Ještě dříve, než se podíváme za tajemstvím Tuaregů, tak si o nich něco málo řekněme. Možná nám úvodní část pomůže osvětlit původ předmětu, jehož přímo nebetyčný význam byl představen v knize Magická prasíla, známého pod keltským pojmenováním torques.

Mezi tři nejvýraznější etnika Afriky patří bezesporu trpasličí pygmejové, kteří se živí převážně lovem, pak Masajové, kteří spolu s Tuaregy jsou spíže pastevecky založeni, proto je lze zařadit mezi nomády. Aby přežili, tak se museli celá tisíciletí vyrovnávat s významnými proměnami Afriky. Z většiny jejích úrodných oblastí se staly pouště (např. Núbijská). Právě proto, že se nomádské kmeny dokázaly dokonale přizpůsobit, tak stále přežívají. A to díky úspornému a svéráznému kočovnému způsobu života.

Africké národy obývající severní Afriku jsou souhrnně označovány za berberské. Mezi ně patří bojovní Tuaregové. Jejich počet se odhaduje asi na 1 až 1,5 milionu osob, jejichž hlavní obživou je kočovné pastevectví. Jejich předkové obývali souvislý pás od Kanárských ostrovů přes Maroko až k egyptskému údolí Nilu. Dnes se nacházejí na rozsáhlých územích rozkládajících se jenom ve středozápadní části Afriky, protože ze severních oblastí byli Tuaregové postupně vytlačeni Araby. Jejich území se rozkládá především v nehostinných a špatně přístupných oblastech, takže si i navzdory tomu zachovali velkou část původní kultury včetně jazyka a písma.

Tuaregové nejsou typičtí berbeři. Jejich vzhled a barva kůže se liší podle oblastí (asi 2 milionů km²), v nichž žijí. Na severu mají většinou světlou pleť a evropské rysy, na jihu je barva jejich pleti tmavší, někde jejich vzhled dokonce splývá s místním černošským etnikem. Muži si už od puberty zahalují tvář pláštěm zvaným litham, nosí dlouhé meče, dýky a štíty vyrobené z antilopí kůže. Tradičně se jejich společnost dělí na takzvané ettebely (rodová společenství, klany), většina je pojmenována podle pohoří, kde se pohybují. Sami sebe označují názvem Kel Tamašek, tj. „lidé mluvící jazykem tamašek“, který je považován za jedno z nářečí berberštiny. Podle jiných pramenů se jejich možná mladší pojmenování at-Tawárika odvozuje z arabského „bohem opuštění“. Tuaregové si díky své svébytnosti stále zachovali téměř čistou formu původního berberského dialektu, stejně jako původní berberské písmo tifinar. Pro nás je ale důležité, že je jejich pobyt prokazatelně doložen už v předdynastickém období starověkého Egypta – tedy před 7000 lety.

Společenství Tuaregů je založeno na matrilineárním principu. Což v podstatě znamená, že muži jsou ochránci a živiteli rodiny a vlastníci stád, ženy jsou majitelkami stanu a jeho vybavení, přičemž ani v manželství se jejich majetek nespojuje. Tato rovnováha je pro kmenovou společnost Tuaregů velice důležitá. O rozvod mohou požádat oba partneři a oba přitom mohou ztratit hodně. Žena přijde o obživu a vrací se k rodině, muž přijde o domov. Rodiny jsou monogamní a velké slovo při rozhodování o společnosti mají právě ženy.

Dále nás bude zajímat to, co potřebujeme nezbytně vědět. A sice „kastovní“ členění rodového společenství Tuaregů. Tzv. kmeny tawsit odlišují jednotlivá společenská postavení a příslušnost k nim je dědičná, odvozující se od ženského předka. Imažiren a jsou nejvyšší vrstvou válečníků. Mají za úkol ochraňovat vesnici a stáda a pořádat karavany skrz poušť. Imrad jsou kmeny podřízené Imažiren. Jejich hlavní náplní práce je starost o většinu stád ve vesnici, sami jsou majiteli a pastevci menšího dobytka. Jako svobodní lidé se také podílejí na válečných výpravách. Další nejmladší částí společnosti tvoří Islemen, marabuti, jejichž úkolem je výklad Koránu a v návaznosti na tradici islámského práva jsou také poradci ve věcech práva. Nejnižší vrstvou jsou Iklan, ukořistění při výpravách. Postoj k této vrstvě byl v tradiční společnosti velice kladný, výjimkou nebyly ani sňatky mezi různými vrstvami, proto na jihu došlo k promísení s černým obyvatelstvem. Konečně jsme se dostali ke zcela výjimečné vrstvě, nezapadající do klasického systému, jsou Inaden, věnující se řemeslné výrobě. Jejich materiálem je kov, kůže i dřevo. Znají vše, co se ve společenství událo a mají možnost to i ovlivnit. Jsou to možná právě oni, kde také byli řemeslníci uctíváni – v předdynastickém starověkém Egyptě. Neboť pojmenování egyptských králů – faraón značí v překladu kovář.

Po tomto nezbytném úvodu se dostáváme přímo k jádru věci, jak by řekli starověcí Řekové – in medias res. Ke slibovanému zdánlivě pouze zdobnému předmětu, který poznali nejenom Keltové, Slované a Germáni, ale také Tuarégové a třeba ještě Egypťané. Jeden z torquesů je v pohřební výbavě faraóna Tutankhatona (živého obrazu boha slunce Atona) známého u nás pod pojmenováním Tutanchamon (1335-1326 př.n.l.). Další nepoměrně menší je stále na noze mumifikované faraóna 18. dynastie Amenhotepa II. žijícího na přelomu 14. a 13. století př.n.l. Podobný, ale přibližně stejného stáří, byl nalezen v pohřební výbavě keltské kněžky – síly nedaleko Libenic u Kolína. Předmět, který známe u nás pod keltským pojmenováním torques.

Poměrně nedávno jsem byl nemálo překvapen, když jsem, pod pojmenováním náramek, objevil torques v jedné prodejně afrických předmětů. Je pravda, že jsem torques viděl už před několika lety na ruce jednoho Afričana v pražském metru. Když vystupoval z vozu, tak jsem za ním sice vyběhl, ale, i když měl černou pleť, tak mi v davu lidí zmizel. A najednou několik zdobných bronzových náramků mám přímo před očima. A nejenom to. Jejich tvar dokonce odpovídá klasickému zpracování evropských torquesů. Takže před sebou mám předměty, jejichž stáří je možné uhadovat na několik tisíc let. Předměty, jejichž původ by mohli objasnit berberští Tuaregové. Předměty, které stále vyrábí privilegovaná vrstva tuarežských řemeslníků, kteří si tajemství výroby a užitné energetické vlastnosti náramků – torquesů předávají z generace na generaci.

Podobný náramek, ale ze stříbra, se objevuje v Indii. Je také neukončený. Je z vnitřní strany plochý a z vnější půlkulatý zakončený dvěma půlkuličkami. Také on se od nich ke středu rozšiřuje a zplošťuje. Na středu rozšířené plochy mívá usazený polodrahokam. Další indický náramek je jednoduší. Je opět ze stříbra půlkulatého stále stejného průřezu. Další jeho rozdíl je významný. Jeden jeho konec je oblý a druhý špičatý. Energie jím proudí od tupého konce ke špičatému. U něho je důležité jeho správné navléknutí na ruku nebo nohu. Kromě těchto dvou známe ještě náhrdelník a slovanské záušnice.

Původ všech popisovaných předmětů stále zůstává utajený. To stejné platí pro jejich „magické“ využívání, jehož význam jsem odhalil už v knize Magická prasíla. Jisté je jedno, že jejich tvůrci věděli, jak a dokonce také proč tyto předměty vytvářejí. Tyto energetické předměty ve valné většině nacházíme nejenom na třech kontinentech, ale další podobné pocházející z amerického kontinentu jsou ve sbírkách Náprstkova muzea v Praze. Což nepřímo dokládá jejich přímo „životodárný“ význam.

Je jich ale daleko víc. Na základě poznání proudění energie lidským tělem spolu s těmito uvedenými předměty dokázali vylepšovat energetický potenciál lidského těla také jiným způsobem. Mezi další nejznámější patří třeba takové, které dobíjejí hlavní energetická centra lidského těla nejvíce známé pod pojmenováním čakry (kola). Předměty nošené na těle neustále dobíjejí energii – prasílu lidského těla, a proto jejich účinnost dokáže lidské tělo preventivně léčit a zároveň prodlužovat jeho život.
 
Jan Johann Jaroslav Miška,
Články a knihy o energii – prasíle: Zpověď druida, Magická prasíla, Hledání prasíly, Tajemství prasíly 1 – Zapomínání, Tajemství prasíly 2 – Zjevování a Bájná prasíla vydaná v malém nákladu