Být v souladu s tímto Vesmírným řádem znamená žít, protivit se mu znamená živořit. Nepochopení a protivení se Vesmírnému řádu tedy znamená zbytečné utrpení.
Příroda v každém svém dění naplňuje tento Vesmírný řád nebo také Vůli Boží, což je jedno a totéž.
Ani největší skála nemůže dlouho odolávat působení vody. I ten sebevětší balvan je vodou postupně rozložen. Nejinak je tomu i s člověkem, který se staví do cesty přirozenému běhu života. Je postupně rozemlet jako nepotřebná a rovnováhu narušující součást. Kdo ale dnes ještě ví, co to znamená být přirozený?
Přirozenost se projevuje především nenásilím, prostotou, spontánností a dokonalou harmonií. Pokud jakákoliv činnost neodpovídá některé z těchto vlastností, pak nemá nic společného s přirozeností. A přece právě ona je lékem na všechny tělesné a duševní neduhy.
Dosáhnout však těchto vlastností v dnešním světě není nikterak jednoduché. Spojení s řádem je narušeno.
Prvním předpokladem ozdravného prožití Vesmírného řádu, je zbavení se vší strnulosti a tuhosti v pohledu dovnitř i vně sebe sama. Je nutno být maximálně vnímavý a citlivý (nezaměňovat se zvědavostí a přecitlivělostí) ke všemu, co se kolem nás i v nás děje. V prožívání života nám brání především nadvláda rozumu nad cítěním. Rozum je nástrojem hmoty, a proto nám nikdy nemůže zprostředkovat vyšší spojení. Hmota může chápat pouze hmotu. Duch však hmotu oživuje a proto je schopen ji poznat. Je proto nebytné skoncovat s materialistickým hloubáním a spekulováním a začít vnímat. Receptivní a uvolněné vnímání je mocným nástrojem prožívání. Malým dětem umožňuje naprosto neuvěřitelné výkony. Kolik například takové malé dítě musí zvládnout věcí. Rozumět tomu, co se po něm chce, mluvit, chodit, bezpečně se pohybovat, rozlišovat, číst, psát a počítat. Toto všechno by naprosto nemohlo zvládnout, kdyby mělo rozum průměrného dospělého! Bylo by plné přání, ctižádosti, závisti, ješitnosti, pocitu, že už všechno dávno ví a zná líp. Jak směšné by to bylo u malého dítěte a jak „normální“ to lidem připadá, vidí-li to u dospělého. Ano, dokonce to i obdivují.
Normální však je, když člověk celý život vnímá, učí se, poznává, rozvíjí se. Vše je součástí jednoho celku. I naše fyzické tělo je jenom rostlina, která vyrůstá z něčeho jemnějšího. Hmota není ničím víc, než zahuštěnou energií. Vše, co se kolem nás děje, je zcela zákonité. Jsou to již dávno objevené přírodní zákony, jakož i ty, které teprve budou „objeveny“ v budoucnu. Gravitační zákon také platil již před Newtonem a jablka nezačala padat ze stromu až poté, co byl tento jev definován a převeden do vzorce. Všechno, ale úplně všechno, již existuje a není třeba něco pracně vymýšlet a bádat. Stačí jen naladit se, pozorovat a přinést. Vše funguje i bez našeho rozumu a vůle. Je třeba pouze skoncovat s rozumovým barbarstvím.
Zůstaňme v těle, které postupně posilujme a slaďujme s proudem vesmírné energie. Energii nechme obíhat a posilovat všechny části naší bytosti. Musí proudit. Kolik přijmu, tolik vydám. Jestliže mnoho přijmu, musím i mnoho vydat. Uspěchanost vede k poškození. Zahradní hadice také není schopna vydržet tlak vodního děla. Trpělivost je nejúžasnější a nejméně oceňovaná vlastnost.
Uvažující člověk se jistě plným právem zeptá, zda všechno jeho úsilí a snaha o nápravu nepřijde vniveč zásluhou prostředí, ve kterém se pohybuje a které v mnoha případech odpovídá všemu možnému, jen ne zdravému a harmonickému.
Takto uvažující člověk si bude muset ovšem nejprve odpovědět na otázku, jak se v takovém prostředí ocitl.
Vyjděme z předpokladu, že v životě člověka se dříve nebo později realizuje to, co si opravdu přeje. Někdy však bývá doba mezi přáním a realizací značně dlouhá. Také realizace může probíhat jiným způsobem a v jiných podmínkách, než si dotyčný přeje. Hlavním činitelem, který se na realizaci našich přání podílí, je nasměrování.
Nasměrování je křižovatkou, na níž se vydáme určitou cestou. Mnoho lidí si přeje žít v pohodlí, pokud možno bez starostí a se vším přímo pod nosem. Na přání žít v materiálním zabezpečení pochopitelně není nic špatného, ale problém spočívá v tempu dosažení a výběru prostředků, které mají k realizaci přání vést. Duševní strnulost, omezenost a lenost našeho ducha vede mnohé z nás k touze po dosažení kýženého pohodlí bez ohledu na své okolí. Mnohý člověk tak poškozuje své spoluobčany a také životní prostředí, ve kterém žije. Takto si však podřezává větev, na které sedí. Bludný kruh konzumního života a falešné měřítko hodnot ho nakonec vede k životu sice plnému relativního pohodlí a dostatku (na úkor vlastního zdraví), ale zcela se nehodícímu k důstojnému životu, ve kterém by si mohl všechny tyto výhody pokojně vychutnat.
Je naprosto zbytečné omílat ekologické argumenty o ubývání ozónu, nákladné nadprodukci nezničitelných plastů, neřešených recyklacích, kácení pralesů, šíření atomové energie atd., atd. Jen samotný výčet všech katastrof by jistě dokázal dokonale otrávit mnohého čtenáře.
Jak vlastně může jedinec ovlivnit celou drtivou mašinerii průmyslu, zaměstnanosti a to právě v odvětvích, která nejvíce rovnováhu prostředí narušují. Musíme si uvědomit jednu základní skutečnost. Jsou to právě potřeby jednotlivců, které vytvářejí ten obrovský životu škodící trh. Je nutno udělat velmi jednoduchou věc. Upravit své potřeby směrem k přírodě. Směřujeme k tomu, co skutečně potřebujeme. K tomu, co je pro nás skutečně zdravé a svým estetickým působením blahodárné, co v nás posiluje pozitivní vlastnosti. Vždyť všechny starověké civilizace byly na tom ve srovnání s námi mnohem lépe. Jejich architektura a využití energie dbaly na prospěch člověka mnohem citlivěji. V tomto směru se nacházíme skutečně na úplném dně.
Řešení je kupodivu poměrně jednoduché. Začněme se obklopovat přírodními materiály v obydlích, kolem nich a na nás samých. Vzkřísíme tím poptávku po produkci tradičních výrobků denní potřeby. Zpočátku to bude možná méně výhodné, ale bude to zdravé, estetické, trvalé a budeme si toho více vážit. Opravdu toho tolik potřebujeme?
Vždyť jsou to z 80% věci, kterými se pouze předvádíme. Zbytečnosti.
Má snad nějakou logiku nakupovat čističky vzduchu a vody, které na svůj provoz potřebují energii exploatovanou z přírody. Rovnice je jednoduchá. Více čističek=více elektráren.
Když před lety byly prováděny vykopávky na Krétě, objevily se ve starých vrstvách mínojské kultury prostředky osobní potřeby. Mimo jiné nádherné a originální keramické šálky. Tyto skvosty měl každý obyvatel v množství, které skutečně potřeboval. Jeden, dva, tři šálky na celý život. Ne snad proto, že by jich nemohl mít stovky, ale proč by jich tolik potřeboval? Toto vše před mnoha tisíci let. Srovnejme to s dneškem. Betonové bloky ve znečištěném prostředí s nedostatkem zeleně, čisté vody. Na druhé straně přepychová sídla s atomovou elektrárnou za humny. Interiéry přeplácané zbytečnostmi a výrobky z ropy a uhlí, které člověka izolují od jeho přirozeného bioenergetického prostředí.
Toto vše je nutno v rámci touhy po smysluplném životě nabitém zdravím a energií změnit. Koho může odradit, že tato vize je poněkud vzdálená?Vždyť většina lidí má své potomky, kterým přeje jistě vše nejlepší. Nebo snad ne? Není nic snazšího, než vědomě a po částech měnit své okolí.
Obklopujme se namísto předmětů, které nám dosloužily, novými, přírodními a estetickými. Vše postupně, ale s jasným cílem. Místo hamburgerů a jiných „dobrot“ si dejme v příjemném prostředí k jídlu jablko, mrkev, meloun a jinou skutečnou delikatesu.
Důležité je neupadnout do stereotypu a nevzdat to při prvním neúspěchu. Kdykoliv člověk usiluje o nápravu, tak je těch překážek jaksi víc, až si řekne, jestli to vlastně stojí za to. Je třeba vědět, že zvítězí ten, kdo vytrvá. Tělo a duše se čistí a to vždy vyžaduje úsilí a čas. Výsledek však stojí vždy za to! Stejně pouze napravujeme to, co jsme sami pokazili. Opravdu tady nejsme jen jednou a i kdybychom nechtěli tento fakt přijmout, stojí přece za to zanechat zde dětem pozitivní nasměrování, osobní příklad a lepší vyhlídky na zdravý život. Proto směle vpřed a nebojme se překážek. Ty jsou zde především pro naše posílení a jejich překonáváním si zlepšíme své tělesné a duševní zdraví. Život ve sladkém nicnedělání není nic žádoucího. Na konci je pouze degenerace, strnulost, rozklad.
Život ve všech svých podobách je především pohyb!
Co sám nechceš, to nečiň jinému! Tedy ani přírodě. To je zákon! (weissbach)
Hubert Bruss, 20.6.2011
Zdroj: http://svetlykruh.webnode.cz/news/vesmirny-rad-zivot-ve-vuli-ucme-se-od-prirody-pomoci-kolem-nas-/
Poslední články autora:
