Obsah – fyzikálně, a čtyři příčiny virtuální reality.
Náš svět lze fyzikálně hodnotit výpočetním způsobem – pohříchu tradičně nepřesně. Málo dbáme provedení smyslových zážitků, kdežto početní výsledky přizpůsobíme zaokrouhleným odhadům. Chceme vyhovět lineárnímu Euklidově prostoru, který světu předpokládáme.
Věda již po několik desítek let dbá, aby vypracovaná řešení byla vyvratitelná. Nechce v budoucnu zkamenět.
Přesto lze vycházet z nevyvratitelného poznání. Užitím samotného zdroje posuzování světa obcházet falsifikovatelnost – vyvratitelnost. Můžeme dbát nejzákladnějších zážitků zrakových a sluchových – perspektivního vnímání.
Tento základ člověčího poznání má zásadní výhodu. Je to zcela přesná matematizace geometrického prostoru. Všechny výpočty jsou konečné – racionální. Bezvýsledné výpočty iracionalit se nevyskytnou.
Další nedoceněnou souvislostí je snadný přechod z perspektivy do bodového prostoru – šachovnice. To sbližuje náš svět s informatickým řešením – číslicové počítače samozřejmě také pracují s diskrétními – bodovými hodnotami.
Ještě o podložení rychlosti světla. Základem, který popisuje vesmírnou fyziku, je rychlost světla. Kupodivu se mění běh času a rozměry objektu v pohybu, jen aby byla dodržena neměnná rychlost světla. Tak vysvětluje teorie relativity.
Fyzika již přes sto let zná nejmenší vypočítané hodnoty času a délky. Tato kvanta můžou určit, kolik jich vytvoří jednotku času nebo délky. Svět tak není podložený neurčitou spojitou vlastností, nýbrž pulsy času a délky.
Zde vložím několik poznatků, které poukazují na možnost vysvětlování konstrukce člověka ve virtuální realitě – zdánlivé skutečnosti – indické Maji. Cituji i vědce, činného ve výzkumu mozku.
Poznatky, směřující k virtuální realitě
I. Stoupnu si ke stěně a dotýkám se jí špičkou svého nosu. Hledím dopředu, a přece vidím na své zdvižené ruce pohyb prstů. Zjišťuji zorný úhel neuvěřitelných 180°, a víc. Může to oko zajistit?
Tento překvapivě velmi široký zorný úhel hodnotí optika. Zdůvodňuje ho aktivním přístupem mozku. Mozek doplňuje, domýšlí zrakový vjem na okrajích zorného pole, sděluje věda, optika. Co všechno můžeme mozku zadat? Dokážou v budoucnu něco domýšlet i kamery?
Ovšem podrobnosti jsme schopni číst jen v úzkém zorném poli uprostřed viděné plochy, snad proto lze uvažovat o domýšlení viděných okrajů. Náš mozek je domýšlivý.
II. Mnoho lidí má výborné vidění, které však oko nezajistí. Vždyť je to biologický orgán, se všemožnými nepravidelnostmi a nedokonalostmi, které popisuje optika s medicinou.
Pak je na řadě názor virtuální reality. Informace získáváme jedním místem v mozku, a ne očima. Šidivá virtuální realita takto předstírá oční vidění, ale doopravdy zrakové údaje získáváme přes… mozkovou šišinku.
III. Cituji odstavec o vidění slepých:
„Blindsight byl definován jako zpracování zrakové informace, které si zvíře nebo člověk neuvědomují. Lidé říkají, že nic nevidí – a nelžou -, nicméně jejich chování nebo chování jejich organismu vypovídá o tom, že jejich mozek zrakové informace přijímá a zpracovává. Přijaté zrakové informace si však neuvědomují, neproniknou do jejich vědomí.“ [1]
Předpokládám, že tito slepí nedostávají do vědomí poznatky z šišinky, které využívají vidoucí lidé. Vědomí přijde zkrátka, šišinka mu nedává obrazy. Člověk nevidí.
Věda zjišťuje, že organismus vidí, ale vědomí, tedy ta hlavní součást člověka, to nevyužije. Jejich mozek je očima informovaný, a dost.
Jenže, jak s nutností nosit brýle? Naše vědomí je zásobované viděním z šišinky, a přece potřebuje dioptrickou nápravu? To už je součástí virtuální reality.
Žízní a hladem se dozvídáme o nutnosti pít a jíst, kdežto o skutečnosti provedení Země se takto nedozvídáme.
Žijeme na Kouli – nebo by námořníci sklouzli do propasti, kdyby chtěli objevit cestu do Indie, najít Ameriku? Římská říše svět nepoznala, měla jen ten svůj. Trvalo to věky, než barbarství zasáhlo cizí kontinent.
Provedení kulaté Země jsme poznali, a další skrytou otázkou je situace po smrti. Jistě má naše poznání na to, aby zjistilo nevyvratitelnou skutečnost.
Náprava zraku brýlemi zastírá virtuální realitu. Předpokládám, že oči zakrývají skutečnost.
Když oči ukazují okolí rozmazaně, pak ať je to napojené na přesné údaje šišinky. Na záměrné rozostření obrazu, ačkoliv jej šišinka získává bezvadný. Oči určí mozku a ten omezí kvalitu obrazu z šišinky.
Blindsight nabízí: svět je virtuální realitou.
IV. „Hipokampus pracuje jako maják nebo magnetofonová smyčka. Informace, které dostal, vysílá tam, odkud přišly, hodinu za hodinou, opakovaně. Zrakové informace do zrakové kůry, té její části, která sousedí s prvotní zrakovou kůrou. Stejně to dělá s informacemi sluchovými, hmatovými a dalšími.“ [2]
Mohlo by být pořadí přenosu zrakových informací opačné, vysílač – přijímač?
Jak asi věda rozlišila směr přenosu? Není v tom nástin podmínky materialismu, jež vede k názoru, že informace „vysílá tam, odkud přišly“ – že přišly z očí do hipokampu?
Jinak virtuální realita. Hipokampus by mohl dostávat údaje ze skrytého nadřazeného světa, z diskrétního úložiště, a posílat je do zrakové kůry, do ostatních částí mozku pro sluch, hmat, atd. – můžu jen z dálky spekulovat.
Citace:
[1] Já. O vztahu mozku, vědomí a sebeuvědomování – František Koukolík
[2] Mozek a jeho duše – František Koukolík
Bohumír Tichánek
Poslední články autora:
