Převzato ze Šrímad Bhágavatamu
Každým východem i západem slunce se zkracuje život každého, kromě toho, kdo tráví svůj čas v rozhovorech o všedobré Osobnosti Božství.
Tento verš nepřímo potvrzuje, jak důležité je využít lidské životní podoby k realizaci našeho ztraceného vztahu k Nejvyššímu Pánu prostřednictvím intenzivní oddané služby. Čas stejně jako odliv na nikoho nečeká a pokud tento čas, který odměřují východy a západy slunce, nebude náležitě využitý k realizaci duchovních hodnot, bude promarněn nadarmo. Ani jediný promarněný zlomek života nelze vyvážit žádným množstvím zlata. Lidský život je živé bytosti (jīvě) dán proto, aby mohla realizovat svoji duchovní totožnost a nalézt věčný zdroj štěstí. Každá živá bytost a zvláště lidská bytost hledá štěstí, protože být šťastný je pro živou bytost přirozené. Lidé však marně hledají štěstí v hmotném světě. Živá bytost je věčně duchovní jiskrou úplného celku a své štěstí může nalézt jedině v duchovních činnostech. Pán je úplný duchovní celek a Jeho jméno, podoba, vlastnosti, zábavy, doprovod a charakter se od Něho neliší.
Jakmile člověk přijde autorizovaným způsobem (prostřednictví oddané služby) do styku s kteroukoliv z výše uvedených energií Pána, okamžitě se před ním otevře cesta k dokonalosti. V Bhagavad-gītě (2.40) to Pán vysvětluje následujícími slovy: “Jakékoliv úsilí o oddanou službu nepřijde nikdy nazmar a na této cestě neexistuje ztráta. I jen nepatrný náznak těchto činností může člověka zachránit z velkého oceánu hmotného strachu.” Stejně jako silný lék vstříknutý do žíly působí ihned na celé tělo, tak i transcendentální příběhy o Pánovi, které proniknou do ucha od čistého oddaného Pána, působí velice účinně. Realizace z naslouchání transcendentálnímu poselství přináší celkovou realizaci, stejně jako když ovoce dozraje na jedné části stromu, znamená to, že bude zralé i na všech jeho ostatních částech.Každá chvíle strávená ve společnosti čistého oddaného připravuje člověka na věčný život, a slunce proto nemůže okrádat čistého oddaného o délku jeho života, neboť je neustále zaměstnán v oddané službě Pánu, která očišťuje jeho existenci. Smrt je příznakem hmotné nemoci živé bytosti, která je svojí povahou věčná, ale pouze kvůli této nemoci podléhá zákonu zrození, smrti, stáří a nemoci.
Jediný okamžik strávený ve společnosti čistého oddaného nasloucháním a opěvováním transcendentálního poselství Pána je zárukou věčného života a návratu domů, zpátky k Bohu. Jinými slovy, oddaný Pána má zaručený věčný život. Stáří či nemoc, které oddaný prožívá v současném životě, mu pouze připomínají, aby ještě více usiloval o věčný život, který má již zaručený.
Což stromy nežijí? Což kovářské měchy nedýchají? Což všude kolem nás zvířata nejedí a nevypouštějí semeno?
Materialista moderního věku bude namítat, že člověk se nerodí proto, aby celý život nebo jeho část rozebíral teozofické či teologické otázky. Život je podle něho určen pro to, aby člověk co nejdelší dobu trávil jedením, pitím, sexem, vyhledáváním veselí a užíváním si. Moderní člověk se snaží rozvojem materialistické vědy dosáhnout věčného života a existuje mnoho pošetilých teorií, jak prodloužit život na maximální dobu. Śrīmad-Bhāgavatam však potvrzuje, že život není určen pro takzvaný hospodářský pokrok či rozvoj materialistické vědy podle hedonistické filozofie “jez, pij, měj sex a buď veselý”. Lidský život je určen výhradně pro tapasyu, pro očištění života, aby ihned po jeho skončení mohla živá bytost vstoupit do stavu věčné existence.
Materialisté chtějí žít co nejdéle, protože nemají žádné informace o příštím životě. Chtějí získat co největší pohodlí v tomto současném životě, protože si myslí, že po smrti žádný život neexistuje. Tato nevědomost ohledně skutečnosti, že živá bytost je věčná a pouze mění obaly v hmotném světě, způsobila v moderní lidské společnosti značný zmatek. V důsledku toho existuje mnoho problémů, které moderní člověk ještě zvětšuje různými plány. Plány, jak vyřešit společenské problémy, jen zhoršují nesnáze, které již existují. I kdyby bylo možné prodloužit život na více než sto let, nepřineslo by to nutně rozvoj lidské civilizace.
Bhāgavatam říká, že určité stromy žijí stovky a tisíce let. Ve Vṛndāvanu (na místě zvaném Imlitala) roste tamarindový strom, o kterém se říká, že tam stojí od dob Pána Kṛṣṇy (cca 5000 let). V kalkatské botanické zahradě roste jeden banyánovník údajně starší než pět set let a na celém světě je mnoho takových stromů. Svāmī Śaṅkarācārya žil pouze třicet dva let a Pán Caitanya žil čtyřicet osm let. Znamená to, že dlouhé životy stromů jsou důležitější než život Śaṅkary nebo Caitanyi? Dlouhý život bez duchovní hodnoty není příliš důležitý. Někdo může pochybovat o tom, zda stromy mají život, protože nedýchají. Moderní vědci jako pan Bose však již dokázali, že rostliny žijí. Dýchání není jedinou známkou života. Bhāgavatam říká, že kovářské měchy dýchají velice hluboce, ale to neznamená, že jsou živé. Materialisté budou namítat, že život stromu a život člověka nelze srovnávat, protože strom si nemůže užívat — nemůže jíst vybrané pokrmy a mít požitek z pohlavního styku. Bhāgavatam na to odpovídá otázkou, zda jiná zvířata jako psi a prasata, která žijí s lidmi v jedné vesnici, nejedí a neužívají si pohlavního života. Śrīmad-Bhāgavatam přitom používá výraz “jiná zvířata”. To znamená, že lidé, kteří si pouze plánují vylepšený zvířecí život spočívající v jedení, dýchaní a sexu, jsou zvířata s lidskou podobou. Společnost takových naleštěných zvířat neulehčí utrpení lidstva, protože zvířata si navzájem snadno ublíží, ale málokdy pro sebe udělají něco dobrého.
Převzato, zdroj, poslal: Jaromír Kučera