mapa stránek || vyhledávání

Kosatka jako potrava (3.)

Vložen úryvek z knihy veterináře Davida Taylora: Další příběhy veterináře. [1]

Je známo, že sloni se velmi obávají malých všežravců – krys, potkanů, či snad i myší. Mohli by jim ničit nohy ohryzáváním. Nepotřebují jim být za potravu.

Sloni jsou příbuzní ochechulí, ti i ony se měli vyvinout z prakopytníků. Mají stejný tvar zubních stoliček a mezi mořskými savci jsou výhradními býložravci pouze ony. [2]

Kromě přátelských savců jsou v oceánech i dravci. Odvážný umělec popsal, jak se chovat vůči žralokovi:

ŽralokKdyž vstupuješ do nebezpečných vod, kam se němečtí turisté rozhodně neodváží, musíš si hlídat především svou mysl, žraloci totiž mají naprosto spolehlivé radary a vycítí, že se bojíš a dáváš najevo příslušnost k nižšímu vývojovému druhu. Zkoušejí to na tebe. Plavou proti tobě, v poslední chvíli ucuknou a testují ti nervy. Mezi nimi buď za machra, pána, prezidenta žraloků, který má rozhodně navrch. Pamatuj si: Nesmíš mít na těle krvavou oděrku a u pasu ryby. Nechť jsou tvé pohyby elastické a vyrovnané a tvé myšlenky ukočírované. Před žraloky nic nenahraješ, oni si tě přečtou, prokouknou.

Nejsou jako lidé! [3]

Psi nebývají tak nebezpeční ve srovnání s některými žraloky. Žijí s námi ve stejném prostředí, přesto chápat jejich chování nám není samozřejmé.

Kdysi, v Novém Městě, jsem i já chtěl ze dvora hladit na přízemním balkoně velkého bílého psa, za zábradlím. Jako činil můj potomek. On první, psa dobře znal. Já jsem se chystal následovat, ale zaváhal jsem: psa hladit, ano, ale vniknout rukou do jeho teritoria? Prostrčit ji na cizí balkon? Dalšího váhání či hlazení jsem byl ušetřen; pes hned vycítil mou nejistotu, zavrčel, hotovo. Je možné, že u váhajícího člověka zvíře čeká lstivé chování.

Kdysi jsem měl svou dodávkou odvézt velkého psa, bernardýna, k ošetření do Králova Pole. Psovi se nechtělo zadními dveřmi dovnitř. Vyzvali mě, abych ho tam pomohl vstrčit – ať chce nebo nechce. K tomu mi zkušenost chyběla, ovšem dobrácké zvíře nic nenamítalo – kromě toho, že se tlapami zapíralo. Asi jako když někteří vstáváme ráno z postele – také bychom raději nechtěli; přinutí nás myšlení.

*     *     *

Veterinář exotických zvířat popisuje pestré příběhy, které kdy musel řešit [1]. Zde pomohla technika, která o století dřív nebyla.

David Taylor - Další příběhy veterinářeKosatka Mazel se tou dobou ve Flamingo Parku už báječně zabydlela. Vakcína proti chřipce zabrala a žádné další injekce nebyly zapotřebí. Mazel byl oddán Američance Jerry Watmorové, cvičitelce velryb, která přiletěla z USA, aby se ujala jeho výchovy, a žral jako nezavřený. Velrybí závěs, jenž se mohl na masívních ocelových nosnících vysunout nad nádrž, se osvědčil a Mazel do něho veplaval hned při našem prvním pokusu. Odebírání vzorků a zdravotní prohlídky byly snadné a rychlé a jediný problém byl přemluvit ho, aby ze závěsu zase vycouval, když prohlídka nebo cokoli skončily. Měl hrozně rád tu olbřímí doktorskou pohovku a nikdy nedal najevo zdráhavost či strach po dřívějších píchnutích jako třeba šimpanzi; ti si navždycky zapamatují první setkání s takovým ničemou, jako jsem já, co se srdečně chechtá, přináší jim darem hrozny, a potom zrádně vytáhne stříkačku, kterou schovával za zády. Mazel byl výborný pacient, pokud jste se nepokoušeli píchat do něho jehly, když plaval volně ve svém vlastním živlu. Kosatky, s nimiž jsem se setkal později, se vůči svému zdravotnímu poradci chovaly docela jinak.

Dělal jsem si starosti s každým malým onemocněním, ať už skutečným, nebo jenom domnělým, které se u Mazla projevilo. Drobné praskliny kůže v koutcích tlamy? Četl jsem kdesi, že se i u kytovců mohou vyskytnout kurděje, někdejší postrach námořníků, a tak jsem ztrojnásobil denní dávku vitamínu C. Houbovitá bradavička na hřbetní ploutvi? Šup do závěsu, injekce lokálního anestetika a pryč s ní. Pár týdnů po jeho příchodu se u něho objevila mírná anémie z nedostatku železa způsobená tím, že při rozmrazování ryb před krmením kytovce se část krve makrel ztrácela. Zvýšil jsem mu tedy dávku železa v pilulkách a anémie zmizela. Velmi jsem se s tímto zvířetem sblížil. Pokaždé, když jsem ho navštívil, chvíli jsme si spolu zaplavali. Mazel měl strašně rád, když jsem ho drbal na břiše a lehce ho kopal, zatímco si mě přidržoval ploutvemi.

Jednou si jeho ošetřovatel všiml, že mu krvácí hřbetní ploutev. Večer byla ještě bez poskvrnky, zato teď, v půl deváté ráno, krvácí z jakýchsi vřídků. To mi opět ohlásil telefon při snídani – brzy nato jsem byl na cestě přes hory.

V safari jsem okamžitě požádal, aby vysunuli závěs, a Mazel do něho bez hlesnutí vklouzl. Pak stačilo párkrát otočit klikou zvedáku a byl z vody venku. Po lávce jsem si šel prohlédnout kožní chorobu. Nebyly to vlastně vřídky, spíš jakési drobné prasklinky na přední hraně trojúhelníkové černé plachty, která je u samců kosatek tak typická. Zdálo se, že infikované nejsou, ale neměl jsem ponětí, z čeho vznikly. Natřel jsem je neomycinovou mastí, na ni nanesl silnou vrstvu lanolínu a lepicí pastu na zubní protézy a vlákal ho zpátky do nádrže.

Druhý den se objevily další ranky, všechny přibližně ve stejném místě, a spodní část hřbetní ploutve začínala vypadat opravdu škaredě. Pod lupou bylo viděl, že trhliny v kůži jsou dost hluboké. Jejich tvar mi cosi matně připomínal, ale nemohl jsem si vybavit, co vlastně. Během několika příštích dnů se kožní choroba ještě zhoršila. Zvláštní bylo, že přes den se krvácející partie nikdy nezvětšila, zato však nápadně v noci.

“Nemůžou mu ubližovat vandalové nebo ošetřovatelé, co na něj mají z nějakého důvodu pifku!” nadhodil Pentland Hick.

S tím, že zvířata mohou mrzačit navenek normální ošetřovatelé, jsme se už setkali, ale toto delfinárium se na noc bezpečně zamykalo a mělo vysoké zdi. Přesto jsem požádal, aby několik nocí spal u nádrže v hamaku jeden z cvičitelů a pokusil se něco zjistit. Nebylo to nic platné, Stav Mazlovy hřbetní ploutve se stále zhoršoval a cvičitel se dušoval, že do delfinária nikdo nepronikl.

Teď už mi původně malé, byť záhadné kožní onemocnění dělalo značné starosti. Volal jsem do všech možných mořských akvárií v Americe, ale tamější zvěrolékaři mi také nemohli poradit nic konkrétního, a tak jsem dál aplikoval své antibiotické masti a doufal, že se něco objeví. Laboratorní testy nezjistily nic, co by stálo za řeč.

Kouřový telegraf Andrewa Greenwooda, podpalovaný krabičkami cigaret, fungoval opět znamenitě. Kdykoli jsem zajel do safari parku, abych zjistil, jak záhadný “případ krvácející ploutve” pokračuje – a byl to opravdový hlavolam -, Andrew už stál u nádrže, vždy připraven sehrát roli snaživého dr. Watsona.

Jednou jsme o té záhadě hovořili při čaji v jídelně. “Vrtá mi hlavou, proč se to svinstvo projevuje v noci,” řekl jsem. “Zhoršuje se to pozdě k ránu, když ve vodě dříme, ve dne nikdy ne.”

“Co kdybychom zavedli nepřetržité pozorování?” navrhl Andrew.

“Pozorování čeho? Jak mikrobi tančí při měsíčku? Jak vodní skřítkové pádlují ke kosatce v pohádkových lodičkách a zasekávají se jí do ploutve mrňavými sekyrkami?”

Oba jsme se usmáli. Najednou mě něco napadlo – to nepřetržité pozorování není možná takový nesmysl. “Zkusíme to, Andrew,” řekl jsem. “Zavolám Zeleným Howardům.”

Tato zmínka o jednom z nejslavnějších yorskhirských pluků ho zmátla. “Na co? Aby nám půjčili houfnici, že s ní chceme zahánět rusalky?”

Musel jsem volat různým lidem, než mi příslušné vojenské orgány zařídily, co jsem potřeboval. Večer k nám přijde četa vojáků s infračervenými reflektory toho typu, jaké se tenkrát montovaly na některé bitevní tanky, a s nočními dalekohledy. Osvítím snícího Mazla v jeho nádrži “černým” světlem a budu ho během noci pozorovat. Třeba provádí něco nezvyklého, třeba si nějak drbe ploutev o trubku nebo okraj nádrže. S tímto zařízením a teplým oblečením včetně termosek se silnou kávou, vylepšenou rumem, bychom mohli rozluštit záhadu, co je příčinou těch potíží.

Vojáci s důstojníky dorazili, jak bylo dohodnuto, a zařízení instalovali. Když se setmělo, zaujali jsme pozice vysoko v řadách sedadel kolem nádrže. Kromě vojenského kontingentu a mě tam byl samozřejmě také všudypřítomný Andrew, který si zřejmě v malém sportovním autíčku vozil oblečení, vybavení, potraviny a nejrůznější potřeby pro takové improvizované podniky jako ten náš.

Byla tmavá, bezměsíčná noc. Když nám možnost dívat se nočním dalekohledem a vidět nádrž i jejího obyvatele, jasně se rýsujícího v přízračném zelenavém světle, zevšedněla, začalo být naše hlídkování pořádně studené a neveselé. Mluvit se nesmělo. Mlčky jsme si předávali dalekohledy, občas jsme si lokli kávy, když byla zima příliš vlezlá, a v duchu jsme si nadávali, že nikoho nenapadlo přinést nějaké polštáře na tvrdá dřevěná sedadla, na nichž nám tuhly zadnice.

Ve dvě hodiny po půlnoci, kdy už jsem litoval, že jsem si vymyslel takovou pitomost, která je jenom ztrátou času, šťouchl mě silně do žeber důstojník s dalekohledem v ruce. Vrazil mi ho. Zvedl jsem ho k očím a podíval jsem se.

KosatkaMazel ležel na stejném místě jako celou tu dobu od časného večera a zpočátku jsem nerozeznával nic, co bych už neviděl dřív: voda, břeh nádrže, kosatka – běžná zelenavá scéna. Ale počkat! Přece jen je tu něco nového. U nádrže se objevily dvě světélkující skvrny, malé, zelenavé jako všechno ostatní, ale pohybovaly se. Krátce se zastavily, vyměnily si místa, splynuly v jednu, oddělily se a pak se pohybovaly zvolna dá!. Připadalo mi to jako něco ze silně rozostřeného filmového hororu. Užasle jsem sledoval, jak se ti drobní duchové šinou dolů na plošinu, blíží k vodě a zastavují. Pak se skvrny opět pohnuly: ladným skokem se přenesly na čelo kosatky a jely vzhůru kolem jejího dýchacího otvoru. Mazel se ani nepohnul.

Když ty bubliny dorazily k ocasní ploutvi, už jsem toho měl dost. “Světla! Rozsvítit!” zařval jsem. Andrew cvaknul vypínačem a nádrž zaplavilo jasné, viditelné světlo.
“Panebože,” zahučel Andrew.

Na širokém velrybím hřbetě se krčili dva potkani a teď po nás polekaně otočili hlavy. V mžiku upalovali zase na břeh a zmizeli v kanále.

Už jsem slyšel, že některá zvířata v zoo ožíraly zaživa potkani, ale to byli většinou nemocní nebo umírající tvorové. Ale takový útok smělých bukanýru ze souše i z vody na zdravou plovoucí velrybu, to bylo něco jiného. Nikdy se nedovím, jestli jejich upíří návštěvy Mazla dráždily, nebo jestli mu byly fuk, stejně jako mu nevadily injekce.

Vetřelci byli odhaleni. Druhý den jsme zavolali deratizační službu, rány na kůži se Mazlovi zahojily a k dalším útokům z kanálů už nedošlo.

 

– pokračování –
 

 

Literatura

[1] Další příběhy veterináře – David Taylor. Panorama, Praha 1991, s.88-94. Překlad Alena Jindrová-Špilarová. Orig. „Going Wild/ More Adventures of a Zoo Vet”. Nakl. George Allen and Unwin. Londýn, 1980

[2] Kapustňák nemá duši

[3] Daniel Nekonečný, Šum svistu. Mladý svět č.16/1999/s.33

[4] Kosatka a černý pes na lodi, youtube 2:38 minut
 

Bohumír Tichánek
 

Poslední články autora:


hodnocení: 5
hlasů: 1
Tisk Tisk

Každý komentář je od 3.9.2018 12:00 schvalován administrátorem. Z tohoto důvodu mohou být komentáře zveřejněny se zpožděním od několika minut do několika hodin.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Magazín Gnosis - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů - provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2018

Máte-li zájem o publikování svého článku, pište na e-mail info@gnosis.cz.

Odkazy:

Slunovrat Záhady-Zdraví.cz slunecnikvet-anna.blog.cz Bylinkové království PERSONÁLNÍ BIODYNAMIKA AOD - průvodce transformací Rahunta Společnost pro mezioborová studia, z.s. Česká Konference