Začínám netradičně, originálním textem jedné písně Johna Lennona. Není nijak obsáhlý a kdo chce, může si jej na překladači i přeložit. Zpívá tam i o tom, čemu všemu nevěří. Pro mne z toho vyplývá to podstatné, že je potřeba se nejprve od všeho očistit. Zbavit se nánosů doslova bahna a být čistý pro to, abych mohl Pána s pokorou poprosit o Jeho samotného. Tady jsem, tady před Tebou stojím, nahý, Tvůj… Jsi ve všem a není třeba tě dokazovat. Lze tě slyšet, cítit, hmatat, ochutnat a vidět, jsi zde i tam a já v Tobě. A s pokorou doufám, že Ty jsi ve mně. J. Lennon zpívá v závěru: „Ale teď jsem John, a tak drazí přátelé, jen musíte pokračovat, sen je u konce.“ Nevím, kolik měsíců mu zbývalo do jeho násilného ukončení života, když tuto píseň složil, ale chápu v ní i hloubku jeho poznání života, v němž rozdal mnoho krásných darů.

GOD – by John Lennon

God is a concept,
By which we can measure,
Our pain,
I’ll say it again,
God is a concept,
By which we can measure,
Our pain,
I don’t believe in magic,
I don’t believe in I-ching,
I don’t believe in bible,
I don’t believe in tarot,
I don’t believe in Hitler,
I don’t believe in Jesus,
I don’t believe in Kennedy,
I don’t believe in Buddha,
I don’t believe in mantra,
I don’t believe in Gita,
I don’t believe in yoga,
I don’t believe in kings,
I don’t believe in Elvis,
I don’t believe in Zimmerman,
I don’t believe in Beatles,
I just believe in me,
Yoko and me,
And that’s reality.
The dream is over,
What can I say?
The dream is over,
Yesterday,
I was dreamweaver,
But now I’m reborn,
I was the walrus,
But now I’m John,
And so dear friends,
You just have to carry on,
The dream is over.

Kdysi jsem tu přes letní měsíce psal články – taková povídání pro čas, kdy chodíme přírodou, či se vystavujeme slunci, kdy vnímáme vzduch léta, zrání a své až i niterné pocity. Nazval jsem je „Střípky…“ a nebo také „Ne jednoduché otázky pro prázdninové rozjímání“.

Ano, hledal jsem a hledám dál odpovědi na různé otázky, které nejsou vůbec jednoduché. Co jsem za ta léta pobytu na těchto stránkách ale zjistil, je to, že není vůbec důležité prosadit nějaký svůj názor a nebo mít pocit, že někdo musí (měl by) pochopit, jak krásné a přínosné je to, co dělám zrovna já, co mne třeba i změnilo život, co studuji a co mne až dojímá. Každý si totiž žije svůj život. Nic v něm není naše natrvalo. Všechno, co jsme v něm získali, pachtěním se, každodenním úsilím…, tu stejně necháme. Co si však s sebou vezmeme, až přijde náš poslední den, poslední výdech? Nechť si to zodpoví každý tak, jak cítí, že tomu rozumí.

Karma, Bůh, filosofie, inkarnace, dobro, zlo, světy blízké i vzdálené, troj a více rozměrné, duše a duchové, skřítci a víly, fyzikální jednotky, Satan a andělé, pomíjivost a věčnost, spása či zatracení, hřích a meditace… Kolik lze vymýšlet a diskutovat otázek a třeba i kvůli tomu probdít kus noci. Proč si však rozrušovat mysl, která by měla být pro „nového“ člověka na jeho cestě naopak zklidněná a připravená být duši dobrým sluhou a pomocníkem? Jedna otázka z knihy „Rozhovory s velkým Mistrem“ mě však zaujala, tedy spíše odpověď na ni.

Proč se Bůh skrývá před očima /fyzickýma/ člověka?

Mistr universálního učení Sant Matu na to odpověděl:

„Před očima opravdového člověka Bůh není skryt. Jsme však skutečně lidmi? Jsme jenom lepším druhem zvířat. Máme dvě nohy a jsme o něco více mentálně vyvinuti. Skutečný člověk je ten, kdo ovládl všechny své původní síly a našel bohaté dědictví ve svém nitru, které tam pro něj Bůh připravil. My ostatní užíváme pouze tělo a mysl, v našem nitru jsou však ještě mnohé schopnosti, které necháváme dřímat. V okamžiku, kdy jsou tyto schopnosti probuzeny, stáváme se skutečnými lidmi. Dokonalým člověkem je ten, kdo může spatřit vše, od nebe až po zemi. Před takovým člověkem není skryt ani Bůh. Čím více v sobě člověk takových latentních schopností probouzí, tím více se stává skutečným člověkem.“

Nedávno jsem se přihlásil na facebook. Kdykoliv se tam přihlásím, ptá se mě – „Co se ti honí hlavou?“ No zrovna tobě to budu říkat a svěřovat se. Nedávno jsem se také vrátil z pobytu v Řecku. Tam jsem si leccos srovnal. Pláže byly plné lidí, slunce, obloha bez mráčku, mé prosté jídlo, vody k pití dostatek, kouzelné večery, horké noci. A do toho všem stejně běží čas. Někdo MUSÍ neustále fotit, letět na padáku, poznat jízdu na člunu, potápět se, objet ostrov, navštívit likérku či pivovar, a zase fotit, a nakoupit věci, prý i ty řecké jsou z východní Asie…? Přes všechno to naznačené úsilí jen sdělím, že já jsem se věnoval „vědě o duši“. POZNÁNÍ, sebe sama.

I k tomu přeji pro zbytek léta všem prvotní pochopení. Bůh na nás čeká a každý máme od něj svůj uzlíček drahých kamenů. Jen jej rozvázat a být v Jeho a v jejich záři.
 

Václav Žáček /Venda/