Krátké pojednání s ohlédnutím. Úsudek z dlouhodobého soužití Čechů s Izraelci, Němci a Cikány.
Pocit spokojenosti může být potřebným cílem lidského usilování. To ale neznačí právě setrvalou snahu o získání velkých peněz – pravidelně na účtu – každý měsíc anebo i naráz. Spíš čerpat ze vztahu k druhým lidem, k přírodě?
Víc si vážíme těch postupů, které přinášejí něco nezbytného a případně i nového. Potřebné důsledky mívá práce lékaře, sedláka, strojvedoucího, policisty, a tak dál. Uklízečka důležitější než ostraha sněmovny?
Je podstatné, čí práce sytí anebo nesytí potřeby. Něco nového přináší bádání – například Pasteurovo, Newtonovo. Ve zdravotnictví lze vyhodnotit vzniklé výsledky snáze – dobré či špatné. I když některé postupy bývají odmítnuté a opuštěné až po delší době. Pouštění žilou nebo chirurgické protětí spoje mezi čelním mozkovým lalokem a ostatními částmi mozku, umělé dýchání uskutečněné cvičením pažemi…
Základním činitelem společnosti, který určuje vztahy mezi lidmi, bývá politika. Sleduje bezpečí či válkychtivost. Určuje svobody méně či více. Náboženství toleruje nebo vynucuje. Poskytuje úctyplné postavení jedněm anebo všem, podobně s rozdělením růstu bohatství. Nesvoboda feudalismu a diktatur mohla bránit spokojenému životu mnoha lidí, a o otrokářství až i moderních zemí ani nemluvě. Jenže optimální uspořádání společnosti není snadné nalézt.
Navíc ať politika zajišťuje, kromě dobrých vztahů mezi lidmi, také změny – pokrok. Civilizace bez pokroku bývají překonané – viz Indiáni, africké kmeny. A nebude dobře hodnocen ten závodník, který ztratil cestu k cíli a dokonce se vrací směrem zpět. Nadvláda jedněch nad druhými – kdysi feudalismus, může být ve společnosti podmíněná majetkem. Urozenost potvrzená papírem anebo mnoha papírky.
Další záležitostí, která určuje vztahy mezi lidmi, i v dobrém politickém uspořádání, může být rozdíl mezi skupinami lidí – mezi národy. V českých zemích k tomu máme několik dějinných příkladů.
Židé
Židé přišli do střední Evropy asi před tisíci lety. Vznikaly vztahy dobré i nedobré.
Nejprve, podle Hájkovy kroniky z roku 1541, židé kdysi pomáhali Čechům proti posledním pohanům. [1]
Katolíci nesměli půjčovat peníze pro zisk, židé mohli. S tím pak vznikala závist a odpor k lichvářům. V době lidské chudoby se rozporuplné vztahy nutně projevovaly více než v dnešní době bohatého světa. Po staletí směli pracovat jen v určitých oborech.
Židé byli rozumní, takže se přidávali k vládnoucímu národu [2]. Těžko jim to vyčítat, s nynějším časovým odstupem. Znali cizí jazyky a měli sebevědomí podložené udržovaným náboženstvím. Dovedli uplatňovat vděčnost a i jiné přístupy, v souladu s duchovním poznáním [3].
Mnoho hluku v místnosti? „Je to jak v židovské škole!“ Původně tedy opovržení k příliš uvolněnému chodu školy. Jenže až v posledních desetiletích všeobecně odstupujeme od naprosté poslušnosti v klasické školní výuce.
Vzpomínka na školu z bájných let: „Aleši, můžeš zavřít okno.“
Aleš M. se na okno podíval, a tak nějak kývl hlavou; nechá ho tak. V souladu s nabídkou. Jenže učitelka se rozezněla, jak jelen v říji: „Oka-mži-tě zavři to okno!“ A my spolužáci jsme to chápali nespokojeně.
K téže době ještě obecně. Za socialismu noviny dovedly připomenout zákonné povinnosti mocných státních podniků; právníci vysvětlovali: když podle vyhlášky zaměstnavatel ve vztahu k zaměstnanci může, tak tím pádem i musí. Například v určité jeho situaci umožnit mu to a ono, jemu ku prospěchu. Snad tehdy i Aleš musel, kdo ví :-)
Dnes se zase připomíná: i ten nejvyšší úředník smí jen to, co mu zákony určují. Ale právník by souvislosti upřesnil.
