Jednou přijdu odpoledne ke Kožíškovi a on mi povídá: „Ty Josef, já bych rád chodil do nějaké církve, ale nemohu žádnou vybrat. (Věděl, že chodím do kostela.) Já jsem křtěný katolík, úžasně se mi líbí a dobře se cítím v katolických kostelích. Ale vadí mi tam dvě věci. Jednak mnohá nic neříkající až odpuzující kázaní a jednak ten šedý „tělesný magnetizmus“. Ten se tam válí po zemi do výše kolen nebo i pasu. Kdo kostela vstoupí s jakoukoliv negativní myšlenkou, tak se na něj ten šedý nemocný magnetizmus nalepí. Způsobí takovému negativní vnitřní rozladění nebo dokonce nemoc!“
Já na to: „Kde se tam Karle bere? Já se v kostelích cítím krásně. Na mne sálá ze stěn a obrazů ta energie předků, kteří ten kostel stavěli. Hladoví a nemocní, přesto radostní. Proto, že budovali chrám s vědomím, že oni nedokonalí dělají něco pro Boha! Tato vibrace tam stále přetrvává a sálá na mne. Vyvolává ohromnou úctu k stavitelům a já si vážím i nedokonalých předků! Ale ta kázání také nesnáším, často bývají i hloupá. To mentálně ucpu uši.“
Karel na to: „Ten nemocný tělesný „magnetizmus“ je tam proto, že tam chodí staří a nemocní lidé. Když se jejich duše přítomností v kostele a jeho prostorovým vyzařováním dostane do vyšší vibrace, nemocný magnetizmus od nich odpadá. Očišťují se! Oni se cítí lépe a osvěženi. Proto tam často chodí a to sálání kostela je utěšuje! Ten šedý magnetizmus tam zůstává proto, že dřív jej spaloval otevřený oheň, zejména ze svíček z včelího vosku. Proto má v kostele hořet věčný oheň jako očistný nástroj pro lidi. Teď tam dali elektrické světlo a to nemá ten účinek otevřeného ohně.“ (Poznámka: Podle mne spaluje nemocný tělesný magnetizmus i nenarušená příroda. Je to ostatně také chrám boží.)
„Máš pravdu, Karle, já si dodnes pamatuji tu atmosféru v kostele o půlnoční v roce 1944 v Nezamyslicích. (u Hor.) Nebylo tam ještě elektrické osvětlení. Kostelník s tyčí před mší obešel boční oltáře a rozsvěcoval řady svící. Nastala mše a rozprostřela se úžasná atmosféra, kterou cítím i po 76 letech! Všichni se do tmy rozcházeli křupajícím sněhem, povzneseni na duši, ač byla válka!“
Karel na to: „Mne pozvali a byl jsem na bohoslužbě ve dvou církvích. Nebylo to oproti katolíkům špatné, ale takové „málo hřejivé“. Ve čtvrtek jdu k unitářům, pojď se mnou!“
Tak jsem šel a spřátelil se s unitáři. Oproti katolíkům jsou velice tolerantní a nenadřazení, což se mi líbilo. Ale souhlasil jsem s Karlem, že se mi jevili takoví v principech víry nevýrazní. Tak jsme zůstali oba v tom, v čem jsme byli pokřtěni. Ačkoliv, když jsem viděl pravoslavnou bohoslužbu a jejich kostely, líbily se mi víc. Je v nich cítit více víry a zejména opravdovosti. Kdybych chtěl cokoliv měnit, vstoupil bych k pravoslavným. Fascinují mě tam kromě opravdovosti ty ikony, zejména Panny Marie. Asi více potřebuji její vyzařování. Nebo všichni v současnosti?
Karel mi také předváděl, jak automatickou kresbou lze odhalit děje v minulosti, které se odehrály jinak, než jsou zapsány a než je vykládají v současnosti. Od Semiradininých zahrad do současnosti. Dovedl nakreslit i tehdejší skutečné politické procesy, které ovšem jsou vždy zpracovávány lidmi s černou nitkou do tzv. „legend“. (Správné „vysvětlení“ pro konzumní brojlery skrze média.) Neboť definice diplomata je: Něco jiného myslí, něco jiného říká a něco jiného dělá!!! Jak daleko od Ježíšovy rady: „Vaše řeč budiž: Ano myslím, ano dělám. Ne myslím, ne dělám!“ Z toho a jiného jsem pochopil, že skutečné dějiny jsou nepochybně někde jinde zapsány, než v lidských knihách. (V boží paměti neboli moderní terminologií v „zrcadlovém vesmíru“. Žádný neunikne svému.) To mne pohnulo pokusit se to zachytit v knize „Falsifikace a falsifikátoři českých dějin“ (Agape Brno). To rozzuřilo Sisyfy natolik, že mi udělili bludný balvan! (Před tím Kožíškovi.) Někdo neviditelný, kdo je, Sisyfy, řídí, má zájem, aby „konzumní brojleři“ nepřemýšleli o chodu našich dějin a duchovním a esoterickém rozměru vlastního života. Při čemž právě meditace o osobních a národních událostech a dějinách je klíčová pro duchovní a národní vnitřní vzestup. Přesto jsem já a Radek Kožíškovi radili, aby se o této schopnosti ani nezmiňoval. Všelijaké „služby“ to zneklidňuje v intrikách a mohly by se zbavit esoterického „otrapy“, který jim jejich kruhy prozrazuje. Protože lidé z těchto „služeb“ jsou „věřící na nic“, myslí si, že na ně a jejich slouhy nedojde. Ale dojde. Každý nakonec sklidí svou setbu myšlení a činů.
Josef Staněk
Poslední články autora:
