Jaký je smysl lidské existence? Jsem produktem slepé náhody, jak si myslí ateisté, nebo jsem se narodil, abych splnil nějaké poslání? Existuje můj Stvořitel? Pokud ano, proč mě sem poslal? Psychoterapeut Morgan Scott Peck v knize Nevyšlapanou cestou na tyto otázky odpovídá, ale jiným způsobem, než různí duchovní učitelé. Odpověď nehledá ve svatých knihách, byť je zná. Ukazuje, že je v našich silách nalézat odpověď samostatně hlubším vnímáním světa, jako to činili Ježíš, Buddha, Jung atd.
Každému z nás se nabízí možnost proniknout do nejhlubších tajemství života. Podmínkou je kázeň, tedy schopnost odkládat uspokojení a neuhýbat před problémy, které si často způsobíme sami svým neuváženým jednáním. Přiznání chyby je spojeno s utrpením a její odstranění vyžaduje čas. Proto se lidé raději zbavují odpovědnosti na úkor někoho jiného. Raději se zbaví svobody, jen aby se vyhnuli strasti, kterou přináší učení se na vlastních chybách. Součástí kázně je oddanost realitě. Čím jasněji vidíme realitu světa, tím snadněji učiníme správné rozhodnutí. A naopak, je-li naše mysl zmatena nepravdami, iluzemi, tím hůře. Poznatky o světě si můžeme představit jako mapu. Je-li správná, dovede nás do zvoleného cíle. S touto mapou se nerodíme, musíme si ji vytvořit. To dá spousty práce, která navíc nikdy nekončí, protože svět se mění. Naše mapa může být správná jen při naprosté oddanosti pravdě. To vyžaduje být ochoten vystavit svou „pravdu“ kritice a případně dokonce přiznat omyl. To je strastiplné, máme při tom pocit, jako bychom se vzdávali kousku sebe sama. Bolí to a jen ukázněný člověk je toho schopen. Abychom mohli přijmout něco nového, musíme rezignovat na cosi starého – stará, překonaná myšlenka v nás musí „zemřít“. Duchovní růst přináší utrpení – opakované umírání starého člověka v nás. Proto lidé o duchovní růst nějak příliš nestojí.
Součástí duchovního růstu je láska. Autor zdůrazňuje, že láska není pocit. Skutečná láska je záležitostí vůle. Je to závazek a projevuje se činem – prací. Tím je nejčastěji ochota naslouchat milované osobě. Opravdová láska znamená rozšíření mého já na milovanou bytost – jakoby byla mojí součástí.
Duchovní růst (duchovní zdatnost), což není nic jiného, než vidět svět takový, jaký opravdu je, může člověka přivést k Bohu. Nemůže mu sice přinést důkaz Boha ve vědeckém slova smyslu, může mu však přinést indicii. Tou je Boží milost, která není ničím neobvyklým. Vymyká se však obvyklým přírodním zákonům – zůstává zázračná a úžasná. Asi každý zažil příhodu, kdy neuvěřitelnou kombinací „náhod“ vyvázl z beznadějné situace a kladl si pak otázku, zda se opravdu jednalo o náhodu, nebo zda byl svědkem zázraku. V té chvíli byl přesvědčen, že mu pomohla nějaká tajemná síla. Autor také popisuje jev zvaný serendipita, což je „dar nacházet cenné, aniž bychom je hledali“. Jde o jinou formu milosti. Obecně je milost nabízena všem lidem, ale jen někteří ji využijí. Jedna z příčin, proč ji nedokážeme využít, je, že nedokážeme rozeznat cenu nabízeného daru. Jiným důvodem je přímo odpor k milosti Boží. Milost totiž přispívá k duchovnímu růstu a ten nás přibližuje k Bohu, ba vybízí nás, abychom byli jako On, ale to je pro nás zavazující – klade to na nás nové povinnosti. Je to naše lenost, kvůli níž milost odmítáme. A bez ohledu na to, jak jsme duchovně rozvinutí, máme v sobě vždy alespoň malou část osobnosti, která se nechce namáhat, lpí na všem starém a známém, bojí se jakékoliv změny, vyhýbá se bolesti a touží po pohodlí za každou cenu. Pokud se otevřeme milosti, pak vnímáme svou blízkost k Bohu a pociťujem klid a mír, jak to vylíčil T. S. Eliot ve vánoční modlitbě, kterou přednáší jeho Thomas Becket ve hře Vražda v katedrále:
Zamysleme se však na chvíli nad smyslem slova „pokoj“. Nezdá se vám zvláštní, že andělé ohlásili příchod Pokoje, když svět je bez ustání postihován Válkou a strachem z ní? Nezdá se vám, že se hlasy andělů mýlily a že jsme byli jejich sliby zklamáni a podvedeni?
Vzpomeňme si na to, jak náš Pán hovořil o pokoji. Řekl svým učedníkům: „Pokoj vám. Pokoj svůj vám dávám“. Chápal jej snad tak, jak si jej představujeme my: jako anglické království, jež neválčí se svými sousedy, jako mír mezi králem a šlechtou, jako pána domu, jenž v klidu počítá svůj poctivý výdělek a před krbem má čistě zameteno, na stole má nejlepší víno pro přátele a jeho žena zpívá dětem písničku? Muži, kteří se stali Jeho učedníky, nic podobného nepoznali: čekaly je daleké cesty, trmácení po souši i po moři, týrání, věznění, zklamání a nakonec i mučednická smrt. Co měl tedy Pán na mysli? Ptáte-li se takto, vzpomeňte, že také řekl: „Ne však tak, jak dává tento svět, vám dávám já.“ Dal tedy svým učedníkům pokoj, ale ne tak, jak tomu rozumí svět.
Jak již bylo řečeno, duchovní růst znamená pravdivé poznání světa. Stává se, že když učiníme nějaký „objev“, řekneme si: Vždyť je to vlastně úplná samozřejmost – já jsem to už dávno věděl, ale neuvědomil jsem si to. Ano, poznání často znamená uvědomování – přesunutí informací z nevědomí do vědomí. Psychoterapeuti jsou o existenci nevědomí skálopevně přesvědčeni, byť neví zcela přesně, co to je. Různé denominace pro to mají různá jména. Například pro křesťany je to Duch svatý. Autor knihy říká přímo, že nevědomí je Bůh, který je v nás, že jde o to, aby naše vědomí splynulo s nevědomím, tedy aby se jedinec stal Bohem a zachoval si při tom své vlastní vědomí, své „já“. V tom je smysl naší individuální existence. Přicházíme na svět proto, abychom jako jedinci vytvořili novou formu Boží existence. Bůh pak bude působit skrze nás – staneme se jeho prodlouženou rukou, staneme se i my dárci milosti Boží – budeme vytvářet lásku tam, kde nebyla – postrčíme celou evoluci lidstva kupředu. Získáme obrovskou moc, která však nemá nic společného s mocí politickou. Krásně to vyjádřil Augustin z Hippo: „Miluj a dělej, co chceš.“ Jinak řečeno: Je-li to, co chceš udělat, motivováno opravdovou láskou, máš ničím neomezenou svobodu to učinit. Lidé obvykle jednají jinak. Tážou se: Co by tomu řekli druzí? Bude takové počínání odpovídat předpisům?
Důsledkem duchovní moci je skutečnost, že v určité životní situaci budeme široko daleko jediní, kdo bude schopen splnit určitý úkol – nikdo jiný k tomu nenajde odvahu. To byl například případ novináře Jána Kuciaka. Byl to vysoce inteligentní člověk, který si musel vemi dobře uvědomovat, že může přijít o život. Kočner mu několik měsíců před smrtí vyhrožoval. Kuciakova oběť otevřela mnohým lidem oči – byla milostí pro jejich duchovní růst. Lidé si uvědomili, jak je vládnoucí garnitura prohnilá. Naše osobní angažovanost v boji proti zlu ve světě je jednou z významných cest k duchovnímu růstu.
Pavel Vybíhal
19.2.2020
Poslední články autora:
