Synchronicitu zavedl C. G. Jung. Vyjádřil tím navazující psychickou a fyzickou událost, které se nečekaně setkaly, zdánlivě bez příčiny.
Zde ovšem nevložím nějakou psychickou událost, jež by Jungově synchronicitě příslušela, nýbrž porovnám dva fyzikální děje na hřišti. Současnost dvou událostí, ve hmotě, Jung odlišuje od synchronicity: jedná se o synchronismus.
Souvislost představím ve fyzikálním grafu časoprostoru, když už samotný Jung připomněl fyziku:
„Synchronicita není o nic záhadnější a tajuplnější než diskontinuity ve fyzice.“ [1]
Diskontinuity – přetržitosti času a prostoru – hodnotím v rámečku, níž v textu.
Pojmu synchronicity, přesněji synchronismu, rozumím coby nepravděpodobnému setkání dvou dějů, které jsou si něčím podobné. Laskavá filosofie nechť zde promine záměnu. Býváme překvapení, že na sobě nezávislé příběhy se setkají v čase, a často i v místě, ve společné příhodě.
Snad podle Boolea: 1 + 1 = 1. Dva příběhy se sjednotily do jednoho.
Nyní krátký příklad. Asi jakoby se na silnici, ve tmě, srazila dvě stará auta stejného typu, vyráběná před 80 lety. To je ale náhoda!? Možná by taková příhoda měla jednomu či oběma řidičům něco naznačit, kdo ví…
Opovážlivým užitím pojmů synchronicita – synchronismus zde zkusím přiblížit fyzikální pojem časoprostoru.
Dějiny fyziky
Po staletí, po tisíciletí svět připomínal lidem, že je nad nimi Něco silnějšího, než je mlsný šavlozubý lidožrout. Bouře a blesky! Hurikány! Zemětřesení! Meteory! Vznik takových krajností nám dnes, stále přesněji, vysvětluje nobelovský silozpyt.
Jenže, kdo to dělá, kdo to způsobuje? Podivné! Zvlášť, když šaman dovede počasí ovládat. S kým spolupracuje, kdo určuje náhodný pohyb částic ovzduší? Takoví dokonce předpovídali zatmění Slunce.
Své poznání měly předpotopní civilizace a také stará Čína. Bez výpočtů, snad s trochou pokusů přímo vstupovaly do hlubších souvislostí. Jung napsal:
Před několika lety se mě zeptal tehdejší prezident Britské antropologické společnosti, jak bych vysvětlil, že duchovně tak vyspělý národ jako Číňané nevyvinul žádnou vědu.
Odpověděl jsem mu, že to je asi optický klam, poněvadž Číňané mají svou vědu, jejímž standardním dílem je právě I-Ťing, že však princip této vědy, jako mnoho jiného v Číně, se zcela liší od naší vědecké metody. Věda I-Ťingu nespočívá totiž na principu kauzality, nýbrž na dosud neznámém – poněvadž u nás se neobjevujícím – principu, který jsem pracovně nazval princip synchronicity. [2]
Základní zážitky našich smyslů vysvětluje a propočítává newtonovské poznání, s následným einsteinovským. Vyvrcholilo překvapivě – propojením času s prostorem; jsou provázány jak dvojitý rybí měchýř. Zrychlený pohyb zpomaluje čas.
Znalý učitel tehdy podotkl výstižně – ovšem uvažoval v paradigmatu spojitého prostoru. Hlubší poznání, provozované v ošidné Máji, nejspíš dál už nemá naději. Neprohlédne příčinu zpomalování času, jež ve 20. století ověřila technika s vědou více způsoby.
Očima nerozpoznáme jednotlivé atomy hmoty, kdežto k smyslovému prohlédnutí její dělitelnosti dobře pomáhá elektronový mikroskop nebo mlžná komora.
A prohlédnout příčinu zpomalování času obdobně vyžaduje, abychom jej dělili na úseky – kvanta. Diskontinuita. Však nejkratší Planckův čas je v kvantové fyzice k tomu nachystaný. Vypočítaný to zlomek sekundy.
Časoprostorový graf
Porovnám dva fyzikální děje na sportovišti. Představím je ve fyzikálním grafu časoprostoru. Volím k tomu závod v běhu – Emil versus želva Belva. Popíšu několik různých průběhů takového nerovného závodu.
Pohyb v čase jsem zobrazil v souměrném časoprostorovém grafu, kde svisle se nanáší postupující čas nepohyblivého předmětu, a vodorovně nejvyšší známá rychlost – světelná „c“. Předmětům, v nenulové rychlosti, pak patří šikmé čáry mezi osami času (svislá) a dráhy (vodorovná).
Obr. 0. Grafy časoprostoru – Minkowského a souměrný
Hvězdolet má rychlost 100.000 km/s. Zatímco na Zemi uplynou 3 sekundy, na hvězdoletu hodiny naměří jen 2,8 s.
V našem světě dosahujeme nepatrných rychlostí vůči světlu. Pak v dalších grafech použiju jen prostor nejblíž svislé ose; nezjišťujeme nepatrná zpoždění času při pohybu. Úsek kružnice bude tak krátký, že jej v dalších obrázcích nahrazuji vodorovnou čárou.
Obr. 1. Závod mezi pětiletým Emilem a Belvou
Chlapec a pomalochodec se chystají k závodu, oba současně na společném výchozím místě. Start! Želva se rozběhla plnou rychlostí 1 km/h, ale chlapeček je rychlejší. Snadno zvítězil (obr. 1). Stačil mu čas tE, kdežto Belva usilovala v delším čase tB, než se také dostala do cíle C.
Málo skloněná tmavá Belví čára značí její malou rychlost. Svým jemným sklonem se blíží svislé časoprostorové ose, na níž by přibýval čas zcela nepohyblivého objektu. Naopak úsečka, jejíž sklon se blíží vodorovné čáře, vyjadřuje větší rychlost závodníka. Přímo po vodorovné ose by se totiž pohyboval foton – svou maximální rychlostí asi 300.000 km/s.
Obr. 2. Závod neopatrného Emila a Belvy
Start! Želva se rozběhla, ale atlet nespěchá. Zatím stojí, a neobává se, že by snad měl prohrát. „Tu doběhnu snadno,“ chápe. A Osud dovede vyplnit lidskou myšlenku.
Ovšem pozor. Někteří odedávna, přímo odstarodávna tvrdí, že když on želvu doběhne, ta zatím uloudá další kousek cesty. A stále znovu, takže ten rychlejší prý ji ani nedožene.
Raději zůstanu ve fyzice.
Emil čekal bez pohybu od 0 až do časového bodu E‘‘. Potom se konečně rozběhl (na svislé ose v okamžiku E‘‘), Belva přitom pokračovala stále svým tempem.
Emil Belvu dohonil – jenže cíl už je tu. Nezvítězil! Situaci podcenil, vyběhl tak pozdě, že v cíli byl současně s Belvou, viz bod S. Ve stejném čase, na stejném místě. Pro ni to bylo jakoby vítězstvím; málem porazila slavného borce (obr. 2). Jak si sám přál, Belvu doběhl, ale nic víc.
Jen drobná poznámka – jistý divák vůbec nesledoval průběh závodu a tak je užaslý, že Emil s Belvou byli v cíli současně – je to pro něj nepochopitelným synchronismem (synchronicitou). Neuvěřitelná remíza, nechápe.
Obr. 3. Vítězný Emilův závod
I tentokrát Emil po startu nespěchá, klidně čeká. Vyběhne později, v časovém bodě E‘‘‘. Svým pohodovým během je v cíli v čase tE. Opět běžel rychlostí pětiletého Emilka – jak prokazuje světlá šipka svým sklonem, shodným s předchozími obrázky. Sportovní Belvě patří čas tB.
Dlouhá svislá světlá čára vyjadřuje, že po doběhnutí do cíle C zůstal Emil bez pohybu. V čase do tE až do tB se už po vodorovné ose nepřesunoval.
Vyhrál.
Grafy časoprostoru a prostoru
Graf časoprostoru není grafem prostoru. Prostorové grafy se týkají našeho světa, našich zážitků, naproti tomu časoprostor je záležitostí teoretickou. Vědeckým objevem.
Snad podobně jako železné kilogramové závaží – držené v ruce – je záležitostí ze života (našich předků), ze světa. Kdežto vědecký údaj o tíhové síle 10±0,5 Newtonů nám, náš organismus ani příroda, nesděluje.
Literatura, odkaz:
[1] Duše moderního člověka – Carl Gustav Jung. Nakl. Atlantis, Brno 1994
[2] Tajemství zlatého květu – Čínská kniha života – Carl Gustav Jung, Richard Wilhelm. Nakl. Vyšehrad, Praha 1997, s.16
[3] Modely časoprostoru – Je svět hmotou – nebo virtuální realitou?
Bohumír Tichánek
Poslední články autora:
