mapa stránek || vyhledávání

Proč je Měsíc jak Zlatá bula sicilská

Měsíc je odedávna fascinující skutečností našeho světa. Pomáhající. V 19. století lidé jezdili s koňským povozem, ale také hodně chodili pěšky, i desítky kilometrů. Když chodec zatměl, pak byl vděčný Měsíci, blízkému úplňku.

Kde se Měsíc vzal? Kde ho Země vzala?

Věda vše ověřuje ostražitě. Byl snad Měsíc vytržen kdoví jakými silami z pradávné Země? Anebo ze Slunce? Ještě jakkoliv jinak?

Vědec J. S. Šklovskij roku 1959 zveřejnil názor, že měsíc je nejspíš dutý a – umělé konstrukce. Ovšem mělo jít o Marsův měsíc Phobos [1]. Později byly jeho důvody odmítnuty.

Nevědecké zdroje mívají své poznatky mnohdy ve všeobecnosti neprůkazné, šířené znalými či důvěřivými lidmi. Pokud je sděluje víc skrytých zdrojů, zvyšuje se jejich důvěryhodnost i vzdálenějším zájemcům.

Byl snad Měsíc přiveden na oběžnou dráhu nejznalejšími, nejschopnějšími Podstatami Vesmíru záměrně, jako pomoc budoucí pozemské vědě? Poté, co si lidé zničili svou předchozí planetu Sluneční soustavy? Dávno, dávno již tomu…

Budou to nyní Číňané, jejichž strojky, rozhlížející se po odvrácené měsíční straně, cos objeví?

Stěží. Ani Sovětům nebylo přáno, aby měsíční kamení jako první sebrala a dopravila na Zem automatická sonda Luna 15. Vypuštěná 13. července 1969 – na Měsíci ztroskotala.

První, po neúspěšném automatu, uspěli lidé – američtí astronauti. Jistě jim v tom další civilizace pomáhaly, původní Ciolkovskij se svými vizemi. Takové nádherné soupeření, bez střelných a jakýchkoliv jiných zbraní, to přece stálo za to. Kupodivu se později originální obrazové záznamy ztratily [2]. Někteří spekulují, prý i kamení částečně sublimovalo. Postavit tutéž obrovskou raketu už znovu nelze. Wernher von Braun tehdy pracoval víc intuicí než s užitím počítačů [3]. Původní plány nevyhovují a NASA pořizuje silnou raketu nové konstrukce.

Američané byli vůči Měsíci ohleduplní:

„V závěru přistávání snížil Eagle výkon na čtvrtinu. A při dosednutí byl motor vypojen už 1,5 m nad povrchem. Právě kvůli prachu. — Byl zvířen velmi jemný prach, kterého ale bylo příliš málo na to, aby nohy modulu výrazněji pokryl.“ [4]

Anebo bylo toho prášení až moc:

„Když Amerikáni letěli na Měsíc, pozval sem všechny z domu, abysme byli na blízku slavnostní chvíli v lidstvu. A opravdu, představte si, na vlastní oči jsem viděla, jak se zvedlo mračno prachu tam nahoře na Měsíci, když ta raketa přistála.“ [5]

Sovětský Lunochod bylo prvním vozidlem na Měsíci, ovšem kosmonauti se v něm neprojeli. Ač bylo původně pro jejich projížďku zamýšleno.

Měsíční kamínky Sovětům dopravila na Zem až automatická Luna 16, vypuštěná 12. září 1970. A čínské kamery na odvrácené straně Měsíce? Můžou zachytit to, co lidé neuvidí.
 

Měsíční inspirace

Měsíčku na nebi hlubokém ~ Spadl mi Měsíc do vína, když jsem je večer pil ~ Vyřiďte prosím na Měsíci, vyřiďte mezi hvězdami, co chceme všichni dneska říci, že přijdem brzo za vámi ~ S dívkou v trávě, Měsíc nad hlavou ~ Na nebi Měsíc jako koláč s tvarohem ~ Měsíc měl dnes pernou stráž, hlídal můj sen o lesní víle ~ Lásko, máš světla po Měsíci ~ Oživlá světice pozvedá monstranci Měsíce ~ Blýskl se v okně Měsíc, padne lev nebo panna ~ Měsíc je jak Zlatá bula sicilská
 

Jak vidíme Měsíc

Otázky si žádají odpovědi. Jenže některé bývají tajené, jiné zase neznámé. A podceňované. V závěru 19. století – už jen posoudit, proč se světlu naměří vždy stálá rychlost. A fyzika bude v cíli…

Dnes – případ spatřeného Měsíce, když se velmi veliký vynoří nad obzorem. Fyzika odkazuje na pouhé zkreslení, jež zapříčiní nedokonalý náš organismus (obr. 1).


Obr. 1. Zmenšující se Měsíc

Má to rozsoudit jiný vědecký obor – psychologie? Podle některých názorů prý srovnáním se stromy na obzoru pak vnímáme Měsíc jako velký. Když se zvedne, vystoupí, pak už – bez možnosti porovnávat – vnímáme jeho menší velikost.

Jenže se dočtu, že také nad mořem, bez příměru k pozemským předmětům, spatříme Měsíc nečekaně velký. Možná jsou proměnné velikosti až i nedoceněnou pomůckou, jež upřesní naše zařazení do prostoru a času.

Zážitek obrovského Měsíce známe z pobytu na horách. Rovněž tak vnímáme východ Slunce. Rád nad hlavou nacházím souhvězdí Orion – několik hvězd připomínajících tvar motýla. Avšak vidět jeho zvětšení v sestavu až obrovskou – když je někdy nízko nad obzorem, to tedy překvapí moc.

Kdysi mi byl nablízku vzdělaný mladík, odešlý předtím z městské hvězdárny. K velkému vycházejícímu Měsíci měl odpověď nasnadě. Připomněl vliv fyzikální refrakce. Lámání paprsku, když vznikne do ovzduší. Tím se změní velikost pozorovaného objektu. Podobně jako „zlomená lžička“, kterou vidíme v hrnku s čajem.

Jenže už dlouho předtím jsem se dočetl, že refrakce za to nemůže. Naopak. Sestavil jsem tehdy obrázky, jež odmítají vliv refrakce na vnímanou velikost vesmírného objektu [6].
 

Popis vjemu

Ve stejné velikosti vidíme ptáka, jenž letí buďto nad námi nebo stejně daleko před námi. Avšak vzdálený objekt – Měsíc, Slunce nebo souhvězdí, právě nízko nad obzorem, vnímáme zvětšené. Jenže měření zorného úhlu rozdíl neukáže; úhel je pro jeden, stejně vzdálený objekt, naměřen pokaždé stejný. Výška nad obzorem jej neovlivní. Rozpor! Průkazné fyzikální vysvětlení odlišnosti zrakového zážitku, na obloze nebo na fotografii, chybí.
 

Refrakce

Jev refrakce, tedy lom světla, značí odchýlení světelného paprsku od přímého směru (obr. 2). Refrakce určí, že Slunce vidíme ještě určitou dobu po jeho západu či před východem. Následkem toho se prodlužuje den. Ve středoevropských zeměpisných šířkách o 8 – 12 minut času.


Obr. 2. Refrakce nám zviditelní stoupající Měsíc už pod obzorem

Světelné paprsky vnikají z prostředí opticky řidšího (vakuum) do hustšího (ovzduší). Lámou se ke kolmici, což umožní pozorovat Měsíc, ačkoliv je pod obzorem.

Obzor se zvětší. Pozorovaných více než 180° se vměstná do úhlu 180°. Proto objekty, jejichž světlo prošlo celou vrstvou ovzduší nízko nad obzorem, fotoaparát zachytí zmenšené. Opačně než lidský zrakový vjem.


Obr. 3. Detail refrakce – rozdílné zorné úhly

Objektům nízko nad obzorem se tedy zorný úhel zmenšuje (obr. 3). Pak bychom měli vidět, poblíž obzoru, Měsíc zmenšený. Jenže je to naopak, vycházející Měsíc vnímáme zvětšený. Fyzikální příčina není známá.

Zajímavá fotografie ukazuje postupně velikosti stoupajícího Měsíce. Nízko nad obzorem refrakce snímky zmenšila, shodně se zdůvodněním (obr. astronomie.cz).

Naukové obrázky nesledovaly skutečné velikosti úhlů; přesné údaje cituji:

Částečné zploštění Slunce ve svislém směru se vysvětlí: refrakcí je spodek Slunce zvýšen o 35′ a vrch jen o 28′. Průměr Slunce se tedy jeví zkráceným o 7′. Refrakcí dochází ke zvětšení zdánlivého obzoru. [7]

Refrakce, lom světla, rozhodně nezpůsobuje lidský vjem velkého vycházejícího Měsíce!
 

Hledání v perspektivních vjemech

Příčinu zážitku velkého Měsíce zkouším hledat ve zrakovém perspektivním vnímání. Ovšem naše vnímání nepřisuzuji Euklidově prostoru, nýbrž upravenému přenosu z bodového prostoru.


Obr. 4. Kvadratické cejchování os. Oblouk se zmenšuje při vzdalování od vodorovné osy

Vodorovná osa 4. obrázku znázorňuje zpomalené vzdalování objektu v perspektivě. Milimetrový papír při začátku souřadnic zobrazuje 20 mm jako 0 – 10 km. Kdežto dál napravo stejných 20 mm značí vzdálenost 40 až 90 km. Osy jsou cejchované kvadratickým průběhem délky.

Objekt – zelený oblouk, nízko nad obzorem, je delší než hnědý, výš nad obzorem. Přitom oba pochází z bodového prostoru, kde měly stejnou délku. Zde je tedy první zamyšlení, zda perspektivní vnímání zvětšuje vycházející Měsíc.

Avšak jednoduchou souvislost nelze takto přijmout. Vždyť zvětšující účinek pak nastává i ve výšce, nad hlavou. Což nikdy nepozorujeme (obr. 5).


Obr. 5. Měsíc se zvětší nejen na obzoru, ale i v nadhlavníku. Nepřijatelné

Vylepšující možností je změna v orientaci našich vjemů. Perspektivní vnímání zdůvodňuji převodem z bodového prostoru. Má-li tam ze čtverce vzniknout kružnice v perspektivě, pak se v grafu postaví čtverec na vrchol (obr. 6.).


Obr. 6. Převod čtverce bodového prostoru na kružnici perspektivy

Poslední obrázek čtverce, postaveného na vrchol, ukazuje zvětšení vzdálených modrých obloučků nízko oproti fialovému ve výšce. A k tomu dva blízké objekty, modrý a fialový, ty jsou přibližně stejně dlouhé. Tak jako stejně vzdáleného ptáka v dálce na zemi či pak nad naší hlavou, vidíme stejně velkého.


Obr. 7. Měsíc velký na obzoru, malý v nadhlavníku

Tento fyzikální postup trochu lépe dovoluje hledat základ zážitku zmenšovaného Měsíce.

Později jsem zkusil jiné informatické řešení, jemuž by byl základnou našeho vnímání střed Zeměkoule [8].
 

Závěr

Měření zorného úhlu a lidský zážitek nejsou slučitelné. Jejich nesouvislost podporuje podezření, že lidský zážitek kosmických objektů vzniká nečekaným, dosud neznámým způsobem.

Dosud zůstává v platnosti odvěké poznání hmoty: „Vždyť to cítím“! Racionální matematické podložení naší „hmotné“ existence Informatikou je v nabídce.
 

Odkazy

[1] Milióny cizích světů – J. S. Šklovskij. Mladá fronta, Praha 1964. (Orig. 1963)

[2] Původní video z Měsíce je navždy ztraceno, NASA kazety omylem smazala 8. ledna 2016, idnes.cz

[3] Proč jsme se od roku 1972 nevrátili na Měsíc 5.2.2019, tiscali.cz

Důvodů pro „pauzu“ v dobývání Měsíce je vícero a technika v nich hraje spíše podružnou roli. Apollo bylo ovšem každopádně produktem jiné éry než dnes. NASA například na počátku vývoje své dnešní superrakety SLS zvažovala, že by zkopírovala a zmodernizovala legendární nosič Saturn V, který vynesl právě Apollo 11. Jeho vývoj a stavba ovšem tehdy podléhala zcela jiným kritériím než dnes. V éře před příchodem počítačů probíhala značná část konstrukce na základě „zkušeností“ či metodou „pokus-omyl-pokus“, a ne všechny užité triky konstruktérů se nám tak do dnešní doby zachovaly.

Výsledný návrh SLS je přitom stále značně podobný Saturnu V – jen aby se dost možná brzy ukázalo, že Muskova vyvíjená raketa Super Heavy Starship je efektivnější a spolehlivější než bylo kopírování designu Wernhera von Brauna.

[4] Apollo 11 na Měsíci přistálo. Nové šokující důkazy. Kanada 2003, ČTV 2005, 48:28 minut, youtube.com, 30. minuta – nerozvířený prach.

[5] Moje zlatá řemesla – Ivan Klíma. Nakl Atlantis, Brno 1990, s173

[6] Fyzika jako geometrie. Měsíc se zmenšuje – Bohumír Tichánek

[7] Optika I. Fyzikální kompendium pro VŠ, díl IV. – Fuka, Havelka. SPN, 1961, s.738

[8] Souvislost vjemu zploštěné oblohy a vjemu zmenšení vycházejícího souhvězdí, Slunce či Měsíce – Bohumír Tichánek

[9a] 48 fotografií k výpravám na Měsíc: https://vtm.zive.cz/clanky/byli-tam-dukazy-o-pristani-na-mesici-lunochody-i-cinska-sonda-jsou-videt-z-vesmiru/sc-870-a-194092/default.aspx

[9b] Mnohokrát: http://astronomia.zcu.cz/kosmolety/apollo/2437-program-apollo

[9c] Skeptik – mnoho obrázků („Tyto fotografie jsou podvrch.“): http://informace.top/bylo-pristani-na-mesici-podvod/

[9d] Seznam letů: Nepilotované lety
 

Bohumír Tichánek
 

Poslední články autora:


Hodnocení článku
Tisk Tisk
Všechny komentáře jsou schvalovány administrátorem. Z tohoto důvodu mohou být zveřejněny se zpožděním od několika minut do několika hodin. Odstraňovány jsou komentáře obsahující vulgarismy, spam, invektivy, apod.

10 komentářů

Přidat komentář
  1. Pane Tichánku,
    pokud si v obr. 5., který má lineární osy zakryjete papírem horní část nad výškou osy y=3, dostanete obdélník, který ukazuje zrakový vjem stejný jako obdélník obrázku 4. Prostě nízká obloha se zdá placka, šířka větší jako výška, kružnice na papíře se jeví smáčknutá. Takže nějaké odmocniny na osách nejsou podstatou jevu velkého Měsíce u obzoru, ale jde o optický klam, mozek to žádá vidět objekty u obzoru líp.
    Při pohledu normálně i hlavou dole skrz kolena doma v kuchyni vidím Váš obr. 4 stejně shora splácnutý. Což u Měsíce prý ne. Viz dále text http://www.in-pocasi.cz/clanky/astro/obri-mesic
    https://www.prirodovedci.cz/zeptejte-se-prirodovedcu/2177
    „Příčinou toho klamu je to, že nebeskou sféru nevnímáme jako polovinu kulové plochy, na níž jsou projektována veškerá nebeská tělesa, ale vidíme ji zdeformovanou do tvaru kulového vrchlíku (viz obrázek https://www.prirodovedci.cz/storage/images/300x/6085.png
    ((popis obrázku :
    Grafické znázornění podstaty zdánlivých rozdílů úhlových velikostí nebeských objektů a velikostí úhlových výšek nad obzorem. Zatímco na nebeské sféře tvaru polokoule je úhlová velikost tělesa (Měsíce) stejná (odpovídá ji stejná velikost oblouku při obzoru i při zenitu), tak na zdánlivé nebeské klenbě je patrný rozdíl mezi velikostí oblouku M1´ při obzoru a při zenitu M2´. V případě velikosti úhlové výšky nad obzorem dochází u nebeské sféry při úhlu 45°k půlení na dva shodně úhlově velké čtvrtoblouky, kdežto u zdánlivé nebeské klenby je část oblouku mezi zenitem´ a projektovaným objektem O´ podstatně menší než zbývající část oblouku mezi objektem O´ a rovinou obzoru.).))
    To je dáno tím, že poměr vjemů vzdáleností ve svislém a horizontálním směru je zhruba 1:4.
    Této optické deformaci přispívá mj. i to, že v blízkosti obzoru je propustnost atmosféry nejnižší a objekty se zde zdají nejvíce zastřené či zamlžené. Pro náš mozek je nižší ostrost znakem větší vzdálenosti objektu. Protože je však úhlová velikost stejná, ať už je objekt vysoko či nízko, je mozek nucen připsat neostrému objektu nízko nad obzorem mnohem větší velikost. ..
    U Měsíce je to obdobné, neboť i jeho dráha je eliptická. V době, kdy je Zemi nejblíže (v tzv. perigeu; 356 410 km), je jeho úhlová velikost 33´30´´, naopak v odzemí (v tzv. apogeu; 406 697 km), je to 29´26´´.“
    https://www.in-pocasi.cz/clanky/astro/obri-mesic/
    „Zajímavé také je, že iluze velkého Měsíce se prudce sníží, pokud se na něj podíváme vzhůru nohama. Na zvětšování Měsíce se proto bude podílet i zvláštní vnímání oblohy nad námi. Tu totiž nechápeme jako polokouli, nýbrž jako zploštělou klenbu. “
    Můj názor : mozek je zvyklý zpacovávat pohled jako placku, ne sféru. Člověk se vyvinul jako běžec ve stepi. Pro lov a obranu potřeboval preferovat předměty u obzoru, kde bylo největší nebezpečí nebo příležitost lovu. Ze stejného důvodu je obrazvka obdélníková. Pohled na Měsíc vzhůru nohama, tedy snad s hlavou dole a dívat se skrz kolena jsem nezkoušel. Dal jsem si Měsíc jako modrou kulatou plastovou mísu na kuchyňskou linku a při pohledu hlavou dole a nohama dole jsem nezoroval nic zvláštního. A to mi o hlavy mocně proudila krev. Mozek stále chápe, kde je dole a kde nahoře, co je šířka a co výška. Asi to chtělo hlavu dole a nohy nahoře :).

  2. Současné poznání ohledně max. Měsíce sdělí – prostě je to tak. Vím, že vím.
    Odkaz [8] stěží kdo prostuduje, nebylo by to rychlé. Psaný v souvislosti s názorem (Zdeněk Mikulášek, Zdeněk Pokorný):
    „Že vám obloha nepřipadá zploštělá? Že ji vidíte jako kulatou? Nevěříte mi? Zkuste tedy ukázat, kde se nacházejí hvězdy s úhlovou výškou 45° nad obzorem, tedy hvězdy ležící v polovině oblouku mezi zenitem a vodorovnou rovinou. Docela určitě ukážete na hvězdy, jejichž výška je sotva 30°! Úhloměr vás o tom přesvědčí.“
    Zploštění oblohy tam studuji obrázkem např.: https://www.tichanek.cz/g4v/4obr23-odhad-uhlu-45-pro-Mesic.PNG
    A následujícím.
    Vašemu 1. odstavci málo rozumím, ale elektronická diskuse by stěží kam vedla, jak za léta víme. Obrázek https://www.prirodovedci.cz/storage/images/300x/6085.png by stál za prostudování, ale údaje mi nejsou čitelné.
    Za Vaši odpověď díky…

    1. Pane Tichánku.
      https://www.prirodovedci.cz/zeptejte-se-prirodovedcu/2177
      obrázek je v textu, když na něj kliknete, tak se zvětší a dává odpověď na Váš příspěvek k úhlu 45 °. Je to zelená čára vpravo směrem šikmo nahoru. Na připláclém obzoru vyznačeném čárkovaně je zřejmé, že oblouk při obzoru je větší, jak ten v horní čtvrtině.
      Nenašel jsem odpověď na moji poznámku k článku :“..pokud si v obr. 5., který má lineární osy zakryjete papírem horní část nad výškou osy y=2, dostanete obdélník, který ukazuje zrakový vjem stejný jako obdélník obrázku 4. Prostě nízká obloha se zdá placka, šířka větší jako výška, kružnice na papíře se jeví smáčknutá. Takže nějaké odmocniny na osách nejsou podstatou jevu velkého Měsíce u obzoru, ale jde o optický klam, mozek to žádá vidět objekty u obzoru líp.“
      Uoraviljsem tex na y=2, kdy se mi jeví to splácnutí víc zřejmé.
      Prostě záleží, jestli se díváme celkově kružnice na čtvereci nebo jeho obdélníkové částiu, kde pak se kružnice jeví připlácnutá.
      Váš odkaz na
      https://www.tichanek.cz/g4v/4obr23-odhad-uhlu-45-pro-Mesic.PNG
      je něco jiného, nedělíte pod úhlem 45°, ale 36° a 54°, takže se nedivte, že oblouky nejsou stejné.
      Snad jste tím chtěl říci, co píšete v diskuzi :“Zkuste tedy ukázat, kde se nacházejí hvězdy s úhlovou výškou 45° nad obzorem, tedy hvězdy ležící v polovině oblouku mezi zenitem a vodorovnou rovinou. Docela určitě ukážete na hvězdy, jejichž výška je sotva 30°! Úhloměr vás o tom přesvědčí.“

      Už mě s těmi odmocninami a perspektivami štvete. Třeba obrázek č. 4 má rozumnou svislou osu s čísly 1, 2, 3. Píšete, že osy jsou kvadratické. Osy jsou , ne že jedna je kvadratická a na druhé je cosi jiné. Jestliže na vodorvné ose obr. 4 je na konci 160 km, má tedy měřítko v km a na svislé ose nic. Zjevně měřítko je destikilometrry, když 20 km na kružnici dole je 2 čehosi na svislé ose. Kružnice je opravdu kružnice, takže dole na vodorovné ose vytně zase vzdálenost =3. Ne tak u Vás, máte tam číslo 30 a odmocninu ze 3.
      Každý chápe, že když 1 metr přede ním stojí člověk vysoký 2 m, tak je člověk ve skutečnosti mnohem menší, než strom vzdálený 97,25 m, reálně vysoký 22,65 m, který ale v perspektivě je malinký. Dal jsem čísla, která se odmocňují blbě, ale mozku je to fuk, pořád cháoe přibližnou skutečnou výšku stromu, a to i za jízdy autem, kdy se vzdálenosti hodně měmí.
      Vy si opravdu myslíte, že mozek při pohledu do krajiny si procbvičuje ty Vaše odmocniny?
      A těm kulatým čverečkům nerozumím a jsem tomu rád.

    2. Děkuji za připomenutí, že obrázek (prirodovedci) je ke zvětšení připravený. Je výstižný, jedině snad je málo srozumitelný údaj v obrázku: „1/4 čtvrtoblouku“.
      Sleduji, že pojednává o stejném problému, jaký jsem řešil před několika lety v [8]. Záležitosti zvětšeného Měsíce v souvislosti s polokoulí – anebo – vrchlíkem koule.
      Obrázek (prirodovedci) je stejně pojatý jako názor, který jsem výše citoval v diskusi dle (Zdeněk Mikulášek, Zdeněk Pokorný), jenž jsem vzal ze svého [8].
      Je běžné vysvětlovat záležitosti těmi postupy, které jsou nasnadě.

      (Předpokládáme, věříme, že Vesmír je sestavený z hmoty, pak nutně vkládáme polokouli, kdežto vrchlík máme za šálení. Anebo když výpočty v Euklidově prostoru bývají bezvýsledné, matematiku přiškrtíme. Chybějící výsledky znevážíme.)

      V mé [8] jsem postupoval odlišně. Hledal fyzikální a geometrické důvody, proč vidíme zploštěnou oblohu. Zda je to výstižné či ne, stěží kdo posoudí, nejprv by musel práci [8] s jejími 8 obrázky dlouho promýšlet.
      Onehdy jsem vložil práci nabízející příčinu, proč pozorovatel posuzuje rozdíl rychlostí přibližování světla a hvězdoletu např. 200.000 km/s, kdežto na hvězdoletu se jim světlo vzdaluje rychlostí 300.000 km/s. Kritický diskutující se však ptá, k čemu je to dobré. Lze snad jinak postupovat při hledání?
      Díky za Vaše vstupy, nikdo další znalý se nepřipojuje.

    3. Pane Tichánku,
      perspektivně, to je se správným odhadem skutečné velikosti bez ohledu na vzdálenost, vidí i zvířata, třeba pes (vlk) nebo ptáci. Ví jak velká je kořist, jak je daleko a jestli má smysl a kdy na ní zaútočit. Nebo se připravit k obraně nebo útěku. A musí se to jako mládě učit zkušeností se zapojením instinktů.
      Takže žádné výjimečnosti člověka. V souvislosti s perspektivou já kvadrtatické osy a odmocniny studovat nebudu.
      Přeji pohodu

  3. Zajisté jsem nečekal, že byste Pardale studoval mé práce. Ostatně v [8] není o perspektivě ani zmínky. Týká se světa coby virtuální reality (VR), což není každého parketa. Přitom VR chápal už starověký Platon, aniž by k tomu měl současné počítače; měl jen jeskyni s ohništěm.
    Ale k nabídnutému článku https://www.prirodovedci.cz/zeptejte-se-prirodovedcu/2177
    Ohledně vrchlíku tam vidím nezdůvodněnou zkratku. Autor píše:
    — nebeskou sféru nevnímáme jako polovinu kulové plochy, na níž jsou projektována veškerá nebeská tělesa, ale vidíme ji zdeformovanou do tvaru kulového vrchlíku (viz obrázek). To je dáno tím, že poměr vjemů vzdáleností ve svislém a horizontálním směru je zhruba 1:4.

    Jenže:
    Druhou větou její autor neoprávněné zdůvodňuje, proč vzniká vrchlík. Prostě vrchlíku odhaduje poměr 1:4, ale tím neprokazuje důvod vzniku vrchlíku.

    Kdežto jeho důvodem může být:
    v blízkosti obzoru je propustnost atmosféry nejnižší a objekty se zde zdají nejvíce zastřené či zamlžené. Pro náš mozek je nižší ostrost znakem větší vzdálenosti objektu.

    Jiná zkušenost: Při pohledu na souhvězdí Orion nad obzorem jsem byl hodně překvapený. Pochopitelně, když Měsíc potřebuje malý zorný úhel, pak se nám ve vjemu nad obzorem zvětší o malý rozměr.
    Celek Orionu vyžaduje velký zorný úhel, pak nad obzorem se zvětší na mimořádně velký objekt. U kterého už nemůžu uznat přičinu – zamlžení obzoru.

    V současnosti se některé problémy posuzují z hlediska – „svět je daný hmotou“. Pak se na toto východisko nasazují vyhledaná vysvětlení. I na zmenšovaný Měsíc. I na konečnou vzdálenost mezi dvěma body, kterou výpočet v Euklidově prostoru neprokáže. I na zlatý řez (1+odm.(5)/2), když jiná geometrie dává 2:3.
    Opatrnější přístup hledá vysvětlení našim smyslovým vjemům. Kdežto k dosazenému paradigmatu hmotného světa hledat vysvětlení – tento postup drhne.
    Díky za Váš přínos.

    1. Pane Tichánku, virtuální realita je užitečná a perspektivní : letecké simulátory, simulátory lékařských operací, třeba očních nebo chodu a odstranění poruch atomového reaktoru. Jde o hmotný svět (jak píšete svět daný hmotou), a to ve ztížených situacích, kdy hrozí nevratné chyby rozhodnutí. A nic nedrhne. Naopak, virtuální realita pomáhá, aby to nedrhlo.
      Už jsem Vás 2x žádal, abyste si svůj obrázek 5 shora zakryl vodorovně papírem, aby koukla na svislé ose jen číslice 2 a menší. Mně se ty oblouhy zrakovým klamem zplacatí a máme totéž , co obrázek 4. A bez namáčení. Do kvadratických os.

    2. Ach, jo, tak jsem se zapomněl podepsat , tedy znova:
      Pane Tichánku, virtuální realita je užitečná a perspektivní : letecké simulátory, simulátory lékařských operací, třeba očních nebo chodu a odstranění poruch atomového reaktoru. Jde o hmotný svět (jak píšete svět daný hmotou), a to ve ztížených situacích, kdy hrozí nevratné chyby rozhodnutí. A nic nedrhne. Naopak, virtuální realita pomáhá, aby to nedrhlo.
      Už jsem Vás 2x žádal, abyste si svůj obrázek 5 shora zakryl vodorovně papírem, aby koukla na svislé ose jen číslice 2 a menší. Mně se ty oblouhy zrakovým klamem zplacatí a máme totéž , co obrázek 4. A bez namáčení. Do kvadratických os.

    1. Si myslím z motoru vakuum neodlétá, jsou tam různé spaliny z přísad pohonu, když tak mě opravte. Ale kdyby nezvedl ani ten prach, jak by potom mohl něco pohánět?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Magazín Gnosis - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů - provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2019

Máte-li zájem o publikování svého článku, pište na e-mail info@gnosis.cz.

Odkazy:

Slunovrat Záhady-Zdraví.cz slunecnikvet-anna.blog.cz Bylinkové království PERSONÁLNÍ BIODYNAMIKA AOD - průvodce transformací Rahunta Společnost pro mezioborová studia, z.s. Česká Konference