Zprávy stanice Hvězda z autorádia: „Vývoz československých výrobků do Jižní Ameriky někdy skončí nezdarem. Zboží tamní firma odebere, a pak nezaplatí.“ Panský kočí k tomu řekl: „Ale to nevadí. Co by ti naši lidi dělali…“ Z přítomných pasažérů neřekl nikdo nic, tak jsem také zasmušile mlčel. Inženýři ekonomové ještě nebyli tak důležití, v autě neseděli, takže infarkt nikomu nehrozil.
[Pane řidiči: Mít kus roku navíc řádnou dovolenou – juchú! – namísto dojíždění do práce. Namísto zbytečné výroby nechat lidi doma! A majitel továrny – stát – by navíc býval byl ušetřil za její provoz a opotřebení – osvětlení a topení, pohon strojů. Pořízení surovin! Za telefonáty a služební cesty do Jižní Ameriky – na provoz podniku tehdejšího zahraničního obchodu. A nakonec výdaje za dopravu zboží přes půl světa – nakonec zboží ukradeného špatným odběratelem.
„Kde by na to vzal stát peníze, na půlroční placenou dovolenou“ – taková nechápavost, to snad ne.]
Pracovat
Tisíce let bylo lidem důležité pracovat, v mnoha částech světa. Indiáni – lovit bizony, Asiaté a Evropané – obdělávat pole; až do rozhodující éry. Řemesla pomalu rozvíjela průmysl, jenž pak s krutým úsměvem je předehnal a nakonec zakousnul. Hlad byl postupně odstraňován. Nasycen – jen přechodně? To přece ne!
Průmysl poškodil přírodu, zato nám vzrostla životní úroveň – lepšila se doprava, vzdělání, zdravotnictví, bydlení. I zábava? Opustili jsme cirkusy, kutálky, pouťové písničky, vesnickou rozpustilost, ztratili potulné krajánky jako zdroj informací ještě i v 19. století. A kdo ví, co ještě. Kdysi dávno i křičící domy. V 70. letech zaměstnanec I. brněnské strojírny připomínal, jak to bylo, když po Únoru 1948 vyhnané dívky přišly do fabriky.
Práce polidštila opici? Jde nám víc o minulost, anebo nás nečekaně brzdí? Dodnes se práce do lidí tak zažrala, až i nedůvěřujeme v přístupy jižanů: těch blízko rovníku. Trhali ovoce a nosili si vodu, tak asi hodinu denně a jinak nepracovali – když to přeženu.
Nedávno jsem zaslechl: „Moje babička, ta se napracovala. Na poli, doma, prostě pořád. Ta měla nebe jisté.“
Namítl jsem: „Představme si sedláka, který pracoval stejně tak důkladně jako tvoje babička. Měl k tomu navíc i tři pacholky a ti museli také pracovat usilovně, od rána do večera. Ale najíst jim dobře nedal, na odměně je šidil…
Takže u babičky rozhodovaly až její charakterové vlastnosti, jak jsi je kdy popisoval.“
O vývoji jedince – člověka rozhoduje výbava osobními vlastnostmi, spíš než co jiného.
Kdysi bývala práci čest
Olaf Scholz, 2021
Olaf Scholz, který je tipován na kancléře Německa, na sjezdu jednoho odborového svazu, který zahrnuje energetické pracovníky, slíbil: „Nová vláda během prvního roku přijme všechna opatření, aby Německo nečelilo nedostatku elektřiny, aby se mohlo vyrobit dostatek elektřiny pro průmysl v budoucnosti a pro budoucí pracovní místa.“ [1]
Co s nedostatkem pracovních míst? Opakovaně vznikají krize z nadvýroby, s nepříjemnými následky pro zaměstnance. Ztotožnili jsme se s prací. Bývalo to dobře, ve středoevropském prostředí dbát své obživy, příprav na zimu – natož v severních zemích. V zimě pak moc práce nebylo, ošetřit zvířata…
Zvětšovat počet pracovních míst? Čím k tomu přispět? Ještě v 1. polovině 20. století nebyla známá kazítka. Záměrné zkracování životnosti výrobku. Méně ve prospěch pracovníků, ale víc pro zisk. A znovu.
Poučila nás americká kniha „Kola“. Divívali jsme se, jak to, že Američané nedovedou vyrobit dobrá auta. Knižní příběh to vysvětlil. Záměrně byly díly navrhované tak, aby auto sloužilo prvnímu majiteli 3 roky, tomu chudšímu následovně 2 roky, a v jeho posledním pořízení 1 rok. Pak dost. A pokud bylo něco v autě hodně poddimenzované, pak Ševrolet svolal stotisíc aut modelu xxx do opraven.
Dnešní výrobci levných počítačových tiskáren dovedou vestavět i tajná elektronická počítadla výtisků. Po předepsaném počtu úkonů tiskárna usne – dočítám se. Výroba, s následným prodejem, nezpomalí. Ovšem to už je škodolibý přístup; viry na nás volající. Surové vůči surovinám.
U domácí laserové tiskárny mne velice potěšil údaj – předpokládaná životnost 10 roků. Když ji používám málo, pak snad i… Její značka jakoby královská – Rexmark, jenže Číňané nevyslovují R.
Odešlý socialismus kazítka nepotřeboval – nedostatek zboží předepisoval pokračující výrobu jeho různých druhů. Pokud měl výrobek typickou závadu, příčinou bývala snaha šetřit, anebo nezáměrná chyba konstruktéra – ať televizoru nebo škodovky. Výměnu zadní poloosy si musel řidič zaplatit sám.
Něco podobného – odlišného? Za socialismu konstruktéři, například v Zetoru, dbali zadních koleček. Ne snad líšeňským traktorům, nýbrž si sami hlídali svou budoucnost. Něco na novém výrobku navrhli méně šikovně, trochu předimenzovali, aby v příštích letech mohli nedostatky odstranit. Provedení vylepšili a čekala je odměna.
Ale nepoužívali opovrženíhodný princip kazítek, jimiž konstruktér předurčí, že naštvaný majitel vyhodí výrobek v určeném čase.
Jak tedy s prací?
Národy, které žijí v náročném prostředí, pro své udržení musí pracovat. Je-li jejich země dobře vybavená – má pole, kopečky, potoky a řeky, tím líp. Kdežto jestli je jejich nádherná země plná vysokých hor, pak políčka nedají dost úrody. Panstvo nemůže udržovat hudebníky, klášterů je pomálu – vesničané by je neuživili. A vyspělí se pak raději rodí do země, kde jim bude snazší prodat nevěstu – oproti sousední chudší zemi.
Jenže pracovat – to přece nebude navěky. Snad každý bude mít vrtulník? Čím dál víc lidí bude chtít proletět se v kosmu: „kosmunismus“ si oblíbí bohatí? Zřejmě věří, že cesta vždy vrátí na Zem platící „onauty“ (rádoby astronauty, kosmonauty, taikonauty) živé a zdravé.
Rodiny dnes mívají i tři auta. Také pro vylepšení průměru – někteří ho kazí – nemajíce vůz.
Konec konců dnes známe – má-li městečko dost průmyslu, pak skoro neví, co s penězi. Ale podnikatelé mu poradí. Budovat chodníky, kde jich ani není potřeba, nebo je zbytečně obnovit. Postavit podzemní parkoviště, jež by pak mohlo samo, mohlo opuštěné, v úplném klidu po mohelnicku meditovat.
Investovat…
Bývá snaha udržovat výrobu dalším investováním. K tomu se i zkracuje použitelnost průmyslových výrobků. Nebo potravinám předepsat životnost a tím část lidí ponoukat k zahození jídla. Máme vždy věřit razítku?
Výrobků je na světě dost a dost. Ekonomickou situaci sice mění koronavirus, ale nadále nás všemožná reklama vede k utrácení peněz. Jak tedy udržet o kus méně výroby a k tomu dost peněz na živobytí?
Volá se po investicích. Před dvěma roky Česko ještě spoléhalo na Čínu. Ta zde bude investovat, odkupovat či stavět továrny? Pořídit si Žďárské strojírny a následný zisk investovat do pražského fotbalu? Ať by cizina investovala hodně či víc, stejně bychom po čase reptali, že zisky – dividendy jdou pryč.
„V nebi, tam se přeci nedělá-á-á“ [2]
Příliš mnoho se investuje, posuzuji, a peníze pak chybějí v našich peněženkách.
Co však, když nebude dost výroby? Lidé nebudou mít výdělky. Z čeho budou žít?
Právě z těch prostředků, co nepůjdou na opakovanou výrobu. To snad bude nutné podnikatele oloupit? Ne, daně se platí odedávna, jen je potřebné jejich promyšlené zaměření a velikost.
Namísto podnikatelských investic lze naopak zvednout stipendia, přídavky na děti, důchody, přešetřit slevy na daních. Dát na spotřebu. To pak bude chybět zboží, na nové nákupy? Ne, dosud bývají obchody přeplněné. Občas se objeví dezinformační fotografie továrenských parkovišť. Neprodaná auta že se budou ničit.
Investice? Snad do zdravotnictví, dopravy a – jak znalí lidé posoudí. Ale nikoliv na opakovanou výrobu zbytečně nahrazovaných věcí.
Snížením výroby se zmenší odběr elektřiny a plynu, spotřeba surovin – ušetříme si přírodu.
Mnozí chtějí podnikat – nebýt zaměstnancem. A ti lidé pak zaměstnavatelům chybějí. Přitom však podnikavost, činorodost bývá správná. Uvažme – touha podnikat, vyrábět z hmoty, bohatnout a nebýt předstižen, pak vede i ke zmíněným kazítkům.
Větší zdanění podniků by přiblížilo nepodmíněný příjem. Zřejmě by omezilo opakovanou výrobu a dovoz zaměstnanců z Mongolska do Česka – dál zde laicky uvažuji.
A co by lidé dělali? Zbyla by jim jen hospoda? Bývají důchodci, kteří teskní po všednodenním zápřahu v zaměstnání. Avšak jiným se až nedostává dost času pro každodenní činnosti. Navštěvovat známé, vyhledávat nové lidské kontakty, poznávat přírodu nebo krajině dokonce pomáhat. Cestovat, studovat. Dbát svých zájmů. A také převzít péči o děti – což je jiné téma. Že děti mají vychovávat zkušení lidé, možná od padesáti let dosaženého věku.
Odkazy
[1] Vypadá to, že se Němci rozhodli, že stále potřebují plyn – 7. 11. 2021
[2.a] Schody do nebe – Karel Kopecký (60. léta)
[2.b] Karel Kopecký /s Waldemarem Matuškou a Jindřichem Faktorem/ – Schody do nebe (1979)
Postavím schody pro tebe,
Zkrátka musíš jít do nebe,
Abys tam žila a šťastná byla,
V ráji, kde jsou jen andělé.
Tak buď už k sakru veselá,
V nebi, tam se přece nedělá.
Bohumír Tichánek
Poslední články autora:
