Nejniternější pravdy jsou tvrdší než diamant a sebedelší diskuse s nimi nepohnou ani o vlas. Jednu takovou pravdu, pravdu o samotné dřeni života, chci připomenout.

• Jestli jsi nemiloval někoho více než sebe, nenajdeš Boha.
• Jestli jsi někoho miloval více než sebe a o tuto lásku jsi jakýmkoli způsobem nepřišel, nenajdeš Boha.
• Jestli jsi někoho miloval více než sebe, přišel jsi o něho a pasoval ses do role soudce, nenajdeš Boha.

Ne že bys byl zatracen – to u Boha nikdy – jen ho prostě v uvedených psychických rozpoloženích nenajdeš.
Bůh totiž prohlédá srdce každého člověka a moc dobře ví, co je v něm falešné, nezralé, nebo dokonce smrtonosné.
To je skutečné světlo z perly vší moudrosti, kterou nám zanechal Ježíš Kristus v jediné větě:
Miluj Boha nade všechno a bližního, jako sebe sama.

To znamená, že pokud jsi někoho nemiloval více než sebe, nepoznal jsi, jakým způsobem milovat Boha (nad sebe).
A jestli jsi o takovou lásku nepřišel, pak právě ji miluješ více než Boha.
Ovšem Bůh je takový frajer, že Tě ve Tvé svobodné vůli nechá a dál Ti každou vteřinou bude dávat to nejcennější: život (nikdo jiný to totiž neumí.)
Samozřejmě pak ale neseš zodpovědnost za to, že miluješ někoho (nebo něco) více než Boha, což v důsledku značí, že je v Tvém vlastním zájmu Boha nenalézt.
Je to nepřekonatelná realita moudrého citátu: kde je Tvůj poklad, tam je Tvé srdce (a kde je Tvé srdce, tam jsi Ty).

Nade všechno znamená jednoduše nade všechno. Proto žádné majetky, žádný fanatismus, žádná stádovitost, žádná církev, žádné učení, žádné spolky, kasty, ani žádný Mistr nikdy člověka k Bohu nepřivedou. V nejlepším případě Ti mohou posloužit jako ukazatel na Tvou vlastní cestu, tedy originální cestu bez nich. Paradoxem přitom je, že podle vehemence, s jakou Ti budou tvrdit opak, spolehlivě poznáš, jak hodně jsou falešní.

Ruku v ruce s tím pak platí i další dvě důležité věci. Za prvé, tvrdí-li člověk o něčem vnějším: „To je moje“, ve skutečnosti žije v iluzi a krade Bohu. Tvoje je totiž výhradně to, co si z tohoto světa odneseš, nic víc. A za druhé, kdo preferuje vlastnictví něčeho, může být v určitém směru nanejvýš dobrým hospodářem – ale nemůže být dobrým vlastníkem všeho. (Vždyť pokud jsi upnutý na Něco, Vše ostatní Ti uniká.)

Takže abys mohl dobře vlastnit, musíš se nejdříve všeho vzdát… A pak se láskou napojit na Boha – skutečného vlastníka všeho, jenž se poté s tebou rád podělí o to, co chceš.

Nyní uvedu něco téměř intimního.
Meditace je ve správném provedení naprosto pokorné a trvale soustředěné zacílení mysli jedině do vlastního srdce.
Mám kamaráda, který se v tomto stavu dokáže duševním zrakem kontaktovat s Kristem.
Když mi to řekl poprvé, přijal jsem jeho informaci s nedůvěrou a chtěl jsem vědět, jakou tvář onen Kristus má. To mi kamarád sdělit nechtěl. Teprve mnohem později – a to jsem se už neptal – mi řekl: ta tvář se v rychlém sledu mění a nakonec je moje, ovšem vznešenější.
To už jsem věděl, že říká pravdu, neboť to nemůže být jinak.
Každý z nás má totiž v sobě osobního Krista a ten nemůže mít jinou duchovní tvář, než je naše vlastní, kterou nosíme my, promítnutou do hmoty těla.

Pro ilustraci si představ Boha jako Slunce.
Pak jeho nitrem je Bůh Otec, jeho zářením je Kristus (Bůh Syn) a jeho účinnou silou je Bohyně matka (Duch Svatý).
Přitom však jeho jednotlivými paprsky – které ale nesou nezaměnitelnou informaci právě o Slunci – to jsme my, lidé.
Takže Kristus je energie bezpočtu tváří, ale každý z nás v sobě nese konkrétní Kristovu tvář.
I Ježíš má osobní tvář Krista: koneckonců, je naším bratrem, je jedním (tím nejlepším) z nás.
Z toho tedy mimo jiné vyplývá obrovská zodpovědnost – být dítětem Boha.
Viz Bible Kralická, žalmy 82: Řeklť jsem já byl: Bohové jste, a synové Nejvyššího vy všickni.

A co z toho plyne? Co je výzvou všech výzev pro Všemocného? No přece bezmoc.
(Zkus si představit tu nudu pramenící z toho, že neustále můžeš Vše – určitě bys chtěl aspoň na chvíli poznat, jaké je být bezmocný.)
Proto se každý človíček rodí jako nejbezbrannější tvor na matičce Zemi.
Právě tím se ale zároveň neobyčejně otevírají obzory synů Nejvyššího.
Nikoli synů – pozemských těl, nýbrž synů, kterým jsou pozemská těla dána k dispozici.
Vždyť ani při modlitbě „Otče náš“ se bezesporu nemodlí maso a kosti k masu a kostem.

Když si tyto informace plně uvědomíš jako pravdivé, nemůže Tě už nikdy nic rozhodit.
Ani hlášky bludařů (byť s vědeckými tituly), ani projevy hamižných politiků, ani tzv. Boží soudy horlivců, ani různé propagandy, analýzy ekonomů, studie ekofanatiků či předpovědi „zaručených“ katastrof.

Na jednu stranu pochopíš, že svou podstatou jsi nesmrtelný, za všechny své skutky jsi osobně zodpovědný a žádné erupce či nestoudnost politiků s tím nemají co dělat. (Doslova: co do duchovna vysíláme, to se nám po nějaké době v různých formách vrací. Osobně i skupinově.)

Ale na druhou stranu, když máš dobré srdce, znáš pronikavou logiku duchovna a disponuješ pořádnou porcí odvahy, můžeš poznat osobní pravý svobodný původ. Božský původ. A když jej odvážně přijmeš za svůj, tato svoboda Tě osvobodí.

Mohl bych to všechno říci poetičtěji, vzletněji a taková kůra by mnohým lépe chutnala, jenže záměrně jsem šel na dřeň.
A dodávám, že pravdu o tom, jak Bůh tvoří duše lidí – a je opravdu jejich Otcem – unese málokdo. Oproti tomu, jsi-li patřičně dospělý a připraven, dozvíš se ji. Ale ať tak nebo tak, aby Bůh nenarušil Tvůj vývoj, Tvou vlastní zdatnost a svobodu, může Ti osobně vyjít vstříc pouze na půl cesty (jinak by Ti sebral prostor k seberealizaci).
V každém případě Ti však dává život – i s dětskou iluzí, že se umíš samostatně uživit – a miluje Tě vskutku tak, jak Tě nikdo nikdy nemiloval a milovat nebude.
Jsi přece jeho dítětem a v celém vesmíru není vyšší titul.
Co s tím? Jednoduše se podle toho chovat. Ke všem, tedy i k Němu.
 

Jiří Muladi