Když pocítíte, že něco není dokonáno, nebo dovysvětleno, obvykle musíte dané téma znovu a opakovaně hluboce promyslet, protože cítíte určité napětí. Je tedy znovu potřeba vzít symbolicky dva kameny a křesat jimi o sebe, aby opravdu z křesání vzešla jiskra. Tak tomu je u tématu (staro) a (novo) gnosticismu, gnóze. Proto toto téma ještě zpracuji v tomto článku dopodrobna.
Někteří mohou říci, proč znovu vytvářet novou definici, když jsi vytvořil předchozí. Ale o to jde, gnóze na rozdíl od dogmatického přístupu je neustále na cestě a dokáže předefinovat jakýkoliv termín či poznání podle nejnovější schopnosti téma pochopit. (Novo) gnostik nemá zálibu v setrvačnosti, ale v pohybu, v pohybu, který bude cíleně sledovat schopnost přiblížit se blíže pravdivě k světu idejí. Takže si dovolím to udělat právě nyní.
(Staro) gnóze – (staro) gnosticismus (přímá cesta poznání)
U (staro) gnóze nebo (staro) gnosticismu už ze základní definice vyplývá, že jeho pohyb můžeme sledovat v již uzavřené části lidských (náboženských dějin, a že tedy proces vzniku a rozvoje, kdy byla (staro) gnóze na Živoucí cestě mezi lidmi, se odehrával v minulosti). Kam až ta minulost sahá? Podle definice Wikipedie je gnosticismus (z řeckého gnósis, γνώσις poznání) nábožensko-filozofický směr pozdní antiky, který zažil svůj největší rozmach v 1.–3. století našeho letopočtu. Je tedy řazen do období, kdy se formovalo také ranné křesťanství. Podrobnosti nebudu úplně uvádět a to z toho důvodu, že čtenář by měl vyvinout úsilí sám za sebe k plnému pochopení (alespoň základnímu) definice a encyklopedického hodnocení (staro) gnosticismu.
Je to nutné, tomu se prostě gnostik při studiu nevyhne (hlavně to děláte přímo pro sebe), jít od těch nejjednodušších zdrojů, až pak k vysvětlením odborníků, kteří nebudou brát už ve svých výkladech žádné ohledy na neznalost. Z hlediska gnóze je právě přímá znalost základ, můžete přečíst mnoho apokryfních textů, ale musíte projít také procesem porozumění jednotlivým termínům a základním znalostem (i tak musíte mít slovník pojmů užívaných v gnosticismu k dispozici), pokud to neuděláte, marníte čas, nic to nemění na tom, že zítra přijde jiný, kvalitnější výklad a Vy budete muset na základě nově získaných znalostí kompletně přehodnotit svůj ucelený systém pochopení a začít znovu; tomuto procesu se nebraňte, je to marné.
U (staro) gnóze existuje tedy shoda mezi odborníky na několika verzích. A to, že za prvé se gnosticismus vyvíjel jako samostatné náboženství – spiritualita a postupně do sebe vstřebával pomocí synkreze podněty z jiných náboženství a věrouk (je mu kladeno starší datování), nebo za druhé, že už byl (elitní) součástí náboženských systémů jednotlivých národů v ještě starší době, než je uvedeno v základní variantě (1.–3. století našeho letopočtu), a nebo se nabízí třetí cesta, která (staro) gnosticismus považuje za vrchol skutečného křesání mezi několika kameny různých věrouk, a (staro) gnosticismus se tak stává tím, čím se jeví asi nejvíc, a to produktem toho nejlepšího, co můžou různé vlivy v gnózi nabídnout.
Vždy mě zaráželo, kolik lidí se domnívá, že společnost v době narození a působení Ježíše Krista nebyla propojena od východu až na západ (ale i na jih a sever). Je v tom až hluboká naivita myslet si, že lidé třeba z Egypta nemohli přijímat myšlenky a náboženství i spiritualitu lidí například z Indie nebo Číny, natožpak myšlenky a náboženské systémy z Izraele, Sýrie, Mezopotámie, Persie (výčet zemí a oblastí je jen orientační, stačí si vzít do ruky mapové podklady v těchto obdobích) a dalších tehdejších zemí, skrze které putovaly nekonečné zástupy obchodních karavan (nejen jich – i válečných výprav), které nesly jak zboží věcné, tak rovněž často zboží duchovní (tedy všechny náboženské systémy tehdejší doby).
Myšlenky různých věrouk se tedy šířily, nezůstaly jen ve svých zemích, ale ovlivňovaly se navzájem, takže v rané (staro) gnózi se nám mísí mnoho vlivů. A každý učitel, který je spjatý se (staro) gnosticismem, má trochu jiný přístup i k těm nejzákladnějším pojmům, často se tak setkáte s naprosto protikladnými výklady jednotlivých (učitelů) gnóze a samozřejmě i s vlivy všech věrouk – judaismu, vliv Íránu – zoroastrismu, manicheismu, mandejství (existujícímu dodnes); naprosto úžasný je také vliv helénismu, nelze ale přehlédnout ani tvrzení o původu gnosticismu v buddhismu a indických staroškolách (v ČR tuto variantu zastává např. Mgr. Jan Kozák – BIBLIOTHECA GNOSTICA & Prokopská škola indoevropské tradice). Do gnostických proudů tehdejších jednotlivých cest se samozřejmě dostávají i vlivy křesťanské, ať ortodoxní nebo neortodoxní tradice (nelze určitě vyčerpat celkový vliv všech cest).
Původ gnosticismu v buddhismu zmiňuje i Edward Conze
Edward Conze prohlašoval, že si všiml podobností mezi mahajánovým buddhismem a gnosticismem ve své knize Buddhismus a gnóze. Výslovně porovnával mahajánový buddhismus s „gnózou“, tj. s vědomím nebo vhledem, a nikoli s „gnostiky“, protože o gnosticismu jako sociální skupině bylo známo příliš málo. Na základě osmi Conzeho podobností uvádí Hoeller následující podobnosti:
- Osvobození nebo spasení lze dosáhnout osvobozujícím vhledem, jmenovitě gnózou nebo džánou.
- Neznalost nebo nedostatek vhledu, nazývaný agnóza nebo avidždžá, je hlavní příčinou uvěznění v tomto světě.
- Osvobozujícího vhledu lze dosáhnout vnitřním odhalením, nikoli externím poznáním.
- Oba systémy dávají hierarchické uspořádání duchovního poznání, od slepého materialismu po úplné duchovní poznání.
- Moudrost, jako ženský princip zosobněný ve sophii a paňňá, moudrosti, hraje důležitou roli v obou náboženstvích.
- Mýtus je upřednostňován před historickým faktem; Kristus a Buddha nejsou pouhé historické postavy, ale archetypální prvotní bytosti.
- Oba systémy mají protinomické tendence, to znamená ignorování pravidel a společenských konvencí ve vyšších duchovních výdobytcích.
- Oba systémy jsou určeny pro duchovní elity, nikoli pro masy, a mají skryté významy a učení.
- Oba systémy jsou monistické (nedualistické) a jejich cílem je metafyzická jednota nad množstvím fenomenálního světa.
Podle Conzeho tyto společné rysy nebyly náhodou, ale byly spojeny s podstatou obou náboženství. Jak tyto podobnosti vznikly, bylo pro Conzeho nejasné, ale podle Verardiho mohou souviset s mořským obchodem mezi Římskou říší a Indií, který byl v té době intenzivní. Verardi dále upozorňuje na podobnosti mezi sociálně-ekonomickou základnou gnosticismu a buddhismu, jmenovitě obchodníků, kteří oba museli soutěžit s „velkými organizovanými mocnostmi“ Říma s křesťanskou církví a brahmany. Obě společenství představovala „otevřenou ekonomiku a společnost postrádající obranu (a otřesy) nomosů (démon zákana), zákon a instituce zřízení.
(Zdroj citace v plném znění – Wikipedie termín Gnosticismus)
(Staro) gnóze – (staro) gnosticismus netvoří čistý proud jednoho vodopádu, ale naopak úžasnou směs jednotlivých gnostických cest. Každá z těchto cest také zrodila (porodila) mnoho spisů, tezí a myšlenkových systémů i zajímavé praxe u svých následovníků. A tak poznat každou jednotlivou (staro) gnostickou školu znamená opravdu jednotlivě nastudovat každou z nich, včetně dostupných pramenů z kterých vycházely, a které tyto školy tvořily. Jak obrovský byl můj úžas, když jsem zůstal jako opařený stát před myšlenkami lidí ze staré doby a zjistil jsem, kolik motivů, kolik myšlenek znám, ale že mi často bylo utajeno, odkud pocházejí.
Citace k termínu gnosticismus – (z řec. gnósis = poznání) ze Sociologické encyklopedie (autorka citovaného textu – Olga Vodáková) uvádí:
Gnosticismus (z řec. gnósis = poznání) – spekulativní učení a náboženské hnutí z počátku n. l., označované původně jako gnose, které ovlivnilo nejen středověké náb. sekty (viz též hereze), ale také dualistické fil. systémy. Doklady nejranější gnose jsou známy ze Sýrie a Egypta. Tradičně, ale neprokázaně, jsou za zakladatele tohoto učení považováni Šimon Mág (Simón zmiňovaný v Novém Zákoně) a jeho družka Helena. Pozadí vzniku gnose tvoří platonismus a židovské náboženství. G. vznikl současně s křesťanstvím (nikoliv z něho) a tyto dva myšlenkové proudy se vzájemně silně ovlivňovaly. Gnostické učení není jednolité, skládá se z řady poměrně odlišných variant, zastoupených sektami ohraničenými místně nebo časově. Některé byly v přímém rozporu s křesťanstvím (např. Ofité, ctitelé biblického hada), jiné (pozdější) se rozvíjely už v rámci křesťanství (např. Valentinisté). Zákl. tématem gnostického myšlení je najít odpovědi na tyto otázky: odkud jsme a čím jsme se stali; odkud pocházíme a kde jsme se octli; kam spěcháme a z čeho jsme vykoupeni; jak je to s naším narozením a jak je to s naším znovuzrozením (citováno Clemensem Alexandrijským kolem r. 200 ze staršího gnostického spisu). Dualistická podoba světa a člověka není podle gnostiků věčná, má být zrušena návratem k původní božské jednotě, ze které vše vyšlo, splynutím s prazákladem, s prvotním Bohem. Návrat člověka k původní jednotě se má dít cestou „pravého“, tj. nadsmyslového poznání, které povede ke spojení rozdělené podstaty člověka. Gnostické sekty rozvinuly různé složité spekulace o vzniku světa i o „posmrtném životě“, tj. o „cestě duše k Bohu“. V zásadě tato cesta prochází mnoha sférami neboli aióny, vzniklými božskými emanacemi, a hlídači aiónů, archonti, se snaží duším v cestě bránit; pouze gnostici jako nositelé pravého poznání mohou projít a vymanit se z věčného koloběhu života, ostatní duše jsou stále vraceny na zem. Je to svérázné pojetí dvojího typu nesmrtelnosti. Z hlediska gnostického učení jsou dějiny pouze bezcílným chaosem, z kterého je třeba uniknout – proto se gnostikové nikdy nesnažili dějiny napravovat. Dobro je prapůvodní idea, zlo vzniká v důsledku omylu. Určité prvky g. obsahuje Evangelium sv. Jana a Zjevení sv. Jana (Apokalypsa). G. zanikl ve 4. st., ale přímo na něj navázal manicheismus, ve středověku pak bogomilové, kataři a paulikiáni. Jedinou dosud žijící gnostickou sektou jsou Mandejci (asi 5 tis. osob žijících na toku Dolního Eufratu). Gnose nepřímo ovlivnila např. J. G. Fichteho a C. G. Junga, zejm. však G. W. F. Hegela, resp. jeho dialektiku.
Josef Šédl
https://samanskecesty.wordpress.com/
Poslední články autora:
