mapa stránek || vyhledávání

Moc umění, 1756–1791 (3.)

Mozart – mnoho umění; v němčině se čte zet jako cé. Přidám osudové naznačení i k jinému známému jménu, v souladu se slovanskými jazyky: Na pole on, na válečná.

Čemu ho chtěli naučiti, jako by již bylo jeho duchu známo a jako by si na to jen znovu vzpomínal. s.21 [21]

Portrét W. A. Mozarta z roku 1789 od německé portrétistky Dory Stock.

Čeští vlastenci se kdysi stavěli – bránili proti Němcům, ačkoliv stát – dědičné země – království české a uherské s dalšími územími byl řízený z Vídně, tedy z Rakouska. Vídeň měla politický vliv na poněmčování, jež státotvorně posílil pokrokový císař Josef II. Ovšem, používá-li se na území státu třeba až deset jazyků, pak je potřebné mít stanovený důležitý úřední jazyk.

Uprostřed 19. století se rozhodovalo, který stát bude mít rozhodující vliv na Němce. Roku 1866 válka určila, že je to Prusko, kdo sjednotí země v Německo. Zásadní rozčlenění národů Němců a Rakušanů se prosadilo až po rozpadu Rakouska–Uherska, tedy od roku 1918. Někdy se připomíná, že Rakušané přesvědčili svět, že Mozart byl Rakušan a Hitler byl Němec.

Rozuměli Mozartovi nejvíc jeho Vídeňané? Ne. Rozuměli mu Pražané; kdysi se takto Wolfgang vyjádřil. Ovšem, kolik z nich bylo pražských Němců, kolik Čechů mluvících německy a kolik česky, neposoudím. Leckteří Češi ve městech tehdy nemluvili česky, jak známo. Avšak posouzení vyčíslil Tomislav Volek; pražské lidové vrstvy byly zajisté české:

Spenglerovy výkazy podávají přehled prodaných vstupenek v jednotlivých pořadích, od lóže v 1. pořadí (za 4 zlaté a 30 kr.) až po místo na galérii za 10 krejcarů. Díky tomu dnes víme, jaké sociální složení mělo Mozartovo pražské obecenstvo. Na Kouzelné flétně obvykle zela prázdnotou obě pořadí lóží, stejně tak „parterr nobl“, a až teprve 2. místo, kde stála vstupenka 20 krejcarů, a zvláště ovšem galérie bývaly plné. Lidové vrstvy, které naprosto zřetelně dávaly přednost singspielům před činohrami – vkus honorace byl spíš opačný – nalezly v Kouzelné flétně dílo, jež je plně upoutalo. — Thunovské divadlo v roce 1794 vyhořelo. Ale v té době už dosahovalo největších návštěv tzv. Vlastenské divadlo v bývalém klášteře u Hybernů, kde došlo v sobotu 1.11.1794 k památnému aktu: poprvé zde zazněla Mozartova opera v českém překladu. Byla to právě Kouzelná flétna. s.54 [16]

*

Jak blízcí mu byli čeští hudebníci, v delším úryvku tentýž autor:

Přišly výhodné nabídky z Londýna, hovořilo se o návštěvě Ruska. Nejdéle a nejvytrvaleji však zvala Praha, vzdálená od Vídně pouhé tři čtyři dny jízdy. Česká královská rezidence, opuštěná panovníky, byla připravena přijmout s poctami a láskou muže, který měl své jméno zapsat do lidských dějin výrazněji než korunované hlavy. — lichotivé Mozartovy výroky – „Moji Pražané mi rozumějí“„Můj orchestr je v Praze“ s.14

Z dopisu z 11.10.1777 víme, že Mysliveček navrhoval Mozartovi cestu do Prahy a nabízel mu doporučující dopis pro hraběte Pachtu. — Je však téměř symbolické, že to byli právě Mysliveček a Duškovi, kdo Wolfganga k návštěvě vyzývali, že se tak stalo téměř současně a že setkání s Myslivečkem bylo poslední, s Duškovými první. Od Pražana Myslivečka se v mládí učil, prostřednictvím manželů Duškových poskytoval Praze plody svého zralého mistrovství. s.20

„Violoncellista Rejcha, který hraje velmi dobře na klavír, řekl několikrát, že je to velmi důkladně komponováno,“ referoval otec Leopold a v příštím dopise ještě dodal: „Koncert, který hrál Rejcha, byl velmi dobrý, nové myšlenky a hodně Tvého rázu.“ Podobné výroky dosvědčují, jak blízké si navzájem byly nadání Mozartovo a česká hudebnost. s.21

Mozart se také obdivoval mším Františka Xavera Richtera a v Paříži umění českého kornisty Jana Václava Sticha-Punta („Punto fouká velkolepě“), pro něhož tam také na jaře 1778 komponoval Koncertantní sinfonii. Když zde Wolfgangovi nečekaně zemřela matka, která ho do Francie doprovázela, byl mu v bolestném osamění jedinou oporou český trubač František Josef Hejna (1729 – 1790), rodák z Měšic u Prahy. — Pomáhal Mozartovi matku ošetřovat („přicházel k nám pravidelně každý den“) a stál u jejího úmrtního lůžka („Tohle byl nejsmutnější den mého života… Nebyl u toho nikdo než já, náš dobrý přítel pan Hejna – otec ho zná – a opatrovatelka.“). V matričním záznamu o pohřbu Marie Anny Mozartové na hřbitově sv. Eustacha v Paříži dne 4.7.1778 je kromě Wolfganga zapsán jediný účastník pohřbu „F. Hejna, trubač lehké kavalérie královské gardy“. s.22

Ve Vídni např. s Janem Křtitelem Vaňhalem hrával Mozart v kvartetu (jehož dalšími členy byli Joseph Haydn a Karl Dittersdorf), Pavel Vranický byl Mozartovým spolubratrem v zednářské loži. Vojtěch Jírovec —. S Leopoldem Koželuhem si byli vzájemně přísnými kritiky, zato přátelství se synem mirotického učitele Benediktem Žákem (Schack, 1758-1826), který s úspěchem zpíval v singspielech — a sám také komponoval, bylo velmi srdečné. „Často přicházel Mozart k Žákovi, aby si spolu vyšli na procházku a zatímco se Žák oblékal, posadil se Mozart k jeho psacímu stolu a tu a onde přikomponoval kousek do jeho opery, tak je více míst v Žákových operách dílem Mozartovy ruky a génia.“ Přátelské styky Mozarta s Žákem a jejich spolupráce skončily až smrtí Mozartovou. Ještě 4.12.1791 odpoledne navštívil Žák Mozarta, aby si spolu s dalšími dvěma zpěváky divadla Na Vídeňce prošli dokončené partie Mozartova Rekviem. Žák zpíval falzetem soprán, Mozart alt. V noci Mozart zemřel. s.23 [16]

Uvádí se i další jména českých hudebníků – luteránský hudebník Benda. V Mannheimu měla na Mozarta vliv škola založená Janem Václavem Stamicem. V Paříži to byl rodinný přítel František Hejna. Génius se energií a houževnatostí nevyznačuje, jak se ukazovalo bez přítomnosti otce v Paříži. Neprosadil se. [podle 6]

—. Skladatel, který se stal hostem svého dávného příznivce hraběte Johanna Thuna v jeho malostranském paláci, si nemohl nepovšimnout rozdílu mezi přijetím v Praze a v německých městech během svého posledního koncertního turné. Kdežto tam leckdy ani po dlouhém čekání nedostal možnost uspořádat koncert, Pražané ho k takovému činu veřejně vyzývali už při jeho příjezdu. O radostné pohodě a přátelské atmosféře 1. pražského pobytu leccos napoví Mozartův dopis příteli Jacquinovi do Vídně 15.1.1787: „— Protože jsem z plesu přišel domů pozdě a beztoho jsem byl z cesty unavený a ospalý, nebylo tedy nic přirozenějšího, než že bych měl velmi dlouho spát, a právě to se také stalo. Proto celé příští dopoledne zůstalo opět sine linea (bez řádky). — Pro mne za mne vyhubujte Morfeovi, tento bůžek nám oběma v Praze velmi přeje: čím to je, nevím, zkrátka, pěkně jsme se prospali. —„ s.27

Krátce po Mozartových (odjeli z Vídně 2.10.1787) přijel do Prahy i libretista abbé Lorenzo da Ponte. —. Svůj volný čas trávil Mozart na Bertramce, v letní vile manželů Duškových v tehdy půvabném pražském předměstí Smíchov. Zde také dokončoval svého Dona Giovanniho.

Ohlas Dona Giovanniho (premiéra 29.10.1787) u pražského publika je skutečně pozoruhodnou záležitostí, máme-li na mysli povahu díla a jeho naprostou výjimečnost v tehdejším operním repertoáru. Kořeny tohoto veledíla tkví pevně v Mozartově životní zkušenosti. Od nejranějšího mládí se pohyboval v aristokratickém prostředí, poznal jeho líc i rub. Provždy už oceňoval vytříbené společenské vystupování a duchaplný rozhovor. Avšak zakusiv i urážky a ponižování, a to jen proto, že byl „nižšího rodu“, dovedl Mozart šlechtické pány i upřímně nenávidět. V rodinných dopisech jim dával jména, nad nimiž dodnes trne zrak a sluch úzkostlivých vychovatelů. s.39

Don Giovanni je osoba bez minulosti a budoucnosti. Žije jen okamžiku a v tom je jeho skutečná tragika. Není schopen utvářet svou budoucnost, jeho svoboda mu není v tomto směru nic platná. Je v moci okamžiku, příležitosti a náhody. s.40 [16]

Duchovní poznání dbá vhodnosti, potřeby najít vedení, které sleduje optimální budoucnost člověku a jeho veškerému okolí. Někdy až nesrozumitelně – podle méně známých zásad, neodhalených souvislostí a nečekaných postupů.

Mozart, ke spolehnutí na Boha:

W. A. M. – dopis matce, Bologna 29.9.1770

Doufám, že se s pomocí Boží (panna M.) zase uzdraví. Neuzdraví-li se, pak není třeba, abychom se tím příliš trápili, neboť vůle Boží rozhodne vždy nejlépe, a Bůh již sám pozná, je-li lépe být na tomto nebo na onom světě. s.35 [22]

*

Kdysi odmítl dobrou nabídku být varhaníkem v pařížských Versailles, francouzská hudba se mu nelíbila. Spěchal tehdy zpět za svou neopětovanou láskou – Aloisií, sestrou své budoucí manželky Konstance Weberové (Constanze, 1762 – 1842).

*

Mozart měl krásné vztahy k českým zemím, navštěvoval Čechy. Praze věnoval svého Dona Giovanniho (1787) -, již jako 11-letý koncertoval v Brně a poznal předtím Olomouc. — V obrození byl v Praze pěstován jeho kult, který měl velkého pokračovatele v Antonínu Dvořákovi nebo v Išovi Krejčím. Vladimír Helfert zdůraznil též fakt, že v 18. století nalezla Mozartova hudba v Čechách zkypřenou půdu, neboť se u nás rozvíjel styl českého předklasicismu: „Jak to, že v době, kdy se Vídeň odvrací od Mozarta, stává se Praha tak enthusiasticky mozartovskou, že Mozartova hudba se tam rychle popularisuje? Tento umělecko-historický fakt měl jistě nějaký stylový předpoklad. Byl dán právě domácím praeklasicismem Brixiho. Tím se stalo, že Mozartovo umění bylo v Praze uvítáno nikoliv jako něco cizího, nýbrž jako něco, co organicky navazuje na onen praeklasicismus v Čechách rozšířený a vkořeněný.“ s.31

Domácí tradice si v Mozartově díle vlastně podala ruku – obrazně řečeno – i s hudbou Myslivečkovou, který v tehdejší Itálii vítězil na řadě operních jevišť. — s.33 [23]

*

Ještě zmínka o Michaelu Haydnovi; života se nebál:

W. A. M. dopis otci 9. červenec – juillet 1778
Váš poslední dopis z 29. 6. 1778 jsem správně obdržel —. Opičce Haydnově jsem se musel srdečně zasmát – kdybych tam byl býval, byl bych mu jistě pošeptal: „Adlgasser.“ Je to přece hanba, znemožní-li si tak dovedný muž vlastní vinou vykonávání své povinnosti – při funkci, která je určena ke chvále boží – kde je přítomen arcibiskup a celý dvůr – kostel plný lidí – to je hanebné! s.99

Jde o Michaela Haydna, který byl varhaníkem v salzburském kostele Nejsvětější Trojice. – Otec psal Wolfgangovi 29.6.1778 „Odpoledne hrál Haydn při litaniích a Te Deum laudamus (v přítomnosti biskupa), ale tak příšerně, že jsme se lekli, myslíce, že to s ním dopadne jako se zesnulým Adlgasserem. Byl však jen opilý, hlava se nemohla shodnout s rukama.“ s.102

*

Přiblížil se umělcův odchod:

W. A. M. dopis Lorenzovi na Ponte, Vídeň září 1791. (Dopis dle opisu italsky.)
Mé smysly jsou zmateny, stěží sbírám síly a nemohu se zbavit obrazu onoho neznámého. Vidím ho stále, jak prosí, naléhá a netrpělivě žádá mé dílo. Pracuji neustále, protože práce mne méně unavuje než odpočinek.

Ostatně nebojím se již. Cítím a poznávám, že udeřila má hodina. Jsem blízek smrti. Konec nastává dříve, než mi bylo dopřáno radovat se ze svého nadání. Život byl přece jen tak krásný. Mým začátkům svítila tak šťastná hvězda, ale kdo změní svůj osud? Nikdo není pánem svých dnů, je nutno se podřídit vůli Prozřetelnosti. Končím, neboť můj pohřební zpěv nesmí zůstat nedokončen. s.199 [22]

Rekviem (zádušní mše) byla poslední umělcovou zakázkou. Rychle se dal do práce, měl za to, že žádost mu předal posel ze záhrobí a že ho upozorňuje na blízký odchod ze života. Nakonec to bylo výstižné. Dožil se jen 35 let.

Tajemnou zakázku zadal hrabě Franz Walsegg, který by prý práci vydal jako své dílo. [podle 22]

*

Byl pyšný na své umění. Směřoval k úspěchu, aniž obětoval byť jen cokoli z úrovně svých kompozic. Opovrhoval obecenstvem, stačilo mu, když měl jeho potlesk, považoval jej za pobídku k další horečné práci. s.29 [23]

Vzdálenost mezi nadřazenými a podřazenými byla tehdy velká; dnes, věřme – žádné opovržení nebývá. Zájem o Mozartovu hudbu je v posledních padesáti letech větší než předtím.

*

Dr Hirschann ze Seatlu se domnívá, že Mozart zemřel na trichinelózu. Choroba je způsobena požitím syrového vepřového masa obsahujícího larvy svalovce. 15-denní záhadná nemoc, začínající horečkou, vyrážkou až po bolesti kloubů a otoky. Mozartovi lékaři uvedli, že zemřel na „silnou horečku“. Mozartův hrob byl otevřen sedm let po jeho smrti, aby mohl být znovu použit, a jeho ostatky při té příležitosti zmizely. [24]

*

Mozart zůstal během své nemoci při dokonalém vědomí až do svého konce a zemřel sice smířen, ale přece jen velmi nerad. Každý shledá to pochopitelným, když pováží, že Mozart právě tehdy obdržel ustanovovací dekret jako kapelník chrámu svatého Štěpána se všemi ostatními požitky, které s tím byly odjakživa spojeny, a nyní teprve měl radostnou vyhlídku, že bude moci žíti s dostatečnými příjmy bez starostí o živobytí. Rovněž obdržel téměř současně pozoruhodné objednávky z Uher a z Amsterodamu, jakož i nabídky, aby tam pravidelně dodával určité skladby. s.47 [21]

*

Mozart se osvobodil vnitřně, leč fakticky stále zůstal ještě závislý na
aristokracii. Až Beethoven dovedl plně uvést v život myšlenku tvůrčí nezávislosti… s.29 [23]

Podle svého přání byl Beethoven pohřben nedaleko hrobu svého celoživotního vzoru W. A. Mozarta na währingerském hřbitově. s.57 [25]

*

Když W. A. Mozart odešel do příjemnějšího, svobodnějšího světa, nadsvěta:

V pražském tisku se počaly objevovat nezastřené výtky na adresu Vídně, že nepochopila velikost Mozartova génia a s hrdostí se připomínalo, že naopak v Praze měla jeho díla úspěch. 28.12.1791 se konal v divadle koncert ve prospěch Mozartovy vdovy a jeho sirotků (Vídeň uspořádala první koncert s takovým posláním až v prosinci 1794) a podobnému účelu byl věnován koncert 13.6.1792, kde byly provedeny i části Idomenea, které dosud Praha neznala. —

Především zde naplno žilo jeho dílo. Mozartův dobrodružný libretista Lorenzo da Ponte: „Měl jsem příležitost zhlédnout provedení všech tří oper, které jsem pro Mozarta napsal. Není snadné vylíčit nadšení Čechů pro tuto hudbu. Kusy, které jsou v jiných zemích málo obdivovány, pokládá tento národ za božské a co je ještě podivuhodnější, že zatímco ony velké krásy hudby tak vzácného génia byly jinými národy objevovány teprve po mnoha a mnoha provedeních, jediní Češi dokonale porozuměli při prvním provedení.

— V r. 1794 bylo v Praze možné slyšet a vidět toto skladatelovo poslední jevištní dílo ve třech verzích: v německém originále, v italském překladu a úpravě a v českém překladu. s.53

*

Možná spojitost s vyspělou duší císaře Josefa II…

Byla to jen náhoda či rozmar dějin, že za Josefova panování působili ve Vídni tři velikáni hudby? (Josef Haydn, Wolfgang Amadeus Mozart a Ludwig van Beethoven). s.167 [26]

*

Při dávném sledování Formanova filmu Amadeus jsem mohl chápat divoký smích Mozartův jako géniovu libůstku. Kdežto nyní se mi jeví nezvládnutý smích víc jako nezdvořilost, a jako výsledek nevhodné výchovy. V dětství nežil v podmínkách obyčejného života; víc jako ve skleníku. Film ukazoval chování dospělého génia výstižně, na rozdíl od vyumělkovaného sošného Mozarta, jak ho vzpomínalo 19. století. Ve skutečnosti slova dovedl hravě komolit, užíval vulgarity a legrační přezdívky.

Bylo správné předvádět zázračné dítě, Wolfíka, až i v cizích zemích? Nebylo to něco jako předvádění trpaslíka či siamských dvojčat v cirkuse? Ne, vždyť nadání k hudbě měl, ale ten výsledek, že dospělý Mozart byl ve Vídni málo oblíbený, souvisel nejen s povýšeností šlechty, ale i s obtížně přijímaným hudebníkovým vychováním v 18. století. S tím pak souvisel hmotný nedostatek, který mu mohl i zkracovat život.

Zajisté životní souvislosti člověka mohou být promyšlené až do hloubky, kterou nevystihneme. Karma je daná předem – a změny přicházejí nejen podle dalšího chování člověka, ale možná i podle aktuálních dějin. Bylo potřebné, aby pro svou neagresivní tvorbu (ve srovnání s „divočejším“ Beethovenem) odešel ze života brzo po počátku kruté francouzské revoluce? Nebo hledat takovou souvislost je nesmyslné? Génius má snad svůj pobyt na Zemi více spřažený s dějinami, než jiní lidé mají? Jistě bylo Masarykovým štěstím, že opustil svět několik málo let před rozbitím Československa, před 2. světovou válkou. Možná i nanejvýš nepříjemná úloha protektorátního prezidenta Háchy byla nakonec ulehčena jeho vhodně načasovaným odchodem ze života, brzy po skončení války, po zatčení. A jak asi neúspěšný politik A. Dubček, který odešel ze světa brzy po úrazu utrpěném 1. září 1992. Byla snad jeho vyspělá duše nachystaná na úplně jiný vývoj dějin, než jaký se uskutečnil?

Jestliže si Mozart nevážil obecenstva, pak si dovedu představit, že v tom by se mohl v příštím svém výskytu na Zemi zaměřit přímo opačně – bude-li opět umělcem. Otec jej snadno vedl k hudbě od časného dětství, bude snad budoucí otec v novém géniově vtělení brzdit jeho uplatnění? Když se oženil proti vůli rozumného otce, v mladém věku, pak i z toho by si mohl vzít poučení. A jestliže s chutí jezdil pracovat a prožívat své úspěchy do Prahy, bude mít příště toto evropské město jako neoblíbené? Pražané mu rozuměli, pak příště ho budou odmítat? Bude skládat tak komplikovanou hudbu, že Pražanům bude až nesrozumitelnou? To potom se mohl objevit jako hukvaldsko-brněnský génius Leoš Janáček (1854 – 1928) [27]? A když měl poblíž sebe dva bratry v umění, Haydnovy, to by pak spolupracovaly s novým géniem v budoucnu dvě sestry?

*

Když Mozartovi zůstala dětsky nezkrotně rozpustilá povaha, pak za to mohly rodinné poměry v jeho dětství. V takové výchově však již sleduji přisouzenou karmu. Působení rodičů, nejbližšího okolí, jej udrželo v nezbedném vystupování i v dalším průběhu jeho života. Stěží co rodičům vytýkat; otec vedl syna k umění velmi intenzivně – a jistě i rozumně. Ostatně povahová nespoutanost může být opakem strnulosti, chybějícího vývoje bytosti.

Dopis Wolfgangův 18.12.1772 (16-letý své sestře) je psán tak, že vždy jedna řádka je správně, druhá však obráceně, aby čtoucí musel dopis stále v ruce obracet. s.41 [22]

Dopis z Říma 14.4.1770
Měl jsem tu čest políbit sv. Petru v S. Pietro nohu, a protože jsem na neštěstí příliš maličký, museli mne, totiž starého známého spratka W. M., k němu vysadit. s.33 [22]

*

Co bylo příčinou Mozartova osudu? Možná se duše anebo vědomí nevtěleného člověka rozhodovalo zařadit si následující příběhy v protikladu k prožitému předešlému životu. Tedy k nám neznámému preMozartovi. Snad kdysi dávno byl příliš přísný, tvrdý po celý život, předčasně dospělý?

*

Je ještě mnoho dalších dobových důkazů o vroucím vztahu české veřejnosti k památce Mozartově. — A o rok později, r. 1798, vydal v Praze prof. František Němeček, tehdy už vlivný hudební kritik a estetik, jemuž po smrti Mozartově svěřila Konstance na řadu let do výchovy oba své syny, první samostatnou publikaci o životě a díle Mozartově. Kniha — byla psána s vroucím obdivem a láskou a provždy poznamenala přístup Pražanů k dílu rakouského génia. Náklonnost estetikova ke skladateli se projevila i přáním být po smrti (1849) pochován na témže vídeňském hřbitově sv. Marxe. s.57 [16]

*

Špičkové dobové Mozartovo dílo mělo pro pražské obecenstvo nečekaný následek:

Pyšni na svou tradici mozartovského města uzavírali se Pražané novým hudebním tendencím a dílům mladších mistrů. Mnoho nesnází měl za svého tříletého působení u pražské opery C. M. Weber, třebaže se mohl vedle svého talentu zaštítit i příbuzenským vztahem k Mozartovi. Jen pomalu zde pronikal Beethoven a mistři jako Berlioz a Wagner nalézali cestu na pražská koncertní podia zpočátku jen zásluhou neprofesionálních hudebních kruhů. — s.59 [16]

*

Původně někteří lidé odsuzovali Leopolda Mozarta, že své malé dítě tolik moc vede k hudbě. Jenže ono to nebylo nucení.

Kdysi šestiletý chlapec jel koncertovat do Vídně. Když běžel ke klavíru, uklouzl. Šlechta se smála, a jediná holčička Marie Antonie (1755-1793) vyskočila a běžela svými kroky laňky k chlapci, soucitně pomoci. Jenže znáte rezavějící dějiny, pokračující dál a dál…
 

– konec –
 

Odkazy

[6] W. A. Mozart – Bohumil Karásek. Nakl. Orbis, Praha 1956

[16] Mozart a Praha – Tomislav Volek. Supraphon, Praha 1973

[21] Život c.k. kapelníka W. A. Mozarta – František Němeček. Vydalo SNKLHU, Praha 1956. Orig. 1798 (profesor pražského malostranského gymnasia)

[22] Mozart v dopisech – František Bartoš. SNKLHU, Praha 1956

[23] Haydn a Mozart – Rudolf Pečman. Vydalo PKO, Brno 1976

[24] Časopis Tempus č. 7, 8/2001/s.4

[25] Život s osudovou – Ondřej Fér. Časopis Mladá fronta plus č.39/2007/s.57

[26] Josef II. Revolucionář z boží milosti. – Hans Magenschab. Nakl. Brána 1999. Překlad Milan Tvrdík, Orig. 1979

[27] Dirigent Jaromír Javůrek, Ostrava, ČRo3, 21.4.2017:

Janáček je nejhranější operní skladatel na světě, i víc než Verdi.

 

Bohumír Tichánek
 

Poslední články autora:


hodnocení: 5
hlasů: 3
Tisk Tisk
Všechny komentáře jsou schvalovány administrátorem. Z tohoto důvodu mohou být zveřejněny se zpožděním od několika minut do několika hodin. Odstraňovány jsou komentáře obsahující vulgarismy, spam, invektivy, apod.

4 komentáře

Přidat komentář
  1. Díky. Tento a předchozí dva díly mi daly o životě W.A.M. dost nových informací.
    Jak to odkliknu, jdu si poslechnout něco z mé oblíbené opery Figarova svatba.

  2. Dnes ráno jsem cvičil při předehře Kouzelné flétny W.A.Mozarta.
    Vynechal jsem při něm zčásti stahování pozornosti a smyslů dovnitř, protože jsem nechal do sebe proudit kouzelné tóny.

    Pane Tichánku, díky za Vaše vyprávění.

    1. Až teprve nyní jsem se dostal k přečtení posledního dílu. Byl to pro mě velmi hezký zážitek. Díky.
      A víte proč se někteří zdejší diskutující sem snad ani nepodívali? Protože oni potřebují kost, stačí jim, když jsou na ni již jen zbytky masa a oni mohou vrčet a hádat se a prosazovat svá moudra. Správně tam mluvíte o karmě a zmiňujete i důležitou reinkarnaci. Kdy se asi Mozartova duše znovu vtělí? A nebo je již u Otce? / o tom bych ale pochyboval, dostala však talent, hřivny a využila je /. Ještě jednou díky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Magazín Gnosis - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů - provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2019

Máte-li zájem o publikování svého článku, pište na e-mail info@gnosis.cz.

Odkazy:

Slunovrat Záhady-Zdraví.cz slunecnikvet-anna.blog.cz Bylinkové království PERSONÁLNÍ BIODYNAMIKA AOD - průvodce transformací Rahunta Společnost pro mezioborová studia, z.s. Česká Konference