mapa stránek || vyhledávání

Časoprostor velikonoční jeskyně

Jsou a budou záhady, které si naše lidské poznání vysvětlí postupně. Pohádkově jdoucí čas zkusím popsat souvislostí s teorií relativity, s časoprostorem.

Člověk se ztratí o Velikonocích – z jeskyně vyjde až za rok, ale sám se domnívá – cítí, že v ní strávil jednu hodinu. Nasvědčuje tomu jeho tělesný stav; ví, že nejedl, a ani hlad necítí.
 

Fyzikální známé poznatky

Spojitý čas plyne svým neměnným tempem stále dál – to je původní přístup, kterým po staletí pracovala Newtonovská fyzika. Pak změněný velikonoční čas byl pohádkou. A že sem tam někdo popíše podobné zážitky třeba i v posledních desetiletích, někde v horách? [1] [2] [3]

Anglo-americký astronaut Piers Sellers u Mezinárodní vesmírné stanice (ISS) 12.7.2006.

Ve 20. století prosadil Albert Einstein názor, že čas není nezávislý. Zpomaluje se vlivem pohybu a taky gravitace. Osvědčily se Lorentzovy výpočty. Časová relativita – posouzení, že kosmonaut má pomalejší čas než pozemšťan a současně pozemšťan má svůj čas pomalejší než kosmonaut, to ovšem nenalézáme.

Kosmonaut na oběžné dráze má čas rychlejší, než jaký plyne na Zemi. Dnes není tak pošetilý, aby přihlížel k původnímu přístupu relativity – že by každý měl čas pomalejší, než by měl ten druhý.

Změny určené gravitací a pohybem jsou objektivně změřené i vypočítané. Čas je různě zpomalený jak na Zemi, tak na oběžné dráze.

Pozemšťanům čas zpomaluje vliv zemské přitažlivosti. Kosmonauty ovlivňuje jejich rychlost (přibližně 8 km/s). Převažující působení pak určuje, že pomaleji plyne čas na Zemi než na oběžné dráze. Samozřejmě jen nepatrně.
 

Fyzika odvážně

Fyzika dosud nedává důraz na své poznatky – jak prostor, tak čas jsou nespojité, naskakují po dílcích. To vyplývá z Planckových konstant. Pak chod Vesmíru lze předpokládat podložený generátorem pulsů, dílků základních veličin. V pulsaci lze hledat změny souvislostí času s pohybem a gravitací [5].

Zpomalování času je zdůvodnitelné. Pak není nemožné – ani zpomalení času člověku v jeskyni. Byl by to tedy třetí vliv, naprosto neznámý, nespočítaný. Ovšem podstata, spočívající v nevyužití některých pulsů tvořených Zdrojem – generátorem pulsů, vyhoví i zde. Zjevně člověk, zapomenutý v jeskyni, tam celý čas může prožívat v obrovském zpomalení, kterého si není vědom. Případně, po opuštění jeskyně si nic nepamatuje.

Josef Scheiwl (1833-1912), ilustrace k baladě Poklad ze sbírky Kytice (vyd. 1871).

Kosmonaut by musel letět velkou rychlostí, velmi těsně blízkou té nejvyšší, světelné, aby se jeho čas zpomalil na jednu hodinu – oproti pozemskému jednomu roku. Podobně s výsledkem v dosud obvykle pohádkovém velikonočním zpoždění v jeskyni. Jeho souvislosti jsou nesrozumitelné, narozdíl od propočítaného vlivu rychlosti pohybu nebo gravitace, od dvou známých to důvodů časového zpomalování. Fyzika je počítá a technika ověřuje.

Vesmír je ve své konstrukci promyšlený, na což se snad mají mračit materialističtí fyzikové? Vesmírná paměť bodových veličin by mohla dovolit i cesty do minulosti? Téma nám velmi vzdálené jak prakticky, tak teoreticky.

Tuto práci jsem víceméně dopsal 6. března. Pak jsem šel na nádraží a než jsem nastoupil do vlaku, našel jsem tam v polici s knihami tentokrát Erbenovu Kytici. Tím mi byl Poklad pro doplnění tohoto článku poskytnut z vydání: Kytice z pověstí národních (1853) – Karel Jaromír Erben [4].

Čtenář jistě přejde a přečte si celou báseň, i když s novější úpravou (2.399 slov). Zde vložím jen zkrácený výňatek staršího vydání (990 slov), ověřování změn nebylo jednoduché – unavené oči už dělaly, co chtěly:
 

Karel Jaromír Erben – Kytice

Poklad

I
Na pahorku mezi buky
kostelíček s věží nízkou;
s věže pak slyšeti zvuky
hájem a sousední vískou.
Není zvuk to zvonka jemný,
tratící se v blízké stráně;
dřeva-tě to rachot temný,
zvoucí lid do chrámu páně.

A tu z vísky k boží slávě
vzhůru běží zástup hojný:
veský lid to bohabojný,
a dnes velký pátek právě.


Nějaká to veská žena,
ana v náručí cos nese.
I jde rychlým žena krokem,
svátečně jsouc oblečena,
tam tou strání za potokem –
pacholátko malé nese.


„Co to? Mám-li věřit oku?
Což mě moje smysly šálí?“
Stane, ohlíží se kolem –
rychle kroky zpět obrací,
stane zase, zas se vrací –
„Tam ten les, a zde ty klesty,
tamto vede cesta polem –
vždyť jsem nezbloudila s cesty!
Bože, co se se mnou děje!
Což zde nejsem u kamena?
Jaká se tu stala změna!“


Jeví se tu, jeví ženě
chodba pod zemí, co síně
vyklenutá ve křemeně;
a tam, klenba kde se tratí,
ve tmavém pahorku klíně,
jakýs plamen znamenati.


Krok za krokem – a vždy dále
mocně ji to jíti pudí;
krok za krokem – a ve skále
jen se spící ohlas budí.
A čím dál přichází žena,
stále divná roste záře.


Tolik krásy, tolik blesku
mní uzříti jen v nebesku!


„Milý bože! co já zkusím
na tom světě nouze, hladu!
Bídně život chránit musím –
a zde tolik těch pokladů!
Tolik stříbra, tolik zlata
v podzemní tu leží skrejši!
Jenom hrstku z té hromady –
a já byla bych bohata,
a byla bych nejšťastnější,
já i moje dítě tady!“


Chlapce na zem s ruky složí,
klekne a klín rozestírá,
chutě z hromady nabírá
a do klína stříbro skládá:


A když již chce odtud jíti:
ach, zde ještě pacholete!
Jak je ke vší tíži vzíti?
Pacholátko již dvouleté;
vysypati zase štěstí
nezdá se jí dobré býti;
obého pak nemůž nésti.
A hle, stříbro matka nese!
Dítě se tu na ni třese:
„Mama!“ volá, „mama, mama!“
chytajíc ji ručinkama.
„Mlč, synáčku! mlč, mlč, hochu!
počkej tuto jenom trochu,
hned tu bude zase mama!“


A jak vítr zlehka věje,
z kostela slyšeti pění:
v kůru tam se právě pěje
Krista Pána umučení.
A jak síní v jizbu spěje:
„Haha, mama! haha, mama!“
radostně se dítě směje,
potleskujíc ručinkama.

Nedbá-tě však matka na to,
běžíc ve stranu protější:
kovu blesk je jí milejší,
z kovů nejmilejší zlato.
Klekne a klín rozestírá,
chutě z hromady nabírá
a do klína zlato skládá.


A když zlato matka nese,
dítě se tu na ni třese,
třese a žalostně pláče:
„Mama, mama! ach, ach, mama!“
chytajíc ji ručinkama.
„Mlč, synáčku! mlč, mlč, hochu!
počkej jenom ještě trochu.“


„Hoj, ty chýže, sprostá chýže,
brzy měj se dobře tady!
Co mě k tobě nyní víže?
Nenalézám v tobě vnady!
Půjdu pryč z těch tmavých lesů,
z té otcovské střechy chudé;
jinde štěstí své ponesu,
jinde moje bydlo bude!


Do zpukřelých vrazí dveří,
vrazí, kde truhlice byla,
v kterou stříbro uložila.
Strhne víko – ha, co vidí!
Pro vši víru dobrých lidí,
jaká opět nová rána!
Místo stříbra jen – kamení,
v šátku pak a ve svém klínu,
ó přehrozné to mámení,
místo zlata – samou hlínu!

II

A když přišla ke sklepení,
haha, jaké pohledění!
Haha, z divokého klestu
tři sta kroků od kostela
veliký ční kámen v cestu!
A kde síně? – ta zmizela!
zmizela, i v cestě skála,
jakby nikdy zde nestála.
Ha! jak se tu žena leká,
jak se děsí, volá, hledá!
jak po tom pahorku těká,
těmi klesty, na smrt bledá!
Ha, ty zraky zoufanlivé,
ústa siná nad mrtvolu!
Hle, jak přes to křoví divé
běží – pádí tamto k dolu!
„Běda, běda! zdeť to není!“
Tělo klestím rozervané,
nohy trním probodané –
darmo všecko klopotění,
vchodu již nalézti není!

„Blaze tu pod zemí, blaze,
beze jídla, beze pití,
na mramorové podlaze,
ryzí zlato v klínku míti!“

Avšak žena znovu hledá –
darmo, a znovu se děsí,
zoufale se na zem vrhá,
vlasy sobě z hlavy trhá,
zkrvavena, na smrt bledá:

III

Nešťastná to z chýže žena,
vždycky smutná, vždycky bledá,
vždycky těžce zamyšlena:
od rána až do soumraku
nikdy jasno v jejím zraku,
v noci pak žel spáti nedá.
A když opět na úsvitě
traplivé opouští lože:
„Ach mé dítě, drahé dítě,
ach běda mi! běda, běda!
Odpusť milostivý bože!“
Uplynulo léto celé,
jeseň, zima uplynula –
nezmírněno v srdci žele,
slza v oku nezhynula.

IV

A hle, vzhůru k boží slávě
běží z vísky zástup hojný,
veský lid to bohabojný –
a dnes velký pátek právě.

I děsí se – však nečeká,
a ve strachu a v naději
skokem síní známou běží,
síní jdoucí pode skálu.
A hle! dvéře otevřeny
do nejskvělejšího sálu;
zlatem jen se svítí stěny,
strop rubíny vyložený,
pod ním sloupy ze křišťálu.

A žena se s hrůzou blíží
a ve strachu a v naději
tu po jizbě se ohlíží.
Snad ji vábí stříbro, zlato? –
Ach, již ona nedbá na to! –
„Haha, mama! haha, mama!“
Ejhle dítě, dítě její,

Ale v ženě není dechu,
a hrůzou se celá třese,
a ve zoufanlivém spěchu
chopíc dítě do náručí,
dlouhou síní odtud nese.
A třesk, třesk! huhu! to hučí
jí v patách ve vrchu klíně;
praskot hrozný, vichr skučí,
zem se třese, hluk a lomoz –
jí v patách se boří síně!
„Ach, rodičko boží, pomoz!“
v úzkosti tu volá žena,
zpět pohlédnouc poděšena.

Ale v ženě není dechu,
a hrůzou se celá třese,
a ve zoufanlivém spěchu
dítě svoje odtud nese,

a ve strachu a ve plesu
stane v chudé lesní chýži.

A hle! co se v klínku blýská?
Co to znělo? – Ryzí zlato!
To zlato, jež loni byla,
aby dítě si pohrálo,
jemu v klínek položila.

V

Dávno kostelíček zbořen;
umlkly již zvonka zvuky;
a kde někdy stály buky,
sotva jaký hnije kořen.

 

Odkazy:
[1] www-osud-cz – 7.08.2001 – Jan Pavlík – Rozhovory s Osudem (10.) – Erika BÁBIKOVÁ:

Paní Erika Bábková je v okruhu záhadologů známá jako sběratelka nejrůznějších zpráv i osobních zážitků, týkajících se nevysvětlitelných fenoménů.

Jeden z našich známých mineralogů ve dvacátých letech sbíral na Blaníku minerály a nejednou se ocitl na místě, které vůbec neznal, kde bylo plno neobvyklých minerálů. Když měl batoh plný, šel domů, kde došlo k málem k tragédii, neboť uplynulo od jeho odchodu 2,5 roku a byl již prohlášen za mrtvého. Toto vše je policejně zdokumentováno a takových případů jsou na světě ročně desítky.

