„Fyzika není víra, fyzika stojí na teoriích podložených matematickým aparátem.“
Tento citát je jedním z největších bludů, s jakými se můžete ve vědě setkat, přestože se v jeho duchu vyjadřuje řada renomovaných fyziků.
Navíc jde o blud dvojnásobný.
Za prvé, skutečná fyzika nestojí na teoriích, nýbrž na realitě vyjádřené fyzikálními jednotkami – právě ty jsou základními stavebními kameny fyziky. Doslova je to tak, že co nelze změřit a vyjádřit fyzikálními jednotkami, to není fyzika. Může to být filosofie, psychologie, náboženství, duchovno, nebo cokoli jiného, ale nemůže to být fyzika.
A za druhé, počínaje čtyřrozměrným křiveným prostorem, přes singularity, jedenáctirozměrný vesmír, čarodějné síly nehmotných gluonů, až po higgsovo pole, je pro tyto výmysly fyziků příznačné, že nemají ani fyzikální jednotky, ani reálný matematický aparát.
Svět sofistikovaných blábolů
Jakkoli je to pobuřující, teoretičtí fyzikové udělali ze svého oboru chlív, do něhož lze úspěšně vkročit teprve po vymytí mozku, a s batohem víry ve výmysly i v autority – přestože navenek hlásají něco úplně jiného.
(Poznámka: Vymytý mozek neznamená nízkou inteligenci. Je to mozek v určitých směrech vybičovaný na plnění stanovených úkolů, což je však zaplaceno ztrátou kontaktu s realitou ve směrech jiných. A důkazem takové diagnózy je třeba kterékoli diskusní fórum těchto fyziků.)
Jasným syndromem celé teoretické fyziky pak je to, že teoretikové ignorují fyzikální jednotky. Totiž v případě, že by fyzikální jednotky byly k jejich výmyslům přiřazeny, okamžitě by se projevila jejich nereálnost a bída – což ale nemohou teoretičtí fyzikové vůbec potřebovat. Svět s vysoce sofistikovanými bláboly, protkanými nesrozumitelnou hantýrkou (leckdy jí ani sami nerozumí) a rovnicemi, které jsou obvykle vůči realitě jen souborem bezcenných klikyháků, tento svět je pro ně mimořádně výhodný. Mohou se v něm totiž nimrat do sytosti, čerpat na to granty i dotace, nemít za to vůbec žádnou zodpovědnost a předstírat, že je to věda.
Nesmysly a taškařice v etalonech
Z fyzikálního pohledu je vše ve vesmíru – všechna tělesa, částice, prostory, energie i síly, včetně myšlenek a snů – to vše je složeno z různých kombinací pouze tří základních fyzikálních veličin: z rozměru (ve smyslu délky), času a hmotnosti. Je neotřesitelnou pravdou, že jiné základní fyzikální veličiny prostě neexistují. A etalony, kterými ty tři měříme, jsou metr, sekunda a kilogram.
Normálním lidem není zapotřebí zdůrazňovat, že každý etalon znamená něco úplně jiného, takže například sekundu nelze nahradit metrem a metr kilogramem, ovšem teoretičtí fyzikové to od dob Alberta Einsteina vidí jinak. Tak třeba čas podle nich představuje čtvrtý rozměr, tedy délkovou míru (přestože někteří přiznávají, že si to neumí ani představit).
Ale podívejme se nejdříve na samotné definice oněch tří etalonů: ve snaze o co největší přesnost totiž dospěli fyzikové k docela úsměvným taškařicím.
Definice metru coby groteska
Když jsem si dopisoval s redakční radou jednoho odborného časopisu, jenž si zakládá na serióznosti, došlo i na spor týkající se definice metru. Hájili stanovisko, že metr je definován přes rychlost světla pomocí sekundy. Ano, přesná definice říká: Metr je vzdálenost, kterou urazí světlo ve vakuu za dobu 1/299 792 458 sekundy.
Ale představte si reálný důsledek toho, že délková míra je definována přes použití času. Souvisí to spolu asi tak, jako byste chtěli moře definovat prostřednictvím Slunce.
Naprosto exaktně řečeno, kdo by chtěl podle novodobé definice získat přesný metr, musí do volného kosmu, tam odchytit světelný paprsek a během sekundy změřit jeho dráhu – paradoxně metrem, který si přinese s sebou a který je původně odvozen od délky zemského poledníku… Tím ovšem groteska ještě nekončí. Měřič pak zjistí, že svým metrem naměřil dráhu 299 792 458 metrů (nakolik to bude precizní, když všudypřítomná gravitace dráhu světla různě ohýbá, o tom teoretikové mlčí), a když to číslo vydělí stejným číslem, shledá, že metr, který s sebou přinesl, je opravdu metr (a může zpátky na Zem)…
Jako šaškárna to možná ujde – ale patří šaškárny do exaktní vědy?
Je na čase říci: B je správně
Se sekundou, jakožto s etalonem pro čas, je také potíž, neboť teoretikové u ní zaměnili následek za příčinu.
Současná definice zní: Sekunda je doba trvání 9 192 631 770 period záření odpovídajícího přechodu mezi dvěma hladinami velmi jemné struktury základního stavu atomu cesia 133. Nehledě k tomu, že naprostá většina lidí vůbec neví, o čem je řeč, a atom cesia za celý svůj život nespatří, tak sekunda je ve skutečnosti odvozena výhradně od (ročního) oběhu Země kolem Slunce. Ostatně, názvy minuta a sekunda pocházejí z latiny a používaly se k dělení hodiny: pars minuta prima (první malá část) a pars minuta secunda (druhá malá část).
Takže je to opravdu naopak – předem stanovená sekunda je na periodách záření atomu cesia naprosto nezávislá a právě ona určuje, kolik period záření atomu cesia „se do ní vleze“. Ke všemu ještě kmitání každého atomu ovlivňuje jak teplota, tak intenzita gravitačního pole, což znamená, že třeba na rovníku bude mít atom cesia jiný počet kmitů za sekundu, než na severním pólu, nebo na Měsíci, nebo kdekoli jinde…
Tisíce let měli lidé v etalonech jasno. Byly jim srozumitelné a celkem snadno ověřitelné.
Ve dvacátém století ale nastoupili fyzikové, kteří své teorie staví vysoko nad realitu a od té doby to čím dál víc spěje ke dvěma možnostem – buď si lidé nedokážou nic ani změřit, nebo s teoretiky udělají pořádek. B je správně.
Kalibrovat váhy na měsíční kilogramy?
Co se týká třetí základní fyzikální veličiny, hmotnosti, i tady pro teoretické fyziky platí: proč dělat věci jednoduše a dobře, když je lze dělat složitě a špatně. Proto hmotnost (laikové někdy říkají hmota) se měří v kilogramech, stejně jako tíha. Ovšem hmotnost není totéž co tíha a teoretikům obvykle činí zvláštní potěšení buď to někomu vysvětlovat, nebo se dokonce posmívat, když někomu není rozdíl jasný. Přitom hmotnost je uměle zavedený termín, bez kterého by se fyzika v pohodě obešla a navíc zjednodušila. Stačil by pojem hmota tělesa (tj. počet atomů, který je v různých gravitačních polích vždy stejný) a pojem tíha tělesa (která je v různých gravitačních polích různá).
Jenže to by teoretikové přišli o jejich spletitosti, kdy nášlapná váha je podle nich siloměr (?) kalibrovaný pro měření hmotnosti na Zemi. S tím, že kdo by chtěl stejnou hmotnost měřit třeba na Měsíci, musel by váhu překalibrovat. Nikomu z nich přitom nevadí, že siloměrem se exaktně měří síla a ta se uvádí v newtonech, nikoli v kilogramech. Navíc astronauti na Měsíci docela snadno přenášeli zařízení, které by na Zemi vážilo téměř čtvrt tuny. Měli snad oněch 40 kg přepočítat na 240 „měsíčních kilogramů“, a myslet si, že to neunesou?
Trpaslík Kern škádlí relativisty
Chtít různě kalibrovat váhy na vesmírných tělesech je samozřejmě pošetilost – ovšem pro správné výpočty je vhodné „kalibrovat“ (přepočítat) samotnou tíhu, a sice podle vzorce:
m = m.ar / ae
(vysvětlivky: m je tíha, ar je zrychlení reálné, ae je zrychlení etalonové, tj. zrychlení, v němž se nachází originální etalon tíhy – kilogram.)
Trpaslík Kern takové přepočítání jednoznačně podporuje. Přesnými váhami ho totiž vážili vědci na různých místech Zeměkoule, a zatímco v přízemí jedné budovy váha ukázala 308,69 gramu, o 183 metrů výš měl prokazatelně 308,67 gramu: tedy o dvě setiny gramu méně.
Počet atomů sádrového trpaslíka se nijak nezměnil, což znamená, že reálné (gravitační) zrychlení ve výšce 183 metrů oproti přízemí musí být menší – a taky je.
Mimochodem, podle teoretiků, zastávajících Einsteinovu obecnou teorii relativity, není tento jev způsoben gravitační silou (kterou neumí ani definovat), nýbrž křivením čtyřrozměrného časoprostoru. Zkuste ale po nich chtít, aby toto křivení vyjádřili přes rovnice OTR v přesné číselné hodnotě a v přesných čtyřrozměrných jednotkách…
Za sto let to ještě nedokázal v konkrétním případě ani jeden z nich.
Minipříběh s excitovaným profesorem
Co se týká výše zmíněného problému teoretiků s definicí síly, chtěl jsem si jej nechat vysvětlit od jednoho profesora, popularizátora fyziky. Po vyslechnutí přednášky jsem ho kontaktoval se slovy:
Jako argument pro nemožnost definovat Newtonovu sílu ve zkratce uvádíte:
„Co je síla? Hmotnost krát zrychlení. Co je zrychlení? Změna rychlosti s časem. Co je rychlost? Změna dráhy s časem. Dráhu musím měřit v souřadnicovém systému, zpravidla v inerciální soustavě – a v ní se volné hmotné body pohybují rovnoměrně přímočaře. Co je volný? Nepůsobí na něj síla. A jsme v kruhu.“
Ovšem u Einsteina jste nadšen tím, že k jeho teorii síla není zapotřebí a říkáte:
„Každé těleso kolem sebe zakřivuje prostor a čas. Každé těleso se v pokřiveném časoprostoru pohybuje po nejrovnější možné dráze…“
Nejen že přitom necítíte nutnost definovat, co je zakřivení, co je prostor, co je čas a především pohyb, ale vůbec Vám nevadí úplně stejný pojem jako u Newtona: dráha. Naprosto totožná dráha. Jak to, že tady už najednou nejste u volných hmotných bodů a následně „v kruhu síly“?
Jako odpověď mi pan profesor doporučil studium tlustých knih v cizím jazyce s tím, že kontakt se mnou si už nikdy nepřeje…
Přiznávám, že jsem už zažil i mnohem vzrušenější reakce, ale i tak k nevyřešenému a uměle vytvořenému nesmyslu s „kruhem síly“ přibyla ještě otázka: neprospělo by fyzice více, kdyby takových teoretiků bylo méně?
Etalony nelze odvodit z konstant
Samozřejmě, že teoretikové neustále vymýšlejí další a další své aktivity (jinak by tady taky nemuseli být, že?) Jakkoli už domatlali definice etalonů, chystají své dílo zkázy ještě vylepšit tím, že nově hodlají etalony odvodit z fyzikálních konstant, „aby byly přesné“. Co na tom, že ty konstanty změřili právě těmi etalony, které z nich budou chtít zpětně určovat…
Teoretičtí fyzikové jsou vůbec konstantami uhranutí – zvlášť konstantní rychlostí světla – a nedochází jim, jak důležitá je kombinace samotných fyzikálních veličin v jednotkách.
Tak třeba rychlost musí být složena z rozměru (dráhy) a času. Žádná jiná kombinace nemůže být rychlostí. A i kdybychom rozměr měřili například stopou, fyzikální jednotky by měly pořád stejné složení (akorát jinou číselnou hodnotu). Ovšem ve vztahu k realitě by se přesto nezměnilo vůbec nic. Důkaz: kdybychom kupříkladu místo metru používali dvojmetr, tak dnešní rychlost 30 metrů za sekundu by byla 15 dvojmetrů za sekundu – což je ale v realitě pořád stejně dlouhá dráha, pouze vyjádřená jinými slovy.
Takže etalony pro rozměr, čas a tíhu nelze z žádných konstant odvodit, ty si musíme stanovit domluvou, definicemi. Z toho také vyplývá, že když Isaac Newton vztahoval pohyb k nekonečnému prostoru a Albert Einstein k inerciálním soustavám, obojí bylo nedostatečné. Veškeré fyzikální děje se totiž uskutečňují výhradně vůči etalonům (a jejich kombinaci ve fyzikálních jednotkách). Jen a právě proto lze fyzikální děje měřit.
Dvě pravidla jsou víc, než tuny teorií
Typickou ukázkou práce teoretických fyziků je třeba výše uvedený případ s nesmyslným „kruhem síly“. Nejdříve si nadefinují nesmysly utajené v guláši pravd a jejich domněnek, a pak vítězoslavně dokazují, že nesmysly jsou pravdou, jakkoli to odporuje realitě.
Mimochodem, s různými silami a rychlostmi se každý člověk setkává dnes a denně – a už jste někdy viděli, že by kolem nich někdo stavěl soustavu souřadnic, nejlépe inerciální? Navíc s tím, aby ty síly a rychlosti opravdu nepochopil?
Stručně řečeno, nereálný formalismus, vybičovaný do absurdit, nesrozumitelná „vědecká“ hantýrka, bezcenné klikyháky v soustavách rovnic a záporné efekty pro lidstvo – to je ten největší prokazatelný výsledek teoretické fyziky za posledních sto let. Samozřejmě, že přitom teoretikové napsali i tuny elaborátů o tom, co je a co není vědecká teorie.
Ale pravda je naprosto jednoduchá a stačí jen dvě pravidla:
Odporuje to logice reality? Pak je něco špatně a nechoďte s tím do vědy.
Nemá to fyzikální jednotky? Pak se tím nesnažte zaplevelit fyziku.
Tečka.
Jiří Muladi
P.S. Teprve až budou všichni kujóni a obchodníci s iluzemi vyhnáni, teprve pak bude fyzika čistou vědou bez víry v nesmysly. Jenže jak známo, kapři si svůj rybník nevypustí. Takže studenti, je to na vás. Nebojte se klást „protivné“ dotazy k jádru věci, nenechejte si vymývat mozky a nedejte se obalamutit různým kličkováním, možná i arogancí pedagogů. Trvejte na konkrétních a detailních odpovědích – leckdy pak zažijete i legraci při odhalení, že „císař je nahý“.
