Stále přibývají přepodivné exhibicionistické stavby odkazující na jakoby dávná až pradávná poznání. Mezi ně bohužel patří další stavba pojmenovaná vznešeně Kamenný strom života. Autor její geometrické koncepce a ideového pojetí, Ladislav Moučka, o ní píše:
Nad Rumburkem v severních Čechách, na vrchu od 16. století zvaném Dymník či Rauchberg – Kouřový vrch, vzniklo v rozmezí let 2003 – 2004 neobvyklé kamenné dílo. Ze země tu vyrůstá a k nebi ční dvaadvacet štíhlých žulových obelisků a jeden postává opodál. Každý z nich váží kolem čtyř tun a nad povrchem terénu se vypínají do výše téměř pěti metrů. Dvanáct kamenných bloků dělí obvod kruhové stavby o průměru třicet metrů na dvanáct stejných dílů, a deset dalších je symetricky umístěno uvnitř kruhu. Všechny kameny jsou mezi sebou propojeny šedavými a načervenalými žulovými chodníky v celkové délce přibližně tři sta metrů. Ty vytvářejí labyrint, v jehož středu se objevuje hvězda složená ze dvou rovnostranných trojúhelníků.
Půdorys „Moučkova stromu života“. Deset (vlastně jedenáct) sefír uspořádaných do kabalistického stromu života.
Všechny kameny jsou sestaveny do tvaru velmi starého symbolu. Jeho zlomové body jsou proto uzly. L. Moučka ale dává všem uzlům úplně jiný náboj. A to nejeden. Všechny přiřazuje k písmenům hebrejské abecedy, některé k sefírotám a dvanáct obvodových kamenů symbolicky přiřazuje k astrologickým znamením evropského zvířetníku. Po obvodu od východu k severu (proti směru hodinových ručiček) je jako první „rybí“ kámen, další je přiřazen k astrologickému znamení Berana, Býka atd. Kameny jsou postaveny v polovině délky jejich časového období. Proto je např. východ na rozhraní Vodnáře a Ryb. Něco podobného, jak si představíme později, podsouvá i do zbývajících uzlů.
Další pozoruhodnost nám nenabízejí pouze kameny, ale též chodníky ze šedé a narůžovělé žuly, které kameny (uzly) propojují. Podle autora scénáře narůžovělá žula propojuje ohnivá a vodní, tedy dvě energeticky a alchymicky opačná znamení, zatímco na šedý chodník zbývají dvě opět opačná vzdušná a zemní znamení. Čili je to jakýsi další guláš. Proč? Připomenu jenom, že černá, stříbrná a modrá přísluší k vzařovací jinové složce prasíly čchi, tedy ženské spojované s vodou a se zemí. Čili k žilám modrého draka. Zatímco opačná mužská, jíž alchymicky zastupujje oheň a vítr, je propojena barvami červenou, bílou a zlatou. Číňané opačným vyzařovacím jangovým energetickým liniím prasíly čchi proto říkají žíly červeného draka. Takže šedý chodník by měl zastupovat alchymické prvky země a vody a růžový zase vítr a oheň. Takže barvy žuly vložené do schematické kamenné skulptury, stejně jako barevně odlišené „chodníkové“ kameny, nemají žádný smysl. Důležité je ještě vědět, že energetické linie několikametrové sítě, kterou Keltové pojmenovali rybářská, nejsou orientovány podle světových stran. Proto stavba nemůže být ani náhodou na tuto síť napojena. Navíc, linie od sebe nebývají stejně vzdáleny.
Další popis stavby se věnuje tomu, proč, s odvoláním na židovskou kabalu, je zvána stromem života. Autor stavby v podstatě neví co to skutečně kabala je. A není sám! To nevěděl ani Papus (vlastním jménem Eliphas Lévi), autor knihy Kabala. Přesto odvážně kabalu propojuje s judaistickou astrologií, aby zdůvodnil chodníky protikladných živlů, které jsou, jak jsme si už řekli, dány základní neznalostí čtyř alchymických prvků. A to nejenom k nepoznané podstatě kabaly, ale též jejich vztahu k barvám.
V souvislosti se stavbou nelze nepřipomenout hebrejský strom života. Tím je granátovník (viz. nová opona Staronové synagogy). Mimo živého stromu je bezmála celý les dalších uměle vykonstruovaných, odvolávajících se na sefíry a kabalu. Ale ty vypadají úplně jinak, což je autorovi převelice dobře známo. Kabalistický schematický strom je propojován se sefírotami, ale těmi nejsou čísla a nejsou dokonce ani ženského charakteru Sefíry či sefíroty totiž jsou, podle zemského rabína Sidona, nádoby zastupující neurčité vlastnosti nepojmenovaného boha JHVJ. Tedy Jehudy. Sefírota v tom původním významu nemá s číslicemi ani se ženami vůbec nic společného. Dejme ale opět slovo druhé straně:
I když se do dymnického kamenného kruhu dá vstoupit ze všech stran, mělo by se vejít od západu, stejně jako do chrámu (zjevná nepravda); dynamický labyrint vlastně takovým přírodním chrámem je. Páteř Stromu života je vyznačena čtyřmi kameny, které představují čtyři rovnovážné sefiroty. Od západu k východu mají tato čísla a jména: X. Základ, VII. Krása, IV. Poznání a I. Koruna.
Po obou stranách jsou vždy tři kameny. Trojice na levé straně představuje negativní (ne ve smyslu zlý) sloup Stromu života a trojice na pravé straně sloup pozitivní. Nalevo jsou sefiroty: IX. Záře, VI. Síla a III. Rozumnost. Vpravo jsou: VIII. Vítězství, V. Velikost (Milosrdenství) a II. Moudrost; takto sefiroty řadí a jmenují kabalisté. Desítka je pro ně číslem čísel protože představuje desatero aspektů božské dokonalosti.
Připomínám v této souvislosti deset slov na Deskách zákona, které Mojžíš snesl z hory Sinaj a deset platonských idejí, které podle Platona jsou prvotními metafyzickými silami prostředkujícími mezi Božstvím a světem hmotným.
Další část díla nepochopitelně odkazuje na strom a to kamenný, proto je:
… vyjádřena deseti symetricky rozmístěnými monolity usazenými v deseti vnitřních průsečících dlážděného labyrintu.
Z hlediska astrologie i kabaly chodníky představují proudění protikladných živlů. Místa křížení zase určité, řekněme, silové uzly, kde se hromadí energie. Kabalisté tyto uzly nazývají sefíroty, v překladu jednoduše: číslice (sefiroty jsou ženského rodu). Samozřejmě se jedná o symbol, což znamená, že pojmy jako silové uzly či energie jsou jen zástupné. Deset kamenných bloků vymezuje geometricky správné uspořádání sefirotického stromu. Z půdorysu objektu je patrné, že by se deset kamenů dalo stejným způsobem položit ještě ve dvou o 120° zrcadlově posunutých směrech, ale to bychom se zabývali stromy poznání dobrého a zlého. Na Dymníku stojí strom centrální; obraz Stromu života.
Jak bude dále rozvedeno, tak na Dymníku žádný strom, natož centrální, vyjádřený stojícími kameny, ani náhodou nestojí. Skutečné stromy života a vědění jsou jenom a pouze symbolem energie-prasíly. To věděla všechna společenství celého světa, která stromy vtělila do svých kosmogonických bájí, někdy spojených až se samou podstatou vesmíru. (Více v knize Bájná prasíla). Což v tomto podivuhodném „kamenném“ představení na Dymníku schází. L Moučka nám nabízí kamenný strom, jenž není stromem, a dokonce, jak sám dobře ví, ani stromem kabalistickým. Prostorově nám totiž nabízí něco zcela jiného. A sice symbol, jenž se v Číně nazývá uzlem štěstí. Je znám nejméně ve dvou velikostech. Je s podivem, že jej objevíme také u nás na relikviáři sv. Maura pocházejícího z první třetiny 13. století.
Všechna starobylá společenství věděla, včetně Keltů, že zdravým stromem proudí energie od kořenů (které ji sbírají) vzhůru do jeho koruny. Což znamená, že proudění energie-prasíly zdravými stromy je jednosměrné, podobně jako proudění stejné energie středy Galaxií. Takže stavba vydávaná za kamenný strom nemá vůbec nic společného nejenom se živými stromy, ale též se stromy bájnými. To jaký význam kladli živým stromům Keltové, potvrzuje jejich astronomický horoskop, neboť ten je horoskopem stromovým; proto bývá někdy nazýván stromoskopem.
Zajímavým prvkem „nekonečného uzlu štěstí“ jsou rovnostranné trojúhelníky. Když se na „uzel štěstí“ dobře podíváme tak vidíme, že se třikrát dva základnami k sobě opačné trojúhelníky navzájem protínají. Jsou vůči sobě opačně postaveny, i když se vzájemně zcela neprostupují. Dvakrát tři trojúhelníky jsou jejich devíti stranami vzájemně propojené. To znamená, že ať začneme, kde začneme, když budeme postupovat stejným směrem, tak se postupně po šesti přímkách dostaneme od počátku nakonec opět k počátku. Když se na uzel štěstí podíváme ještě podrobněji, tak po obvodu uvidíme šest menších šesticípých opačně se prostupujících rovnostranných trojúhelníků s jedním středovým, což nám počtem (3×2 +1) připomíná sedmiramenný židovský svícen–menoru. Pronikneme-li „mysticky“ ještě dále, tak nám sedmička připomíná počet základních energetických center lidského těla pojmenovaných čakry (kola).
Nejčastějším základním prvkem nekonečného uzlu štěstí je symbol nazývaný Šalamounova hvězda, či Davidův štít, kde rovnostranný trojúhelník se základnou dole znamená mužský prvek (jangový) a opačný ženský (jinový) zase se základnou nahoře. Důležité je moje zjištění, že šesticípý energetický trojúhelník není původem judaistický, ale je starším egyptským symbolem prasíly kaby. Egypťané mají v jeho středu ještě bod, který dodnes značí nekonečno. Podobnými energetickými symboly prasíly jsou třeba čínská monáda, či keltský kříž v kruhu, nebo křesťanský rovnoramenný kříž. Prasílu dvou opačných trojúhelníků nejlépe představuje trámcový, který vlastně místo bodu představuje také nekonečno. Zároveň upozorňuje na točivý (spinový) charakter energie-prasíly.
Ale vraťme se ještě k nepochopenému barevnému symbolu prasíly zastoupeným dvěma opačnými rovnostrannými trojúhelníky. Jeden má základnu dole (vyzařovací) mužský spojovaný s červenou barvou a druhý ženský (vzařovací) zastupující opačnou složku prasíly se základnou nahoře je zase modrý. O tom též věděli trinitáři, což je křesťanský řád žebravých mnichů. Svislé červené břevno představuje vyzařovací mužskou složku a vodorovné modré opačnou ženskou vzařovací. V tomto duchu chápou energetický význam barev též Číňané monádou, nebo fenomenální malíř Leonardo da Vinci. Prostě oheň je červený a voda modrá. Proto vyzařovací složku spojují alchymisté se zlatem a vzařovací se stříbrnou tekutou rtutí. A to jsme se už dostali ke Slunci a Měsíci, tedy tělesům Sluneční soustavy majících opačný energetický náboj.
Déle se nám autor objektu snaží vnutit názor, že tímto způsobem plošně stvořená stavba bude harmonizovat své okolí. Třeba také proto, že se zadušuje judaistickým číslem 42, které vydává za kabalické. I když, jak je každému známo, tak jím je numerologicky jednodušší číslo 6, jak nám dokonce sedmkrát představuje nekonečný uzel štěstí. Nad tvrzením autora objektu by se pozastavoval každý, kdo o těchto „magických“ znalostech něco málo ví. I když do určení místa stavby zasahuje Marko Pogačnik, který energii-prasílu nevnímá. Je totiž pouze převelice proslaveným symbolistou, jenž za svá díla (pečetě) dostává, od důvěřivých nadšenců, nekřesťanské peníze (živnost převzala jeho dcera). A tak jediné, co může snad potěšit, je výtvarné ztvárnění stavby nadneseně pojmenované Kamenný strom života. I když bych v místě raději viděl skutečné živé stromy.
Potěší, že autor kamenné stavby ji, na rozdíl od mnoha podobných se stojícími kameny, nezařazuje mezi menhirovou. Namísto toho jí podsouvá vyšší ideové hodnoty s odkazem na kde co možného a nemožného. Stavba, pojmenovaná kamenný strom života, je jednou z dalších, která se zařazuje mezi další vůbec nic neříkající. Mezi ně patří nemastný neslaný „šamanský kruh“ štěstí u Okoře s nastrčenými kameny do kruhu, kde není radno se delší dobu zdržovat. To stejné platí pro energeticky vyprahlé tzv. Holašovické Stonehenge. Všechny tři propojuje jedno a to samé. Nejsou propojeny, na rozdíl od všech megalitických a menhirových systémů, na energeticky vyhodnocené linie prasíly. Proto nelze očekávat, že by si každé jedno z nich vybral šaman, druid, nebo jiný citlivec. Což může posoudit každý poněkud vnímavější jedinec. A sice porovnáním s energetickou léčebnou v Markvarticích u Sobotky. Právě tam, v místě pojmenovaném Keltské šance, byly kameny posíleny vyzařovací linie energie-prasíly. Protože právě na energeticky vydatných místech byly stavěny svatyně a chrámy, protože v nich bylo možné léčit, meditovat a propojovat se s nehmotnými bytostmi.
Co dodat závěrem? V keltském, čínském a indickém umění představuje vlastně dvojí nekonečný uzel plynulost a návaznost, dlouhověkost a věčnost. Zřejmě proto jej zvolila za svůj symbol paní Dobra Bednářová, v jejímž nakladatelství vyšla má první kniha Zpověď druida. V Číně se tomuto symbolu říká nekonečný uzel štěstí. Hinduisté jej představují třeba na hrudi „modrého“ boha Višnu; přesněji na prostřední čtvrté „srdeční“ čakře lidského těla. Při čemž jsou tři čakry nad a tři pod ní. Také z tohoto pohledu představuje uzel štěstí vyrovnanost obou opačných složek prasíly. Jenom doplním, že opakem „vodního“ boha Višnu je Šiva, který jako „tančící“ bývá představován v ohňovém kruhu. Čili barvou Višny je modrá a Šivy červená.
Takže, sečteno a podtrženo, stavba na Dymníku je nekonečným uzlem štěstí, do jehož obvodu a uzlů jsou postaveny kameny. Nejenom, že je vydáván za strom života, tak ještě k tomu jsou do uzlu štěstí křečovitě včleněny odkazy na zeměpisnou směrovou orientaci, numerologii, astrologii, tzv. geomantii, odkaz na kabalu a hebrejská čísla a abecedu atd. Protože se stavba nachází v severních Čechách, tak v ní postrádám odkaz na runové písmo bájného severského boha Ódina. To podstatné, jak jsme si již řekli, ve výkladu L. Moučky chybí. Je to trojúhelníkový odkaz na energii-prasílu známou v Číně pod pojmenováním čchi a její dvě opačné složky modrou ženskou (jinovou) a červenou mužskou (jangovou). Právě ony opačné póly prasíly čchi přinášejí do lidského těla, ve vy\rovnaném a harmonickém souladu, zdraví, pohodu a proto také štěstí.
JJJ M.