V 18. století se česká královna Marie Terezie snažila vyhnat židy ze země. Příčinou byla jejich podpora Karlu Albrechtovi, který se nechal korunovat českým králem roku 1741, na krátkou dobu. Pak i římským králem a císařem. Ale výsledku – jejich odchodu – nedosáhla. Snad ani nechtěla.
Napětí mezi židovským a nežidovským obyvatelstvem země se prudce stupňovalo už od 30. let 16. století a vyvrcholilo r. 1542 rozhodnutím vypovědět Židy z českých zemí. Nelze se proto divit, že do Hájkovy kroniky, která byla psána s politicko-náboženským akcentem, protižidovské nálady snadno pronikly. s.55
Příběhy Václava Hájka z Libočan paradoxně okouzlovaly i české Židy. Na motivy Hájkových vyprávění vznikaly v 18. století romány v Jidiš, přičemž pasáže vyznívající proti Židům negativně byly jednoduše vypuštěny. Jak trefně poznamenala Hana Volavková: „Hájek znal pražské ghetto a pražské ghetto si upravilo svého Hájka. Vypustilo z něho všechno hanlivé a jeho zpráv použilo k tomu, aby si vytvořilo svou vlastní bájeslovnou minulost.“ Pražští Židé se s kronikou sžili natolik, že neváhali v polovině 18. století použít Hájkovu zprávu o usídlení a loajalitě Židů v Čechách r. 995 jako argument proti rozhodnutí císařovny Marie Terezie vypovědět Židy z Čech. s.56 [1]
Ví se o obvyklém utlačování jiných národů od židů – když mají tu možnost. Pak úměrně bývá uplatňované odedávna totéž, vůči nim. Jakoby to bylo osudovou odplatou?
Odlišné rasové přístupy částečně přežívaly i za první republiky 1918 – 1938. Vysokoškolský student, Čech, slyšel hovor mezi dvěma židovské studenty: měl jsem v neděli židovku. Odpověď – to sis nemohl najít nějakou Češku?
O českých zemích se dočteme:
Roman Jakobson: Přípitek české zemi r. 1969
„Před tisíci lety přijala tato země snad jediná v Evropě přátelsky židovské obyvatele. I když mluvili jiným jazykem a měli jiné zvyky, podala jim svou ruku a oni – věřte mně – na to nikdy nezapomněli. Za svého pobytu ve Skandinávii jsem našel středověké židovské dokumenty ze severu a v nich židovští kupci s obdivem a úctou popisují zemi, kde po Židech nikdo neplivá a nikdo neponižuje jejich důstojnost… a pijme klidně, tyto číše přece nepocházejí z cizí země a ruce, které je zvedají, nezbořily chrám Šalomounův – chrám lásky a moudrosti. Naopak, vždyť právě ony patří těm, kdo se Šalomounův odkaz, který tomuto národu tak krásně tlumočil Konstantin ve svém Proglasu, už po jedenáct staletí snaží uplatnit.“ [4]
Generace dospívající v 60. letech 20. století už židy neznala. Tvrdé, politicky určené útoky vůči několika politickým špičkám byly záležitostí 50. let. Věděli jsme o dávném Karlu Poláčkovi – „Bylo nás pět“, stěží o herci Miloši Kopeckém a Stele Zázvorkové.
Němci
Postupně přicházeli do Čech, osídlovali okrajové hornaté části země za cenu tvrdé práce. Soužití mělo různé důsledky. Postupné vytlačování a poněmčování Slovanů je známé nejen z východního Německa – až k Rujaně, ale i ze slovanských názvů mnoha bavorských vesnic.
Vyprávění o Češích a Němcích v českých zemích – Zdeněk Susa
Češi se ve své zemi udrželi proto, že od počátku odstraňovali možné záminky pro obsazení země násilím. První takovou záminkou mohlo být šíření křesťanství. Druhou, která byla s první často spojena, bylo šíření suverenity římskoněmecké říše. V obojím dokázali Češi sami převzít iniciativu.
Příčiny, proč vznikl a udržel se podivuhodný český ostrov – jsou v křesťanství Čechů už od 9. století a v moudré politice českých panovníků, kteří se říši podřídili a při tom si v jejím rámci vybudovali neodvislé postavení. s.4 [5]
Zkusím přidat i další souvislost k udržení českého národa. Kromě moudré politiky i něco sdělení z duchovních zdrojů.
Všem duším patří stejná úcta. Vzájemně se neliší, mají stejné kvality. Ale na svět přicházejí lidé s dušemi, které mají za sebou různé počty vtělení. Jejich odlišná uplatnění, či působení, pak mají spočívat v počtu dosud přítomných zábran – obalů, krytů, obložení. Pak duše, zkušená mnoha životy, se již zbavila množství takovýchto zábran. Obaly brání důkladnému pochopení různých skutečností o světě, a nepomáhají zvětšit dosah činnosti člověka.
Toto vysvětlení lze doplnit poznatkem o umísťování zkušených duší v určitých vybraných oblastech světa. Takové duše pak můžeme víc nacházet v lidech smířlivých, a nikoliv pudově energických. Snad i podle Horského kázání: „Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.“
Němci si začali uvědomovat (koncem 19. stol.), že české etnikum, které tolik překáží uprostřed německého prostoru, je příliš silné na to, aby mohlo být drženo v područí nebo germanizováno. V německých úvahách o budoucnosti se tehdy objevil pojem vyhnání (Vertreibung), radikální němečtí nacionalisté si s ním od té doby občas pohrávali. s.20 [5]
Němci zde zakládali kláštery. K tomu píše biskup Gorazd.
Sami pak panovníci poněmčili Jihlavu. —
Nesmíme si představovat, že mnišské osazenstvo bylo v těchto klášterech takové, jako dnes. Tehdy to byli Němci, a pokud mezi nimi byli snad někteří Češi, nebyli na vlivných místech. — Ve všech těchto klášterech byl při náboženské práci vysoko držen prapor německého ducha, aby český lid přivykl představě o méněcennosti své národnosti. — V těchto palácích sídlili cizinci, kteří předstihovali nádherou většinu šlechty a přitom se nerozpakovali vystupovati jménem tichého Beránka Božího, který se obětoval za spásu světa, a kázati jeho jménem pokoru.
—
Žádná jiná moc, ani vysoká šlechta, ani německé princezny na trůně Přemyslovců, ani německé měšťanstvo ve městech státu českého nemohou se v tomto bodu měřiti s církví… V území Šumavy byly to především kláštery, jež svými německými mnichy přivodily jeho germanizaci. [6]
Zlé vyvrcholení v soužití dvou národů, na jednom území, určil nástup nacismu. Ovšem roztrhnout tisíciletý stát chtěli někteří Němci už hned po 1. světové válce. Byla to však i zlá hospodářská situace, jež přiváděla pohraniční Němce do separatistického seskupení Konráda Henleina.
Ať už příčina byla jakákoliv, zbytňující němectví, jež četná staletí neoslabila, vedla k strašlivému nacionalismu. Dnes můžeme odlišně pohlížet na Vietnamce, kteří vychovávají své děti jako Čechy, což naznačuje dobré soužití i do budoucích generací.
O bídě v českém pohraničí psala Milena Jesenská (1896 – 1944):
25. května 1938 Anšlus nebude. Zákulisí 1. máje
A poměry v našem pohraničí jsou takové, že tam lidé za své přesvědčení platí celou svou existencí. Nejít v průvodu SdP znamenalo pro demokratické Němce v pohraničí nejen dostat se na černou listinu, ale především ztratit práci, bez výpovědi, naráz. A nejen ztratit práci, ale nedostat už nikde žádnou jinou.
—. V malém městečku a na severu je většina měst malých – neuklouzne ani myš. Každý ví o každém. Ostatně se henleinovci postarali, aby měli naprostou jistotu. Tovární osazenstvo dostalo rozkaz shromáždit se na 1. máje v továrnách a z těchto továren byli dělníci odváděni na průvody přímo důvěrníky strany. Kdo nepracuje v továrně, byl vyzvednut z domova, z obchodu, z dílny. A tito důvěrníci – to byla většinou mládež a děti, 12- až 18letí hoši, navlas takoví, jako byli ti, kteří 13. března „převzali“ vídeňské závody, redakce, nádraží. Hoši z německých turnhall, hoši v bílých punčochách, hoši s nacistickým pozdravem. Tito chlapci – po skupinách ve dvou nebo ve třech – odváděli dospělé muže z továren – své táty, strýce, bratry, sousedy, kamarády – do průvodu. Tyto děti si zapisovaly na „černou listinu“ každého, kdo se zúčastnil demokratického průvodu. 30. dubna – v sobotu – přicházeli do továren důvěrníci SdP k dělníkům a říkali jim: nepůjdeš-li zítra s námi, nemusíš už v pondělí chodit do práce. Ti lidé mají ženy, ne vždycky statečné a pevné, a mají děti, sice rozčilené a většinou nenormálně poblázněné děti – ale hladové. s.23
V České Kamenici byl 48letý dělník, organizovaný u křesťanských sociálů, postaven před ultimátum: buď vstoupíš do SdP, nebo nechoď do práce. Nevstoupil. 3. května byl z práce vyhozen a 4. května se oběsil.
Psychologický účinek těchto průvodů nebyl malý: demokratický průvod měl ráz májových demonstrací, zpěv, hesla, výkřiky, písně, prapory, něco velmi silného, jasného a slibného.
Pak šly průvody SdP: většinou v uniformách (v obci se 4.500 obyvateli dostal v dubnu švec objednávku na 500 vysokých černých bot), parádním vojenským krokem, uceleně, špalírem lidí se zdviženými pravicemi, skandujíce do rytmu vojenského marše: sieg-heil – sieg-heil. Malé osady se otřásly pod dojmem těchto kroků, protože to nebyla manifestace pro pokrok a sociální spravedlnost, ba nebyla to ani vojenská přehlídka, vojáků by se tu nikdo nepolekal – (Cenzurováno 6 řádků) s.24
*29. června 1938 Diskuse s henleinovským starostou
Že se Němci a Češi špatně snášejí a že se nemilují, je věc příliš dávná, složitá a známá. —. Ale za napětí mezi Němci a Němci tam nahoře na severu nikdo z nás nemůže. Toto napětí nemůže nikdo svalit na nedostatky nebo chyby, kterých my jsme se dopouštěli. Ničím jsme nezavinili, že vyřazujete příslušníky svého národa z národní pospolitosti jenom proto, že mají jiný politický názor. Nejzákladnější myšlenkou Vašeho hnutí je prý myšlenka národní pospolitosti. A přece ztrácejí Vaši lidé, Němci, příslušníci této pospolitosti, právo náležet k ní, jakmile jsou třeba sociálními demokraty. Nejde tedy o národní pospolitost, nýbrž o politickou pospolitost. — problém — vyrostl jinde a byl k nám přesazen. s.55 [7]
Německo se chystalo na válku. Také ono opevňovalo své hranice, nejen nacismem ohrožená RČS. Snad předpokládalo útok menšího Československa na větší Německo? To jistě ne. Kdežto v případě zahájení Hitlerova útoku na bránící se RČS, se současným zapojením Francie, kdo ví, jak by boje pokračovaly. Ani generálové tehdy ještě nedůvěřovali síle svého wehrmachtu a útočné německé politice:
7. září 1938 V pohraničí: kolik bodů pro nás? Co se děje s našimi nezaměstnanými?
Za Žitavou pracují českoslovenští příslušníci na vojenských opevněních na německé straně. Pracují tam na tři směny. Všichni čs. němečtí dělníci dostávají ovšem plat takový jako dělníci říšskoněmečtí, jenomže pro ně má říšská marka jinou kupní hodnotu. (Šaty, které v Německu stojí 600 Kč z náhražkové látky, dostanou v Liberci až za 220 Kč.) — A poněvadž se vyskytly obtíže se směnou valuty, vyšlo se dělníkům v Německu do té míry vstříc, že jim zaměstnavatelé vyplácejí mzdu třeba třetinu v říšských markách, dvě třetiny v čs. korunách. Přitom se jim přepočítává marka podle tamějšího kurzu – tedy dostanou 11 Kč na 1 RM. Třetina tohoto platu pochopitelně stačí na dělníkovy útraty v říši. Za zbytek si nakoupí dobré a levné české máslo, dobré a levné české uzeniny, — chléb, a vezme si to s sebou na práci – na práci na německých opevněních proti Čs. republice. Odkud má Německo tolik československé valuty – ovšem nevím. s.87 [7]
Jesenská také píše o fanatických československých Němcích ve srovnání s německými dělníky, kteří tehdy už jakoby trochu prohlédli. Ovšem válka byla, v době vydání citovaných novin, teprve vepředu:
Zajímavě se vyvíjí poměr německého dělníka k sudetskému dělníku. Náš henleinovec je v Německu velmi nenáviděn. —. Říšskoněmecký dělník spatřuje v zdejším německém dělníku muže, který snižuje jeho životní úroveň. Ale nejen to. Německý dělník dávno už není takový nacista – pokud jím vůbec byl – jako sudetský Němec. Nemá už dávno takový plamen „národního nadšení“ a na „utiskování Němců v Československu“ kouká očima dokořán. Na stavbě silnice u Desavy došlo ke rvačce, když naši dělníci vyčítali německým „nacionální vlažnost“. Náš henleinovec naráží v Německu na mrazivou přehradu a podporuje ji i tím, že se dává přímo do služeb Gestapa. Tím se pak zabije několik much jednou ranou: Gestapo se doví všelicos o Československu a Gestapo se doví všelicos i o občanech vlastních – neboť horlivost malého henleinovce nezná meze. Tu horlivost známe my velmi dobře, a dnes ji poznávají dělníci v Německu na vlastní kůži.
Říšskoněmečtí dělníci také přecházejí hranice. Chodí k nám – číst noviny. Sedí mlčky v nějaké hospodě v pohraničí a čtou, čtou a čtou. —. A henleinovci, vracející se z práce, vypravují plni rozhořčení, že v Německu poslouchají – Mělník (rádio). s.88 [7]
Němci přinesli do českého království pokrok. Jenže svoboda bývá potřebná k vývoji toho kterého člověka a i národa. Někteří Evropané to nechápou dodnes a vnucují odlišným zemím své pojetí demokracie, nutnosti toho a onoho. Odnímají vzdáleným zemím jejich vlastní rozvíjení nebo i stagnaci. Nakonec si tím nepomohli. Ježíšovy přístupy v cizině neuplatňovali a až nyní je bezhlavě prosazují, ke své vlastní škodě. A opět je vnucují dalším, sousedům, kteří znají záporné důsledky příchodu cizinců do svých zemí.
Neblahou souvislost předchozích staletí, s převažujícím vlivem německého národa v dědičných zemích, popsala Božena Němcová:
27.5.1850:
Kdyby Češi pro ty Němce (v Liberci) nepracovali, aby mohli bohatnout, nevím, kdy by se toho nabrali, a kdyby jim Češky nevařily a nečistily, čeští sedláci krmí jim nevozili, špatně by to s nimi vyhlíželo. Ale Češi jsou dobří, oni slouží a nechají si všecko líbit, ale co Němec, to pán. Ale přece jsou u nich Češi „bohmisches… Gesindel-Diebe“ atd. Ale řádná revoluce na ně, a Češi ať se seberou a vyženou je přes hranice, kam patří, beztoho z českého tuku a mozolů bohatnou a celé zdejší okolí tělesně i duševně kazí. Ta mravní zkaženost je zde neslýchaná, to nevidíte ani v Praze, ba snad ani ve Vídni, co zde, ti boháči nevědí, co dělat prostopášností, a ten ubohý dělník mře hladem. s.107 [8]
Některé rozdíly v chápání životních souvislostí nemusí být rozhodující, ale přece jsou na škodu. Neporozumění může zhoršovat vztahy, zde v oboru filmu:
Jsem typický Michelangelo, který maluje Sixtinskou kapli
Pane Hoble, vy projevujete takovou velmi — typicky českou – podvratnost. Sebeironičnost. To Němcům nevadilo? Rozuměli tomu?
Vadilo jim to. Ale tolerovali mi to. — Já jsem v produkci Bavarie udělal — hodinovou slapstick comedy Sechs Ausreiser, Šest uprchlíků. Byla to taková bláznivá komedie s lyrickým nábojem —. Když jsme to dokončili, v promítačce nastalo neuvěřitelné ticho. Kdy oni mě potřebovali seřvat a teď jim to nedovolila jejich německá zdvořilost. No, byl to propadák, v Německu.
Proč?
Humor. Německý humor je úplně jiný. — A když Němci ten film zadupali, a za dveřmi byl festival v Montreux – poslali to Češi a my jsme vyhráli hlavní cenu, Chaplinovu cenu a Cenu novinářů. [9]
Jak a s kým se ještě lišíme a nelišíme. Zde podle vysvětlení z Německa:
11. dubna 2018 Ossis (pořád) tikají jinak
Pověřenec spolkové vlády pro bývalou NDR Christian Hirte se vyjádřil, že Ossis (východní Němci) jsou jiní než ti západní. Mají mít jiné sebevědomí, jiné kulturní kořeny a tradice. Sám z východního Německa, Hirte říká: „Nejen, že jsme si pokojnou revolucí vybojovali svobodu a demokracii, jsme též s Goethem a Schillerem zemí básníků a myslitelů. Oni nepocházeli z pozdě industrializovaných oblastí ruhrského uhlí.“
„Mezi východní a západní Evropou jsou hluboké kulturní rozdíly a linie prochází přímo Německem. Východní Němci mají blíž k Středoevropanům a Východoevropanům než západním Němcům. Nahlížíme na spoustu věcí jinak, ale neznamená to, že jsme méně evropští.“ [10]
Cikáni
Přicházeli z východních končin, z někdejší jediné země – subkontinentu Indie. U nás se objevovali od 13. století. Cestou přes Egypt získali pojmenování Gipsy (anglicky). Ve Francii předkládali doklady, vystavené českým králem. Jejich cesta z Českého království vedla k pojmenování – Bohemian [11]. Nejnověji byli všichni lidé, popsaného původu, shrnutí do pojmenování: Romové.
Neživila je agresivita nájezdníků, nýbrž umění a magie. Tanec, zpěv, věštění. Práce s kovy, obchodování s koňmi [12], atd.
Různé odlišnosti:
— Romština je také jedním z jazyků, které nemají sloveso míti. Vnímám to jako vyjádření posvátnosti vlastnictví — má Bůh a my máme věci jen na chvíli propůjčené. Man hin love — u mě jsou peníze. Nemám je, prostě jsou teď u mě a za chvíli budou u někoho jiného. Skrývá se v tom zvláštní volnost. [13]
Malá skupina kočovníků byla usazena na jižní Moravě, a to zásahem státu v 2. polovině 18. století. Za 2. světové války byli i tito vyvražděni.
Při kočování byla obvyklá i obživa krádežemi. Ovšem ne ve velkém, jak známe lidstvo po staletí. Československé zákony bránily kočování – před válkou i pak po ní. Vyjímám z knihy vědkyně. Píše o nesprávnosti integrace, převýchovy – jenže při soužití na společném území, jak jinak? Rozhodně citlivěji, než jak v 19. a 20. století řešila převýchovu Indiánů Kanada: děti přesunout do internátu, bez možnosti víkendových návratů domů a tvrdé trestání za promluvení v mateřské řeči, časté úmrtí na nemoci.
Na jedné straně byl zákon 74/1958 svými represivními důsledky zčásti analogický se zákonem č. 117/1927 o potulných Cikánech a jeho realizace – násilná likvidace kočování – byla velmi tvrdá a vzhledem k Romům nehumánní. Na straně druhé však vytvořila určité předpoklady pro usazení se Romů v jednotlivých lokalitách (čehož se kupř. domáhají mnozí Romové v západoevropských zemích, ale ne za cenu ztráty své osobní romské svobody), a tím získání možnosti školní výchovy svých dětí, zdravotní a sociální péče, kromě práce aspoň určité formy stabilního bydlení. s.201
—. Romské ženy, které do té doby většinou v osadách rodily doma, začaly rodit v nemocnicích, čímž se snižovalo vysoké procento kojenecké úmrtnosti.
Osvětové akce (kurzy vaření pro ženy apod.) byly jen dílčí pomocí. Mnohá materiální, zdravotnická a školská opatření byla tedy dobrá a přínosná, ale „převychovávat“ – měnit Romy celkově, aby se ve všem „přizpůsobili“ postupně ostatním, byl záměr zcela nesprávný, nerespektující jejich etnická specifika. s.202 [14]
Je známo dobré zařazení Romů v Českém Krumlově, v Mikulově, atd. Romové však nenacházejí cestu k úspěchu, kterou znají například mladí Arabové ve Francii – sport, kopaná. Neuvidíme jediného Roma ve fotbalové reprezentaci ČR. Snad ani v 1. lize? Tu naplňuje přes 300 mužů, někteří s výdělky hodně nad 100.000 Kč/měsíc. Po odchodu do některých zemí mnohem víc, miliony. Před několika lety se proslavila jediná hvězdička, hokejista Dominik Lakatoš.
20.2.2016 Fotbalista David Surmaj: Když jsem oblékl národní dres, splnil se mi jeden ze snů
David Surmaj (19) AC Sparta, hostuje v Táborsko. Reprezentant v dvacítce.
„Romští fotbalisté měli vždy především technické předpoklady k tomu, aby se z nich stali výteční hráči, ale problémem je, že když se dostanou do pubertálního věku, začnou mít jiné zájmy, chybí jim pak chuť trénovat, makat na sobě, proto nemáme mnoho hráčů, kteří by to někam dotáhli, ale snad se to časem změní,“ věří a doufá pozitivně naladěný fotbalista. [15]
Někdy Romové málo respektují okolí. A touha po svobodě byla nade vše:
Masovou reemigraci zpět na Slovensko způsobila např. obrovská rvačka v Českých Budějovicích, která se podle pamětníků odehrála asi před 25 lety (asi 1970). Střetli se Cikáni olašští, Romové vranovští a humenští, mnoho účastníků bylo odsouzeno k výkonu trestu. To bylo pro Cikány nezvyklé, protože do rodových rvaček v osadách se v bývalé společnosti necikánské disciplinární orgány obvykle nevměšovaly, tradiční rvačky byly dřív prakticky bez celospolečenského postihu. Na základě bitky v Č. B. se několik velkých rodin humenských Romů odstěhovalo zpět na Slovensko, ačkoliv v Č. B. měly dobré byty, dobrou práci a hodlaly zde žít. s.236 [14]
Bývá vhodné vcítit se do toho protějšího:
Uznal, že lidé z většinové společnosti mají obavy, pokud jdou sami po ulici a potkají skupinu romských mladíků. Strach je ale prý i na opačné straně. „Oni si ti Romové totiž také říkají, když jde někdo ‚bílej‘ v noci po tom chodníku: ‚Hele, není nás tady moc? Nekoukám blbě? Mám ruce tak, aby věděl, že mu nic nechci ukrást? Mám je mít v kapsách, nebo je mám mít nad hlavou?‘
Je to strach odevšud, paranoia produkovaná dnešní společností,“ míní romský místostarosta Oto Váradi. [16]
Závěr
V době vyspělé techniky můžou lidé žít i v oblastech, na které nebyli po tisíce let zvyklí. Pak dobré důsledky nebývají samozřejmé. Také se jedni od druhých mohou odlišovat svými zvyklostmi, nejen chováním. Podřezávat beránka na balkoně panelového domu, z náboženských důvodů?
Evropané zařídili kočovníkům artézskou studnu, k napájení dobytka. Jenže po odchodu domorodec nezastavil přítok vody. Voda skončila příliš brzo, k jejich škodě. Pokud by bydleli v poschoďovém domě, jak by asi nakládali s odpadky?
Na zimu se připravují lidé různě. Někde důkladně, znají-li mrazy třeba i -20° C, anebo s teplotami vždy o kus nad nulou – tam přežijí i bez topení.
Také nás dělí velká či malá porodnost – u různých národů. Odlišné vztahy k životním povinnostem – dané dvěma úrodami zeleniny za rok a návykem na určité počasí. Mívají odlišnou zodpovědnost, aktivitu i výbojnost…
Některé citované výňatky patří k dávnější minulosti. Jenže, promíchají-li se lidé mnoha národů, v mnoha zemích, pak zmizí důležitý důvod, proč vzdálený národ vůbec poznávat.
Přestane být odlišný. Jedno pole bývá s obilím, jiné s kukuřicí opodál. Nemíchají se.
Je srozumitelné, že nejsnáze bychom Zeměkouli mohli používat takovým způsobem, kdy každý národ by měl svou svobodnou zemi, ve které by žil po svém.
Literatura, odkazy
[1] Židé a česká společnost v zrcadle literatury. Od středověku k počátkům emancipace – Lenka Veselá-Prudková. LN, Praha 2003
[2] Rozhovor s politologem profesorem Oskarem Krejčím, www.halonoviny.cz, 4.3.2019
V pozadí bylo například, že v době, kdy katolíkovi bylo zakázáno půjčovat peníze s cílem zisku, židovská víra umožňovala provozovat lichvu. Vznikla tak vrstva spekulantů a s ní jak závist, tak i oprávněný odpor k lichvářským praktikám.
Klidu do politiky nepřinesl ani fakt, že se řada Židů v době jara národů přidala k vládnoucím etnikům – v celých Uhrách k Maďarům, v Čechách k Němcům, po trojím dělení Polska to pak bylo ještě pestřejší. Vášně narůstaly i na dnešní Ukrajině. —
— ať je politika Izraele jakkoliv špatná, ať je sionismus sebehorší, levicový humanista nikdy nesmí sklouznout k antisemitismu. Třeba proto, že si nelze představit evropskou levici bez Ježíše a Marxe – a oba přece byli Židé.
[3] Proč jsou muži a ženy judaistického původu v životě úspěšnější? – Josef Staněk, 13.2.2015
[4] Přípitek české zemi r1969 – Roman Jakobson (1896-1982), jazykovědec. Českožidovský almanach – Hana Housková
[5] Vyprávění o Češích a Němcích v českých zemích – Zdeněk Susa. Praha 1994
[6] Biskup Gorazd (Pavlík, +1942), http://orthodoxia.cz/gorazd/kolonizace.htm
[7] Nad naše síly. Češi, Židé a Němci 1937-1939 – Milena Jesenská. Votobia, Praha 1997
[8] Myšlenky Boženy Němcové – Božena Němcová. Vydává Jan Laichter v Praze, r. 1920
[9] Jsem typický Michelangelo, který maluje Sixtinskou kapli. www.blisty.cz 26.7.2005
[10] Ossis (pořád) tikají jinak 11. dubna 2018
[11] Analýza – Přemysl Janýr. http://blisty.cz/art/39762.html 25.3.2008
Označení Cikán pochází buď z řeckého athinganos, snad záměnou se stejnojmennou sektou z 9. století, anebo možná z perského ciganč (hudebník, tanečník) či asinkan (kovář). Vyskytuje se prakticky ve všech evropských jazycích, pouze ve španělštině a angličtině se označení Cikánů odvozuje od jejich údajného egyptského původu a rovněž ve francouzštině existuje k tsigane také egyptská varianta gitanes. A, stejně jako i v angličtině, také varianta česká: boheme, bohemian.
[12] Cikáni jdou do nebe – film ke stažení
[13] Chodím se k Romům ohřát – Renata Svobodová 19. srpna 2014
[14] Cesty Romů – Eva Davidová. Univerzita Palackého, Olomouc 1995
[15] www.romea.cz/cz/zpravodajstvi/fotbalista-david-surmaj-kdyz-jsem-oblekl-narodni-dres-splnil-se-mi-jeden-ze-snu 20.2.2016
[16] http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Romsky-mistostarosta-ma-strach-Je-to-ve-vzduchu-a-nebude-to-pekne-299104 7.1.2014
Bohumír Tichánek
Poslední články autora:
