Dnes najdeme mladé lidi, kteří o Ježíši nevědí nic. Internet však obsahuje mnohé jeho pokyny k životu.
Na území Čech, Moravy a Slovenska se křesťanství nejvíc šířilo rozhodnutím shora. Kdežto u polabských Slovanů, v Kyjevské Rusi se užívalo mnohem víc zločinného násilí. Jaké asi byly lidské vztahy u předkřesťanských Slovanů?
Není smyslem článku jen připomínat pěkné a ošemetné souvislosti, které ke křesťanství patří. Chci nahlédnout na počátek, na příčinu, která vedla k nehezkým souvislostem ve vývoji Evropy a světa.
Apoštolové Petr a Pavel, uprostřed sloup s monogramem Krista. Zlatem zdobené dno skleněné byzantské mísy z konce 4. století.
Dávný vliv křesťanství na širokou veřejnost byl srozumitelný; vychovával ji. Později se postupně začali z církve vydělovat vzdělanci, kteří sledovali nedostatky zavedeného náboženství. Také někteří urození, mocní a bohatí chápali svět příliš po svém, tak jako ti, které bída zatlačila do zločinnosti. Poměry vůči majetku poškozují ty i ony. Ačkoliv právě Ježíš upozorňoval na dočasnost hmoty. Menší bývá důležitost hmoty vůči našim způsobům jednání.
Křesťanství měnilo lidské vztahy. Po staletí bylo v kostele kázáno, jaké má být vzájemné chování mezi lidmi. Hlásalo mnohé, hodně smířlivosti, ale i pokory. Pokud naopak nesmířlivost a nepokora přicházely do společnosti shora, pak oplátkou na chamtivost mohly být tvrdé revoluce.
Ještě v 19. století bylo u křesťanů možné, že se i dva sebevíc rozhádání vesničané při míjení pozdravili: „Pochválen buď Ježíš Kristus“. Ovšem zůstávaly i zlé vztahy. A po celou křesťanskou éru také války, i mezi křesťany.
Chování v kostele trochu připomíná tzv. modloslužebnictví. Pokud lidé důvěřují úkonům prováděným při mši, pak tento postup má na ně vliv. Už ten imponující zvuk varhan. Co se občas odehrávalo v kostele? Zpověď, přiznání hříchů a rozhřešení – s opakováním množství předepsaných modliteb, jen v myšlenkách. Proseb, jež ovšem nekonkretizovaly. Pojídání lidského masa a pití lidské krve, vždy jen symbolické. Materialisté se diví. Nezávislé duchovní přístupy se odvracejí.
Děti byli vedeny v povinném školním předmětu – náboženství k poznání křesťanství. V Československu až do roku 1953. Kromě výuky k dobrému chování, náznaků, jak to bývá po smrti, se užívaly i tvrdé postupy. Třeba i s nemilosrdným úderem. Výchova, připomínající nenávist, nebývala vyloučená. Přitom bití dětí není samozřejmé, když vůbec není u Mongolů, u indiánů a jinde.
Poznatky se dostávají k těm, kteří je hledají, nebo kterým jsou nabízeny. Nejlépe, je-li přitom člověk prázdným hrnkem k naplnění. Pak nezávisleji posuzuje význam a pravdivost nových názorů. Ochotněji posuzuje odlišné poznatky, nejen ty z Bible. Ta, co dodnes vodí lidi do válek. Možno souhlasit s názorem, který je zděšený…
…úrovní komunikace představitelů České katolické církve a jejich odklonu od klíčového poselství evangelia. Nepříteli se nastavuje druhá tvář, nikoliv se berou do ruky zbraně. Arcibiskup, který se obléká do maskáčů a letí do Afghánistánu povzbuzovat vojáky, kteří tam podporují ve skutečnosti terorismus, je fackou do tváře Kristovy.
Křesťanství vedlo veřejnost k lepším vztahům, pokud byly Ježíšovy názory dodržovány. Zásady se kázaly v kostele a záleželo na schopnostech kazatele:
Jablečné víno s Rozárkou – Laurie Lee
Například církev se zdála mít takovou moc jako nikdy. Neděli co neděli se ozval důvěřivý kostelní zvon: vesnice jej slyšela, na nic se neptala, oblékla se do saténu a kepru, nasoukala se do lavic, vstávala, sedala, skláněla hlavu, mračila se na děti, hrbila se, modlila se, odbučela nebo odšeptala kostelní písně, a když pan kaplan drmolil předtištěné kázání, vypůjčené z diecézní knihovny, vesnice tupě trčela v řadách za sebou nebo spala trhavým spánkem.
To je minulost upracovaných vesničanů, kteří vsedě především odpočívali. Veřejná schůze.
Byly i tvrdé, kruté postupy vládců křesťanských států. Feudalismus spolupracoval s církví a soudy určovaly mučení a popravy, tvrdost k neurozeným. Sama církev podobně. Naopak církevní svátky, svatby a křtiny blažily veřejnost. Dobrý farář měl všeobecnou úctu.
Církev dbala udržování nepořádků, kdy ke konci 19. století nechápala a neprosadila pomoc utlačovaným – tedy dělníkům s pracovní dobou původně i 12 hodin denně. Nehorlila proti dětské práci, známé i v průmyslu první republiky československé. Takže se prosazovali socialisté – často materialisté. Kdežto církev strnule po starém; hlídat staré rozvrstvení lidí.
Založit náboženství
Je známo, že křesťanskou církev nezakládal Ježíš. Byla projektem apoštola Pavla. Základem mu byla úcta k Ježíšovi. Po svém dodával úctyhodnému Ježíšově přínosu jisté zajištění, řád. Řád mají státy – zákony. Řád – stanovy – mají organizace v různých demokraciích. Ať mnoha politických stran, ať strany jedné. Řád tedy mívají i náboženství, v jejich různých odlišnostech.
Řád omezuje svobodu. Stát nás má chránit proti lidem, co v něm nejsou obsaženi. A současně má brzdit ledacos v nás. Sklouzávání ke škodám. Stát chrání víc ty dole, nebo ty nahoře? Jak který.
Proč vlastně apoštol Pavel křesťanství rozběhl? A co bylo příčinou chyb křesťanství?
Zprvu se jmenoval Šavel a patřil mezi lidi, kteří pronásledovateli křesťany. Chtěli vymýtit novátory, jež odmítali dominující sílu a naopak hlásali měkkost jako zásadní prostředek pro lidské vztahy. Soucit, odpouštění, tolerance – žádné nepřátelství. Vůči sobě nesobecká tvrdost a na cizí měkkost, co to jen jde.
Tvrdost dodnes
Srovnejme, jak po staletí patřila ke klukovské výchově tvrdost. Bití bylo samozřejmostí. Patřilo našim předkům, když společnost bývala agresivnější – necivilizovanější. Na to vzpomínal malíř Josef Lada (1887 – 1957), že za jeho dětství bývali lidé divočejší – v denním životě i v hospodě. A k tomu přidával, že tehdejší dědci vzpomínali, že za jejich mládí, tedy po začátku 19. století, bývalo chování ještě nevázanější.
Chystá se zákon, který bude zakazovat násilné výchovné postupy. Bití dětí. Toto zlidštění ještě dnes česká veřejnost posuzuje různě – při vzpomínkách na své dětství ve 20. století. S převažující představou, že přece jsme vyrostli v dobré lidi. Že snad právě pro ty štulce vyrostli. Nebyl-li rodič úctyhodným vzorem, pak nastávají různé souvislosti.
Tvrdost tehdy
Současné váhání části občanů nad tvrdostí přirovnávám k vlivu nové, Ježíšovy psychologie. Už tehdy ve starověku odmítala násilí a vysvětlovala dobro. Má vládnout mezi lidmi vlastními a cizími, tím i mezi národy.
Podobně, jako dnes někteří lidé s podezřením posuzují zjemňování lidských vztahů k dětem, nebo zákaz trestu smrti, stejně tak se milosrdné ježíšovské přístupy mohly podivně jevit strnulým farizejům.
Vznik Pavla
Původně Pavel aktivně odmítal křesťany s jejich „Cestou“.
„Jsem Žid narozený v kilickém Tarsu, ale vychovaný zde v tomto městě. Zákonu našich otců jsem byl vyučen v největší přísnosti u nohou Gamalielových a byl jsem horlivcem pro Boha, jako jste podnes vy všichni. Tu Cestu jsem pronásledoval až k smrti. Zatýkal jsem muže i ženy a dával je do vězení, jak může dosvědčit i velekněz a všichni starší.“
Máme prezidenta, který pod vlivem cizí útočné války změnil svůj názor na jejího původce, do dálky hledícího silného prezidenta. Své jméno však český prezident nezměnil.
Kdežto Šavel se přeměnil v Pavla, když zažil zvláštní úder. A „o něm to je“. Zásadní je tvrdý způsob použitý k získání adepta, který měl zakládat náboženství. Biblická tradice po svém vysvětluje vznik Pavla, když změnil svůj odmítavý přístup ke křesťanství na opačný.
Tehdy byl oslněn nečekaným světlem, a úplně oslepl. Také jeho společníci na cestě vnímali velké světlo, ale jen Pavel navíc slyšel vevnitř hlas, který se mu představil jako neviditelný Ježíš. Dal Pavlovi pokyn, aby šel do Damašku, a tam má čekat další změnu. Uzdravení.
Dál pak biblický Nový zákon popisuje mnohé činy jež vykonal, i životu nebezpečná dobrodružství, jimiž ve službě Bohu procházel.
Cizí civilizace
Objevilo se vysvětlení, jež vniká do hloubky. Namítá proti názoru, že by vysoko postavené duchovní Podstaty, tedy z Vyššího světa, působili na člověka natolik silně, tak násilně, jak se to přihodilo Pavlovi. Odmítá, že by mohlo jít o vliv samotného Ježíše ze světa nad námi.
Nestává se, že by Vyšší svět své pokyny předával množstvím knih, které by rozmísťoval nadzemskými postupy všude možně. Nýbrž člověk objevuje ve své hlavě myšlenky, a posléze pochopí, že to není škodlivá schizofrenie, nýbrž názory vyspělé Bytosti. Viz Neale Donald Walsch (*1943). Ovšem zdroje vkládaných myšlenek bývají různé, i lidé znají hypnózu, jež předepíše určité chování po probuzení z duševní strnulosti.
Jak posuzovat kvalitu postupu, jenž velmi tvrdě zasáhl Šavla? Tomu se rýsuje jediná možnost: poslechnout a podřídit se. Aniž by musel dostat obojek a byl snad na šňůře vedený do Damašku. Nejtvrdší výhrůžkou mu byla narýsovaná budoucnost – aby šel a udělal, co je vyžadováno. Anebo má zůstat na zbytek života slepý? To je nekompromisní způsob, odpovídající tvrdým i zlým postupům, které Jahve často vyžadoval po Židech v biblickém Starém zákoně.
Kdežto duchovní poznání ví o svobodě, jako základu požadovaného Vesmírem. Svoboda a spravedlnost, o ně dlouhodobě Osud usiluje.
Tvrdost neodpovídá Ježíšovým přístupům, které zdůrazňoval. Pak je možnost přisoudit je jiným. A to velmi vyspělé, jenže nepřátelské civilizaci, o které mimovědecké poznání ví víc a víc. Ta, pokročilá, zjevně stála i za nadlidskými vlivy, na nichž je založený Starý zákon. Jak známo, mnohokrát směrovaný opačně oproti Novému zákonu.
Křesťanský Bůh byl Španěly vzpomínán při mučení a vyvražďování indiánského lidu, nesčíslné byly ukrutnosti během celé křesťanské éry – v rozporu s Ježíšovými pokyny.
Dílo Ericha Dänikena zdůrazňuje mimozemské civilizace v jejich vlivu na náš svět.
— V roce 2020, ve svých pětaosmdesáti letech, je Erich von Däniken —
Erich von Däniken: „Paule, přišlo za mnou mnoho, mnoho akademiků – zejména těch, kteří odešli do důchodu. Při společném posezení nad sklenkou vína se svěřují: ‚Erichu, zastávám podobný názor jako ty, ale vzhledem ke svému postavení bych ho nikdy nemohl zveřejnit. —“
Zaujalo mě, že jsem od Ericha nezachytil žádnou výtku vůči monolitu římskokatolické ortodoxie. — Ve skutečnosti, jak mi vypráví, to byl jezuitský pedagog, kdo ho ještě jako teenagera ve škole poprvé povzbudil, aby své mimozemské otázky živil návštěvou Henochovy knihy. Říká, „Jezuitští bratři, kteří mě učili, měli všichni do jednoho alespoň jeden doktorský titul a byli velmi, velmi otevření. Neměli jsme žádné hádky — Po mém projevu jsme spolu seděli, popíjeli sklenku vína a všichni mi gratulovali k úžasnému výsledku!“ O více než půl století později jsou gratulace ještě vyššího řádu. Erich mi s velkým nadšením podává k nahlédnutí dopis – krásný pergamen s velkou voskovou pečetí papeže Františka. Je to papežský dar, který Erichu von Dänikenovi blahopřeje k pětaosmdesátým narozeninám. —
Údajně Pavel, jako první, mluvil o jediném životě na Zemi a o pekle po smrti. Dokonce navždy. A stejně tak i příchod do nebe – bez ohledu na podmínky, do kterých byl člověk zařazen od svého narození. Trpící a ponižovaný nejčastěji se vyvíjí jinak, než obdivovaný, zdravý. Nepříjemných následků je pak mnoho.
Kdežto zdůvodnění různých lidských osudů vlivem opakovaných vtělení do světa, to podporují různé navazující lidské příběhy prožívané v naší virtuální realitě.
Bohumír Tichánek
https://www.tichanek.cz/
http://vasevec.parlamentnilisty.cz/uzivatel/tichanek/blogy
Poslední články autora:
