mapa stránek || vyhledávání

S. A. Kierkegaard: Nácvik křesťanství

Kierkegaardův hlavní spis: „Nácvik křesťanství“, psaný pod pseudonymem Johannes Anti-Climacus, mající zdůraznit nejvyšší idealitu křesťanství, počíná citací z Mat. 11, 28: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinutí.“ Avšak jaké nepochopení a nedorozumění, že ten, kdo zve, k nám nemluví z výsosti, nepodvádí nás jako světsky urozený, zajištěný člověk s přeplněnými sýpkami (nashromážděné v tomto světě nadto vždy jen z práce druhých – možná právě proto!), nýbrž jako ubohý, ponížený člověk – Ježíš, bůh, který nemá, kde by hlavu složil. Jaké nedorozumění, že ten, jehož se chce dovolávat „křesťanstvo“ (přirozeně jen ve formě zajištěného vítězství) nebo jehož chce chápat světské mudrlanství jako pouhý náboženský fenomén na „ose času“, je nikoli jen před dvaceti staletími, ale stejně tak i dnes ve svém důsledku považován, přijde-li se na věc, za společenského zločince, syna pouhého tesaře (tedy drzouna!, neurozeného člověka) rušícího zbožštěný „oficiální řád“.

Věřit v takovouto pomoc, odmyslíme-li si prozatím světsky absurdnost této pomoci (chudý volá k sobě všechny, aby jim pomohl, nikoli aby mu bylo z chudoby pomoženo, – natož se má k tomu ještě za boha, Syna božího), je z lidského hlediska samo o sobě prvotně k smíchu; a je-li to myšleno vážně: k pohoršení. A právě možnost pohoršení je ústředním předpokladem víry, paradoxem, možným skokem ze světa klamu („oficiálnosti“) v Království boží. Buď uvěříš, nebo se pohoršíš. Křesťanství separované od možnosti bytostného pohoršení (tzv. vítězící církev), a tedy abstrahované od následování (zápasící církve), není křesťanství – leda tak jeho čajová verze.

V knize, která patří k tomu nejlepšímu z křesťanské literatury, upomíná Kierkegaard, že právě schopnost překonat možnost pohoršení vírou, nese s sebou ve všech staletích nutnost stát se bytostně současníkem Krista v jeho cestě, kterou je ponížení (ponížení jako bytostný kontrapunkt!). Lidé, příchylní družit se k vítězům, domýšlejí se však, že lze v křesťanství vynechat svoji časnost (a současnost s Ježíšem), v níž se zápasí pro pravdu.

Pravda hledá se dnes v poznání (nejlépe bezbolestném, spekulativním, meditativním; v poznání, které nás nic nestojí, kdy vyznáváme hrdě „pravdu“ jen z gauče, do jisté míry, kde nás nikdo neslyší, která po nás vzhledem k Bohu a k bližním nic nevyžaduje – maximálně tak chvilkovou „úvahu“), zatímco ona, pravda, spočívá v bytí, v každodenním „zápase“ o božství – v každodenním zápase, pohorší-li se člověk na ni, zradí-li člověk jako Jidáš Krista nebo se od něj rozuteče jako ona hrstka učedníků – či jej zapře jako Petr. Není to zápas myšlenkou vynucovaný, nýbrž s božím dopuštěním bezprostřední, protože stát se co jen člověkem, bude vždy vzbuzovat v hlavách lůzy nepřekonatelné pohoršení. Zbožštěný řád se naučil vidět v lidech kolečka svého soukolí, neboť „bohem“ se stalo samo soukolí. Cožpak se může stát, aby se nějaké kolečko odvažovalo být co jen člověkem, nemluvě Bohočlověkem? Jaké to rouhání vůči Šelmě! Zápas není cíl, nýbrž bezprostřednost cesty. Odstraní-li se tato cesta, odstraní se i evangelium, Kristus, pohoršení, tedy křesťanství, že pravda se projevuje ve světě v nízkosti.

Když Kierkegaard chtěl podruhé vydat spis již pod vlastním jménem, píše: „Nyní jsem sám v sobě zajedno ve dvojí věci: v tom, že oficiální řád je z křesťanského hlediska neudržitelný, takže každý den, kdy převládá, je křesťansky vzato zločinem, a že dovolávání se milosti tím způsobem není dovoleno“. Překladatelka spisu, Marie Mikulová-Thulstrupová, ve svém Doslovu správně podotýká: „Odstraňme tedy pseudonymitu, pak se po menších úpravách v textu „Nácvik křesťanství“ stane útokem na oficiální řád!“ Kierkegaard je si však vědom, že útok na oficiální řád je zbytečný, neboť snažit se tím napravovat řád (napravovat zbožštění světskosti, „ladit“ Boha do světskosti) je samo o sobě absurdní.

Člověk může upravit jen svůj vlastní poměr k životu, tedy k Bohu. A jaké překvapení, vyvolávající právě „možnost pohoršení“, že takový člověk, žijící po božím, se vidí lidem jako by se vyvyšoval nade vše – ano, nejúčinněji totiž ruší klam, neboť nalézá sebe sama nikoli ve spojitosti k lidským výmyslům, nýbrž k Bohu. A priori chtít rušit či napravovat tento oficiální řád, znamená v něj v prvé řadě věřit – v jeho samozvanou, božskou legitimitu, a přitom nevíra v něj, respektive (což je to samé) pravá víra v Boha, je jeho nejpodstatnějším zrušením! Toto zrušení je podobné, jako když proráží Slunce své bytí z nočního nevědomí či jako dítě, klubající se z dělohy (vždy skrze zápas) své matky. Ono samo se uskutečňuje – a zpod něj pozůstávají jen červánky nočního nevědomí. Jak malicherné by bylo Slunce, kdyby namísto svého ranního úsvitu hledalo uskutečnění a nápravu ve tmě? – Ano, bylo by podobné housence, rezignující na stav motýla, nalézající příčinně ve své kukle i svoji smrt!

Vyústění Kierkegaardova spisu je zároveň pochopením rozdílu a významu samotného křesťanství oproti filosofiím, učením, spekulacím či metafyzice, pro něž pravda počíná v poznávání, zatímco ona počíná v prvé řadě v bytí. Bez možnosti pohoršení (ukřižovaný syn tesaře, činící se Synem božím) a překonání jej vírou (v Království boží), uprostřed všude obepínajícího koukolu, není ani samého Života ani Pravdy.

Knihu vydalo nakladatelství Michal Legelli, 2019
https://legelliart.eu/e-knihy/
 

Ukázka z knihy:

Ten, kdo zve, je ponížený Ježíš Kristus. On vyslovil slova pozvání. Neříká je z výsosti. Kdyby tomu tak bylo, je křesťanství pohanstvím a Kristus je chápán domýšlivě; také tomu tak není. Kdyby tomu bylo tak, že Ten, který dlí ve slávě, vyslovil: „Pojďte ke mně“ – jako by to bylo tak lehké vběhnout do náruče slávy – jaký pak div, kdyby se seběhlo veliké množství lidí! Ale ti, kteří takto přiběhnou, běží jen jako za vnadidlem a domýšlejí se, že vědí, kdo Kristus byl. Neví to nikdo! – a abychom v něj uvěřili, musíme začít u jeho ponížení.

Ten, kdo zve, kdo vyslovuje slova, tedy ten, jemuž tato slova náleží, zatímco táž slova v ústech jiného jsou historickou nepravdou, je ponížený Ježíš Kristus, nepatrný člověk, narozený z pohrdané panny; jeho otec byl tesař, spřízněný s jinými prostými lidmi nízké třídy, obyčejný člověk, jenž navíc (a to je právě olej v ohni) o sobě řekl, že je Bohem.

Je to ponížený Ježíš Kristus, jenž tato slova vyslovil. Žádné Kristovo slovo, ani jediné nesmíš považovat za své, a nemáš na něm ani nejmenší podíl nebo jakékoli společenství s ním, nestal-li ses s ním v jeho ponížení současný, takže jsi zrovna tak jako jeho současníci musel brát zřetel na jeho napomenutí: blažený je ten, kdo se nade mnou nezhorší! Nemáš právo Kristu jeho slova odejmout a jeho samého tím zapřít, nemáš právo odejmout Kristu jeho slova a fantasticky ho předělat pomocí upovídaných dějin, jež, když o něm mluví, doslova nevědí, o kom to mluví.

Hovoří ponížený Ježíš Kristus; historicky vzato je pravda, že ON ta slova vyslovil, ale jakmile změníme jeho dějinnou skutečnost, není pravda, že tato slova vylovil On.

Tedy nízký, chudý člověk se svými ubohými dvanácti učedníky z nejprostší třídy obyvatelstva, po nějakou dobu sledovaný ze zvědavosti, později jen ve společnosti s hříšníky, celníky, malomocnými a blázny – jednalo se přece o čest, život a jmění, a v každém případě známe trest: vyloučení ze synagogy, jestliže jsme si jím dali pomoci – pojďte ke mně všichni, kteří se namáháte a jste obtíženi břemeny! Ó, můj příteli, i kdybys byl slepý a hluchý, kulhavý a malomocný a tak dále, kdybys, což dosud nikdy nebylo slýcháno nebo viděno, všechnu lidskou bídu soustředil v bídě vlastní a on ti chtěl zázrakem pomoci, přeci by bylo možné (a to je na tom to lidské), že by ses více než všech těchto utrpení bál trestu, který byl určen za to, že by sis jím dal pomoci, trestu, který znamená, že budeš vyvržen z lidské společnosti, pohaněn, ze dne na den posmíván, takže bys možná i přišel o život. Bylo by lidské (a jedná se o něco lidského), kdyby sis pomyslel: pěkně děkuji, pak ať jsem raději nadále hluchý a slepý a tak dále, než aby mi bylo pomoženo takovým způsobem.

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny.“ Ó pojďte, pojďte, zve vás, otvírá svou náruč! Řekne-li to člověk, vyšňořený v hedvábí, příjemným a dobře znějícím hlasem, který dává pěknou ozvěnu v krásné klenbě, člověk v hedvábí, jenž šíří čest a slávu nad tím, kdo ho poslouchá – ó, říká-li to král v purpuru a sametu, v pozadí vánoční stromek, na němž visí všechny nádherné dárky, jež hodlá udílet – pak to má nějaký smysl. Ale ať se na to díváš jakkoli, tolik je jisté, že to není křesťanství, spíše to je pravý opak křesťanství, jak jen možno protichůdný. Uvědom si, kdo zve!

A posuď sám – na to máš totiž právo; naproti tomu však nemají lidé právo podvádět sebe samy, ačkoli to dělají dost často. Člověk, který takto vypadá, jehož společnosti se vyhýbá každý, kdo má v hlavě ještě trochu rozumu, aspoň tu trošku, kterou by mohl ve světě ztratit, člověk – a to je na tom všem to nejpošetilejší ze všeho, takže nevíme, máme-li se smát nebo plakat – ten člověk vysloví slovo, jež bychom rozhodně a bezpodmínečně od něho nečekali (protože kdyby řekl: pojďte ke mně a pomožte mi, nebo mě nechte na pokoji, nebo ušetřete mě, nebo zas hrdě: vámi všemi pohrdám – to by se dalo pochopit) – ale, že ten člověk řekne: pojďte ke mně – rozhodně lákavě nevypadá. A dále: „vy všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny“! Jako by už takoví lidé neměli v životě dost neštěstí, a nadto se ještě mají vystavovat následkům toho, že se k němu připojí. A nakonec: „dám vám odpočinutí!“ To by tak chybělo – že on jim pomůže! Řekl bych, že i ten nejdobráčtější posměváček, který s ním současně žil, by musel říci: právě tohle neměl nikdy dělat, chtít druhým pomáhat, když se jemu samému takhle vedlo. Je to přece jako by žebrák na policii ohlásil, že byl okraden. Když někdo, kdo nic nemá a nikdy nic neměl, ohlásí, že byl okraden, je v protimluvu, a zrovna tak, když chce pomoci jiným, a přece sám potřebuje pomoc. Řečeno po lidsku – to je bláznivý protimluv, když ten, kdo doslovně nemá, „kde by hlavu složil“, člověk, o němž se po lidsku praví: „ejhle člověk“, říká: pojďte ke mně všichni, kteří trpíte, pomohu vám!

Zkus sám sebe, to smíš, máš právo sám sebe vyzkoušet, ale naproti tomu si vlastně nemáš bez vyzkoušení sebe samého dát ostatními namluvit, ba ani sám sobě ne, že jsi křesťan! Vyzkoušej tedy sebe samého, dělej, že s ním žiješ současně! Pravda, On – ach, On! – o sobě řekl, že je Bůh. To ale řekl mnohý šílenec – a jeho současnost usoudila: vysmívá se Bohu. Právě proto byl vyhlášen trest za to, dal-li si jím člověk pomoci, byla to péče o duše společnosti a veřejného mínění, aby se nikdo nedostal na scestí, bylo to z úcty k Bohu, že ho takto pronásledovali. Než se rozhodneš, že si dáš pomoci, musíš myslet na to, že ti budou lidé odporovat, ale i kdybys byl schopen vydržet následky takového rozhodnutí, pomysli, že lidský trest je zde „boží“ trest nad božím posměváčkem – nad tím, kdo zve!

Úvod napsal a ukázku z knihy vybral:

Michal Legelli
https://legelliart.eu
 

Poslední články autora:


hodnocení: 3.3
hlasů: 4
Tisk Tisk
Všechny komentáře jsou schvalovány administrátorem. Z tohoto důvodu mohou být zveřejněny se zpožděním od několika minut do několika hodin. Odstraňovány jsou komentáře obsahující vulgarismy, spam, invektivy, apod.

3 komentáře

Přidat komentář
  1. Evangelium není uzavřeným systémem příkazů a zákazů. Bůh není policajt, který si pečlivě zaznamenává každý přešlap, aby posléze provinilce řádně potrestal. Každý zákonodárce časem zjistí, že zákony jsou vposledku nespravedlivé, protože nedokáží postihnout všechny situace, které mohou v životě nastat. Může se stát, že zákon je příliš tvrdý, nebo naopak, že zákon nepostihuje (umožňuje) evidentní zločin – čím více zákonů, tím méně práva. Ježíš si této skutečnosti byl zajisté velmi dobře vědom. Proto ukazuje jinou cestu – člověk se nemá řídit jen předpisem (přikázáním), ale hlavně srdcem – svým citem (smyslem pro spravedlnost) má sám poznat, co je správné.

    Každé společenství lidí (kmen, národ, stát) má určitá tradicí vytvořená pravidla (často nepsaná) a vyžaduje od svých členů, aby tyto pravidla respektovali, byť se stává, že určité pravidlo (tradice) vzhledem k vývoji ztratilo svůj obsah – jeho plnění je pouhým formalismem. V evangeliích je řada zmínek, kdy Ježíš byl napadán farizeji, že „není dobrým členem“ izraelského národa, protože porušuje tradice otců. Ježíš tyto předpisy neruší, ale dává jasně najevo, že mají jen omezenou platnost a že jejich dodržování člověka n e s p a s í. Místo toho říká svým učedníkům: „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho větší, než spravedlnost farizeů a zákoníků, nevejdete do království Božího.“

    Domnívám se, že Soren Kierkegaard dobře pochopil, že Ježíšova kritika farizeů a zákoníků za jejich formalismus, tedy pokrytectví, je namířena na lidi všech národů a dob. Že Ježíšova výzva „…následuj mě …“ je předvším výzvou k opuštění pokrytectví, do něhož každá společnost samovolně sklouzává. Vzdát se pokrytectví však znamená jít proti proudu, opustit dav. Dav (kolektiv, kmen, národ, rasa, třída) je výhodnou skrýší pro sobce či zbabělce. Nikdo se nechlubí sobectvím, ale pokud je sobecký celý kolektiv, jednotlivý sobec v něm není vidět. Ale jen do doby, než vystoupí někdo jako Soren Kierkegaard a nazve věc pravým jménem. Kierkegaard aktivně kritizoval dánskou národní církev, že rozmělnila smysl evangelia a nahradila ho „dobrovolně povinným“ členstvím v církvi, jejíž pastory považoval za pouhé státní úředníky.

    Kierkegaardova filosofie se stala základem existencialismu – člověk má hledat smysl své existence a jednat tak, aby splnil svůj životní úkol. Ten může být u kažýdého člověka poněkud jiný. Takový přístup vyžaduje individuální rozhodnutí. S tím je spojeno riziko chyby – neúspěchu a úzkosti. Proto je tak oblíbený kolektivismus, který může mít formu vlastenectví či rasismu. Filosofii kolektivismu propagoval Kierkegaardův předchůdce, dvorní filosof pruské monarchie. Z ní se pak vyvinul totalitarismus.

    Kierkegaard byl asi pro své vrstevníky lůzrem, provokatérem. Záhy po jeho smrti byla pochopena hloubka jeho díla a síla jeho myšlenek a na nich stavěli další myslitelé – například Tomáš Halík.

Napsat komentář: pavel v Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Magazín Gnosis - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů - provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2019

Máte-li zájem o publikování svého článku, pište na e-mail info@gnosis.cz.

Odkazy:

Slunovrat Záhady-Zdraví.cz slunecnikvet-anna.blog.cz Bylinkové království PERSONÁLNÍ BIODYNAMIKA AOD - průvodce transformací Rahunta Společnost pro mezioborová studia, z.s. Česká Konference