Tvůrce „Velkého třesku“, který jediný zná smysl jeho stvoření, dává osvíceným lidem (v tomto případě Mojžíšovi), rady z lásky. Takové, ke kterým svým rozumem sami nemohou dojít! Je to ono známé Desatero přikázání, na kterých byla vystavěna civilizace v Evropě. „Přikázáními“ to ovšem nazvali až duchovní a světští vládcové s ohledem na stav části podřízených. Ti totiž nic jiného než příkazy ke způsobu chování (pro svou menší chápavost) nejsou schopni akceptovat. Jen jejich dodržováním lze vybudovat vyšší než kmenovou civilizaci. Což prokázal vzestup na nich stojící Evropy ve srovnání s ostatními světadíly. Proto nyní tak upadá, protože Desatero přestala de facto respektovat! Navíc ještě za situace, kdy se západní civilizace dostala do fáze, ve které ke svému vzestupu potřebuje právě jejich hlubší poznání a žití. Jinak zákonitě společensky padne civilizačně do stavu před jejich zavedením.
Třetí boží radou člověku v těle je pokyn, aby „neopomněl den sváteční světit!“ Ne proto, že by Bůh potřeboval nějaké klanění od člověka. Vždyť v reálu se mu „klaní“ každý atom vesmíru! Ale proto, aby si poměrů ve stvoření měl čas všimnout i každý člověk. Aby civilizačně vyspělý člověk poznal ještě hlouběji zákony stvoření, neboli jeho Řád i jeho „Ředitele“. K tomu ovšem úsilím o udržení života svého těla zaneprázdněný člověk ještě nutněji než v minulosti potřebuje uvolnit čas! A kolik času? Bůh radí z času sedminu neboli jeden pozemský den. Tak velkou část svého života se má člověk uvolnit od jinak přirozeného úsilí o udržení těla.
Sedminu času se i moderní člověk má podle boží rady věnovat úsilí o duchovní rozvoj! Neboli poznání Boha. Tj. nadčasovosti, zamyšlení nad svým chováním mezi lidmi i v přírodě, nacházení metod obnovení rovnováhy tělesných dispozic, tedy cvičení. Všeho, co v běhu týdne v práci zakrňuje. Svalově nebo mozkově.
V době návratu k pastevecké civilizační úrovni, kterýžto obrat učinil Mojžíš se svými stoupenci (Izraelity) po vnitřním duchovním pádu Egyptské civilizační úrovně, mělo svěcení svátečního dne vypadat tak, jak je v bibli podrobně popsáno. Jenže tato forma s pokrokem techniky je v současně době neuskutečnitelná. A ještě navíc! Já jsem přesvědčen, že Bůh po našem myšlení a svědomí žádá, abychom našli formy naplnění jeho rady v kvalifikační úrovni současné doby. Jinak si jako civilizace přivodíme neodvratitelnou karmu!!! Tou je pád celé civilizace do chaosu. Jen slepý nebo temnými duchy u peněz podplacený pád ještě nechce vidět. V souvislosti s návalem barbarů do zemí Evropské unie.
Pokusím se níže popsat, jak si myslím já, jak by svěcení svátečního dne mělo vypadat dnes.
- Není nutné, aby bylo soustředěno do jednoho dne, soboty, později neděle. Nutné je ale zachovat celkový rozměr, sedminu týdne.
- Není nutné, aby celá tato doba byla věnována náboženské činnosti. Tj. tzv. bohoslužbám a modlitbám. Ostatně si myslím, že nejlepší bohoslužbou je konání všeho s myšlenkou na Boha.
- Náboženskou činností je ostatně veškeré sebevzdělání v čemkoliv, neb vše je boží! I vědeckou činnost považuji za formu bohoslužby. Dívám se, jak to Stvořitel dělá.
- Jestliže je moje povolání „svalové“, sváteční den je klidem pro svaly. Jestliže je moje povolání duševní povahy, sváteční den je správně „svalové“ povahy, tedy rekreačně sportovním. Jestliže jsem organizační pracovník neboli „starač o něco“, sváteční den je dnem bezstarostnosti ve vibraci „vše je ve Vůli, jak má být“. Atd.
- Jestliže v průběhu týdne nemám čas se starat o věci rodinné, politické, veřejné, ve sváteční den se spolu s Bohem ptám, jaký je stav těchto věcí a jak to zlepšit. Vlastně přiblížit očekávání božímu.
- Jestliže „tu sedminu“ v průběhu roku nedodržím, věnuji kompenzaci dovolenou. Podniknu třeba „svatou pouť“ někam na památná místa apod.
- Jestliže v běhu týdne se nedostatečně věnuji dětem, děkuji předkům, lidem, kteří mi pomohli, v čas sváteční (Páně) to doháním a kompenzuji. A podobně dále.
Výše jsem uvedl, jak si já představuji, že by mělo probíhat svěcení svátečního dne. Jiní mohou mít jiný názor a já nenamítám, nejsem „v jejich kůži“. Otec mě v neděli honil do kostela na mši. Akceptoval jsem jeho vůli a dobře jsem učinil. I když se mi moc nechtělo. Teprve po letech jsem pochopil svou selskou babičku, která říkala, že nejlepší chvíle v životě strávila v kostele při mši. Pak mi došlo proč. Celý den v práci, ve hnoji kolem krav, špinavá, udřená. Jen v neděli si vzala „kostelové“ šaty a šla si sednout do lavice. Hodinu poslouchala varhany a zpěv (rádio a TV nebyla), utěšující řeč kněze a cítila v nemocech naději! Po mši na cestě z kostela poklábosila s kamarádkami a měla pocit neděle. A pak zas dojit a poklízet kravám. Ctitelé „pokroku“ později říkali, že „žila v bludu“. To teď ty nové emancipované vědecké ženy že žijí v oblaku poznání „společenských věd“! Jenže babička byla šťastná v mezích možností a co ty moderní feministky naplněné lidskými právy bez povinností? Není rozložený stav mysli neboli pocit neštěstí a zmaru právě karmou také za nedodržování rady Stvořitele, za nesvěcení svátečního dne? Nebo snad kolem sebe vidíte ty davy „konzumních lidiček“, kteří se již zbavili „náboženských předsudků“, jak jsou šťastné a optimistické?
Pokusil jsem se výše popsat jeden z fundamentů, na kterém vyrostla evropská civilizace. Nyní se do čela států a EU dostali lidé, kteří uplatňují politiku multi-kulti, což je vlastně politika žádného náboženství, žádného svátečního dně. A jako faktičtí ateisti očekávají, že se v západní civilizaci dostaví „velký rozmach“. (Jako se po roce 89 dostavilo u nás ateisty organizované „velké vítězství pravdy a lásky“.) Vše v důsledku odstranění „předsudků“ křesťansky věřících. Pošetilci, nepočítají s od věčnosti nastavenými „božími mlýny“. Pohleďme, dokud se to smí napsat, jak tyto teď semelou ateistickou Evropskou unii. EU přeživší pak poučeně postaví novou EU, tu postavenou ne na „trhu se vším“, ale na transcendentních hodnotách. A jejich těžiště leží v lépe pochopených radách Stvořitele hmotnosti, také v tzv. Desateru.
Josef Staněk
Poslední články autora:
