Shrnutí příběhů ze Starého Zákona.
Probrali jsme tři příběhy ze Starého Zákona. Na nich jsem se snažil ukázat, jak je rozdílné a zavádějící, když nejsme na patřičné úrovni, která umožní pochopení toho kterého příběhu.
Snad pod úhlem tohoto snažení vám teď vyvstane v mysli, milí čtenáři, nesmyslnost takových počinů, jakými jsou činy Jehovistů a jim na roveň postavených spolků, institucí nebo zájmových uskupení. Sem patří i různé akce pořádané pod hlavičkou hlasatelů Východních náboženských směrů, které končívají „vysíláním lásky“.
Člověk, jenž je duševně znečištěn, jenž není schopen ukočírovat své emoce, jenž je pod vlivem svých chybných návyků, není schopen vyslat jakoukoliv „lásku“.
V případě, že by se mu skutečně podařilo cosi vyslat, pak je to balík balastu, který obsahuje jeho vlastní duševní odpad. Jde v podstatě o znečištění světového prostoru na duševní rovině. To i přesto, že dotyčný je přesvědčen o opaku.
Universum je zařízeno tak, že uvedené praktiky jsou vlastně neúčinné a teprve bytost, která je pokročilejší, je může používat.
Ve Starém Zákoně je pochopitelně daleko více moudrosti, než by se na první pohled mohlo zdát. Všechny jsou ale kódovány tak, jako námi probrané příběhy. Je to nutné, a jen tak je možno je zachovat tak, aby měly vypovídající hodnotu.
Nyní se podíváme na dva příběhy z Nového Zákona.
První příběh je podobenství o marnotratném synu a druhý je o Jidášovi. Oba jsou příznačné. Jak a o co v nich běží, si ukážeme o pár řádků níže.
Příběh marnotratného syna.
Verze pro základní rovinu poznání.
B. E. Murillo – Návrat ztraceného syna
Otec má dva syny. Jeden z nich se ale chová nevhodně. Žije si nad „poměry“ a je nezodpovědný k sobě i okolí. Posléze odchází z domova a ve „světě“ promarní celé jmění, které získal stejně jako jeho bratr, od otce. Když už nemá zhola nic, tak se rozpomene na domov a olituje svých činů. Vrací se domů a prosí otce o odpuštění. To mu je poskytnuto a přitom je mu vše nahrazeno a na jeho přivítání a počest je dokonce vystrojena hostina. Jeho bratr je překvapen. Přestože se vždy o vše řádně staral a nikdy nic nezanedbal, takovou hostinu na jeho počest otec nikdy nevystrojil. Na přímý dotaz otec odpovídá. „Tento můj ztracený syn zemřel a opět je zde, ty jsi zde byl ale stále“.
Lidé v základní rovině poznání, podobně jako oddaný syn nechápou, proč má být tento syn odměňován.
Naopak.
Cítí to jako jakousi nespravedlnost, neboť se jim zdá, že poctivá a oddaná služba je zde chybně hodnocena a zhýralství a zahálčivý život naopak velmi tolerován. Přestože přímo v příběhu je naznačeno řešení, nejsou ho ochotni vidět jinak, nežli jako milosrdenství Ježíšovo.
Tak se těmto lidem zdá, že i v tomto příběhu je cosi, čemu ne zcela rozumějí. Opět, jako tolikrát předtím, to ponechávají na Bohu s tím, že ne všemu může normální člověk rozumět ve smyslu božího chování. Nic není vzdálenějšího pravdě.
Verze pro vyšší rovinu poznání.
Příběh ukazuje na náš život a jednání v něm. Byl sice již řečen před 2 000 lety, ale jeho aktuálnost platí dodnes. Oč jde.
Jsme to my, o kom ten příběh vypráví. Jsme to my, kdo je tímto marnotratným synem a to, co nám bylo dáno, neprozřetelně promarňujeme.
Místo toho, abychom svůj majetek střežili a rozmnožovali, tak jej rozhazujeme a přicházíme i o to poslední, co máme. Tímto majetkem je zde míněn pochopitelně náš vnitřní majetek, tedy náš stupeň vzestupu.
Místo toho, abychom se věnovali duševní práci na upevnění a stabilizaci toho, co jsme již dosáhli v duchovní oblasti a zároveň přidávali další a další stupínky na našem vzestupu, tak podléháme emočním svodům a promarňujeme i to, co nám bylo dáno.
Celý systém je ale nastaven tak, že v okamžiku našeho prohlédnutí, a tím je v tomto příběhu prosba o odpuštění, dosáhneme původního stavu a dokonce i cosi navíc.
Odpuštění a prosba o odpuštění, čímž je i omluva, je úplně něco jiného, nežli to, co se dnes pod tímto termínem rozumí.
Je naprostým nesmyslem, aby se někdo formálně omluvil v novinách za útok na někoho jiného. To s omluvou nemá nic společného. Jedná se pouze o uvedení skutečností do správnějšího světla.
Omluva je stav, kdy jdeme do hlubokého seberozjímání a uvnitř sebe sama žádáme vyšší principy, jež stojí nad námi i nad tím, koho jsme poškodili, o odpuštění.
Omluva a odpuštění spolu úzce souvisí.
Je to jedna vazba s dvěma úchyty. Každý ten úchyt může být zachycen jedním nebo dvěma záchyty. Představme si to graficky.
Na obrázku je zachycen ten nejhorší stav. Vazba je zachycena záchyty a-b ve směru JA – TY a záchyty x-y ve směru TY – JA. Takže když se omluvím, je míněno skutečné omluvení a ne formalita, tak povolí vazba v záchytu a. Pakliže požádám o odpuštění, pak povolí i v záchytu b. Totéž se děje obráceně.
Jak to vypadalo v případě marnotratného syna? Vazba byla vedena pouze jednosměrně, tedy vypadala takto.
Takže zrušením záchytu a a b se zrušila celá vazba.
Syn tak byl „bohatší“ o zkušenost, kterou je stav, v němž šel do onoho hlubokého seberozjímání a zažití požadavku na odpuštění. Tím se dostal o stupínek výše ve svém vývoji a získal tak neocenitelnou zkušenost.
Neznamená to pochopitelně, že vývoj je veden jen přes poklesky a opětné zvednutí se. Je veden hlavně přes „učení“ a to tak, že dotyčný sám a dobrovolně tyto stavy zažije a osvojí si je.
Dnes, stejně jako i v době Ježíšově, je ale tento trend ještě příliš vzácný mezi lidmi.
Syn, jenž zůstal doma, pak představuje toho, kdo se na vzestupu neúčastní.
Z uvedeného je jasné, proč byl marnotratný syn hodnocen výše, nežli syn, jenž zůstal. Marnotratný syn se ocitl v situaci, která ho vibračně zavedla do nižších hladin bytí (hříchu). Jakoby se ztratil z normální hladiny bytí tehdejšího života. Proto i rčení:
„Tento můj ztracený syn zemřel a opět je zde, ty jsi zde byl ale stále.“
Svým povrchním životem je současná společnost podobná onomu marnotratnému synu. Skutečně jen podobná, protože onen syn se vzpamatoval a vyšel sám a dobrovolně z tohoto svého nedobrého stavu. Současná společnost ale na podobný trend nevypadá. Tudíž bude muset nastoupit další stupeň a tím je KARMA. To znamená, že pomocí ZLA, jež tato společnost vyprodukovala, bude sama „léčena“. Ono ZLO na ni dopadne v zdrcující míře a odčinění, jež bylo možné omluvou a odpouštěním, se zrealizuje přes bolest.
V této bolesti či utrpení pak se bude ona společnost potácet tak dlouho, dokud převážná většina lidské populace se nedostane do stavu, v němž pochopí, a bude žádat ono „odpuštění“ svého jednání.
Příběh Jidáše.
Verze pro základní rovinu poznání.
Jidášův polibek, obraz z 19. stol.
Celý tento děj opět vykazuje mnoho protichůdných stavů.
Především, Ježíš byl vidoucí, tedy musel vidět a vědět, že ho Jidáš zradí. Konec konců to i sám při Poslední večeři naznačuje.
Znamená to snad, že Ježíš dobrovolně spáchal sebevraždu tím, že věděl, co se stane a nezabránil tomu?
Znamená to snad, že dobrovolně měl vedle sebe člověka, jenž chystá zradu takového rozsahu?
Znamená to snad, že existuje bytost, která se dobrovolně inkarnuje a přitom ví, že spáchá tak hrůzný čin a bytosti nad námi tomu nezabrání?
Těch rozporů je zde více, nemá smysl je všechny vypočítávat. Je jasné, že tu něco nesedí.
Verze pro vyšší rovinu poznání.
Jidáš byl jedním z nejoblíbenějších Ježíšových učedníků. Na rozdíl od jiných byl na tehdejší dobu dost vzdělán. Dalo by se říci, že byl jakýmsi přírodním filozofem. Jeho znalost Písem a historie převyšovala tehdejší standard. Jako mnozí jemu podobní, i on měl tendenci přispět něčím pro svou tehdejší společnost.
Jako „znalec“ Ježíšova učení si velmi dobře uvědomoval, co pro lidstvo toto učení znamená.
Protože byl Žid, tak pochopitelně chtěl, aby především židovský národ získal toto učení jako první a vtělil je do své struktury. Tím pochopitelně není míněno jen zákonodárství, ale především morální kredity společnosti, kterou v tehdejší době představovalo především náboženství.
V tehdejší židovské společnosti nejvyššími představiteli tohoto směru byli kněží, jež byli sdruženi do tak zvané Velké rady. Hlavní rabín (kněz) pak představoval, nebo měl představovat, to nejlepší z židovského národa. Vliv moci a majetku se ale projevil i zde.
Hlavní rabín tak nebyl tím, koho měl představovat, ale nadutým a pyšným byrokratem, který střežil nedotknutelnost Mojžíšova odkazu. Protože mu v mnoha směrech ne zcela rozuměl, v jeho vyšších odkazech, nebyl pochopitelně schopen toto učení ničím doplnit.
Nedosahoval úroveň, která by to umožnila.
To vše věděl Ježíš, ale toto nebyl schopen pochopit a akceptovat Jidáš. Požadoval proto po Ježíšovi, aby předstoupil před Veleradu a seznámil je se svým učením přímo. Domníval se, že po tomto seznámení se s Ježíšovým učením, toto učení převezmou všichni členové Velerady a jejich prostřednictvím celý národ. Tím by se splnil jeho velký sen o povznesení židovského národa.
Ježíš ale chápal a rozuměl správně situaci. Věděl, že členové Velerady a zvláště pak hlavní rabín jsou pod vlivem majetku a moci a argumenty, které by jim mohl přednést, neuslyší.
Jidáš ale Ježíšovi nerozuměl. Nebyl schopen uvěřit v takovou neschopnost a zvrácenost svých zbožňovaných představitelů národa.
Domníval se, že Ježíš jedná příliš opatrně a že vše by se mohlo rozmělnit tím, že jeho učení zapadne. Byl přesvědčen o tom, že v případě jeho prezentování před Veleradou toto učení má zelenou a stane se tak hlavní doktrínou židovství. Jako Žid a vlastenec přímo cítil povinnost to zajistit.
Když Ježíš jeho plány odmítl, uzrál v něm jeho vlastní. Rozhodl se jednat, a to i přes nesouhlas Ježíše, neboť se domníval, že ten mu dá posléze stejně za pravdu.
Ze strany Jidáše se tak nejednalo o zradu, ale o to, že se snažil popostrčit kolo dějin. Polibek Ježíšovi tak nebyl zvráceností, ale přáním všeho nejlepšího na jeho cestě za vnesením vyšší pravdy do Velerady. Stejně tak jako se loučíme s těmi, kteří se vydávají na cestu, i Jidáš se takto loučil s Ježíšem.
Události se ale nevyvíjely dle přání Jidáše, ale zcela jinak. Průběh je dostatečně znám a tak jej zde nebudu popisovat.
Když Jidáš pochopil, jak hodně se zmýlil a co ve svém důsledku učinil, zoufal si. 30 stříbrných, které formálně přijal, aby vůbec umožnil „setkání“ Ježíše s Veleradou, vzal a pohodil před sídlem této Velerady, jako výraz svého opovržení s jednáním těchto představitelů.
Musíme si uvědomit, co se stalo. Instituci, pro kterou by byl ochoten žít i zemřít, pojednou staví do světla svého opovržení.
Ježíše, kterého miloval z celého srdce, ztrácí.
Celý život se mu rozpadá v trosky.
Jen málokdo z lidí by unesl tak obrovskou konfrontaci s pravdou bez důsledků na svém životě.
Přímo se nabízí pohled do naší současnosti.
Velmi často totiž jednáme podobně jako Jidáš. Místo toho, abychom zohlednili pravdu ve všech jejich rovinách, jednáme tak, jak my se domníváme, že je to správné. To bez ohledu na to, co to přinese nám i společnosti. Bez ohledu na nás a naše děti a děti jejich dětí.
V tomto příběhu máme hned tři roviny vnímání skutečnosti.
První rovina je děj tak jak ho vykládají dnešní kněží. Je to rovina pro neznalé.
Druhá rovina je vlastní jednání Jidášovo, které plyne ze souvislostí i z dalších zdrojů, které zde zatím nejsou uvedeny.
Třetí rovina je rovina vhledu Ježíše Nazaretského.
Je to jediný příběh, kde je naznačena i tato třetí rovina, jež je avizována v prvním příběhu. Zde se ale zaměřujeme pouze na druhou rovinu poznání. I tak budeme mít spoustu práce s jejím vysvětlením a ne každý ji bude ochoten akceptovat.
Problém je v tom, že ten, kdo není vidoucí, není schopen pochopit, že někdo jiný je schopen vnímat svět komplexněji a uceleněji, nežli on sám. Nejde o to, že něco ví dopředu, ale o to, že to vše vnímá v kontextu s ostatním světem.
Současnost a vědomí si sebe samého
I když se mnozí v současnosti domnívají, že mohou žít bez Boha, není tomu tak. Nelze to prostě provést, neboť vývoj jako takový pokročil do takového stádia, kdy je to prostě neproveditelné. Přesto se mnozí domnívají, že se bez něj snadno obejdou.
Jde o omyl.
V sobě se ho jen pokouší nahradit na vědomé rovině něčím jiným. Vědomí může a je pod vlivem propagandy, je pod vlivem vnějších vlivů a mnohého dalšího, nepředstavuje ale člověka celého.
Celý člověk je vlastně představován Duchem, který se uvědomuje skrze Vědomí, ale to samo o sobě je závislé na tom, kde ve struktuře člověka se uvědomuje.
Duch pracuje v prostředí běžně známém pod pojmem Duše. Tam se u většiny lidí zatím Vědomí (tedy Duch) neuvědomuje. Celý systém Duše, jako celek, pak pracuje v Těle. Teprve tam u většiny lidí dochází k uvědomění si Vědomí. Proto tak mnozí zaměňují sebe sama, tedy Ducha, za pouhé tělo.
Celá situace je ve skutečnosti ještě komplikovanější. Máme totiž nejen strukturovanou Duši, tedy dělenou na cítivou, rozumovou a vědomou, ale i tělo se dělí na hmotné, éterné neboli řídící a astrální. Vědomí materialisty se uvědomuje pouze v těle hmotném. O ostatních svých částech nemá ani tušení.
Další uvědomění si sebe má význam až v Duši. V tomto okamžiku je toto Vědomí, které se takto uvědomuje vnímat skutečnost, že sice v těle přebývá, ale tělem není.
Tato kapitola je nazvána současnost a vědomí si sebe samého proto, abychom si uvědomili, že jsme na cestě k tomuto uvědomění si sebe samého jako bytosti, která sice v těle sídlí, ale tělem nejenže není, ona ho má na starosti a má zapotřebí se s ním učit zacházet.
Antonín Mareš
http://www.rozpravy.cz/
Poslední články autora:
