Setkal jsem se nedávnou na internetu s myšlenkou jednoho mladého člověka. Zněla nějak ve smyslu – BAVIT SE, UŽÍVAT SI ŽIVOTA, VYDĚLÁVAT PENÍZE, O TOM JE SKUTEČNÝ ŽIVOT. Jeho záměr či cíl je zřejmě u mladých lidí, obzvláště dnešní doby, možná i dost většinovým. Proč? Mladý člověk, který má dost fyzických sil a vzdělání, který může i vydělat více peněz, je pod silným atakem reklamy na spotřební styl života. A vidí v užívání si ten hlavní smysl svého příjemného bytí na Zemi. A chce mít to, co mají jiní, úspěšní, chce být „in“. Ale i ti mladí, kteří na to finančně nemají, mohou po věcech a zážitcích z televizní reklamy silně toužit a je dost případů, že se do té pravé konzumní společnosti často zapojí i ne zrovna čestným způsobem. Starší člověk, myslím nyní dnešní důchodce, již musí naopak každou korunu více obracet. S přibývajícím věkem ale zpravidla přichází vyhodnocování zkušeností a postoj k životu a jeho cílům se i často mění. Tady cítím potřebu sdělit a zdůraznit známou pravdu, že nic ale nejde vrátit zpět. Sám jsem ve věku, kdy již často slyším kolem sebe nářek – kdybych mohl to či ono vrátit zpět a udělat jinak. Nejde to.
Někteří dnešní rodiče mohou upozornit své dítě, již dospělého člověka na to, že ten uvedený smysl života nemusí být tím pravým. Je ale navzdory tomu bohužel dost případů, kdy rodiče pokračují v zajišťování a starostech o svého potomka, jako kdyby to byl ještě školák, a provozují tzv. „hotel máma“. Vždyť on/ona nemá práci, kde by žil, kdo by mu pral, jak by se stravoval? Jiní naopak sledují budování úspěšné kariéry svého syna či dcery v zahraničí nebo u některé velké firmy, zpravidla ve velkých městech. Takové děti pak dokážou pro své staré rodiče najít i nákladný domov k jejich dožití, protože na to mají, často však bez své pomoci a účasti, nebo jen minimální, někdy finančním příspěvkem. I to se stává.
Můj drobný popis se týká stavu, který znám i kolem sebe, samozřejmě, nemusí to být žádnou obecnou normou. Je tu ale realita dnešního světa, která velkému procentu mladých lidí příliš nepřeje. Nepřeje tím, že nevytváří zázemí pro jejich rozvoj, a tím také nevytváří téměř nic pro rozvoj společnosti. Není mým záměrem jmenovat tu vše, co často neblahý vývoj i v našich rozvinutých zemích přináší mladým lidem; namátkou uvedu takové ne bezvýznamné Španělsko s obrovskou nezaměstnaností mladé populace. V Brazilii pronesl nedávno papež František větu, omlouvám se za případnou nepřesnost citace, že: „v Argentině (hovořil k mladým lidem ze své mateřské země) vyrostla nyní mladá generace, která většinově nepoznala práci.“ Alarmující?
Zdá se to být normální?
Jeden můj oblíbený autor duchovní literatury uvádí, že v budoucnosti se stane normou vysoce mravné chování – v odpověď na přítomný zmatek, jaký panuje v morálce i hodnotách dnes. Stane se tak prý pod vlivem všeobecného růstu poznání a probuzeného vědomí. To nejlepší ze současných náboženských a filosofických systémů bude prý odděleno od bezcenného jako zrno od plev, a na rozumových a vědeckých základech bude ustanoven nový sociální pořádek. Jako květ a plod, zdobící i oslavující rostlinu, nastane na tomto novém základě, intelektuálním, etickém i společenském, veliký duchovní růst. (konec volné citace)
Tyto myšlenky přinesl autor na sklonku třicátých let minulého století, kdy se na horizontu již dal tušit vznik válečných dobrodružství. Ať tak či onak, uplynulo mnoho desítek let a nabízí se otázka? Co se splnilo? Jsou nějaké předpoklady pro jeho skvostné myšlenky? Náboženství, ano, posiluje především to, které má boha v penězích. Věda? Ano, na jejím základě zbraňové systémy pro obrovská ničení, GMO potraviny, vakcinace lidí, vyčerpávání přírodních zdrojů, nedostatek pitné vody, vyčerpaná půda, zhoršující se kvalita potravin a jejich nedostatek, nadmíra chemie, smog, hluk… A mravnost? Kde že je? Zatím jsme získali uznání homosexuality, prostituce, obchodu s masem, s orgány, drogy, uměle vyvolaný terorismus, manipulaci s lidmi, často ve jménu Boha. Zdá se, že i věk rozumu je chimérou.
Blížíme se k novému svítání, k věku ducha? Ten samý autor říká, že lidé jsou zrozeni k něčemu, co naprosto překonává i ty nejvíce fantastické sny a představy. Mistři duchovních věd přirovnávají lidskou duši ke krásné královně bohaté země, jež zabloudila daleko od svého paláce. Královnina mysl je zastřena. Dokonce odhodila královské šaty a oblékla si hadry, protože žije ve společnosti špinavých žebráků, těch nejnižších z nízkých. To je prý přesný obraz situace, v níž se nalézá drtivá většina lidských duší. Z tohoto obrazu se vymykají ti, kteří pomoci Mistrů a své nezměrné snahy s obrovskou dávkou trpělivosti spatřili světlo.
Řečtí filosofové říkali: „Služ bohům, musíš-li, ale tvou první povinností je poznat, kým a čím jsi ty sám.“ Co přinese či může přinést realizace této první povinnosti člověka? Měl by to být další rozvoj např. toho neblahého konzumu? Či třeba jen to, že poznáme, že nejsme jen fyzickým tělem, omezeným a svázaným se svými až animálními pudy. Pokud se ale rozhodneme, že zůstaneme omezenými jen na plnění svých tužeb a přání z oblastí uspokojování smyslů, zůstaneme tím nižším tvorem. Opačná cesta životem však vede jinam, ale někteří, třeba ten mladý člověk s velkou myšlenkou v nadpisu článku, se na mne může dívat jako na blázna.
Zkusím skončit zase myšlenkami, které se mohou zdát až příliš vznešenými. Leč, pro hledání východiska k učinění prvního kroku na cestě poznání, mohou být povzbuzením. Chceme být jako třtina ohýbáni každým závanem větru, vydáni na milost či nemilost mnoha stvořením, která nám zkříží naši cestu, být oběťmi chudoby, nemoci, bolesti, smrti? Nevědět, že jsme bohem oblečeným v hadry? A nebo pokročit na své individuální cestě, být tak v roli pána universa a ne žebrákem, který žadoní o skývu chleba? Jsme králové, ale sloužící svým vlastním služebným; vězni, uvrženými do temnoty mezi zdi žaláře vlastní nevědomosti. Může se člověk vůbec uvolnit z tohoto sevření? Ano, musí však vyjít z vězení, které si kolem sebe sám postavil. Vznešený Budha dávno řekl: „Nikdo vás nedrží, jen vy sami.“
Sant Namdev, žijící ve 13. století, vyslovil zásadní myšlenku:
„Ó má duše, byla jsi svedena radostmi tohoto podvodného světa, kdybys jen spatřila nejvyššího Boha, již bys neměla jiných přání.“
Václav Žáček, podle učení Sant Matu
