/DOPLNĚNO 28.3./ Před necelými dvěma roky, tehdy začátkem října, jsem zveřejnil tři pokračování o životě W. A. Mozarta – především citace z literatury. Nyní navážu o nadaném Josephu Haydnovi, který se v 18. století nacházel poblíž něho.
Články zde na gnosis.cz jsou samozřejmě přístupné i všem dětem, ačkoliv si z nich stěží co odnesou. Pohádkový svět mají naplněný náhodami – odlišně od záležitostí dospělých lidí. Náročně býváme vedeni do porozumění životním situacím. Někteří je chápou po svém, a jiní také.
Svět je o mnoho zajímavější, pochopíme-li, jak je řízen. [1]
Portrét Josepha Haydna z roku 1791.
Chlapci se narodili v rodině Mathiase a Marie Haydnových v pořadí: Joseph – druhý, Michael – šestý, Johann – jedenáctý. Otec rodiny – Mathias Haydn – jako amatérský hudebník ovládal harfu, byl kolářem a (řekněme) místostarostou v Rohrau. Matka Maria (roz. Koller) byla kuchařkou u hraběte Harracha.
Rodiče předali svého synáčka Josepha učiteli hudby. Johann Matthias Franck ubytoval šestiletého chlapce u sebe, v nedalekém Hainburgu. Budoucí světoznámý skladatel tam žil velmi chudě, ovšem to hlavní získal. Osvojil si cembalo a housle, zpíval soprán v kostelním sboru.
Jako osmiletý se už dostal do Vídně, zařazený ve sboru Katedrály svatého Štěpána. Při koncertech účinkoval i v královském paláci. A později byl Joseph pověřen, aby hudebně vzdělával svého mladšího bratra Michaela. Společně byli ve sboru tři roky.
V 17 letech však Joseph mutoval a tak jej, sólistu, vystřídal jeho bratr Michael. A když rošťácky poškodil účes – ustřihl copánek jednomu ze sboristů, v katedrále ztratil své místo.
Jeho život se podstatně zhoršil. Živil se aspoň přepisováním partitur a hraním na housle na tanečních bálech. Až později se uplatnil v hudební akademii skladatele Nicoly Porpory. Kvůli peněžnímu nedostatku se sám učil potřebné hudební technice. Jeho první symfonie, začátečnické dílo, byla později přirovnávaná spíš jen k předehře. Avšak i symfonická hudba měla svůj nadějný vývoj teprve před sebou. Obdivoval Philippa Emanuela Bacha, tehdy slavného.
Philipp Emanuel Bach (1714 – 1788) byl v Berlíně komorním cembalistou a skladatelem pruského krále Friedricha II. Velkého. Předchůdce vídeňských klasiků – Haydna, Mozarta a Beethovena. Svým současníkům představoval „velkého Bacha“ právě on, a ne jeho otec – dnes slavnější Johann Sebastian Bach.
Mladý Joseph miloval dívku, dceru parukáře. Ta ho však nechtěla a odešla do kláštera. Vzal si za ženu její starší 27-letou sestru, Annu Marii Kellerovou. Sice s ní žil 40 let, jeho hudbě však nerozuměla. Děti neměli. Zatímco on byl spořivý, manželka velkopansky hostila katolický klérus. Je snad v tom nějaká souvislost s kontrastními motivy, s přechodem z durové do mollové tóniny a zpět? [dle 2]
Postavou byl nevysoký, obličej zjizvený od neštovic. Wikipedia doslova:
„Tucty Haydnových portrétů od několika umělců, kde na každém je Haydn zobrazen s jinými rysy, nám zamezilo možnost dozvědět se, jak Haydn přesně vypadal.“ [3]
Z toho mi ovšem něco vyplývá – když odbočím. Starý portrét nějaké jiné osobnosti, jenž máme jako jediný, poskytuje ještě menší pravděpodobnost zjistit skutečnou podobu člověka. Kdežto z tuctů podobizen spíš bude některá dost věrná, nebo i několik z nich.
Roku 1761 nastoupil do soukromého orchestru knížete Paula Antona Esterházyho, hlavy nejbohatší a nejmocnější rodiny v Uhrách. Pozdějším následovníkem odešlého knížete byl Mikuláš (Miklós, Nikolaus) Esterházy. Budoval palác podle vzoru Versailles, s loutkovým divadlem a čtyřistamístným operním domem. Život měl naplněný mnohou prací. Musel pečovat o zámecké hudební nástroje a dbát o umění zpěvaček. Řídil orchestr, organizoval operní představení a hrál komorní hudbu pro zámecké hosty. A především vytvořil velké množství děl, jež se uplatňovala i v cizině.
Postupně se Joseph Haydn svým dílem velmi proslavil. Vydal se podvakrát do Londýna. Zasloužený výdělek dobře investoval:
Rozhodně si z Londýna přivezl kapitál a solidně ho uložil, což bylo obecně známo a přispělo to také k jeho vážnosti tady ve městě. Do Anglie se tenhle génius nepřetržitých hudebních nápadů mohl rozjet až poté, co mu dal Esterházy po dlouholeté službě konečně volnost. [4]
Po návratu, do Vídně, učil Ludwiga van Beethovena, což však brzy skončilo.
Roku 1795 znovu působil v Uhrách, u téže šlechtické rodiny. Tvořil usilovně a jeho umění je ctěné dodnes.
Kvůli zhoršenému zdraví se nakonec usadil ve svém domě ve Vídni. Tehdejší feudalismus ho znejisťoval; zda ve stáří nebude strádat nedostatkem?
Byl zámožný. A přesto, s přibývajícím věkem dostal strach, jako ostatně mnozí starší lidé, že bude trpět nouzí. A přitom byl zdatný obchodník, a to až do konce: jak jenom dovedl zmáčknout Breitkopfa a Härtela kvůli partituře „Čtvera ročních období“. [4]
Ukončil skladatelskou dráhu a až do svého odchodu se těšil hrou na klavír.
31.5.1809 zemřel v časných ranních hodinách slavný vídeňský skladatel Franz Joseph Haydn. Půldruhého dne spočíval ještě v domě smutku v Kleine Steingasse, pohřeb byl stanoven na 1. červen, na nějž toho roku připadal svátek Božího těla. Horko bylo k zalknutí, jen občas se zvedl nedomrlý větřík. Procesí, které v jiných letech vycházelo v plném lesku, třpytu zlata a pestré vlajkoslávě ze Svatoštěpánského chrámu a vinula se celým srdcem města, toho roku odpadlo. — Vídeň už nebyla Vídní. Obsadili ji Francouzi. Arcivévoda Johann se kvapně stahoval se zbytky armády směrem do Čech, s Napoleonovými vojsky v patách. Sám Napoleon sídlil v Schönbrunnu.
Jen někteří z vídeňských obyvatel, kteří Haydna za jeho života hromadně uctívali a oslavovali, věděli, že už je po smrti —. Na svatém poli se přece jen sešla hrstka lidí k hrobu. [4]
— skladatel se v Paříži těšil velké úctě a že byl členem Konzervatoře a různých uměleckých institucí. A kdo by to snad nevěděl, ten si to mohl odvodit z francouzských medailí na polštářku v nohou rakve. A mimoto se už po léta psalo v tisku, že Haydn je jediným německým skladatelem, kterého Napoleon snáší. [4]
Po smrti
Haydnovi hudební přátelé, dokonce domácí přátelé, a zároveň stoupenci — Galla. Obdivovatelé, ze kterých se vyklubou zločinní lovci relikvií. [4]
— další osudy hlavy Josepha Haydna, odcizené r. 1809 z jeho hrobu. Hlava, kterou získal roku 1820 Esterházy, bezpochyby nepatřila Haydnovi. Připomínám, že tu proslulou krádež Haydnovy hlavy spáchali zvrácení přívrženci lebozpytných teorií anatoma a frenologa F. J. Galla (1758 – 1828), vypovězeného z Vídně pro své nekřesťanské a hrubě materialistické názory.
Proč nikdy nedošlo k veřejnému soudnímu stíhání lupičů? Odpověď je trapná pro stát a vládu rakouského mocnářství. — Ke stažení případu došlo zřejmě ze strachu před rozruchem, kterého se báli zbožní vládci Rakouska. Vedle křesťanského ustrnutí nad zhanobením hrobu hrálo zřejmě roli i to, že si Hofburg nepřál druhý hudební skandál: ztráta Mozartových tělesných pozůstatků roku 1791 už tak dost otřásla (hudebním) veřejným míněním v Evropě a Americe a vážně poškodila mezinárodní reputaci Rakouska. Haydnovský skandál by byl krajně nežádoucí!
— Prof. Rokytansky věnoval Haydnovu lebku Sdružení přátel hudby. — S odhalením pravdy — v roce 1954 se rozhodlo věnovat pravou Haydnovu hlavu eisenstadtskému kostelu. [4]
Haydnovo dílo svého tvůrce přežilo, a to zásadním způsobem – jak víme. Jenže taková skutečnost vyplyne až později. Tehdejší domněnky o budoucnosti byly jiné.
Pesimistickou předpověď ohledně budoucích skladatelů uvažoval Stendhal (vlastním jménem Henri Marie Beyle, 1783 – 1842). A přece znovu přicházeli géniové – Liszt, Čajkovský, Janáček a jiní.
Stendhal (1817, 1823):
Cimarosa, Haydn a Mozart odešli ze společenského jeviště zcela nedávno. Jejich nesmrtelné skladby se ještě hrají: ale brzy budou odsunuty do pozadí: v módě budou jiní hudebníci a zapadneme nadobro do temnot prostřednosti. Tyto myšlenky naplňují moji duši pokaždé, kdykoliv se blížím k tomu klidnému domu, kde Haydn odpočívá. Zaklepáte, a přijde vám s úsměvem otevřít jakási dobrá stařenka, jeho bývalá hospodyně, vyjdete po malém dřevěném schodišti, a uprostřed druhého pokoje velmi prostého bytu najdete klidného starce, sedícího u psacího stolu, pohříženého v smutné myšlenky na to, že život mu uniká, a ve všem ostatním tak bezvýznamného, že ho musí někdo navštívit, aby se rozpomněl, kým kdysi býval. Když vidí, že někdo vchází, na rtech se mu objeví úsměv a oči zvlhnou slzami, jeho obličej ožije, jeho hlas se vyjasní, poznává hosta a začne s ním hovořit o svých prvních letech, na která si vzpomíná mnohem lépe než na léta poslední: máte dojem, ze umělec ještě existuje, ale brzy upadne před vašima očima znovu do obvyklého stavu zasmušilé netečnosti.
Onen Haydn plný ohně, překypující plodností a tak originální, ten, který sedě u klavíru vytvářel hudební zázraky a dokázal ve chvilce rozohnit všechna srdce, uchvátit všechny duše a zaplavit je slastnými pocity, tento Haydn zmizel ze světa. — [5]
Často jsem myslel na to, že dojem, kterým působí symfonie Haydnovy a Mozartovy, by se o mnoho zvýšil, kdyby se hrály v orchestru nějakého divadla a kdyby se přitom na jevišti střídaly všelijaké nádherné scenérie, tak aby odpovídaly hlavní myšlence různých partií. Naše duše má zapotřebí určité obdoby, aby nějakou hudební pasáž pochopila, aby se jí nechala proniknout. Sebekrásnější myšlenka vyvolá jen pomíjivý dojem, jestli ji skladatel opakováním nezdůrazní. Jestli přejde příliš rychle k jiné myšlence, půvab se rozplyne. [5]
Přání z dávného století může uskutečnit současná doba promítáním pohyblivých obrazů, svými stále promyšlenějšími informatickými postupy.
Zkušenost s trvalostí vídeňské klasické hudby tehdy ještě nemohla být; Stendhal budoucnost nevystihl.
Něco podobného k přetrvání či nepřetrvání připomenu i v moderní době. Sám Karel Gott si v mládí nebyl jistý svou budoucností. Co bude dělat ve svém dalším životě – až dosáhne třicítky? Vždyť rockové vzory, začínající na Západě, to byli kluci jen kousek za věkem výrostků. Zpěváci, věku čtyřiceti nebo šedesáti let, byli v tehdejším big beatu nepředstavitelní. Roku 1999 český zázrak vzpomínal:
Je o vás známo, že jste důsledný. Měl jste od počátku kariéry představu o tom, čeho chcete dosáhnout?
Když mi bylo pětadvacet a jeden hit střídal další, měl jsem představu, že tahle muzika se dá dělat tak do třiceti. To, že budu zpívat do šedesáti, bych si vůbec nedovedl představit. A mám dokonce pocit, že v uplynulých deseti letech, tedy v době, kdy se někteří možná těšili, že již budu odepsán, mi publikum dává najevo daleko více přízně než kdykoliv předtím. [6]
K tomu však slavíkův mladistvý zápal byl potřebný natrvalo, rok 2008:
Zbylo vám něco z entuziasmu, se kterým jste začínal zpívat v pražské kavárně Vltava?
Kdybych ztratil kluka v sobě, tak bych už svou práci ve svém věku nemohl dělat. A už dávno bych ji nemohl dělat! Zapáleným klukem zůstanu, dokud se nedej bože nezačnu stydět. [7]
Kdysi jsem někde četl, jak Gott se Štaidlem ještě konkrétněji uvažovali, co jiného by mohli ve svém oboru později dělat, například v rozhlase, až budou starší. Přece však rozjeté mládence, umělce, tehdy kolem roku 1970 nic nezastavilo.
Také zde vložím, jak ošetřoval svou budoucnost geniální W. A. Mozart. Jestlipak uvažoval nejlépe, z pohledu dnešních pokročilejších duchovních poznatků?
Jde o hlubokou víru v Boha, nikoli o bezvěrecký fatalismus, jestliže Mozart při úmrtích matky a otce, která nechápal jako „rány osudu“ a deptající „životní mezníky“, nýbrž jako „řízení boží“ a která se ho dotkla zdánlivě jen na povrchu, vyjádřil slovy: Bůh tomu chtěl. — Ale proč by neměl myslet vážně, co napsal otci po matčině smrti v roce 1778, že totiž „našel útěchu“ v tom, že se „s naprostou důvěrou odevzdal do vůle boží“?
— „nikdy neuléhám bez pomyšlení na to, že třebaže jsem mladý, nemusím se dožít příštího dne – a přece nikdo z těch, kdo mne znají, nemůže říci, že jsem ve styku s lidmi mrzutý nebo smutný. A za tuto blaženost každodenně děkuji svému Stvořiteli a ze srdce ji přeji všem svým bližním.“ [8]
Vesmír plní lidská přání. Odpovídá na naše vhodné i nevhodné myšlenky, záměry a činy. Uskutečňujeme své nápady, ale přitom dbáme, máme dbát, i nabídek Osudu, třeba i málo srozumitelných.
Vlastní touha po dlouhém plodném životě, podpořená prospěšnými životními postupy i zdravým jídlem, není sobecká. Kdežto špatně dopadá člověk, který nedomyšleně, nepodloženě předpovídá, nesmyslně vtipkuje, jakou nemoc později dostane.
Joseph Haydn roku 1776, na žádost, napsal svou autobiografii – dvě stránky. Bylo mu tehdy 44 let.
Ještě delší Haydnovo hodnocení od DrSc. Rudolfa Pečmana, CSc, (1931–2008):
Joseph Haydn (1732 – 1809) je vzorem umělecké jednoty a stálosti. Jeho vývoj nebloudil po slepých uličkách, ani se nevyznačoval prudkými protuberancemi nebo uměleckými prohrami. Byl nenáhlý, více než půl století se nezastavil, stoupal k výšinám.
Skladatel Haydn není novátorem, který láme pouta tradice. Začíná jako její vyznavač. Ví velmi dobře, jak má na ni navázat. Ctí své předchůdce, vzdává pokornou úctu velkým současníkům. Krok za krokem se připravuje k odklonu od galantního slohu ve prospěch stylu citového, čímž se stává (byť neuvědoměle) dokonce předchůdcem romantismu. — [5]
Haydnova láska k hudební formě – toť také odpověď na otázku, proč Haydn není bytostným hudebním dramatikem. Haydnova osobnost netíhla k vypjaté jevištní akci, jež by byla projevem drásaného nitra jednajících osob. Haydn byl vnitřně příliš přímočarý, nekomplikovaný a sám v sobě dokonalý, než aby dovedl proti sobě postavit vyhrocené dramatické charaktery hráčů a protihráčů. V 80. letech 18. století již nestačil prudkému vývoji opery, zato však byl plně svůj v letech ku konci 6. desetiletí a po roku 1770, kdy v opeře dozníval galantní směr, kdy se čistá radost prostě spojovala – bez hlubších problémů psychologických – s citovou expresívností výrazu. V té době píše Haydn své nejživotnější opery. —. Haydn však ztratil zájem o operní tvorbu v době, kdy směřoval k ideálu klasické vyrovnanosti. Tehdy se mu jevily jeho opery jako bezbarvé – a posléze je odsunul zcela do pozadí.
Studujeme-li Haydnovy hudební rukopisy, užasneme nad tím, jak jasně a naprosto logicky jsou koncipovány. Ve srovnání s Mozartem dokončil takřka každou práci, kterou byl započal. Jen zřídka přerušil Haydn komponování svého díla. Řekl ostatně G. A. Griesingerovi, že nepsával nikdy narychlo, nýbrž že komponoval s rozmyslem a pílí. V jeho partiturách neobjevíme noty, které by nebyly na svém místě. Máme dojem, že jeho hudba zní bezprostředně, jako by byla jen lehce nahozena. — [5]
Haydn neznal do svého stáří konceptů a náčrtků. Přemýšlel o své tvorbě ovšem hluboce předtím, než se chopil pera. V tom se blíží našemu B. Smetanovi. —. Ke konci tvůrčí cesty je Mistr až úzkostlivě pečlivý, neboť je již přesvědčen o tom, že jeho tvorba náleží celému kulturnímu světu. —. Osobně zůstává však Haydn neobyčejně pokorný a touží koneckonců po tom, aby „zcela nezemřel“, ale aby žil druhým životem ve svých skladbách. Toť právě splynutí s dílem! [5]
Prostotu Haydnova výrazu podporuje radostnost, přirozenost a humornost, vyvěrající z nepřikrášlované lidovosti. To jsou ovšem rysy, které nesnášelo titánské 19. století odsouvající Haydna na vedlejší kolej proto, že byl pro tuto dobu až příliš prostý a jevil se jen jako „papá Haydn“. —
Haydn je bystrý pozorovatel skutečnosti. — Nikdy se nedostane do vod samoúčelnosti, protože jej zachraňuje jeho smysl pro přirozenou vyváženost věcí. Snad to souvisí s tím, že žil polovinu života na venkově, v bezprostředním styku s přírodou. V tom ohledu roste nad Mozarta i Beethovena. Miloval lov, rád chytal ryby; v obdivu sledoval život a vývoj každého tvora. Haydnovo dílo přináší radost. — [5]
Haydn napsal přes 100 symfonií, 77 smyčcových kvartet a oratoria – Stvoření světa, Čtvero ročních počasí. Byl autorem státní hymny rakouského císařství, pozdějšího Rakouska-Uherska. Kdežto ve 20. století se tatáž melodie stala hymnou německého státu [slyš Emperor’s Hymn].
Univerzálním dědicem geniálního skladatele byl kovář Mathias Frolich z Röhrau. [dle 4]
Joseph Haydn byl vzpomínaný jako zásadní katolík. Člověk laskavý, optimistický, se smyslem pro humor. K dokončení rukopisu svého díla často napsal „Laus Deo“ („Chvála Bohu“).
Portrét Josepha Haydna z roku 1803.
„A co mně nejvíc na ní chybí, je, že se strašně stydí za melodie.“ [9]
Kdysi se prodrala na pódia kouzelná divokost, současně s příchodem dvou jestřábích světových politiků. Umění samo o sobě nemívá tu velkou zodpovědnost, to nebezpečí, které by mohlo ničit svět – jakou mívají politici a vědci. Avšak i hudbu, při které posluchači řvou nadšením – až není nic slyšet, lze posuzovat různými způsoby. V duchovním posouzení bývají související následky dosud podceňované. Co z toho plyne pro nás, posluchače?
V moderní klasické hudbě část skladatelů odmítla určité hodnoty, jako je tradiční tonalita, melodie, instrumentace a struktura. Později byly někteří tito autoři i odmítaní, s jejich nepřijatými postupy. [dle 3]
Zobrazovací technika, počínajíc fotografií, nevytlačila malíře, nýbrž jim dala větší svobodu – oproštění od realismu. Sochaři ani nepotřebovali konkurenci nynějších trojrozměrných tiskáren – a už dřív přestali „realisovat“.
Jistě ani hudba nedovolí vytlačení lidské tvorby užitím elektronické techniky – anebo si lze představit budoucí výpočty tónů a rytmů, jež by si lidé nejvíce cenili? (Ostré odsouzení.)
Dodatek 28.3.2021
Čtenářka článku upozornila: „Čtvero ročních počasí nebo Čtvero ročních dob?“
Děkuji; patřičně česky doba, období.
Původně jsem chystal haydnovský článek mnohem delší, vždyť i sourozenec Johann Michael Haydn byl velkým umělcem, nejen své doby. Ale, „mlčeti – zlato“. Znám člověka, který nechtěl znát minulou totožnost, že nač si přidávat další starosti k současným. Zřejmě také „nevědět – klid“…
Nedávno, 31.1.2021 odešel ze života známý český skladatel Ladislav Štaidl:
https://operaplus.cz/ve-veku-75-let-zemrel-hudebni-skladatel-ladislav-staidl/
Přidám krátký výčet skladatelových hudebních úspěchů. Mladší lidé se už možná nesetkali s jeho nejúspěšnějšími písněmi, ať v podání Karla Gotta nebo jiných. Zde odkazy na několik z těch, jež nazpíval sám:
Mží ti do vlasů – mimořádná melodie se skladateli povede jednou za život, kdysi hodnotil kritik
Strom pohádek – jsem neznal, ale někdejší děti – jinak
Jsou dny, kdy svítá o něco dřív – seriál „Zkoušky z dospělosti“ www.csfd.cz. Po čase skladatel ponechal zpívání jiným.
Ospalé ráno – „Tak blízko jsem tvá ústa měl“
Odkazy:
♫ Josepf Haydn – Koncert pro klavír č. 11 D dur, 3.věta
♫ Johann Michael Haydn (1737-1806) – Larghetto in F (1763)
[1] Bubáci pro všední den – Karel Michal. Československý spisovatel, Praha 1966. Povídka Vikýřník:
Svět je o mnoho zajímavější, pochopíme-li, jak je řízen ~ Bytí není beze smyslu, protože vlastně každý počin lze nějak zařadit ~ Měl radost, že je chválen, a měl radost, že pomohl, když teď znal pravidla světa, v němž mu bylo dáno přebývat ~ Žít bez kodexu je možné jen do té doby, dokud s ním nepřijdeme do styku.
[2] ČRo Vltava, 8. 12. 2002
[4] Haydnova hlava – Theun de Vries. Nakl. Odeon. Praha 1990. Překlad Olga Krijtová. s.38, s.57, s.14, s.19, s.130, s.131, s.94 (Orig. Het hoofd van Haydn, 1988)
[5] Haydn a Mozart – Rudolf Pečman. PKO, Brno 1976. s.7-8, s.8-9, s.21, s.22, s.23, s.24-25
[6] Rozhovor 1999 Karel Gott – Opěvovaný pěvec. www-celebrity-cz
[7] Karel Gott: Věřím v sílu myšlenky – Právo, 4. 11. 2008 13:50
[8] Mozart. Stopy transcendence – Hans Küng. Vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2002. Překlad Lucy Topolská, s.36. (Orig. Mozart. Spuren der Transzendenz)
[9] Kam zmizel ten starý song – Česká televize, rok 2005. 32. minuta
Bohumír Tichánek
Poslední články autora:
