mapa stránek || vyhledávání

S. A. Kierkegaard: Skutky lásky

„Všichni víme, co je to nejvyšší, i dítě to ví, nejprostší člověk i ten nejmoudřejší, všichni víme, co je věc nejvyšší a všichni stejně, neboť to je, smím-li to tak říci, úkol, který je nám všem uložen. Za jednu tichou hodinku odstupu od zmatku života a světa to pochopí každý člověk. Při návratu bude stále chápat, dokud to bude v životě vypadat hezky; ale až začne zmatek, chápat přestane, nebo se ukáže, že chápal jen z odstupu. Sedět v pokoji, kde je tak docela ticho, že uslyšíme padnout i zrnko písku, a pochopit, co je věc nejvyšší, dovede každý, ale – řekněme obrazně – sedět v kádi, do které tlučou kotláři a stále myslit na věc nejvyšší, vyžaduje vyvinuté chápání, jinak se ukáže, že bylo jen předběžné, protože se sem nedostavilo. Křesťanství je nezřídka představováno v téměř změkčilé podobě jakési rozmazlené lásky. Všechno tu je jenom samá láska, šetři sám sebe, své tělo a krev, měj se dobře a buď bezstarostně šťastný, vždyť Bůh je láska a samá láska, o přísnosti se vůbec nesmí slyšet, všechno musí být jen volná řeč lásky a její bytost. V takovém pojetí je boží láska jen bájná a dětinská představa, Kristova podstata příliš zmírněná a změkčilá na to, aby mohla odpovídat pravdě, aby mohla být ,Židovi pohoršením a Řekovi bláznovstvímʼ.“

Kierkegaard nazývá svůj spis Skutky lásky „několika křesťanskými úvahami ve formě proslovů“. Snad by bylo příhodné nazvat tyto úvahy rovněž bodavými, láskyplnými epištolami. Láska je zde pojmuta křesťansky, nikoli básnicky! Jak by se proto mohla nevyhnout možnému (lidskému!) pohoršení a nepochopení! Ve své předmluvě autor upozorňuje, a nikoli neprávem:

„Tyto křesťanské úvahy jsou ovocem mnohého přemítání a mají být chápány pozvolna, i lehce; jistě budou velice těžké, kdyby je někdo jen zběžně a zvědavě pročetl. Jedinec se nejdříve rozhodne, chce-li nebo nechce-li je číst, a zvolí-li čtení, musí si laskavě rozmyslet, zdali se potíž a lehkost navzájem na vážkách chovají správně, takže křesťanství nebude nesprávně zváženo proto, že se nesnadnosti nebo lehkosti přitíží – jde o ,křesťanské úvahyʼ, proto nejednají o ,lásceʼ, ale o ,skutcích láskyʼ.“

Můžeme si jen přát, kvůli Bohu, aby se tato kniha a její myšlenky střetnuly s Jedincem, s jeho láskou, stejně jako aby poměr k lásce, není-li zcela naplněn, mohl být úsilím ještě více očištěn, nebo od základu znovu vzdělán.
 

Knihu vydalo nakladatelství Michal Legelli, 2019
https://legelliart.eu/e-knihy-knihovna-s-kierkegaarda/
 

Ukázka z knihy:

Svět chápe sebezapření jen vychytrale, váží si proto jen takového sebezapření, jež mazaně zůstává v mezích světskosti. Proto se svět ustavičně stará, aby bylo stále v oběhu dostatečně falešných bankovek padělaného sebezapření, a někdy se křížení plánů a poměrů tak smísí, že je třeba znaleckého oka, aby falešnou bankovku hned našlo. Vždyť i Boha můžeme světsky do světskosti vtáhnout a dostat z toho sebezapření, jež nese boží předznamenání, a přece je falešné. Někdy to světsky vypadá dobře – zapřít, jak se říká, sám sebe pro Boha; nikoli v holé důvěře Bohu pod dvojím nebezpečím, ale tak, že světskost tomu člověku porozumí, a proto si jej váží.

Podvod se však lehce pozná, protože jakmile toto dvojí znamení chybí, nejde o sebezapření křesťanské. Je to jen lidské sebezapření, když dítě samo sebe zapře, vždyť se mu otvírá rodičovské povzbuzující a radící objetí. Je to jen lidské sebezapření, když člověk sám sebe zapře a svět se mu pak otevře. Ale je to křesťanské sebezapření, když se člověk zapře, svět se proto před ním zavře a od sebe ho odežene; pak musí člověk hledat boží porozumění.

Dvojité nebezpečí spočívá právě v tom, že člověk nachází odpor tam, kde doufal, že najde podporu, takže se musí dvakrát obrátit, zatímco pouze lidské sebezapření se obrátí jen jednou. Proto všechno sebezapření, jež svět podporuje, není sebezapření křesťanské. Právě v tomto významu řekli staří církevní učitelé, že ctnosti pohanů jsou nádherné nectnosti. Jedná se pouze o lidské sebezapření, když bez bázně a bez ohledu na sebe samého, bez ohledu na hrozící nebezpečí se ho odvažujeme, protože vítězi dodá čest, obdiv současníků již odvážlivci kyne vstříc. Je snadné vidět, že takové sebezapření Boha nedosáhne, ale zůstává na půl cestě, uprostřed lidskosti.

Křesťanské sebezapření se však děje bez bázně o sebe a bez ohledu na sebe samého, odvažuje se nebezpečí, o němž zmatení, zaslepení a spoluvinní současníci nemají žádnou představu a odmítali by, že se ve vítězství jedná o čest; není tedy pouze nebezpečné do nebezpečí se vrhat, ale je to dvakrát nebezpečné, protože na odvážlivce čeká pohana diváků, lhostejno, zda vyhraje nebo prohraje. V jednom případě je dána představa o nebezpečí, nebezpečí odvážnosti, a proto i cti, jestliže vyhraje. Již představa o nebezpečí získává obdiv tomu, kdo se prostě jen odvažuje. Ve druhém případě se musí odvážlivec nejprve zasadit o to, aby mu bylo dovoleno nazvat nebezpečím to, co současníci nedělají a neuznávají, a pro takové nebezpečí nasadit život; podle jejich představy je to k smíchu a dvakrát k smíchu nasazovat život za něco tak směšného.

Křesťanství objevilo nebezpečí, jež se nazývá věčné zatracení. Takové nebezpečí připadá světu směšné. Představme si křesťanského svědka. Kvůli tomuto učení se odvažuje zápasu s mocnými, kteří mají v rukou jeho život a kteří v něm musí vidět buřiče, a to ho zřejmě bude stát život. Zároveň si současníci, se kterými nebude zápasit přímo, a diváci budou myslet, že je kvůli takové hlouposti směšné odvažovat se smrti. V sázku se dává život a opravdu se nedá vyhrát ani čest, ani obdiv. A přece – být takto opuštěn a takto osamocen je právě křesťanské sebezapření.

Kdyby byli svět a křesťanstvo bytostně dobří, pak by toto sebezapření nebylo možné, neboť v tom případě by svět jako bytostně dobrý ctil a chválil toho, kdo sám sebe zapřel, a zachoval by si pravou představu o tom nebezpečí, jež pravým nebezpečím je.

Všude, kde je křesťanství, je možnost pohoršení a pohoršení je největším nebezpečím. Každý, kdo si vpravdě přivlastnil křesťanství nebo něco křesťanského, se také musil pohybovat kolem možnosti pohoršení tak, že je spatřil, měl je na očích a křesťanství zvolil. Má-li se o křesťanství mluvit, musí se mít možnost pohoršení neustále na očích, proto se také nemůže křesťanství doporučovat přímo a rozdíl mezi přednašeči byl vždy jen ten, že jeden chválil Boha v silnějších, druhý ve slabších a třetí v nanejvýš silných výrazech.

Søren Kierkegaard (1813-1855)

Křesťanství se dá chválit jen tak, že se musí stále a v každém bodě připomínat nebezpečí, že pro pouhou lidskou představu je bláznovstvím a pohoršením. Varujeme však před tím, aby se to řeklo jasně a otevřeně. Tak vážné je křesťanství. Lidem se hned zalíbí to, co přináší lidskou chválu. Ale křesťanství si je jisté a s naprostou vážností a přísností ví, že ho lidé potřebují, proto se nedoporučuje přímo; nejdříve lidi zastrašme, vždyť i Kristus se apoštolům doporučoval předpovědí, že budou kvůli němu nenáviděni, a jestli je dokonce někdo zabije, bude si jist, že Bohu udělal službu.

Když přišlo křesťanství do světa, nepotřebovalo (i když to dělalo) upozorňovat, že je světu kamenem úrazu, třebaže si toho svět lehce všiml. Ale dnes, když se svět stal křesťanským, musí samo na pohoršení upozorňovat. Kdyby tomu nebylo tak, že v těchto dobách mnohým „křesťanům“ samo křesťanství uniká, děje se tak proto, že jim uniká možnost pohoršení – prosím, všimněte si toho! Jaký tedy div, že křesťanství, jeho blaženost a jeho úkoly už křesťany neznepokojují – vždyť se už nad ním nedovedou pohoršit!

Když přišlo křesťanství na svět, nemuselo (i když to udělalo) upozorňovat, že bylo proti lidskému rozumu, na to přišel docela lehce sám. Ale teď, dnes, když žilo po celá staletí v trvalém vztahu k lidskému rozumu, teď, když padlé křesťanství se oženilo s lidským rozumem, jako se padlí andělé oženili s pozemskými ženami, teď, když si křesťanství a rozum tykají, teď si křesťanství pro všechno na světě musí na střetnutí dávat pozor (jako v pohádce o zakletém zámku na sto let), dostat se ze zakletí smyslového podvodu a ze znetvořující proměny zvěstování; pak se v něm musí možnost pohoršení opět od základů oživit. Pouze možnost pohoršení jakožto protijed proti uspávajícímu nápoji apologetiky dokáže probudit spícího, opět vzkřísit dřímajícího, tak aby se křesťanství opět stalo samo sebou.

Michal Legelli
https://legelliart.eu
 

Poslední články autora:


hodnocení: 3.5
hlasů: 2
Tisk Tisk
Všechny komentáře jsou schvalovány administrátorem. Z tohoto důvodu mohou být zveřejněny se zpožděním od několika minut do několika hodin. Odstraňovány jsou komentáře obsahující vulgarismy, spam, invektivy, apod.

2 komentáře

Přidat komentář
  1. Soren Kirkegaard je opravdu vyjímečný člověk (filosof, teolog, psycholog). Podstatou jeho rozsáhlého díla je hledání odpovědi na otázku: Jak bych měl žít?

    Žil v 19. století v Dánsku, kde v té době existovala národní luteránská církev sdružující drtivou většinu obyvatel. Kirkegaard kritizoval formalismus až pokrytectví, které tam vládlo. Nejvíce mu vadilo spojení církve a státu – kněze považoval za státní úředníky. Kritika nezůstala bez odezvy – byl nepochopen a zesměšňován. Navzdory tomu předpokládal svou posmrtnou slávu a to, že jeho dílo bude podrobně studováno. To se také následně potvrdilo – ve 20. století se k němu přihlásilo veliké množství osobností v oblasti filozofie.

    Kirkegaard formuloval převratnou myšlenku: Jedinec je víc než obecný systém. Víra v Boha vyžaduje od člověka heroická rozhodnutí, často bez ohledu na oficiální morálku. Kirkegaard to vysvětluje na Abrahamově příběhu, jehož oddanost Bohu byla tak hluboká, že byl odhodlán k hrůznému činu – k vraždě svého jediného syna.

    Odpověď na otázku „Jak bych měl žít“ je podle Kirkegaarda následující: Být sám sebou. To znamená rozhodnout se v určité životní situaci individuálně, bez ohledu na dav, byť moje rozhodnutí se těm druhým může zdát nesmyslné a škodlivé. Vzít na sebe odpovědnost za takové rozhodnutí a vytrpět s tím spojenou úzkost, které vzpoura proti davu nese.

    1. Pavle V.,
      již nestihnu napsat nic k reinkarnaci. Tedy až asi během svátků. Prostě „frčák“.
      Přeji pohodu a mír a hlavně zdraví. Když se blíží sedmdesátka, tak je to zdraví nejvíce potřebné.
      Václav Žáček

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Magazín Gnosis - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů - provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2019

Máte-li zájem o publikování svého článku, pište na e-mail info@gnosis.cz.

Odkazy:

Slunovrat Záhady-Zdraví.cz slunecnikvet-anna.blog.cz Bylinkové království PERSONÁLNÍ BIODYNAMIKA AOD - průvodce transformací Rahunta Společnost pro mezioborová studia, z.s. Česká Konference