— co ta nevysvětlitelná mizení lidí v čase?

Výborně je zdokumentován případ, který se stal asi před 30 roky v Punkevních jeskyních. Skupina 3 jeskyňářů byla překvapena náhlou bouřkou, při které ze prudce zvedla hladina Punkvy a všichni byli uvězněni v jednom komíně. Voda se zvedla natolik, že dva se utopili a třetí zůstal nezvěstný. Když ho záchranáři nenašli ani po 14 dnech v naplaveninách, byl prohlášen za mrtvého a konalo se symbolické rozloučení. Asi po dvou měsících se kluk objevil v jeskyních, měl asi dvoudenní vousy a vůbec nevěděl, kdy předtím byl.

Osobně jsem obdobný případ zažila na Silické planině na Slovensku (nad Gombasekem), kde jsem byla se skupinou speleologů. Na planině není žádná voda a každé ráno se kluci museli slaňovat asi 50 metrů pro vodu, což trvalo asi půl hodiny a já si mezitím připravovala další suroviny na vaření. Jednoho dne se asi 3 hodiny nevraceli a já nevěděla co dělat, jestli se jim něco nestalo, zda mám jít někam na policii apod. Najednou se vrátili, všichni měli na hodinkách 9 hodin, já jsem měla půl jedné a podle slunce se dalo poznat, že je půl jedné. Všichni tvrdili, že byli pryč maximálně hodinu jako obvykle.

[2] Mýtická svědectví o paralelním časoprostoru – L. Č., 24. 05. 2011

Lit.: Stejskal M.: Labyrintem tajemna, Paseka, Praha 1991

— pověsti o spícím vojsku, se po republice i jinde vyskytuje více. Zhruba 30 kilometrů jižně od Blaníku se nalézá další podobná hora. Jmenuje se Svidník a tyčí se severně nad Černovicemi. K němu se vážou podobné pověsti. Ale ani tento vrch není zdaleka osamocen. Obdobné pověsti se například vztahují k šumavskému Boubínu, Oškobrhu Poděbrad, Házmburku, Mělníku, Ralsku, Turovu u Náchoda, Kunětické hoře u Pardubic, Stráně u Kostelce nad Orlicí a k dalším. Zvláštní podobu má tento jev v hoře „Kluk“ u Kremže, kde se tato bytost vyskytuje v podobě malého chlapce. Na Moravě to jsou pak Hostýn a Čantoryje. Na Slovensku je to pak hora Sitno u Banské Šťiavnice. V Rakousku je to pak hora sv. Magdaleny v Korutansku, ve které jedna žena spatřila spící válečníky, kam byla vylákána malým mužíkem. I k tomuto případu se váže pověst o časovém posunu. Když se pak vrátila do své vsi, pamatoval si ji jen jeden velice starý muž, jenž byl v době jejího odchodu ještě malé dítě. Jiná pověst vypráví o muži, který se domů vrátil po sedmi letech. Další podobnou je Babí hora na hranici Polska a Slovenska nebo ještě další hory v Alpách. Kde se vzaly všechny takovéto pověsti v rozličných koutech celé Evropy?

Vzácné poklady, včetně těch „velikonočních“ jsou prý ukryty v nitru Sitna, Házmburku, Boubína, stejně tak v nitru Čantoryje, Mělníku, Ralska, Kunětické hory, Stráně či Turova. K posledně jmenovanému vrcholu se dokonce váže výše popsaná pověst o zapomenutém dítěti. Zajímavá pověst se váže ke skále u Jimramova. Kdysi zde jedna dívka nalezla otevřenou sluj, a tak vešla dovnitř. Našla zde poklad. V tom se objevili starodávní rytíři a ona s nimi musela tancovat. Když se jí podařilo uniknout ven, zjistila, že uběhla celá léta.

Místa s údajným pokladem prý velice často označují jakási modrá světla či plamínky. A tak se ptám, zda právě tato průvodní vlastnost vlastně není nějaký elektrický či podobný jev, díky němuž se otevře onen vstup do onoho paralelního časoprostoru.

[3] Kam zmizel kamenický dělník? – Klub psychotroniky a UFO, Benešov

18.4.1886 podal u Okresního soudu ve Vlašimi kamenický pomocník Václav Podbrdský žalobu na louňovického kamenického mistra Františka Šolína za to, že mu nezaplatil mzdu za práci při tesání —

[4] Kytice z pověstí národních (1853) – Karel Jaromír Erben. Úvod a poznámky Otokara Fischera. Druhé rozšířené vydání. Státní nakladatelství v Praze 1935, s.12-25

[4a] http://www.cist.cz/Poezie/Kytice/poklad.htm

[5] Časoprostor podložený bodovým prostorem s generátorem pulsů (Bohumír Tichánek):

Zdánlivá skutečnost matematizovaná (2.) – 1.5.2012 Zrakové a sluchové perspektivní zážitky jsou matematizovatelné vždy racionálně.

Jak funguje virtuální realita – 17.2.2017 Vjemy počítačové virtuální reality

Speciální teorie relativity (1.) – po 108 letech

Speciální teorie relativity (2.) – hledání příčin

Speciální teorie relativity (3.) – informatická

Speciální teorie relativity (4.) – názory znalých

Speciální teorie relativity (5.) – kvantový a perspektivní čas

Speciální teorie relativity (6.) – kruhový pohyb a hmotnost kvantově

Časové zpoždění – Interstellar – 26.3.2017 „Věda je připouštění neznámého.“
 

Bohumír Tichánek
 

Poslední články autora:


hodnocení: 5
hlasů: 2
Tisk Tisk
Všechny komentáře jsou schvalovány administrátorem. Z tohoto důvodu mohou být zveřejněny se zpožděním od několika minut do několika hodin. Odstraňovány jsou komentáře obsahující vulgarismy, spam, invektivy, apod.

4 komentáře

Přidat komentář
  1. Kamaráde Bohumíre, čte se to jako román plný záhad, tajů, ale i poetiky.
    K odkazům 1,2, a 3 – inu, jsou věci mezi nebem a zemí.

    Jak víš, tak mám v oblibě „Růži světa“ Rusa D.Andrejeva. Popisuje v této obrovské knize to, že i naše Země má řadu různě hmotných vrstev, tvořící propojený a navzájem podmíněný systém. Popisuje dále, že tento systém naší planety se skládá z velkého počtu (více než 240 ) vrstev různé materiálnosti, odlišného prostoru a času. Naši fyzikální vrstvu tam dává do rovnosti s pojmem současného /toho co známe/ astronomického vesmíru, který je charakterizován trojrozměrným prostorem a jednosměrným časem. Světové periody – eóny – jsou charakterizovány měnícím se stavem /vývojem/ naší fyzikální, a přidám specifikum – biovrstvy a ten stav se projevuje podle stupně duchovních potencí v naší materiálnosti.

    Inu, tak.

    Díky za článek, Erbena si nechám k poobědové kávičce.

    Václav Žáček

    P.S. – to teď, jako důchodci užíváme času, co. Ještě že jsme oba již v období, v etapě, kdy jsme mimo vír tužeb „mladosti“ a že nám stačí naše dobré knihy a rozjímání. Skvělá je i cesta jógy /děláš ta dechová cvičení?/ a možnost procházek.

    1. Díky za odezvu.
      Na WINDOWS 10, v brouzdači Edge, lze dlouhou báseň si nechat přečíst mužským hlasem, tak jak je hlasité čtení v základu vestavěno.

  2. https://denikn.cz/341640/blizky-vychod-je-plny-hrobu-biblickych-osobnosti-promluvi-jeste-do-politiky/?ref=tit
    Asi přístupné jen pro předplatitele, takže pár vět odtud: autor je JAN FINGERLAND
    „v Iráku bude nově zpřístupněna hrobka starozákonního proroka Ezechiela. Ano, Ester i Ezechiel mají svůj hrob a je možné jej navštívit…Záleží samozřejmě na nás, jestli budeme věřit, že jde o skutečné hroby historických osobností, nebo budeme-li je chápat jako projev dodatečné tradice. Ta v každém případě sahá do starověku a byla zdrojem konfliktů, ale i spolupráce mezi Židy, křesťany a muslimy. Nejenže přežila do dnešních dnů, ale možná se stane důležitým stavebním kamenem budoucího Blízkého východu. Máloco je tak výrazně součástí života jako právě hroby a hrobky – mají tedy i významný náboženský a politický náboj. Korán převzal řadu biblických příběhů a zpracoval si je podle svého, objevuje se v něm celkem čtyřiadvacet starozákonních i novozákonních osobností. Músa je Mojžíš, Daúd je David, Sulejmán Šalomoun, Ježíš je Ísá ibn Mariam. Nechybí ani úcta k jeho matce Marii, jež ovšem v koránu splynula s Miriam, Mojžíšovou sestrou. ..
    Mandejci za svého předního proroka považují Jana Křtitele, ten se objevuje i v koránu pod arabským jménem Jahjá bin Zakaría – Jan, syn Zachariášův. Mandejci, stejně jako Sabejci, zdůrazňují svůj rodokmen vedený už od Noema. Muž, který podle bible i koránu přežil biblickou potopu (hebrejsky se jmenuje Noach, arabsky Núh), má hned několik „hrobů“, jeden je v Jordánsku, druhý v Turecku, další leží v Iráku, Libanonu a jeden i v Ázerbájdžánu, na území, jež za své považují také Arméni.
    Když zemřela pramatka Sára, nacházel se její manžel Abrahám podle starozákonní knihy Genesis na místě dnešního Hebronu: „Tehdy promluvil k lidu té země: prodejte mi pozemek pro hrob, abych v něm mohl pochovat svou mrtvou.“ Koupil od jistého Efrona jeskyni Machpela za 400 šekelů stříbra. Jak to přesně bylo, už nezjistíme, ale jisté je, že v Hebronu je dosud možné navštívit „jeskyni patriarchů“, kde byl podle tradice po Sáře pohřben i Abrahám, jeho syn Izák se svou ženou Rebekou a jeho syn Jákob s Leou. Jákob si podle předposlední kapitoly knihy Genesis přímo vymínil, že ho přenesou do Hebronu až z Egypta, kde zemřel. Také jako jeho syn Josef, který se stal v Egyptě významným hodnostářem a byl pohřben nabalzamovaný po egyptském způsobu, vyjádřil přání, aby ho Izraelité jednou přenesli „domů“, tedy do země zaslíbené jeho dědovi Abrahámovi. „
    Vědecký článek o počátcích křesťanství: autor Zdeněk Kratochvíl:
    http://www.osel.cz/11142-krestanstvi-v-1-stoleti-obecne-vlastnosti-a-zvlastnosti.html
    „Duše: Často si myslíme, že v každém náboženství je řeč o duši. Kupodivu většinou ano. V textech evangelií je to ovšem pro velkou část křesťanů hodně překvapivé, nečekaně podobné většině starých náboženství: Duše je prostě synonymum pro život; duše je také to, co je nutno krmit (i když nejen chlebem) a napájet, a nemá se to přehánět; duše se může radovat nebo rmoutit. U Pavla z Tarsu a v pozdních epištolách lze najít i zásvětnější pojetí duše, na které pak naváže křesťanská teologie.
    Tělo a svět
    V evangeliích, zvláště v synoptických, je tělo především tím, co je nutno šatit, a to jak z důvodů klimatických, tak sociálních, ale nemá se to s tím přehánět. Středobodem je zvěst o tělesném vzkříšení, které není sváděno na duši. Současně je tělo součástí stvoření, tedy dobrého, leč „hříchem narušeného“, někdy dokonce „padlého“ světa.

    Co si myslím já: Náboženství (mě se přímo dotýká křesťanství) bylo, je a bude součástí vývoje myšlení a zásad chování v rodině a společnosti. Obsahuje úctu k tomu, co vykonaly předchozí generace i naději pro budoucnost i doby těžké. Není třeba věřit všemu, ale vybrat si to, co je ušlechtilé a posiluje duši. Ať v ní věříme nebo ji chápeme různě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Magazín Gnosis - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů - provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2019

Máte-li zájem o publikování svého článku, pište na e-mail info@gnosis.cz.

Odkazy:

Slunovrat Záhady-Zdraví.cz slunecnikvet-anna.blog.cz Bylinkové království PERSONÁLNÍ BIODYNAMIKA AOD - průvodce transformací Rahunta Společnost pro mezioborová studia, z.s. Česká Konference