Kdysi jsem na těchto stránkách napsal něco málo o jednom z termínů z osmidílné cesty královské jógy a její části NIJAMA, tedy střípku mozaiky toho, co je nám doporučováno jako prospěšné pro naši cestu návratu k Bohu. Jakým člověkem být, abych mohl vůbec tuto cestu nastoupit? Může to být pro někoho vůbec zajímavá otázka? Podívám-li se do historie, tak lze najít mnoho různě popsaných a doporučených eticko-morálních principů pro život člověka, který bývá často nazýván hledačem. Je jich v různých filosofiích a náboženstvích opravdu mnoho. Ten termín, kterému se budu věnovat, zní v sanskrtu SANTÓŠA a velmi zjednodušeně řečeno značí spokojenost. Učí nás, abychom byli spokojeni s tím, co máme a tím i k pokornějšímu přijímání daných darů života.

Proč moudří říkají, že „méně je někdy více“? A nebo, že „lepší je vrabec v hrsti, než holub na střeše“? Určitě je dobré si čas od času uvědomit, že je opravdu „bližší košile než kabát“. Tady ta lidská moudra od našich předků o tom určitě napovídají mnohé. Správný postoj k životu je pro účastníka praxe poznání sebe sama, jako důležitého předpokladu pro konání na cestě návratu naší podstaty do svého pravého domova, je více než nutný. Nevrlý, nespokojený člověk, nadávající na sebe a na jiné a také i na okolnosti života. Dokáže se uvolnit? Zklidnit mysl a omezit své touhy a připoutanosti ke světu na nezbytnou míru nutnou pro psychickou vyrovnanost, řečeno jinak, být ve stavu spokojenosti? Vyzařovat klidem a harmonií, šířit je kolem sebe?

Jsou životní situace, pro jejichž řešení nás náš organismus náležitě vybavuje. Buď pro boj a nebo pro útěk. Vždy je pak na konci možná i nechtěné vyvolání napětí, které se může proměnit až i ve škodlivý stres, který pak, je-li častým hostem, dokáže některý lidský život značně změnit, a to jak z pohledu fyzického, tak i psychického zdraví. Vše však, co se nám tu děje, jsou určité „výchovné“ lekce pro náš život. Nic se přece neděje náhodou. Opět se však dá říci – snažme se se vším vyrovnat. Buďme ve stavu spokojenosti s tím, co máme. Nějaký filosof řekl: „Nejprve je nutné změnit sám sebe, pak už zpravidla nebývá nutné měnit poměry“.

Abychom dokázali navodit a prožívat stav spokojenosti, musíme umět především správně rozlišovat. Správně pochopit nezbytnosti či nutnosti od toho, co je méně podstatné. Spokojenost je podmíněna i určitou dávkou nezávislosti. Ne však samolibostí či sebeuspokojením. Opačně se nabízí otázka – co je to nespokojenost? Jednoduchá odpověď by mohla znít – hledání štěstí na nesprávném místě. Nelze nezmínit, že náš život je zasazen do souboru karmických okolností a z nich pramenících vztahů. A pak je tu vnitřní stav našeho vědomí! Určitě dává smysl a cíl života a z toho pramenící spokojenost. Dojdeme k ní s naprosto pomíjejícími cíli, jako je bohatství, tučné konto v bance, hledání prožitků v uspokojování chtíčů po jídle, pití, sexu… atd.? Jsou toto ty pravé a trvalé „hodnoty“, které mění člověka k ideálu, jehož součástí je i spokojenost?

Mysl. Fenomén, který je tu určující. V našem hmotném těle koná všechny činy právě jen mysl, a to z centra srdce. V tomto centru, kde sídlí u normálních lidí, je ovlivňována emocemi. Skrze mysl, za přispění našich emočních projevů, cítí pak člověk radost i žal. Naše osobnost je tu, ve hmotě, tvořena egem. Máme-li správnou představu o fungování světa, můžeme cítit, že odbourání ega, jeho ovlivnění, je tím, co náš „povýší“. Není to zcela předmětem mého krátkého povídání, ale sdělím jen, že při určité dávce koncentrace dokážeme přesunout naši pozornost do očního centra, třetího oka, kde lze, s Milostí Otce, své ego potlačit. A zrovna tak zvítězit nad myslí a tisícemi formami její připoutanosti k přáním smyslů. Docílit, aby nás světské radosti nijak nepovznášely a starosti nás netrápily. Jen tak lze docílit spokojenosti s tím, co je nám dáváno. Pochopit karmu a nevyhnutelnost sklizně předchozí setby. Uvědomit si i naší osobní zodpovědnost. A mít vždy na zřeteli to nejpodstatnější – „Buď vůle Tvá“
 .

Václav Žáček /Venda/