Němečtí vojáci odstraňují závoru na hranici s Polskem, 1.9.1939
Berme začátek války s vyhlášením nebo nevyhlášením – převážně za špatný.
Jedna zkušenost byla rozpoznána už ve starověké Číně. Dvojí vojsko se mělo střetnout, jenže jim v tom bránila řeka:
Čínský kníže Siang bojoval v roce 638 př. n. l. se silnějším státem Šu. Jeho vojska již byla sešikována, zatímco se protivník teprve plavil přes řeku. Poradci mu domlouvali, aby zaútočil. „Ne, protože šlechtic nenapadne člověka v potížích,“ odpověděl kníže. Vojska státu Šu se začala vyloďovat a poradci ho opět nutili k útoku. On však odpověděl stejně, dal povel k útoku až po té, co byli jednotky nepřítele sešikovány, a byl poražen. [1]
Člověk byl v potížích? Ne, ty mělo napadené knížectví, kdežto silnější stát byl nejspíš chtivým útočníkem. Tvrdá obrana by byla bývala vhodná.
Něco podobného snad známe i z evropských dějin? Oproti čínským jsou kratší, ale něco by se také vyskytlo. Jedna z bitev, dávné minulosti, má podobný problém. Dvě vojska se mají střetnout. Frontální válku, poziční či bleskovou – uvažovat nelze. Šípy a oštěpy a bájní sokolníci? Především něco modernějšího – meče a železná brnění. Jenže široká řeka odděluje dvě vojska.
Jedni tedy po dohodě ustoupí, aby se druzí dostali na protivníkovu stranu řeky. Přeprava začne, probíhá a skončí, hotovo. Jenže než se domácí sešikují podle dohodnutého termínu, už ti přeplavení nečestně začnou bít ty čestné. Ty ustoupivší od řeky, jak bylo dohodnuto.
A přece se napadení vzchopí, nejprve ke své obraně. Po bitvě píše král do Říma o svém vítězství a o podlosti protivníka, který nečestně napadl domácí, co se vyznačovali ušlechtilostí.
Sláva.
Byl to další úspěšný výsledek krále, který se vyznačoval velkou mocí. Snad solné doly podporovaly jeho bohatství, nebo alchymie mu byla zdrojem množství drahých kovů?
Tehdejší doba byla plná rozporů, neustále nahoru a dolů. Poslanci dnešních sněmoven by s dávnými králi svá nynější postavení jen neradi měnili. Osobní nasazení v mnoha incidentech, politika plná bojechtivostí dávnověku.
Kdysi se šlechtici utkávali ve válkách; nejen v turnajovém potýkání. Přicházeli o život. Někdy se vládce utopil v bažině, někdy šel do zajetí. Jeden pozdější, ač neporažený – ujížděl, jako by ho honil medvěd.
Dnes se bojuje ve sportovním zápase, nikoliv v bitvě – sem tam se vyrazí zub, sám Jágr by mohl vyprávět. Stěží kdy přijde sportovec o život. I když, kdysi v popřevratovém období – na kluzišti – byl to snad jinotaj?
Zmíněný král upevnil silnou říši?
Dějiny pokračovaly. Bitev nebývalo málo a ta poslední vrcholila snad poblíž Oravy, kdesi na poli. Pak by to muselo být poblíž Polska.
Poláci jsou protipólem Horáků; pole jim sloužila k obživě, proto – Poláci.
Kdežto Horáci – na hoře, u hory. Snad u gory? To Dolní a Horní země byly prý takovou jazykovou záležitostí – Ugory, Uhory.
Ještě i další název, další původ. Prý hory s ostrými vrcholy jsou Ostříky. Zřejmě nutno vyslovovat Éstřiky, podle Öster. Ostré zvláštnosti děti míchaly: „čepel čelo – jedno tělo”. Divné.
Žil – byl, mocný král. Snad v oravských horách se nacházela jeho nerostoucí naleziště bohatství? Nerosty nerostly, a přece proslulého krále zásobovaly bohatstvím. Dodnes si mnozí představujeme, že nerostů bude vždy dost – vápenec – sklářský písek… Prozatím Zemi bereme v plen.
V poli, na Oravě, došlo k vrcholné králově bitvě. Slunce vyšlo, vítr vál, obloha… Věhlasný král padl – zle dopadl. Skončil.
Jak vysvětlit jeho porážku a smrt? Náhody nejsou.
Takže, jaká byla pravda – v oné bitvě u řeky? Jednal slavný král v souladu s čínským knížetem Siangem nebo naopak? Dostihla jej nakonec spravedlnost? Zlý konec naznačuje, že tehdy nedočkavý král, u řeky, zdaleka nezvolil pošetilý asijský knížecí přístup vůči soupeři. Neměl-li starověký Číňan s nepřítelem nic dohodnutého, mohl a měl si dovolit vrhnout své vojsko na útočníka.
Nejen někteří historici, ale i konečný následek poslední bitvy naznačuje, že slovutný král využil – zneužil situace. Zřejmě se hned pustil do nepřítele, který ještě nebyl sešikovaný po překonání řeky. Z toho mohla vyplynout osudová odplata – porážka s nemilosrdným usmrcením slavného krále. Proti tomu – vítězství jakoby zakladatele důležitého panovnického rodu.
Tuším soulad s opakovaně nalézanou zásadou – co škaredého si může dovolit člověk nezkušené duše, to Osud neodpouští vyspělé duši. Ale, kdo ví, dopady na zkušené duše nám dějiny zachovají, kdežto historky ostatních lidí se do historického povědomí nezapisují. Snad ani nezkušené duše žádnou protekci nemají. Jinak vůči nezkušeným lidem – dětem.
Doba pokročila. Dnes už mladí lidé stěží kdy zakládají ohýnek, nebo obsluhují kamna na uhlí. Jak páchne popel? Jak studený vzduch účinkuje na oheň, je-li přivedený buď pod ohniště nebo nad ně? Zda papír máme podpalovat uprostřed nebo od kraje? Co je to pohrabáč? Táhlo s rukojetí a na konci plech, připevněný nasvislo. Jeho spodek je rovný, aby nástroj snadno vyhrabával popel vespod ohniště v kamnech.
Možná ani ti starší si nikdy neověřili, jak s úctou k neviděným Podstatám se přiblížit k úspěchu, nedaří-li se snadno rozdělat oheň. Důležité zkušeností našich předků se můžou ztrácet.
Kdysi přišel na studia nadaný výrostek. Pocházel z moravského Slovácka; tam sleduji nejsilnější odkaz; pokračování slovanské minulosti. Dnešní popis (2015):
„Slovácký rok je fenomén. Bylo zjevné, že nikdo nikoho do účasti na průvodu netlačil, na všech kráčejících byla patrná zvláštní důstojnost a hrdost: My jsme tady, vyrůstáme z této země, byli jsme tu před všemi režimy a budeme i po nich.
—
Když jsem viděl, jak skupina chlapů na kyjovském náměstí pomocí tyčí a důmyslného systému povelů vztyčuje odhadem třicetimetrovou máji, a když jsem sledoval slavnostní krojovaný průvod, který po dvě a půl hodiny v obrovském horku procházel špalírem diváků od kyjovského gymnázia k radnici, žasl jsem. Ta klidná, majestátní energie, jež se tu zdvihla, to je fenomén, pro který stěží najdeme v naší republice obdobu.” [2]
Student kdysi vzal na svou obranu, proti pánovitému řediteli, pohrabáč. Meč nebyl po ruce. Některé vlastnosti, získané v předchozím životě, můžeme hledat v tom dalším.
Vystudoval a postupně se zapsal do dějin českých a slovenských, ale i světových. Jeho nového příchodu bylo potřeba:
Do německých škol chodilo i mnoho dětí z českých rodin, a ne vždy jen proto, že si to zaměstnavatel některého z rodičů přál. Se znalostí obou „zemských jazyků“ se každý lépe uplatnil a rodiče se domnívali, že tím svým dětem život ulehčí. [3]
I po roce 1900 pokračovalo odnárodňování, nátlak přímý i nepřímý. Nedostatek svobody; až republika roku 1918 pomohla.
Náš obrozenec se vyznačoval nepoddajností, jak v mládí, tak ve stáří. Zdroj jeho pevných postojů hledám v dávném velkém králi. Ke konci života řekl:
„Mně kdyby někdo ohrožoval, já bych ho snad utloukl cihlou – kdybych ji měl ze zdi vyrvat!”
Tomáš Garrigue Masaryk, 1918
Kdysi ho vyvrátil jeho soupeř. Ale příště, nové vtělení – vůči starému šlechtickému rodu zase naopak. Snad i proto se udržel, u lotrinského rodu, původní starý název „Habsburg” – aby nové vtělení téže duše mohlo dávnou situaci dořešit? Napravit nesvobodu? Zamezit potlačování velmi vyspělé Duše národa.
Na koho se zeptat, snad tam to milé z dětství? Ale ne, je obyčejné. Oči mně padly na plakátek, na vagonek…
Později potěšil výstižný poznatek – vjem našich dávných předků:
Českého panovníka si může prohlédnout každý, zůstane totiž po dlouhých třicet neděl k vidění. Vítěz chce celému světu ukázat, jak dopadne každý, kdo se proti němu postaví. Navíc mezi lidmi kolují legendy, že český král není mrtvý a jednoho dne se vrátí a opět bude vládnout své zemi. Udělat těmhle fámám přítrž, a proto jeho tělo vystaví? Všichni se mohou na vlastní oči přesvědčit, že král je skutečně mrtvý. [4]
Dokud byl filosofem, pak čestné jednání, vztah k pravdě, mu bylo nadevše. Pak zařazením mezi politiky musel s nimi výti. Přesto mnozí na něho vzpomínají s úctou. [5]
(pokračování příště)
Zdroje citací:
[1] Pravda, láska a válka: Morálka v asymetrických konfliktech – Petr Robejšek
[2] Slovácký rok 2015 aneb o některých akcích média mlčí. Naštěstí – Jiří Plocek
[2.a] Vynořování Velké Moravy – Jiří Plocek — Malý zázrak: Jediný zachovaný velkomoravský kostelík
[3] Když se psalo c.k. (Ze života Českých Budějovic na počátku století 20.) – František Rada. Nakladatelství České Budějovice, 1965, s.25
[4] Tajemství genů – Helena Stejskalová. 8. 12. 2016, http://epochaplus.cz/
[5] Bylo „rozbití Rakousko-Uherska“ (ne)pochybnou zásluhou Masarykovou? – Miloš Dokulil.
Když se objevili dva němečtí ministři ve vládě, zůstalo to tradicí až do kritického roku 1938.
— Nelze přehlédnout, jací lidé se jako Rakušané nebo říšští či naši Němci s uznáním vyjadřovali o TGM a o ČSR. Nebyl to jen Emil Ludwig se svým „Duchem a činem“ (1935). Třeba mezinárodně významný teoretik sociálního demokratismu Karl Kautsky v něm od roku 1933 viděl „svého prezidenta“; dokonce s takovým oceněním, že i F. D. Roosevelt podle jeho mínění zůstával v jeho stínu! Ještě krátce před zprvu nečekaným koncem ČSR se vyjádřil Wenzel Jaksch o TGM jako o „naději všech slušně smýšlejících lidí“ (1937). —
A proslulý intelektuál 20. století sir Karl Popper roku 1945 ve svém slavném díle Otevřená společnost a její nepřátelé napsal: „Masarykovo Československo bylo zřejmě jedním z nejlepších a nejdemokratičtějších států, které kdy existovaly.“ Karl Popper prý ve svém životě obdivoval dva muže; tím druhým – po Masarykovi – byl W. Churchill.
Z. Č. – Na stopě spiklencům, Mladý svět 9/2005/s.62
Masaryk: Máme-li my Češi dostat ve světě slušné místo, musíme ze světových otázek udělat otázky své, musíme dovést k světovým otázkám promluvit. A na druhé straně naše otázka česká se musí stát otázkou světovou: to se nám podařilo až za války.
Listy 2/2000/s.3
Masaryk r. 1935 byl prvním kandidátem na Nobelovu cenu míru, ale vzdal se jí ve prospěch Hitlerova vězně Carla von Ossietzkého, umožnil mu tak zemřít aspoň v nemocnici, ne v koncentračním táboře.
Respekt 45/1997/s.12
V přítomnosti presidenta se např. při setkáních pátečníků nekouřilo, nepilo, hovořilo se velmi strojeně a jistá témata byla tabu. Masaryk unaveně mlčel. Spisovatel Kubka – po Masarykově odchodu si všichni oddechli a vrhli se na cigarety i slivovičku.
Měl poměrně chladnou povahu. Dovedl být skutečně tvrdý. Několik politiků se po rozhovoru s ním rozplakalo. Masaryk věřil v Prozřetelnost, která ho vede. Na počátku 20. století chtěl založit nové náboženství. Po tragické smrti ministra financí Rašína v r. 1923, s nímž se nedlouho předtím vážně pohádal, o něm prohlásil: „Když přestal být potřebný, zemřel.“ Masaryk a zejména později Beneš si nedokázali vedle sebe vychovat schopné a samostatné spolupracovníky, kteří by je dokázali upozorňovat na případné chyby a později by převzali jejich funkce.
T. G. Masaryk – Světová revoluce. Za války a ve válce 1914 – 1918. Čin, Orbis, Praha 1930, s.388
Proto však, že se Prozřetelnost o nás a o svět stará, nevyplývá z toho fatalismus nečinnosti, nýbrž optimismus synergismu, přísné přikázání co nejúsilnější práce, práce pro myšlenku. Jen tak smíme očekávat ty tak zvané šťastné náhody, tu vnitřní logiku života a dějin, a spoléhat na pomoc boží.
Mareš – Respekt 4/2004/s.13
Masaryk dělal řadu věcí, které přesahovaly pravomoc hlavy státu. Například sliboval změnu zákonů nebo odluku státu od církve, ale vláda o tom nic netušila. Pak musela vysvětlovat, že je to totálně neprosaditelné. Nakonec přijala v rámci ústavy i zákon, že veřejné projevy prezidenta musí schvalovat předseda vlády. On měl zprvu navíc ve zvyku, že když jmenoval nějakého ministra, tak do jmenovacího dekretu kromě jmenování napsal: vaše úkoly budou: za prvé, za druhé – ačkoli ty věci třeba vláda neměla v programu. To byl Masarykův styl. Když byl trochu izolován od informací, tak si s tím nevěděl rady. Tehdy dostali na Hradě nápad, že se udělá zpravodajská služba a to především z parlamentních zpravodajů: oni nám řeknou, co se tam děje, a my jim zase naznačíme, jaký je názor hlavy státu.
Adolf Branald (*1910) – Magazín MfDnes 1.4.2004
U Masaryka jsem si nejvíc vážil nikoliv jeho mravnosti, ale inteligence. Ta byla mimořádná.
(red) – Rovnost – příloha víkend – Deníky Moravia, 25.9.2004:
Za první světové války byl 1. pluk českého vojska v Rusku nazván plukem svatováclavským a na plukovním praporu byl obraz sv. Václava. Pod tímto praporem vybojovalo české vojsko slavnou bitvu u Zborova. Teprve 6. srpna 1917 přejmenovali Češi z iniciativy TGM svůj pluk jménem Mistra Jana Husa a z praporu také odstranili obraz národního světce.
Valtr Komárek – Lidové noviny, 1. 4. 2005, (viz Česká otázka, Místo předmluvy)
Masarykovo neumírající poselství: „Vstáváme z mrtvých, ale svět už čeká na naše slovo, je zvědav, co mu máme pověděti. K tomu, kdo vstal z mrtvých, lidé vzhlížejí s úžasem, obstupují nás a čekají, až zazní to naše slovo. Slovo to musí býti spasitelné, sic zástupové odvrátí se od nás, a my s nimi budeme hledat spasitele. A budeme se klaněti zlatému teleti, budeme vzývati Baala a staneme se podnoží národů cizích, neboť neuměli jsme světu říci slovo spasitelné.“
Petr Holub – Žít ve vznešenosti – Tomáš Garrigue Masaryk vymyslel, založil a postavil stát, Respekt, 28.10.2008
Zahraniční historici dodnes s uznáním připomínají, že Československo se stalo jedinou zemí na světě, jež byla založena propagandou. Masaryk celé čtyři roky neúnavně přesvědčoval, že jedině likvidace Rakouska-Uherska znemožní Německu navždycky provádět své agresivní plány. K tomu vyráběl obraz československého národa, který trpí pod agresivními Němci a Maďary, hlavu ale neskloní a bude za svobodu bojovat.
—
V rámci svého propagačního tažení Masaryk dovedně manipuloval i se zprávami o své rodině, která zůstala v monarchii: od něj víme, že manželku zasáhla duševní choroba pod brutálním nátlakem rakouských úřadů (ve skutečnosti onemocněla již před válkou), synu Janovi hrozila jako vojákovi neustále šibenice (Jan ale vynikl v boji proti Rusům na východní frontě, získal v armádě vážnost a byl vyznamenán), dcera Alice byla uvržena do kriminálu mezi prostitutky (zavřeli ji ale do cely pro politické vězně se všemi výhodami, které k tomu náležely, třeba s možností objednávat si jídlo z restaurace).
František X. Halas – Neklidné vztahy. K jednomu aspektu výročí 28. října 1918. Nakl. Trinitas, Svitavy 1998 + Křesťanská akademie Řím
V diskusi mezi Masarykem a Josefem Pekařem proti sobě stanulo z jedné strany Masarykovo přesvědčení, že historie národů nemůže být nahodilá a že se v ní projevuje určitý plán Prozřetelnosti, jejž je třeba pouze odhalovat, z druhé Pekařova nedůvěra k předem stanoveným a následně na dějiny aplikovaným filozofickým postulátům a jeho názor, že věda se neobejde bez solidní heuristiky. Z jedné strany předpoklad, že česká otázka je především otázkou náboženskou, z druhé důraz na myšlenku národní. Z jedné strany idea zvláštního rázu českých dějin tkvícího ve vysokých morálních hodnotách české reformace, jejichž nositeli byli zejména Jan Hus a jednota bratrská, z druhé střízlivý názor, dle něhož jsou české dějiny součástí dějin západoevropských a jejich vývoj je určován především vlivem, vzorem, úsilím a duchem západní Evropy.
Boris Cvek, Jan Čulík – Masaryk: Mýtus a realita
Poznámka JČ: Domnívám se, že Hovory s T.G.M. je kniha pedagogická. Masaryk v ní z titulu „tatíčka národa“ vysvětluje svým občanům, jak je rozumné a prospěšné se chovat. Skutečně pozoruhodné až šokující je z hlediska dneška, jak dobře Masaryk znal vlastnosti a zvyky českého národa, které dnes často připisujeme dědictví totalitního komunismu, jenže na základě této knihy z let 1928-1935 (i jiných dobových svědectví, z doby dávno před komunistickým režimem) musíme neochotně přiznat, že kritizované způsoby chování mnohých Čechů asi s totalitním komunismem nemají příliš mnoho společného.
Petr Zídek – Masarykova tajná láska Oldra. ‚A tam jsme ulehli na posteli…‘, 8. září 2017, Lidovky.cz
— Nepřítomnost prezidentovy puritánské dcery, která považovala za svou povinnost chránit čistotu Masarykova odkazu i před samotným Masarykem, uvolnila atmosféru a urychlila intimní sblížení hlavy státu a moravské spisovatelky. (… )
Není pochyb, že iniciativa vyšla od Masaryka. „Byli jsme jak mladí zajíci – já jsem se nerozmýšlel – hned!“ – „Ale bylo to pěkné, pamatuješ, to poprvé – tys byla taková rezervovaná – pěkně!“ Tak na to Masaryk vzpomínal o tři roky později a Oldra si jeho slova vzápětí zapsala do svého deníku. Prezident se projevil jako praktický muž: „Ten divan takový nešikovný.“ Nejpodrobnější vzpomínku na první milování najdeme v Masarykově dopise z 13. srpna 1931. —. Tu noc byla velká bouřka a blesk v lánském parku zasáhl vzrostlou osiku.
Doležal, Filippi, Laichter, Herben – Člověk Masaryk. Riopress, Praha 2002
V pracovně Masarykově – v Thunovské ulici pracovna —, stávala jiná pohovka, obložená koží z medvěda, jejž Masaryk počátkem 90. let na Slovensku zastřelil. s.102
Děti Masarykovy dostaly totiž kdysi krásnou železnici s lokomotivou na páru, několika vagony a spoustu kolejnic s výhybkami; odpočívala již léta letoucí na půdě a profesor Masaryk si tehdy vzpomněl, že by mně, klukovi asi osmiletému, udělal jistě velikou radost, kdyby mi ji pustil. A tak si jak dlouhý tak široký lehl na podlahu, tenkrát se blížil už šedesátce, a trpělivě zasunoval kolejnici ke kolejnici, až vytvořil na podlaze salonu dlouhou trať se zatáčkami a několikrát se protínající. Potom roztopil lokomotivu, připjali jsme vagon a hurá, už to jelo. Já pak jen přehazoval výhybky a poskakoval jsem v bezmezném nadšení kolem uhánějícího vlaku. —. Celá železnice se brzy potom přestěhovala k nám a dodnes ji pečlivě přechovávám jako milou a vzácnou památku. Jednou mi zase president Masaryk vytloukl z prutu pravou pasáckou píšťalku. s.108
Nekouřil a nepil od roku 1888, kdy po druhé se vrátil z Ruska od L. N. Tolstého. Už jsem řekl a je známo, jak se s ním Masaryk neshodoval v názorech náboženských a politických. Ale Tolstého oproštění mělo na něho trvalý vliv, zůstal mu věren na vždy. Alkohol nepřekročil práh jeho rodiny. Také ne tabák. —. O vegetariánství se pokusil, ale brzy je zavrhl. s.149
Jak mocně po své rodině Masaryk za války toužil, je dokladů několik. Nejen, že psal roku 1915 po smrti Herbertově domů ze Švýcar, že kudy chodí, tudy volá „Herberte!, Herbertku!“ a kudy chodí, pláč a žaluje švýcarským horám…
Také dr. Edvard Beneš zaznamenal ve svých válečných pamětech, že i profesor Masaryk měl za války chvíle, kdy se o něho pokoušela malomyslnost. — s.152
President Masaryk, který by byl zasluhoval ve svém stáří, aby byl obklíčen nejšťastnějším rodinným životem a obsypán květy a zelenými ratolestmi, vedl a vede od návratu do vlasti život v pravdě osamělý a smutný. Když vyplnil své povinnosti úřední, pohyboval se v bytě svém sám. — Jen když byl v Lánech nebo Topolčiankách, nalézal trochu zábavy ve společnosti pozvaných hostí. — s.153
Tomáš Koloc – TGM-like-presidents
S dnešní politickou linií se myšlenky a činy TGM příliš neslučují.Znárodnil velké pozemky šlechty, které rozdal malým hospodářům, zakázal používání šlechtických titulů, byl radikálně antiklerikální a jako protestant se zasadil o odliv části římskokatolických poplatníků do nově založené Církve československé, která si (alespoň z počátku) vzala za vzor ideály Jana Husa a jeho následovníků, o nichž se dnes opět oficiálně mluví většinou s odporem. Když na to přišlo, neváhal TGM sáhnout k autoritativním krokům; to na jeho rozkaz obsadily československé legie území Sibiře stokrát rozlehlejší, než je naše země, a po jejich návratu domů své legie zmobilizoval k obraně československého pohraničí před vzbouřenými německými a maďarskými menšinami, které se hodlaly odtrhnout a připojit k zemím hovořícím jejich jazykem. Nikdy potom úplně neodpustil tehdejšímu ministru zahraničí Edvardu Benešovi, že v době sedmidenní války neudržel celé Těšínsko, a že dohodl postoupení poloviny tohoto historického území Zemí koruny české s pramenem řeky Visly Polsku.
Počteníčko: TGM o sobě a o politice
Výňatek z Čapkových Hovorů s TGM.
„Hilsnerův proces jsem prodal teprve za války. Všude v dohodových zemích měli Židé velký vliv na noviny; kam jsem přišel, psaly noviny pro nás nebo nám aspoň neškodily. Ani nevíte, co to pro nás znamenalo. Takových zkušeností jsem udělal víc. Věřím v teleologii, věřím, že každého z nás vede Prozřetelnost – jak, to ovšem povědět neumím.”
JUDr. Cepl – T. G. Masaryk – prezident na trůnu, Historie.cs, ČTV 2007 (51 minut)
„Po zvolení Masaryka se v katedrále českých králů konalo Te Deum, ve kterém arcibiskup zvedal korunu českých králů téměř jako by ji měl nasadit na hlavu toho presidenta.“
Anonymní – diskuse, 24. září 2017 9:36
Můj táta, narozen za c.a k. v roce 05, údržbář na koksovně od roku 20, neměl nijak dobré vzpomínky na jistého Masaryka, exponenta a hlídače buržoasie. Jak říkával, žádný rozdíl mezi starým rakouskem a republikou československou. Aparát a četnictvo zůstalo skoro beze změn, jen český nacionalistický buržoust si polepšil.
Mně, starému člověku připadá ten Masaryk jako Venca pražskej. Hodně řečí, okolo samý spisovatel a hlavně kůň.
Místo koně měl Venca plastiky.
Olšere, já to věděl co ty to jsi za ptáčka.
Atentát na Aloise Rašína, Akta History 2/2012/s.96
Do nádražní čekárny v Hrušovanech u Brna vstupuje 14.6.1930 kolem 8. hodiny večerní čs. prezident Tomáš G. Masaryk. Nadšeně jej vítá špalír lidí. Nikdo netuší, že se zde nachází i muž s revolverem v kapse! Ruský fašista Pavel Timofejevič Gorgulov (1895 – 1932) se chystá Masaryka zastřelit! Když však spatří prezidentův hřejivý úsměv, nedokáže stisknout spoušť. „Zželelo si mi toho tak milého a vlídného muže.“ svěří se Gorgulov později pařížským policistům. Roku 1932 je totiž zatčen za spáchání atentátu na francouzského prezidenta Paula Doumera (1857 – 1932)! Dne 14.9.1932 Gorgulov skončí pod gilotinou.
19x: https://www.motejlekskocdopole.com/category/tgm/
Edward B. Hitshcock – Zasvětil jsem život míru. Životopis Edvarda Beneše, Vydal Jaroslav Podroužek, Praha 1947. 3. vydání. Přeložila Zdenka Wattersonová. (Orig. I Built a Temple For Peace (Life of Edvard Beneš – nakl. Harper a Brothers, NY), s.234
Iniciativa české smlouvy vyšla z Paříže, nikoli z Prahy. Pravda je, že Masaryk o ceně francouzsko-české smlouvy silně pochyboval. Aby přestal pochybovat, poslal francouzský president Millerand a Poincaré do Prahy největšího národního hrdinu, generále Foche. Generál Foche, který dovedl spojené armády ke konečnému vítězství, pobyl v Praze tři dny a otevřeně radil Masarykovi a dr. Benešovi, aby smlouvu uzavřeli. Přesvědčoval, vykládal, naléhal. Praha na konec přijala, a tak byla 23. 12. 1923 smlouva podepsána.
Bohumír Tichánek
Poslední články autora:
