Je to zatím nepochopený návod k výstupu „vyvoleného národa“ (civilizace) na vyšší duchovní úroveň. Platí jako hmotné zákony v celém vesmíru. Obsahuje na rozdíl od první desky sedm principů správného chování lidí k sobě navzájem. Takové, aby se vzájemným soužitím navzájem nepoškozovali na těle ani na duši. Před staletími je naši předkové pochopili ve své kvalitativní úrovni poznání jako křesťanské Desatero přikázání. Ti hlouběji vyciťující je vnímali jako varování k nezatížení duše karmou (hříchem). Jenže při meditačním ponoření se do základní vibrace božích rad se přede mnou vynořil život úplně jiné, šokově krásné civilizace. Pravé „království boží“ ve hmotnosti. S úžasem jsem poznal, že právě plné žití těchto principů masou lidí je onen mnou stále hledaný návod na řešení krize současné křesťanské civilizace. Jsou to principy, které jediné jí umožní nejen přežít, ale obnovit na zemi onen stále hledaný ráj. Proto se níže pokusím rady boží člověku, jak se mi je podařilo pochopit, co nejlépe popsat.
Mojžíšova druhá deska obsahuje sedm principů. Hlavní zásadou zjednodušeně popsáno to jsou:
Cti otce a matku! 5. Nezabiješ! 6. Nepokradeš! 7. Nesesmilníš! 8. Nepromluvíš člověka poškozující slova! 9. Nebudeš dychtit po manželce nebo 10. majetku jiného člověka! Níže podle mého vnímání jednotlivě k procítění božích rad druhé Mojžíšovy desky.
- Cti otce a matku, nepřímo tedy také všechny příbuzné. Také to znamená vážit si možnosti vlastního otcovství a mateřství jako poskytnuté dispozice od Boha. Přitom se v přikázání nemluví o kvalitách jmenovaných rodičů a příbuzných. Proč? Protože přátele si vybíráš sám, ale kvalitu do tvé rodiny se inkarnujících duší příbuzných ti stanovuje přímo Bůh! A ten tak činí jako Prozřetelnost sama! Tedy z pohledu absolutního optima pro duše všech zúčastněných. Vykonavatelé Jeho vůle posílají duše za členy rodiny, tedy do nejbližšího vztahu a kontaktu! Hlavním kriteriem konkrétního umístění je vývoj duší k věčnosti, možnost našeho i jejich duchovního vzestupu. Duchovně poškozeného a nízkého příbuzného má rodina láskou usměrnit a „předělat“. Vysoký duch do rodiny nízkého duchovního vnímání má za úkol ji dát vlastní příklad a tím povznést!
Kvalita atmosféry rodiny je do značné míry rozhodující pro duchovní vzestup jak jejích jednotlivců, tak následně svými dopady pro nastolivší se atmosféru (ducha) společnosti. Jestliže fungují rodiny, automaticky již v zárodku zatlačují egoizmus jednotlivce. Činí sebeobětování a altruizmus viditelný dětem a sourozencům, indukují funkčnost a užitečnost sounáležitosti a tím zlepšují mezilidské vztahy ve společnosti obecně! Tyto jakoby „samy od sebe“ začnou fungovat na základě přirozené autority. Jak obce, tak národy a státy. Společenský život je prostoupen žitým soucitem všech se všemi a přirozeným respektem k nadřízeným. Poslušnost otci ve věcech rozumu (efektivnosti správy) a matce ve věcech citu (soucitu) se přenese i do postojů k nadřízeným a podřízeným ve správě jakékoliv organizace. Také do sociálních a lékařských organizací ve formě je indukována všelidská vibrace zejména mateřské obětavosti.
- Nezabiješ duchovní bytost, tj. jiného člověka! Proto, že každému žijícímu dal jeho existenci sám Stvořitel světa a světů! Dal mu příležitost k pobytu jeho ducha v hmotném těle a tím možnost k vývoji k Němu. Existence jakéhokoliv člověka je projev vůle Tvůrce reality.
Nezabiješ je duchovní rada, která však neplatí pro ostatní živé organizmy! Vždyť všichni za situace, která je dokonale popsána slovy „ani vlas nespadne bez boží vůle“, vidí, že existence všeho živého probíhá se stálým vznikem a zánikem. Přírodní děje jsou cykly pojídání jednoho živého druhým. I býložravci pojídají živé rostliny se všemi brouky a mikroorganizmy. Vyhubili by je svým přemnožením. Proto Stvořitel zavedl mechanizmy obnovování přirozené přírodní rovnováhy všeho biologicky živého, pozorované člověkem jako stálé „zrozování-smrt“. Tento cyklus probíhá jak v mikrosvětě, tak ve smysly viditelné přírodě. Byly vždy v několika možnostech nastaveny regulátoři množství jednotlivých druhů biologického života, nemocné kusy odstraňující šelmy. A aby se nepřemnožily šelmy, požírají se navzájem. Navíc jsou v plné aktivitě i predátoři z mikrosvěta jako parazité a bakterie. Od Boha je to dokonalé učiněno.
Z mechanizmů přírody se člověk má učit a sám se stát moudrým regulátorem. Myslivec, řezník, zemědělec nebo dřevorubec proto nejsou vrazi živého, ale odstraňují přebytečné organizmy bezbolestným způsobem. Pokud ovšem uvedení nezabíjejí zvířata a rostliny s rozkoší neboli jako projev jejich žité nenávisti k živému. I z mechanizmu dějů v živém jsme již měli poznat, že vše živé je vlastně Bohem učiněno právě k umožnění existence lidského ducha na této planetě.
Samozřejmě se vynořuje otázka zabití lidí v sebeobraně vůči ozbrojenému pomatenému nebo posedlému jednotlivci či davu. Každý čtenář si v souvislosti s přikázáním „nezabiješ“ nastolí otázku účasti vojáků ve stálých střetnutích a válkách. Války jsou celé lidské dějiny podněcovány lidmi posedlými touhou stát se bohy. Neboli satanem. Jak přečkat bez karmy dobu války, toť odvěká otázka? Podle mne je nejlépe popsána v rozhovoru indického vtěleného boha Kršny ke králi Ardžunovi. Nešťastný, do války vehnaný král se Kršny ptá, kdy mu účastí v nechtěné válce nevznikne karma? Kršna odpovídá. Tehdy, když účastník války je do ní vnucen, jestliže z jejího výsledku nevezme jakýkoliv prospěch a jestliže po jejím skončení nepovažuje svou účast v ní za zásluhu! (Zapomenout.) Rada „nezabiješ“ má zejména dnes i jemnější odstíny a souvislosti. Zabít člověka je možné i pozvolna a nenápadně. Šikanou, drogami, nespravedlivými soudy, zákony, „léčením“, zdraví škodlivou prací, zvrhlými sporty atd. Tyto aspekty a dopady mezilidských vztahů bude mít za povinnost fundovaně zohlednit duchem prostoupená správa budoucího státu. Vládnoucí vědomostní elita má ve „slunečním“ státu od Boha uloženu povinnost tyto okolnosti zformulovat a zavést.
- Nepokradeš! Tato boží rada vychází z principu, že jako je Stvořitel vlastníkem stvořeného, tak každý maličký člověčí zhotovitel hmotného (řemeslník), intelektuálního (inteligent) a organizační jednotky (správce majetku nebo civilizační jednotky) je téhož vlastníkem. Na rozdíl od Boha ovšem dočasným, vlastně jen správce. Přesto i člověk má analogicky právo na výsledek svého úsilí. Z několika velmi duchovních důvodů. Třeba skrze hodnotu vytvořeného může vyhodnotit svou zručnost, porovnat ji s výsledky jiných. Porovnáním a přenášením zkušeností se každý tvořící zdokonaluje. Jak z hlediska dočasného umu, tak z hlediska zkušeností směrem k věčnosti. Prací a tvořením se člověk jednoznačně přibližuje k poznání zákonů světa a tím k jeho Tvůrci. Navíc je produkcí užitečného vytvářena možnost i duchovního povznesení. Mimo jiné tím, že vlastník může z jím spravovaného dát dobrovolně nemocným a nemožným. Měl by to být nejméně biblický desátek. Dá-li tvořící takovýto dar potřebným lidem s vnitřním pomyšlením na Boha, ten takový skutek jako projev dobré vůle a úcty „přijme“! (Stvořitel od člověka nic nepotřebuje.) Ale přesto vrátí dárci stonásobně, nejčastěji skrze otevření dalších možností jeho ducha a mozku (nápad), pocitem štěstí a klidu v duši. Uvedené pak přináší úspěch v jakémkoliv konání a je tradičně nazýváno „požehnání“. Neboli se vyjeví zejména ve vztahu k Bohu: „Jakou měrou (Bohu) měříte, takovou vám bude (Bohem) měřeno.“
Omyl mnohých v pozorování sledu příčin-následků spočívá v jejich jednostranně materialistickém pohledu na dění. Duchovní bytost (Bůh) z podstaty věci reaguje a vrací (člověku) v rovině nehmotných, neviditelných duchovních energií! Uvedená „odměna za službu Bohu“ je přitom stále „vyplácena“ jak jednotlivcům, tak celým národům. Právě z těchto impulsů neviditelných energií Boha k národům se konstituovaly a hroutily civilizace. Tedy ty civilizace, které oběti Bohu (v nižší úrovni říkali „bohům“) „dávaly nebo nedávaly“. Dějiny lidstva nejsou nic jiného, než přehlídkou toho, že když se způsob přinášení obětí stal přežilým, ustrnul, „bohové“ je „přestali přijímat“. Náboženský systém komunity se zhroutil, protože duchovní vývoj lidí v ní se zastavil. Biblicky: „sůl přestala soliti!“ Dnešní ateisté nemohou pochopit, proč se dané kultuře „z ničeho nic“ přestalo dařit. Dané náboženství přestalo umožňovat přibližování k poznání Stvořitele. Přestalo mít tedy smysl. Např. spalování ovcí Starého zákona apod.
I ve způsobu oběti Bohu (bohoslužby), nejen ve vědě, máme my, lidé, spět k dokonalosti. Jen proto, že křesťanské kvality oběti Bohu z tehdy existujících byly nevyspělejší, pokročila v rozvoji společnosti nejdále evropská křesťansko-židovská civilizace. Evropa dospěla do své technické a jiné vynalézavosti jen proto, že Bůh přijal její způsob „oběti“. A odměnil ji za to otevřením kvality myšlení její populace. Objevila se věda jako výsledek úsilí o větší poznání a tím přiblížení Bohu. Těmito správnými oběťmi Bohu v Evropě byly křesťanské mše, osobní odříkání, půsty, modlitba, dobročinnost, stavba chrámů, nemocnice, chudobince, starobince apod. Po svém vzniku se stalo křesťansko-židovské náboženství nejdokonalejším ze všech kultů na planetě.
Jako jasný „pokrok“ do propasti nebytí celého lidstva vidím snahu zavedené rušit a nahrazovat je ateizmem a jím „objevenými“ rituály těla. Mají prý zbožšťovat člověka třeba odtržením od starosti „dobývání chleba vezdejšího“ skrze „chrámy konzumu“, nastolováním extáze hypnotizující hudbou, kulturou pokleslou jen do tělesnosti, nalaďováním diváků na sportovní supermany a sex symboly. Tento vývoj života evropských národů jasně směřuje k ztrátě smyslu jejich bytí na planetě. Tím jejich ochrana Stvořitelem končí. To se už začalo projevovat ztrátou schopnosti reprodukce a absencí schopnosti nadčasového myšlení nejen masy „člověků-živočichů“, ale i vládnoucích elit. (Dovoz divochů, rozevření majetkových nůžek, sázka na sílu, vychytralost, atd.). Doufám, že lidstvu bude pomoženo. Jinak by následovala ztráta ochrany planety před „rozmary přírody“ všeho druhu. Proč by měl Stvořitel současné nepřirozené chování a myšlení „západní civilizace“ a její zvrhlostí posedlou pseudoelitu chránit? Co mají ve vesmíru co pohledávat zvrhlí pseudovzdělanci a davy pro tělo žijící konzumní brojleři?
Současnou hlavní vychytrale propracovanou kapitolou masových krádeží jsou úroky neboli úžernictví bankovního sektoru. Tedy půjčování peněz za nadměrný úrok, tištění nekrytých peněz bankami a utrácení majetku předků na poživačné pojetí života. Mnoho restituentů u nás místo zvelebování zděděného vůbec nepracuje, nic netvoří. Žijí z rozprodeje předraženého zděděného majetku předků a ze spekulací. Mnozí privatizátoři žijí zase z ukradeného národu. Nově se vynořili i příživníci opačného typu. Ti také nepracují, ale užírají ze sociálních fondů pracujících. Lidé skutečně tvořící hodnoty hmotné, intelektu a organizace jsou okrádáni přebujelou správou státu a zbrojením. Situace postoupila tak daleko, že přirození lidé (Bohu milí) prakticky nemohou založit rodinu. Matky se nemohou řádně starat o děti. A jak vidíme v médiích, „společenští genderoví vědci“ se z toho radují a současný západní systém oslavují. Už se ve školách neučí pravda K. H. Borovského: U velkého jmění, jsou dva darebáci. První co ho shrabal, druhý co utrácí! Jak dlouho ještě? Lituji ty, kteří nevěří na Spravedlnost.
(pokračování)
Josef Staněk
Poslední články autora:
