duchovní (nejen matematický) axiom, vyvstala ve mně samozřejmě otázka: Odkud a jak čerpal Ježíš Kristus, neznajíc matematické axiomy, poznatky ke konstituování základních principů duchovní cesty? Např. tzv. „blahoslavenství“ v kázání na Hoře. Vždyť ona začínají a jako první podmínku duchovního vzestupu odkazují na princip: „Blahoslavení chudí v duchu (tj. ve stavu absolutní pokory před Bohem), neboť jejich je království boží!“ Všimněte si přítomného času tohoto blahoslavenství na rozdíl od budoucího času u ostatních! (Mimo „trpících pro Spravedlnost“.) Na základě jakého typu prohlédnutí reality tedy Ježíš tedy už před dvěma tisíci lety svým následovníkům odhalil, že jen ti se mohou přiblížit k Pravdě, kteří jsou trvale ve stavu pokory před nekonečnou podstatou svého tvůrce (Otce)? A že jen pomocí tohoto trvale v myšlení zakotveného principu mohou jednotlivci (i organizace) nabrat správný směr duchovního vývoje. A jistotu, že dosáhnou pravého životního cíle. Kterým je přiblížení se ke Světlu neboli k poznání podstaty světa a bytí.

Z uvedeného pochopení důsledku poměru konečnosti člověka a nekonečnosti Podstaty světa jsem nalezl jako správné jen dva následující postoje k dějům, které kolem sebe pozoruji. Jsou jimi:

  1. Stav pokory, vyjádřený také Sokratovým: „Vím, že nic nevím.“ Neboli uvědomění si toho, že duchovně probuzený člověk není schopen si cokoliv pozorovaného domyslit až do „konce konců“. Již méně známým dodatkem ale dává Sokrates najevo, že přišel i na to, že jen z jím právě vyjádřeného přístupu k myšlení se může takto probuzený učit poznávat svět neboli růst. Svědčí o tom již velmi málo známý také jím pronesený dodatek ve smyslu: „ostatní ale neví ani to, že nic neví!“ (Proto se jejich myšlení potácí celý život ve subjektivních iluzích.)
  2. Všechna lidská „poučení o transcendentnu“ neboli náboženství mohou být tedy jen částečně realitu zachycující neboli jen částečně správná!

Z uvedeného lze dále dovodit, že stoupenec jakéhokoliv vyznání víry na zeměkouli nemá od Absolutna právo se považovat za znalce Pravdy a v důsledku toho ani za poučovatele druhých, tím méně za zástupce Boha na zemi. A vyvyšovat se proto nad stoupence jiných přístupů! Jestliže to koná, je kvalitou svého myšlení pod úrovní starověké antiky.

Z druhého uvedeného závěru však ale nevyplývá, že všechna náboženství, ač každé v určitém aspektu reality zachycuje část nekonečnosti boží, jsou stejně hodnotná. Nepochybně existuje jejich větší či menší přiblížení se Pravdě! Poznat to ale není v moci Nekonečnost neznajících lidí. Tím méně v možnostech teoretizujících teologů, „religionistů“ neboli nevěřících už vůbec ničemu.

Hodnotitelem kvality náboženství může být z podstaty věci jen Stvořitel! Ten tak činí formou chodu zákona příčina-následek. Děje tak ovšem v toku času neboli teologicky řečeno skrze „vanutí Ducha svatého“. Vyjádření Spravedlnosti formou zákona příčina-následek je vlastně projevení se dopadů žití jednotlivých náboženských systémů na kvalitu života jednotlivce i civilizací. Neboli kvalita náboženství se vyjeví jeho schopností harmonizovat mezilidské vztahy a spolužití společenských vrstev v národech a civilizacích! Neboť skrze výslednou kvalitu harmonizace společnosti se ke kvalitě jí žitého náboženství vyjadřuje sám „Hybatel světa“! Bez lidských slov, pouze formou realizace zákona „setby a sklizně“, příčiny a následku.

Nejlepší náboženství (to Bohu nejblíže) nalezne člověk tedy tím, že toto automaticky jako svůj důsledek vytvoří nejlepší kvalitu civilizace po všech stránkách! A civilizace, v níž je žita vysoká kvalita vztahů mezi lidmi, rody a národy, umožňuje i optimální individuální vzestup jednotlivců. (Ježíš: „Po ovoci poznáte falešné proroky, tedy i organizátory náboženství!“)

Uvědoměním si příčinné souvislosti „setba-sklizeň (příčina následek) je nám intuicí (duchem) dáváno objektivní měřítko k srovnávání civilizací. Takový „metr“ je odvozený od objektivity neboli Pravdy. (Bibličtinou: „je úhelný kámen“.) S tímto „metrem“ můžeme se nyní projít dějinami i kvalitou života v současných kulturních okruzích a vyvozovat závěry. Prvně bychom se měli otázat, v které náboženské oblasti vyrostla současná industriální a vědecká společnost? Normální člověk musí dojít k závěru, že v civilizačním okruhu křesťanském. Na základě reality nalezne, že moderní společnost nevyvstala v civilizačním okruhu ani buddhismu, animismu, konfucianismu, islámu či ateismu! (Plně ateistické, tj. marxisticko leninské civilizace, v jejichž mocenském dosahu bylo náboženství zákonem zakázáno, také ne. Byla jí snad Pol Potova Kambodža, Albánie Mehmeda Šehu a ještě je Severní Korea? Neznám ale dokonce ani žádného ateistu, který by se tam chtěl přestěhovat.)

V současnosti se nenápadně a v „převlečení za svobodu víry“ celosvětově vynořuje další typ tzv. tržně liberální demokracie, která se ale ve skutečnosti stává čím dále více civilizací ateistickou. Jejím bohem se stal produkt lidského myšlení – peníze, jejími církevními institucemi jsou banky. Od doby prezidentské éry Bushovy se USA, včetně své evropské sféry vlivu, které byly původně křesťanským civilizačním okruhem, pomalu a jistě proměnily v civilizaci boha peněz. Podle fungování naší české kultury, školství a médií, podle „idejí“ nově ze zahraničí vnucované národní „elity“ se zdá, že do sféry civilizačního okruhu „boha peněz“ se zejména po roce 2000 plně propadla mocenská a vědomostní elita českého státu a národa. Naštěstí pozoruji, že duchovní jádro českého národa, ač je v tlaku temných duchů u moci, si udržuje „autonomii“.

V kontrastu s tímto vývojem západního civilizačního kruhu pád ateistického komunismu v Rusku a následující vývoj ve mně vzbudil zájem. K mému překvapení se vedení ruského státu, poté co pochopilo, že bez náboženství není státu a národa, moudře obrátilo ke svým pravoslavným kořenům. Po 100 letech ateismu! K mé lítosti to neučinily české mocenské kruhy, které se zformovaly za kulisami sametové revoluce. Jak mohu z dálky pozorovat, ruské vedení státu už dospělo k poznání, že pro jakýkoliv akceschopný stát a národ je lepší nedokonalá duchovnost, než žádná!!! V důsledku takto změněného přístupu ruské mocenské elity, které se spojilo s přirozeným vyciťováním (intuicí) masy s přírodou soucítících obyvatel, jsou tam nyní pravoslavné kostely plné nově věřících. Na rozdíl od „živosti“ náboženských organizací, zejména tradiční katolické církve v Česku.

pravoslavny-kostelJe pro mne udivující, že nehledě na tamní situaci „nepřílišného blahobytu“ se v Rusku postavilo 20 tisíc nových kostelů! Osobně se nedivím, ale měla by si těchto spojitostí všimnout naše mocenská a vědomostní elita. Alespoň ti nemnozí v ní, kteří usilují o skutečně fungující stát a duchem žijící národ. Již dávno se měli seznámit s antickou moudrostí, že společenskému a hospodářskému vzestupu předchází duchovní probuzení rozhodující masy občanů!

V důsledku pozorovaného se přede mnou zákonitě vynořuje otázka, proč podobný návrat ke kořenům, tj. k rozvinutí pozitivních stránek katolického křesťanství, včetně jeho zkvalitnění, nenastal v Česku? Co je asi příčinou toho, že v Rusku se přihlašuje za křesťany po sto letech ateismu 70% obyvatel? Naproti tomu u nás po pouhých 40 letech ateistické „výchovy“ se za křesťany prohlašuje pouhých 23% obyvatel? A kostely zejí prázdnotou? Přičemž je nasnadě, že jen naprostý ignorant by mohl odtrhnout křesťanství, zejména katolicismus, od českých národních tradic, zvyků, obyčejů. Nepostřehl jsem např., že by třeba Josef Lada jako typicky české obyčeje maloval Santy Clause nebo svátky jara! A Josef Myslbek také nevytesal pro Václavské náměstí jako vůdčí symbol českého národa podnikatele nebo kovboje! Lze snadno dovodit, že vznik a trvání českého království neboli národa a státu se určitě neodvodily od námětů, jež „televiznímu lidu“ představují majitelé médií prostřednictvím toku amerických seriálů.

Příčinu absence žití duchovního rozměru člověka v Česku vidím v nejméně čtyřech činitelích, které vytvářejí schizmata mezi národem a církvemi. Jsou to:

  1. Vysoká náročnost Čechů na nerozcházení slov a činů hlasatelů duchovních směrů. Např. v údajně „katolickém“ Polsku podle oficiálních statistik žije 60% kněží trvale se ženou. Jenže církví je jim předepsán celibát! A místním lidem je toto chování kněží obecně tolerováno. Dotyční „jakocelibátníci“ přitom z kazatelen celibát schvalují a vychvalují. To by si tak katolický kněz, o němž by se to stalo známým, v husitských Čechách mohl dovolit! V českém národě je nutné buď učinit celibát nepovinným, což upřednostňuji (myslím i Češi), nebo jej dodržovat. Jinak je takový kazatel pro národ bez ohledu na tituly a hodnosti nevěrohodným pokrytcem.
  2. Druhým schizma vytvářejícím činitelem je náročnost českého duchovního jádra na to, aby články náboženské víry alespoň neodporovaly rozumu. Neboli ty z doby před 2 tisíci lety byly osvíceně vysvětlovány! Tento neplněný požadavek je zde více „žhavý“ než jinde zejména proto, že Češi nepříliš respektují církevní či státní hodnosti. (Na rozdíl od Německa a Západu.) Pro nás české „kmány“ neplatí, že když něco říká papež, učený pan farář, pan starosta neb nějaký „dochtor“, tak to musí být pravda i „pro nevzdělaného kmána“! Ani náhodou! „Tvrdé“ (vůči manipulaci) české palice vše prověřují rozumem a intuicí! Jakmile naleznou, že něco „nějak“ nesedí, může říkat kdo chce, co chce. „Drze“ si myslí své.

    Ostatně právě tato česká vlastnost je jeden z důvodů, proč jsem hrdý na to, že jsem Čech! Tento postoj i „obyčejných lidí“ je velkým národním kladem, protože pramení z úsilí o duchovní vyciťování zákonů stvoření. Neboli je odvozen od stálého hledání Pravdy. Každý intuicí obdařený totiž již dávno musel zjistit, že stvoření je dokonale logické! A mne zkušenost naučila, jakož před tím i masu duchovních Čechů, že jestliže něco se logickým nezdá být, buď to není pravda, nebo chyba leží v nedokonalosti chápání posuzovatele. Neboli když se nám něco nezdá býti logickým, nenechává to duchovní jádro Čechů k povrchnímu vysvětlení „kapacitám“. Snaží se více k Pravdě dopracovat. (Na základě odpozorování tohoto způsobu myšlení v Čechách ostatně již papež Aeneas Silvius v 15. století popsal Čechy jako „hledače novot“ v duchovnosti.)

    Pozoruji a jsem přesvědčen, že v současnosti v Česku existují tisíce a desetitisíce skrytých hledačů nových duchovních pravd. A nemyslím, že to, co je předkládáno k věření tradičním křesťanstvím (scholastiky) bude přijato zpět do myšlení hlavní masy národa. Česká duchovní elita prostě čeká na době odpovídající posun křesťanství k hlubšímu chápání duchovních pravd, k vyšší kvalitě duchovnosti! Cením si i těch hledačů nových přístupů k Pravdě, s nimiž nesouhlasím. S výjimkou primitivních „katolíkožroutů“, kteří „svou hlubokou úvahou“ dospěli k „nálezu“, že hlavním dějinným výsledkem činnosti katolíků u nás a kdekoliv jinde bylo a je obžerství, upalování kacířů a obecná chtivost majetků.

  3. Třetím činitelem, blokujícím restituci křesťanské víry v národě, je nesnášenlivost Čechů k politické manipulaci lidí prostřednictvím církví. Měrou manipulace se právě liší západní katolicismus od pravoslaví. Pravoslaví přijalo princip, že kvalita pozemského vládce je trestem či odměnou národu od samotného Boha! Proto se celé tisíciletí pravoslaví pletlo do politiky daleko méně než katolicismus. Naproti tomu se papežství v celých dějinách Evropy vměšovalo do politiky svou veškerou vahou a dokonce ve středověku bylo jejím hlavní aktérem. A příliš často velmi špatně.

    Mysleli jsme si, že rozpadem rakouského mocnářství byla překonána „jednota trůnu a oltáře“, neboli politikaření v církvi. K mému překvapení dokonce ani po převratu v roce 89. Takřka nepřetržité od té doby působí vybraní a stále stejní „kněží“ v médiích. Bohužel ale ne proto, aby přesvědčivě a racionálně vysvětlovali etické a duchovní principy křesťanství. Dotyční „kýmsi za křesťany vybraní“ řeční ve prospěch velmi pofidérních až nehodných politických směrů, názorů a kampaní.(Včetně podpory vojenských zásahů Africe, Asii, Jugoslávii, nyní na Ukrajině.) Nedovedu si takto agitující profesory a biskupy představit vedle Ježíše, často ani v křesťanské zásady uplatňující církvi. Jejich působení ve mně nechává vyvstávat otázku, zájmy jaké zákulisní organizace vlastně hájí? Naproti tomu se občas objeví i únosní vykladači duchovních neboli etických zákonů, např. profesor Jan Sokol či psychiatr Max Kašparů. K nepříznivému dojmu přistupuje i to, že pokud se v médiích objeví vyšší církevní hodnostáři, je to proto, že místo o věcech duchovních a společenských jen rozpitvávají restituce. Tím ať chtějí či nechtějí, musí vznikat u obecně málo znalého „malého českého člověka“ (emčéčé) dojem, že vedení katolické církve ve svých úvahách o své budoucnosti spoléhá na majetek, nikoliv na přesvědčivost svého výkladu křesťanských pravd! Při přetrvávání takového dojmu z funkcionářů církve by se mohlo stát, že počet občanů za věřící se prohlašujících by brzy poklesl pod 10%.

    Tento trend nemůže napravit ani nový fenomén, viditelný zejména od úmrtí Václava Havla. „Veličiny“ veřejného života, žijící a myslící celý život jako ateisti a konzumenti, náhle před smrtí „změní názor“. Církevními hodnostáři pak jsou při smutečních obřadech nacházeni jako „velcí katolíci“. Tím nemyslím, právě naopak, že je špatné, když někdo pod tlakem životních okolností prohlédne a změní názor na duchovní rozměr světa. Ale právě v tomto ohledu by měla by existovat úměrnost. V tom smyslu, že když dotyčný celý veřejný život žil a projevoval se jako faktický ateista, měl by být jen v kruhu rodiny pochován jako obrácený! Nepovažuji jako na veřejnost čestně působící, když se na známosti jména přiživují hodnostáři! Vyvolává to dojem účelovosti víry ve smyslu konejšivosti v obtížích a snahy profitovat ze jen zevně krásného pohřebního rituálu.

  4. Čtvrtým faktorem paralyzujícím obnovení duchovní atmosféry národa je obecná nedůvěra lidu obecného v instituce (i církve). Vznikla historicky a je ještě utvrzována současným děním.

    Českým zemím v posledních staletích vždy vládli „protektoři“ ze zahraničí. Nejprve z jihu (Vídeň), pak za západu (Paříž), pak ze severu (Berlín), pak od východu (Moskva). Nyní ze zámoří. Ti v rámci udržení svého vlivu nasazovali a nasazují do všech trochu vlivných organizací své agenty, nebo si je tam z místních ziskuchtivců nakupují. (Viz nedávné dění ve „Věcech veřejných“ s následným vznikem „LIDEM“, nebo nyní v Okamurově „Úsvitu“.) Pak nemá přetrvávat mínění, když v Česku nějaká organizace začne skutečně hájit veřejný zájem nebo názor, zahraniční „usměrňovač médií“ proti ní začne nejprve štvát prostřednictvím koupených komentátorů. Když ani to nepomůže, rozloží tuto organizaci zevnitř.

    Předváděnými vnitrostranickými procesy a skandály začaly být lidem obecným vnímány všechny organizace, od stran po církve, jako vždy v rozhodující chvíli selhávající. To proto nikdo nechce vstoupit do stran a církví! Jeví se jim totiž jen jako struktury, určené k manipulaci lidí od kohosi. Masa lidí u nás není ochotna věřit v sílu organizovanosti, ani když se tato zaštiťuje obranou českých zájmů či dokonce Pravdy samé. Tu „pravdu, lásku a spravedlnost“, ač to mnohé strany a církve deklarovaly, jako organizace příliš nepřiblížily. To už spíš je lid ochoten věřit na „Blanické rytíře“, nebo čekat na „boží mlýny“, nebo setrvávat v onom Kozinovu tvrdošíjném „hin sa hukáže“! Dějinná spravedlnost sice má obvykle zpoždění, ale dostavuje se nezadržitelně, bez ohledu na všechny dobové „vysvětlovače“ potíží růstu. Konec konců žijeme v zemi, kde dosud byl každých dvacet let jakýkoliv režim u „konce s dechem“! Nyní je v duchovním stavu „konce s dechem“ „vítězství pravdy a lásky“. Nikdo jej totiž nezahlédl ani kolem sebe, ani v jakékoliv organizaci.

Po výčtu všech „levit“ se čtenáři oprávněně vtiskuje otázka, jak se z tohoto obecného duchovního marasmu dostat. A je to vůbec možné? Žiji z povinnosti pozitivního myšlení stále ještě v naději, že i bez společenské nebo přírodní katastrofy ano. Myslím si, že rozvinutí žité duchovnosti v masách evropských národů, tj. vytváření bohulibých mezilidských vztahů od poměrů v rodinách až po sociální spravedlnost ve státech, se stává stále zjevnější podmínkou přežití západní civilizace i českého národa.

První obrat musí ovšem nastat v samé vědomostní a vzdělanostní elitě a v náboženských organizacích samých. Buď moc si přivlastnivší elita nahlédne konečně spojitost civilizace a stupně žití duchovních zákonů, a odkloní se od jednostranné honby za majetkem (HDP) a požitky (svými platy), nebo bude svou vlastní duchovní chátrou nebo přírodními živly zničena.

Stále doufám, že se církve probudí do ducha evangelijní nadčasovosti a přestanou se spoléhat na přesvědčivost majetku. Jen skutečné znovuobjevené duchovní pravdy a jejich žití mohou obnovit důvěryhodnost v populaci. Bezpodmínečným imperativem vnitřního života současných církví se musí stát žití vzájemného respektu náboženských vyznání. (Tolerance.) Neboť vcítění se do způsobu myšlení jinověrce je samo o sobě činitelem povzbuzujícím duchovní růst takto se chovajícího.

Dále se mi jeví jako nezbytnost vzájemné otevření se vzdělanců a teologů. Neboli spojení víry a vědy, neboť svět a jeho poznání je jen jedno. Schizma vědy a víry bylo jen dočasným řešením lidstva. Není vědění bez etiky neboli odpovědnosti ke Stvořiteli! Kvalifikovaná svobodná výměna názorů je nutná k postupu poznání obou přístupů k objektivně nacházeným dějům.

Dále se mi jeví jako nezbytné, aby teologové kromě písem a tradic zavedli do svých přístupů k životu i metody používané vědou. (Jak nahoře, tak dole!) Neboť i vědecké metody a historické přístupy jen zlepší chápání duchovního rozměru reality a odstraní jen zdánlivý rozpor rozumového a intuitivního (náboženského) poznání.

Teprve po ozdravení církve a církví samých, následně vědomostních a školských elit, zajistí jejich důvěryhodnost pro masu dosud konzumních řadových lidí. Už za aktivního života, nikoliv až před smrtí. Změněná atmosféra v mase občanů si pak u nás i ve světě demokraticky vynutí odstranění zbývajících padlých společenských pseudoelit a vlády bankéřských mafií. Opačný postup, odstranění padlých elit, církví a vlády bank silou masy nedostatečně fundovaných proletářů a ateistů, není možný. To už jsme zažili, to byla podstata komunistického učení a praxe. Revoluce sice rozhořčených, ale duchaprázdných hlav ve světě nic kromě krve nepřinesly. U nás po „vítězném únoru“ jsme výsledek konání lidí bez odpovědnosti vůči Stvořiteli již viděli. Jeden klad toto „únorové vítězství pracujících“ přece jen mělo! Našemu naivnímu národu v padesátých létech názorně předvedlo, že „revoluce“, nemá-li její vedení inspiraci Duchem pravdy o člověku a vesmíru, je slepou uličkou vývoje civilizace.

Velmi vývoj iniciující by pro vývoj u nás byl fungující kladný civilizační vzor ze světa. Leckde se o „lecos“ snaží. Nyní považuji za nutné, aby hloubku krize prohlédnuvší lidé zabránili mezinárodním mafiím v potlačování možných vznikajících civilizačních vzorů vojenskými intervencemi. Politický činitel či hnutí, podporující násilné činy uvnitř zemí a vojenské zásahy jinde, musí být prohlédnut jako nepřítel přirozeného vývoje lidstva. Tedy jako skrytý „satanista“. Války nesmí vznikat pod žádnou záminkou! Požadujme „vanutí ducha Pravdy“, aby jen ten vyjevil následky společenských experimentů! Dnes je spojitost světa a lidí tak veliká, že se nic neutají. Ani ráj na zemi. Jakmile by se na světě objevilo člověka více naplňující a společnost více harmonizující náboženství, ostatní státy a národy jej bez vnucování nepochybně převezmou. Nalézt cestu k vyšší civilizaci je dokonce obecný požadavek doby neboli Stvořitele lidstva! Když jej lidstvo nenaplní, dostane nepochybně a ve velmi dohledné době „výprask“ od sil Stvořitele. A ten nebude brát ohled na vyznání, a na to, jestli ten či onen ve Vyšší sílu věří!
 

Josef Staněk, vydáno 12.5.2015, upraveno 10.6.2015
 

hodnocení: 4.5
hlasů: 15
Print Friendly, PDF & Email

Magazín Gnosis - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů - provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2023

Máte-li zájem o publikování svého článku, pište na e-mail info@gnosis.cz.

Tento web používá jen nezbytně nutná cookies, která jsou zákonem povolena bez odsouhlasení.

Odkazy:

Slunovrat Agentura BYTÍ Záhady-Zdraví.cz Bylinkové království PERSONÁLNÍ BIODYNAMIKA AOD - průvodce transformací Rahunta Společnost pro mezioborová studia, z.s. Česká Konference